Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Utéct za každou cenu
narozen 29. března 1938 v jihoslovenském Bernolákovu
vystudoval střední průmyslovou školu v Bratislavě
v deseti letech začal hrát na trubku
roku 1962 nastoupil k Tanečnímu orchestru Československého rozhlasu v Praze
v roce 1967 založil vlastní kapelu Celula
od roku 1983 byl nucen Státní bezpečností ke spolupráci
roku 1985 emigroval s manželkou Milenou a synem Ladislavem přes Německo do USA
v Americe obnovil svou skupinu pod názvem Celula New York
po roce 1990 jezdil pravidelně koncertovat do Čech
v roce 2019 žil Ladislav Déczi se svou druhou ženou Kateřinou v New Yorku a na rok 2020 plánoval jarní turné po České republice
Ladislav (zkráceně Laco) Déczi pochází ze Slovenska, ale svůj dospělý život strávil z poloviny v Čechách a z poloviny v Americe. Jeho řeč je směsicí češtiny, slovenštiny, anglických výrazů a ve všech třech jazycích používá řadu vulgarismů. Najít citát bez neslušných slov bylo nemožné, v textu je tedy nahrazuji tečkami.
Ladislav Déczi se narodil 29. března 1938 v jihoslovenském Bernolákovu. Otec Štefan Déczi byl inženýrem a matka Emílie vykonávala různá zaměstnání. Nedlouho po pamětníkově narození se rodina přestěhovala do Bratislavy, kde v poválečných letech hrávaly v parcích taneční a swingové kapely včetně známého Orchestru Karla Vlacha. Jazzová hudba se desetiletému Ladislavovi líbila. Obdivoval především trumpetisty a chtěl se hře na tento nástroj naučit. Začal rozvíjet hudební talent zděděný po matce. Jako náctiletý nepřemýšlel o tom, že by se hrou na trumpetu mohl jednou živit, a dělal prostě to, co ho bavilo. Po večerech ladil na krátkých vlnách americkou rozhlasovou stanici Music USA a poslouchal nejlepší jazzové nahrávky. Snažil se napodobovat hru proslulého amerického jazzového trumpetisty Clifforda Browna. Laco vystudoval střední průmyslovou školu, v oboru však nikdy nepracoval. Hře na trubku se věnoval i během povinné základní vojenské služby, kterou strávil u několika různých útvarů a namísto uzákoněných dvou let trvala o půl roku déle.
Po vojně v roce 1962 přišel pamětník na pozvání zakladatele Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR) Karla Krautgartnera do Prahy. V tomto tělese působil dalších dvaadvacet let. Zároveň hrál i v dalších jazzových formacích, například v souboru S+HQ Karla Velebného. Roku 1967 založil vlastní kapelu Celula.
V roce 1965 se Laco oženil s přítelkyní Milenou a narodil se jim syn Ladislav. Sehnat v době socialistického centrálního plánování v Praze byt bylo pro mladou rodinu nemožné. Décziovi bydleli v několika tehdy nelegálních podnájmech, nakonec musela manželka Milena se synem zůstat u svých rodičů v Mělníku. Družstevní byt na sídlišti, kde mohli bydlet opět společně, získali zhruba patnáct let po svatbě.
S Tanečním orchestrem Československého rozhlasu jezdil pamětník na zahraniční zájezdy a dostal se i do běžnému občanovi tehdy nedostupných zemí západní Evropy. Veškerá vystoupení československých umělců musela být organizována státní monopolní uměleckou agenturou Pragokoncert. Ta také inkasovala výdělek hudebníků. K vycestování ze socialistického Československa potřeboval každý občan kromě cestovního pasu ještě výjezdní doložku – doklad vydávaný Oddělením pro zvláštní úkoly, což byla v podstatě pobočka Státní bezpečnosti. Cestu na Západ umožnili tajní policisté pouze hráčům, jejichž rodinní příslušníci zůstávali doma jako pojistka proti případné emigraci. V šedesátých letech navštívil pamětník poprvé i Spojené státy americké.
Na jaře roku 1968 nastolil nový první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček potřebu změn socialistického zřízení. V oblasti svobody tisku, svobody projevu, pohybu i kultury došlo k částečnému zlepšení. Tyto tendence však ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Na příchod sovětské armády do Prahy vzpomíná pamětník během rozhovoru: „My jsme hrávali dole v Redutě, to bylo na Národní třídě. Tam jsme seděli po hraní. A najednou přišel Landovský, přišel tam nahoru, a říkal: ,Rusáci jsou tady, Rusáci!‘ A my jsme mysleli, že sranduje, protože ona s ním byla vždycky sranda. A pak jsme vyšli ven a už tam lítaly tanky po ulici.“ Vyprávěl nám i o drobných sabotážích, jež naštvaní lidé okupantům prováděli: „A nakonec, potom přišly tanky. A přišli jsme k rádiu a všude byly tanky. Měly vzadu takové barely na náhradní naftu. A tak nějaký kluci, já vůbec nevím, kdo to byl, bylo nás asi pět nebo osm. Jsme se přiblížili k tomu tanku a někdo mi dal majzlík a ten druhý měl majzlík a pojď, uděláme díru. Tak jsme udělali díru do toho jednoho barelu, dírečku, a tam jsme strčili noviny a zapálili. Teď jsme čekali, jak to bouchne, a ono to jen začalo hořet. A jak ta nafta vytékala víc a víc, tak pak se ten barel roztrhnul, nevybuchlo to, jen se to rozprsklo. A začal celý tank hořet. Rusáci z toho vyskákali. A teď v tom byly náboje. A ty náboje postupně vybuchovaly, vždycky tak po pěti minutách, po dvou minutách. A to všude bylo, to bylo jako pihy na tom baráku, omlácené ty omítky.“ Poničené fasády pražských domů připomínaly srpnovou okupaci mnohdy po celá desetiletí.
Příchod spojeneckých armád ukončil veškeré naděje na uvolnění tuhého bolševického režimu. Řada kulturních osobností emigrovala do západní Evropy, mimo jiné i vedoucí TOČR Karel Krautgartner. Svobodomyslní umělci včetně hudebníků se potýkali s cenzurou a zákazy. Tyto problémy se jazzovým muzikantům částečně vyhýbaly, snad i proto, že komunisté náročné muzice nerozuměli. „My jsme neměli texty a bolševik si vysvětloval, že jazz, to je takový, že americký běloch bije černocha,“ vysvětluje pamětník důvody, proč měly jazzové kapely na rozdíl od bigbeatových či rockových skupin relativní klid od tajné policie.
Na počátku sedmdesátých let se pamětník začal stýkat s některými zaměstnanci americké ambasády, v jejímž sídle vystupoval s kapelou na večírku. Důvodem styků s Američany byla především jazzová hudba a možnost získání zahraničních nahrávek. Státní bezpečnost (StB) si jeho kontaktů všimla a roku 1972 na něj založila signální svazek. Estébáci se domnívali, že by mohl být spolupracovníkem amerických tajných služeb. Ke spolupráci tehdy přinutili i manželku Milenu. Po dvouletém sledování dospěla StB k závěru, že pamětník se s Američany stýkal jen kvůli své profesi. „Z výsledků prověrky Décziho, na základě poznatků získaných v akci Bill, lze učinit závěr, že objekt neprovádí nepřátelskou činnost proti ČSSR a že s přihlédnutím na jeho povahové vlastnosti a možnosti se jeví jako osoba pro nepřátelskou rozvědku naprosto nezajímavá a nepoužitelná,“ zdůvodnili estébáci ukončení sledování pamětníka v jeho složce.
Po celá sedmdesátá léta a na počátku osmdesátých let hrál Ladislav v TOČR, jezdil na zájezdy a ztvárnil postavu nádražáka ve filmu Věry Chytilové Kalamita. K tomuto snímku složil i hudbu. V roce 1981 vystupoval se známým americkým trombonistou Sonny Constanzem, který navštívil Prahu.
V únoru roku 1983 se Laco zúčastnil jazzového hudebního festivalu v Havaně. Tři měsíce po návratu z Kuby ho kontaktovali pracovníci Státní bezpečnosti. Zprvu netušil, co je důvodem jejich zájmu. Během výslechu zjistil, že si s ním přišli promluvit o jeho „negativním politickém vystupování při zájezdu na Kubě“. Během společenského večírku si pamětník stěžoval Američance Lucy Komisar na totalitní poměry v Československu. Tehdy netušil, že jde o novinářku, a nenapadlo ho, že by o jeho vyprávění mohla napsat do amerického tisku, což mu později tvrdili. „Já jsem ty noviny v životě neviděl,“ uvádí pamětník během natáčení. Ladislav při výslechu zprvu zapíral, že by vedl jakýkoli rozhovor s americkou žurnalistkou, StB však znala od svých spolupracovníků na Kubě veškeré události daného večera i s detaily a donutila ho k přiznání. Během dvouapůlhodinového výslechu estébáci Ladislavovi vyhrožovali mimo jiné i tím, že mu zakážou vystupovat a jeho syna vyhodí ze školy. Odebrali mu pas, aby nemohl cestovat. Pod nátlakem připustil možnost dalšího kontaktu. Pracovníci tajné policie si podle jeho spisu slibovali, že získají informace o kolezích z orchestru i o filmařích, například režisérce Věře Chytilové.
Jeden z estébáků ho pak pravidelně navštěvoval v hudebním klubu Reduta. Ze zpřístupněného svazku vyplývá, že kromě již obecně známé informace o emigraci některých kolegů do Německé spolkové republiky (NSR) tajným policistům nic nesdělil.
Americká novinářka Lucy Komisar žila v roce 2020 v New Yorku. V e-mailové komunikaci mi potvrdila svou účast na jazzovém festivalu v Havaně. Pamatovala si i setkání se skupinou Čechů. Nebyla si však vědoma, že by o kontaktu s nimi psala do amerického tisku, a v přehledu jejích článků z roku 1983 není žádný, který by se problematikou Československa zabýval.
Od chvíle, kdy na pamětníka zatlačila StB, měl v hlavě jediný plán: „Utéct, utéct za každou cenu.“ Na začátku roku 1985 mu vrátili pas. „Podívej, když tady podepíšeš ten papír, tak ti vrátí pas a budeš moct jezdit na Západ,“ sdělil mu „jeho“ estébák. Laco mohl znovu cestovat. Emigrovat chtěl ale i se synem a manželkou. Věděl, že komunistický aparát jim nikdy nevystaví výjezdní doložky ve stejném termínu. Vymyslel tedy plán, jak by se z Československa mohli dostat všichni naráz. Manželčina sestra Iva emigrovala v šedesátých letech do západního Německa a Milena ji směla občas navštěvovat. Pamětníkův přítel, malíř Bedřich Budil, namaloval pro syna Ladislava i ženu Milenu falešnou výjezdní doložku. Pomohla i administrativní pracovnice Pragokoncertu Kateřina Frídová, která předložila řediteli agentury Posejpalovi k podpisu cestovní doklady Laca i jeho syna Ladislava společně s mnoha dalšími dokumenty. Posejpal tak nezaregistroval, že podepisuje výjezd oběma Décziům. V dubnu 1985 vycestoval Laco se synem Ladislavem do Německa. „Když jsme jeli do Německa, když jsme projeli závoru v Rozvadově, jak jsem měl nervy v …, tak jsem vypil asi litr vody na ex,“ popisuje pamětník stres, který prožíval na hranicích. Manželka Milena vycestovala přes Rakousko a celá rodina se sešla v Kolíně nad Rýnem, kde měla příbuzné.
„Dne 29. 4. 1985 vycestoval Déczi cestou Pragokoncertu do NSR, odtud se již se svým synem Ladislavem nevrátil. Provedeným šetřením bylo zjištěno, že jeho manželka Milena vycestovala soukromě za svými příbuznými do NSR, odkud se rovněž nevrátila,“ zapsala si Státní bezpečnost do Ladislavova svazku a uložila jej do archivu.
Décziovi požádali v Německu o americký azyl. Během sedmiměsíčního čekání na výjezd do USA jim německý stát poskytl důstojné ubytování. Ladislav ihned sestavil jazzovou kapelu a hrál. Jakmile měli vyřízené potřebné doklady, odletěli do Spojených států. Laco se spoléhal na pomoc jazzmana Sonnyho Constanza, se kterým se seznámil v Praze. Ten však pomoci odmítl. Rodina se usídlila v New Yorku, pamětník založil novou kapelu Celula New York a hrál i s dalšími formacemi. Manželka Milena se začala živit úklidem domácností, postupně přibrala i zaměstnance a budovala úklidovou firmu. Její úspěšný začátek bohužel přerušila vážná nemoc, které v roce 1988 podlehla.
V době, kdy pamětník utíkal, opouštěl svou stárnoucí matku a také čerstvě narozeného nemanželského syna Pištu. Na otázku, zda přemýšlel nad tím, že své blízké již možná nikdy neuvidí, odpověděl: „Myslel jsem na to. Ale utéct je buď ano, nebo ne. Tam nic jiného není mezi tím.“
V létě roku 1989 navštívila Laca americká televizní stanice NBC a v rozhovoru byl tázán, zda věří v pád komunistického režimu v Československu. Tehdy jim odpověděl, že nevěří, protože porazit bolševika není tak jednoduché. O pár měsíců později se však mohl radovat z konce totality a v roce 1990 již vystupoval ve Sjezdovém paláci v Praze. Po rozpadu Československa byl Laco považován za Slováka, slovenský stát však nepovoloval dvojí občanství, a tak si pamětník nechal jen americké. Při každoročních cestách na turné po Čechách musel žádat o vízum a v zemi, která byla více než dvě desetiletí jeho domovem, směl zůstat vždy jen tři měsíce.
V devadesátých letech se Lacovi narodil syn Peter. Jeho matka byla tchajwanského původu. V roce 2010 se pamětník podruhé oženil. Díky své manželce Kateřině získal české občanství.
V roce 2019 se pamětník cítil být doma ve Spojených státech. Při popisování rozdílů mezi Amerikou a Českem mluvil i o závisti, kterou v Americe nezažil: „Oni nejsou jealous [závistiví]. Jakmile jim řeknu, že nezávidí, oni říkají, ale my závidíme. Ale já jsem to nepoznal. Když někdo závidí, tak to už musí být úplný blb. Američan to má tak v hlavě srovnaný, že když vidí někoho, že vydělal strašný miliony, tak špekuluje, jak to udělat taky tak.“ To samé platí podle Laca i v hudbě. Američtí muzikanti se umí mezi sebou pochválit.
Podle Laca nemohou mladí lidé, kteří nezažili komunismus, pochopit, co všechno tento systém obnášel. Během natáčení vyprávěl, jak na žádost vysokoškolské profesorky vysvětloval na univerzitě v Nebrasce studentům, co byl komunismus: „Vybral jsem jednu holku: ‚Pojď sem a já ti budu dávat otázky.‘ Tak tam přišla a začal jsem. ‚No a co dělá tvůj fotr?‘ Prý že má takovou menší company [firmu], má asi dvacet zaměstnanců. ‚A máte barák?‘ – ‚No jasně.‘ – ‚Ty máš auto?‘ – ‚Ano, moje sestra má auto, všichni.‘ Tak jsem začal: ‚Tak podívej, víš, co bude, až bude komunismus? První, co bude, až přijde bolševik, udělá kolem celé Nebrasky ostnaté dráty a za těma ostnatýma drátama ještě budou miny. Takže když tam šlápneš, tak ti to roztrhne půl těla.‘ [...] Oni takhle koukali. A pak jsem říkal: ‚A tvého fotra, toho zavřou, protože byl kapitalista, ten půjde do basy. Ten barák vám zabaví, tebe vyhodí ze školy, víš? A tak to bude. A ještě budeš mít štěstí, jestli toho fotra nepopraví. Možná, že ho i popraví.‘ A oni si mysleli, že jim vykládám nějakou pohádku. Víš, co jsem říkal nakonec? ‚To jsem si vymyslel, to byla pohádka.‘ Protože to je zbytečné jim vysvětlovat. To nemůžou pochopit.“ Přesto si je podle pamětníka každý člověk v USA vědom, že komunismus je špatný, nedemokratický režim. Učí se to všechny děti ve škole.
V roce 2019 žil Ladislav Déczi se svou manželkou Kateřinou v New Yorku, ve volných chvílích se věnoval malování a s kapelou Celula New York vystupoval střídavě v Čechách a v Americe.
„Ono se musí pořád cvičit. Trubka je taková svině, že potřebuješ mít ten nátisk, a když dva tři dny na to nehraješ, tak už je to poznat. Takže celý den člověk potrubuje, utrubuje. Jednou jsem potkal kámoše trumpetistu a ptal jsem se ho: ‚Co děláš?‘ A on povídá: ,Dotrubuju.‘ Tak já dotrubuju. Já si myslím, že starat se o to, kdy umřeš, je kravina, protože ta smrt má jednu strašnou výhodu, protože když umřeš, tak o tom nevíš.“
Své poselství věnoval Laco Déczi mladým trumpetistům. Při hraní je třeba dodržovat dvě věci: rytmus a harmonii. Malí muzikanti by měli cvičit s metronomem, aby si nezkazili rytmus. „Když hraješ mimo rytmus, je to vlastně, jako když běžíš mimo dráhu, takže bys byl diskvalifikovaný,“ vysvětluje na závěr rozhovoru.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Eva Trnková)