Jiří David

„To jsme si se Standou Divišem říkali, když jsme se na akademii potkali, že on pocházel z Kutné Hory a já z Ostravska, potažmo ze severu Čech. Pražský underground se k nám tedy nedostal. My jsme té atmosféře undergroundové, že díky tomu, že v Praze vyrůstali, tak nechtěli vpustit ty ostatní. My jsme se k nim dostávali těžce, protože byli velmi nedůvěřiví. Ať to bylo okolo Topola a Klamovky. Já jsem se nikam ani nedral, protože jsem se styděl seznamovat, a vlastně díky tomu jsme si se Standou Divišem řekli, že vytvoříme vlastní underground, ten umělecký. Díky tomu vznikly ty Konfrontace. Ta naše generace jim říkala ‚zlatá pražská mládež‘. My jsme nebyli zlatá pražská mládež. My jsme neměli kontakty a dostat se mezi ně bylo těžké. Později jsme se samozřejmě seznámili se spoustou lidí. Standa začal dělat muziku Krásné nové stroje a dál Pražská pětka, divadlo Sklep. To se všechno postupně propojovalo, ale v tom počátku ne. Proto ty Konfrontace měly pro nás význam, že chceme být souběžně v neoficiální kultuře, ale svojí. Necítili jsme se ale v žádném případě disidenty. To jako mladí kluci rozhodně ne.“

„My jsme si se Stanislavem Divišem a několika dalšími říkali, že zkusíme pořádat neoficiální výstavy. V té době se nesmělo vystavovat. My jsme nemohli vystavovat mimo školu své práce. Bylo to velmi obtížné. Já jsem tehdy získal malý suterénní ateliér na Smíchově, kde byla jedna místnost a k tomu dvorek. Říkal jsem, že první neoficiální výstavu zkusíme udělat tam. To už bylo ve druhém ročníku, na přelomu roku 1983 a 1984. Řekli jsme si, že tam vystavíme práce, které děláme doma, a ne ve škole. Ve škole se musela dělat kresba podél figury, nikoliv volný práce. My jsme samozřejmě pracovali doma na svých dílech a já v tomto malém ateliéru. Pozvali jsme ještě výběr lidí z UMPRUM [Uměleckoprůmyslové školy v Praze] a já se Stanislavem Divišem jsme vybrali několik lidí z AVU [Akademie výtvarného umění], kteří měli odvahu vystavovat. Ne každý měl odvahu. Výstava probíhala v sobotu a v neděli a to byla první legendární Konfrontace. Nazvali jsme to Konfrontace, ačkoliv jsme nevěděli, což jsme se dozvěděli zpětně, že už nějaké Konfrontace byly v šedesátých, a dokonce čtyřicátých letech. Navázali jsme tedy zcela intuitivně názvem na neoficiální Konfrontace z etap minulých. Vše proběhlo, přišla spousta zajímavých lidí, od Šimotové a dalších našich vzorů. Byla to sobota, neděle a kupodivu tam nikdo nevtrhnul, žádná tajná policie, a nedozvěděli se to ani lidé na škole.“