Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich David (* 1939)

• narozen 19. října 1939 v Moravském Karlově

• pochází z česko-německé rodiny

• pamětníkův otec se hlásil k českému občanství

• nejstarší bratr Alfréd David prožil tři roky v koncentračním táboře v Dachau

• rodina po válce nemusela do odsunu

• pamětník neuměl po válce česky

• vyučil se v Bruntále truhlářem

• na vojnu šel do Přáslavic u Olomouce

• v roce 1961 se oženil s Ludmilou Švarcovou (1943–2010), spolu měli tři děti

• 21. srpen 1968 prožil v Červené Vodě

• v roce 2021 žil v Moravském Karlově

Do začátku druhé světové války se v Orlických horách narodil Erich David. Byla druhá polovina října 1939 a nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz uchvátily Polsko. Erichův otec byl Němec a matka Češka. I přesto, že Moravský Karlov byl převážně německou obcí, otec se za války přihlásil k české národnosti.

Pamětníkovo dětství poznamenané válkou a nedostatkem nebylo snadné. Rodiče měli celkem deset dětí. Navíc nejstarší Erichův bratr Alfréd strávil tři roky v koncentračním táboře v Dachau. Po válce musela většina německých obyvatel z obce odejít. Zůstalo okolo pěti rodin, včetně Davidových.

Ale ještě dříve, než Němci obec opustili, přicházeli už noví lidé a zabírali si jejich domy. I Erichovi začala nová kapitola života. Musel se naučit česky, protože za války doma mluvili pouze německy. A jako jeden z mála starousedlíků sledoval proměnu obce z místa plného života na místo, kde k roku 2021 žilo pár desítek obyvatel.

Erich David se narodil 19. října 1939 v Moravském Karlově (tehdy Mährisch Karlsdorf) Alfrédu a Anně Davidovým. Erich byl devátý z deseti dětí – čtyř kluků a šesti holek. Dospělosti se dožili všichni kromě Erichovy starší sestry Hedviky, která zemřela v prvních měsících života. Maminka byla doma s dětmi a později pracovala v Moravském Karlově v Sulfaře. Otec nejdříve dělal v lese a pak až do svého odchodu do důchodu v kasárnách v Moravském Krumlově jako obuvník, což bylo i jeho původní řemeslo.

Žili v přízemním dřevěném domku bez elektřiny, kterou k nim zavedli až v roce 1953. Do té doby museli psát se sourozenci úkoly při petrolejce. Rodiče spali v ložnici a děti na půdě. „Sice nás bylo hodně, ale když jsem se narodil, tak bratr už byl z chalupy pryč a děvčata taky,“ uvádí pamětník a vypráví: „Spali jsme na půdě po dvou v posteli, a když byla zima, omrzala nám peřina.“

Chovali kozu, králíky, slepice a husy. Na pouť byla husa a na Velikonoce kůzle. „Já jsem se kamarádil s Šemberovými, kteří měli hospodářství. Chodil jsem tam pomáhat, sami jsme se snažili,“ popisuje Erich David. Vedle práce ale zbýval i čas na hry s ostatními. Společně s kamarády hrávali volejbal, fotbal, gorodky nebo honili obruče.

Kdo se tam jednou dostane, už se nevrátí

Otec byl Němec, ale i za války se hlásil k české národnosti a české menšině, která tehdy v Moravském Karlově žila. Nejstaršího bratra Alfréda zatklo gestapo a dostal se do koncentračního tábora v Dachau. „Byly přídělové lístky. Já si teda nepamatuji, kolik bylo masa a podobně, ale vím, že mamka se nás vždycky ptala, jestli se zřekneme bonbonů. A tak vím, že jsme to posílali bratrovi,“ vypráví Erich David.  

Alfréd měl štěstí, přežil a na konci války se vrátil domů. „Mezi námi byl rozdíl šestnáct let, a když je vám pět let a jemu dvacet, tak vám ani nepřijde, že je to bratr,“ přibližuje pamětník, jak tehdejší situaci vnímal, a dodává: „Tak to bylo i se staršími sestrami. Ve čtrnácti letech šly do služby a jednou za rok se vrátily domů. To už bylo skoro jako cizí lidé. Až pak na vojně jsme se více sblížili a vycházeli jsme dobře.“

Dodnes pamětník přesně neví, za co jeho bratra coby tehdy osmnáctiletého mladíka zatkli. Prvně jej odvezli do Šumperka a pak do Opavy. „Táta tam jel se sestrou, protože uměli německy, a tam jim řekli, že kdo se tam jednou dostane, už se nevrátí,“ svěřuje se pamětník. „Bratr se vrátil v roce 1945 a říkal, že je osvobodili Američané. A že jich tam hodně padlo, když se přejedli, a tak.“ Ve vězeních a v koncentračním táboře v Dachau strávil skoro tři roky. Ale o tom, co všechno tam prožil, Alfréd nemluvil. Zemřel v nedožitých jedenapadesáti letech.

Hráli jsme si v opuštěných domech

Moravský Karlov byla německá obec, která měla před válkou okolo sedmi set obyvatel, a v turistické sezoně ještě víc „Bylo zde sedm hospod, pět obchodů, dva pekaři a pošta,“ vyjmenovává pamětník a pokračuje: „Z hospod si pamatuji čtyři – Šejnovu, Jurenkovu, Urbánkovu a Švábovu.“ Jurenkova a Švábova hospoda fungovaly i po válce.

„U Švábů byla kuželkárna, stavěl jsem tam kuželky,“ vzpomíná Erich.  Nakonec zavřel i hostinec u Švábů a zůstali jen Jurenkovi. Dnes má Moravský Karlov okolo šedesáti obyvatel a není tu ani hostinec, ani obchod.  

Úpadek obce kdysi plné života začal s koncem druhé světové války, kdy musela většina jejích obyvatel odejít. Díky tomu, že pamětníkova maminka byla Češka, nemusela jeho rodina po válce do odsunu. „Zůstalo nás asi pět německých rodin. Paní Schubertová říkala: ‚Byli jsme sbalení, připravení na odsun, a pak že tu zůstanou, že je potřebují.‘ Thum byl Němec, dělal v barevně a ti, kteří něco uměli, tak zůstali,“ přibližuje pamětník další kategorii osob, jichž se odsun netýkal.  

Ale ještě než německé rodiny z obce odešly, přišli lidé z okolí obsazovat jejich domy. „To tady ještě Němci byli, a už tu byli z Písařova, co si kdo zabere. Vašíčkovi obchod, Jurenkovi trafiku,“ vzpomíná Erich David. Němci se shromáždili v místní škole a odtamtud je pak odváželi na nádraží.

Novými obyvateli Moravského Karlova se stali především lidé z nedalekého Písařova, ale obcí procházela i řada maďarských Slováků. „Přišli osídlovat, chvilku se zdrželi a pak šli dál, zůstala jen jedna rodina, víc jich šlo do Rudy nad Moravou,“ říká pamětník a podotýká: „Celá vesnice byla prázdná. Byli jsme rádi, že někdo přišel.“

Řada stavení i tak zůstala neobydlená. „Hráli jsme si v opuštěných chalupách na schovávanou, a pak se zbouraly,“ vzpomíná Erich David. „Začalo se vypravovat, že tu jsou banderovci, a celý horní Karlov se zboural. Tam byly ty tři hospody. Ještě dneska si vzpomenu kde, už je to tam ale zarostlé.“

S nově příchozími se obnovily i některé živnosti. Kromě již zmiňovaných hostinců se obnovila i jedna z pekáren. Jan Graubner z Písařova začal péct chleba a rohlíky. „Ale pečení koláčů se už nerozjelo, už na to nikdo nebyl,“ připomíná Erich pekařství, ve kterém se specializovali na jemné pečivo. „My jsme na těch pekařských plechách v zimě jezdili na sněhu.“

Po válce v obci vzniklo kino, pořádaly se zábavy a konaly se poutě. Ale i to časem zaniklo.

Rodičům hrozili, že nás dají na převýchovu

V roce 1946 nastoupil Erich v Moravském Karlově do první třídy. Protože některé starší děti z německých rodin navštěvovaly za války německou školu a neuměly česky, musely znovu do první třídy. Některým bylo třeba i třináct let. Jen ze své rodiny měl ve třídě další tři sourozence a celkově jich tam bylo okolo čtyřiceti. Ani sám pamětník neuměl česky.

„Za války jsme mluvili německy. Po válce, že se nesmí mluvit německy, takže naši mluvili česky. Je pravda, že když naši něco počítali, tak německy a pak to řekli česky,“ přibližuje Erich David. „Rodičům řekli, že pokud budeme mluvit německy, dají nás na převýchovu.“

Kdo tehdy takto rodičům vyhrožoval, dnes už pamětník neví. Ale se spolužáky ve škole vycházeli i přes jazykovou bariéru dobře. „Spolužáci Kulhánkovi byli dva a mluvili německy, takže my jsme se domluvili. Pak přišli maďarští Slováci a ti mluvili slovensky a taky jsme se kamarádili,“ vypráví pamětník.

Tuší zamazal jméno Vlada Clementise

Nástup komunistů k moci rodinu pamětníka nezasáhl. Ovšem jako dítě moc nerozuměl tomu, proč je někdo vzýván, a najednou se o něm nesmí mluvit. „Jednoho krásného dne přiběhl ředitel školy a v čítance vzadu byli vypsaní spisovatelé. Byl tam Vlado Clementis a ještě nějací. A on přišel a tuší nám to zamazal, a dokonce tam nějaké listy vyřízl žiletkou,“ líčí Erich David. Tato událost souvisela s procesem se skupinou komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. Slánský, výše zmiňovaný Vlado Clementis a dalších devět osob tehdy dostali trest smrti. Poprava proběhla 3. prosince 1952.   

Jako dítě chodil pamětník na brigády, aby si přilepšil. „Měl jsem vydělaných šest set korun za staré měny. Pak přišla měna, tak mně zbylo něco přes stovku. Během dne, kdy se to měnilo, bylo krásně a drobné mince se ve slunci tak leskly,“ vzpomíná Erich na měnovou reformu v roce 1953.

To už tehdy chodil na druhý stupeň základní školy do Písařova. Komunistický režim se snažil ovlivňovat všechny složky lidského života, a tak pochopitelně nemohl nechat stranou volný čas dětí. Ten měla kontrolovat pionýrská organizace Československého svazu mládeže. Ve třídě byli tři kluci, kteří do Pionýra nechodili, mezi nimi i Erich. „Když jsme takhle šli ze školy domů, tak jsme se rozhodli, že se přihlásíme,“ říká pamětník. „Přišel jsem domů a říkám: ‚Mámo, já jsem se přihlásil do Pionýra.‘ A ona mně říká: ‚A ty si myslíš, že jsi udělal dobře?‘“ Když pamětník viděl, že tím není nadšená, druhý den se s kamarády domluvili a šli se zase odhlásit.

Všechno bylo tajné, ale všichni věděli všechno

Na vojnu narukoval pamětník v roce 1958 do Přáslavic u Olomouce. „Všechno bylo tajné – kolik je tanků, kolik je aut. Věděl to ale každý obyvatel dědiny, protože byly výjezdy na cvičení. Tanky dělaly rachot, lidi koukali a počítali to, takže všichni věděli všechno,“ směje se pamětník.

Vojenský výcvik nedělal Erichu Davidovi žádné větší problémy. Rád sportoval, jezdil na kole, klidně i dvě stě kilometrů za den. Hodně chodil a běhal. „Jednou desátník Rajch, my jsme měli malou polní, řekl, že poběžíme. Běžel před námi deset metrů, my za ním. Když jsme byli dost daleko od kasáren, řekl jsem si: ‚Tak teď ti ukážu, jak se běhá.‘ Předběhl jsem ho a mazal jsem, co to dalo, a on na mě řval: ‚Vojíne, zastavit!‘ Já jsem dělal, že neslyším, a už žádné běhání nebylo,“ líčí Erich David.   

Během vojny potkal i svoji budoucí ženu a na nějaký čas zůstal žít v Tršicích u Olomouce a pracoval v Přerovských strojírnách. V roce 1963 se přestěhovali do Červené Vody, kde dostali byt, a pamětník začal opět pracovat v místní truhlárně, která už ale tehdy patřila státu. Po třech letech odešel do Tesly, kde si polepšil platově, a zůstal tam až do svého odchodu do důchodu.

„Patnáct set hrubého, to stačilo, byl jsem spokojený, co jsem chtěl, tak jsem si vždycky dokázal zařídit. S manželkou jsme postavili řadovku, i auto jsme si koupili,“ vyjmenovává pamětník. Se ženou se vzali v roce 1961 a měli tři děti – dvě holky a jednoho kluka.

Vzhledem k tomu, že on i jeho žena pocházeli z chudých poměrů, bylo pro ně materiální zajištění něco nového. „Žena byla bez táty, máma měla invalidní důchod, ale pořídili jsme si všechno.“ Byť od svatby k vybudování vlastního bydlení uplynulo dvacet let.

Vstávej, přepadli nás Američani!

Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožil Erich David v Červené Vodě. „Bylo asi pět hodin ráno, manželka přilítla do ložnice a křičela: ‚Vstávej, přepadli nás Američani!‘ Já jí říkám: ‚Co blbneš, kdyby to byli Američani, tak už tady neležím,‘“ tvrdí pamětník, protože v takovém případě by musel nastoupit ke své jednotce. „Za chvilku přilítla a říkala: ‚Američani to nejsou, jsou to Rusáci,‘“ popisuje události pamětník.

Vstal a šel do práce. Tam se ale nedělalo. „Chodil ředitel Tesly, a tak se o tom diskutovalo, co a jak, a druhý den už se normálně jelo,“ nastiňuje další vývoj událostí Erich David. První dny lidé otáčeli tabule, aby polským vojákům ztížili orientaci. Po nich přijeli sovětští vojáci. Usadili se natrvalo v kasárnách a lidi si na ně podle pamětníkových slov zvykli.

Všude musel být nějaký komunista

Když přišla v roce 1989 sametová revoluce, byl Erich David rád. „To byla pořád samá komunistická strana... Když se něco dělalo, tak tam musel být nějaký komunista. To mě teda rozčilovalo,“ svěřuje se pamětník a dodává: „Všechno vyšlo dobře. Byla revoluce, děti byly ze škol a já bez dluhů. Začínal jsem s čistým stolem.“ Tehdy ještě pamětník uvažoval, že by si založil živnost, měl vybavenou dílnu, ale nakonec se rozhodl odejít do důchodu. Z dnešního pohledu tedy nemá pocit, že by mu revoluce nějak zásadně změnila život.

Když v roce 2010 Erich David ovdověl, vrátil se do svého rodného domu v Moravském Karlově. „Mám psa, kočku a takhle tam vegetíme,“ říká pamětník. Vzhledem k epidemii koronaviru a jejímu dopadu na ekonomiku vidí současnou dobu jako velmi nejistou. „Mladí jsou doma z továren, protože nejsou čipy. A nejhorší je, když mají půjčky. Tady je každá rada drahá,“ přemítá pamětník.