„Miroslav Štěpán mi volal, ptal se na situaci, jak to vypadá, a říkal: ‚Michale, zasáhni všemi dostupnými prostředky, prostě rozežeň to.‘ A já říkám: ‚Mirku, ty neznáš konkrétní situaci.‘ Já jsem ho v tom směru neposlechnul. Znali jsme se trošku osobně, bydleli jsme kousek od sebe, on v Zelené ulici, já na Flemingově náměstí, viděl jsem z okna na jeho byt. V tom domě bydlela i zpěvačka Petra Janů a reportér ČT pan Jirků. Trochu jsme se znali osobně. Po listopadu 1989 byla porada u českého ministra vnitra, ptal jsem se náčelníků krajských správ: ‚Dovolili byste si vy nesplnit pokyn krajského tajemníka [KSČ]?‘ Já jsem to udělal, protože to nebylo adekvátní, tato záležitost. To, že se to pak nějakým způsobem zvrtlo, na tom má podíl, tam hrál roli poručík Zifčák, který vedl celý ten demonstrující dav na Národní třídu. O tom jsem nevěděl a nikdo z velení štábu o tom nevěděl. Odsouzen jsem byl ne za to, že jsem já dal pokyn k zákroku, ale za to, že jsem musel vědět, co se na Národní třídě děje, a jako velitel opatření jsem neudělal nic pro to, aby se tak nedělo.“
„U Státní bezpečnosti byli většinou lidi, kteří mi neseděli, já se k tomu přiznávám. Tam byli lidi neféroví, křiváci. Kdyby takoví nebyli, těžko by tam mohli pracovat. Pracovali se zpravodajskými informacemi – tím nemyslím rozvědku, i ta to musí mít v krvi. Musí mít na to žaludek. Stejně tak v oblasti kontrarozvědky, neříkám na hospodářské trestné činnosti, co byla tzv. III. správa, která se tím zabývala. Nějaký pozitivní vztah k StB jsem neměl.” – „Říká se, že mezi kriminalisty a důstojníky StB byl často vztah, že ze strany kriminalistů bylo lehké pohrdání, protože oni dělali skutečnou práci.” – „My jsme dělali skutečnou práci, oni jenom shromažďovali informace a mnohdy nám i kalili vodu v té naší práci. Nějaká obliba ze strany kriminálky vůči StB nebyla. I když StB si někdy vybírala lidi z kriminálky do řad StB. Ale museli to být tací, kteří na to měli charakter. Většinou lidi, kteří se na kriminálce neuchytili a nebyli oblíbení, ti přecházeli ke Státní bezpečnosti.”
„Abych vám řekl pravdu, mně to připadalo nesmyslné, když na Můstku chodilo dvacet lidí do kruhu a člověk nevěděl, proč tam vlastně chodí. Co to bylo? To věděla Státní bezpečnost, my jsme to nevěděli. Dělaly se demonstrace na Václavském náměstí nahoře. Ono tam těch demonstrantů sice moc nebylo, víc zvědavců, kteří se na to, proč tam mluví, kdo tam mluví, oni ani neslyšeli, co tam čtou, nebo tomu nerozuměli. Že opozice je, to každý věděl, jestli měla, nebo neměla nějaký smysl, nad tím já jsem neuvažoval. Nebyl jsem politik, byl jsem skutečný policista a tak jsem se i choval.”
„Já jsem neměl problém. Naopak, večer na Praze 7, když začaly svítit střely, v ulicích začali prostřelovat, jestli to byl samopal nebo co to bylo, začali střílet do vzduchu, tak ulice se vyklidnily a snížila se kriminalita. Protože lapkové, vykradači aut se báli vyjít na ulici. Pro nás to bylo spíš pozitivum.”
Michal Danišovič je znám především jako velitel zásahu proti účastníkům demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989. Narodil se 20. října 1945 ve vesnici Biely Kostol u Trnavy, vyrůstal v chudých poměrech. V dětství a dospívání ztratil oba rodiče a žil u svého staršího bratra. Vyučil se truhlářem a po dosažení plnoletosti vstoupil do KSČ. Během vojenské služby v Praze pracoval jako řidič pro Střední odbornou školu Felixe Edmundoviče Dzeržinského v Hybernské ulici, kde poprvé přišel do kontaktu s tehdejšími policejními složkami – Sborem národní bezpečnosti (SNB). Po vojně nastoupil jako pochůzkář Veřejné bezpečnosti (VB) na Letné, doplnil si vzdělání na policejních školách a následně vystudoval i právnickou fakultu, takže rychle postupoval v policejní hierarchii. Řídil kriminální odbor na Praze 7, byl náčelníkem odboru VB v Mělníku, náčelníkem obvodní správy na Praze 6 a nakonec v květnu 1989 se stal náčelníkem Městské správy VB v Praze. Z tohoto titulu byl pověřen řídit policejní opatření během povoleného studentského průvodu 17. listopadu 1989. Policejní zásah řídil ze štábu u Kongresového centra na Praze 4 (tehdejšího Paláce kultury). Podle svých slov až do konce zásahu nevěděl o tom, jak brutálně policisté proti studentům zasahovali. Na začátku prosince 1989 skončil na dva měsíce ve vyšetřovací vazbě, soudní proces trval jedenáct let a nakonec byl v roce 2000 odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na tři roky podmíněně. V 90. letech si po odchodu od policie založil soukromou bezpečnostní službu. Má dvě děti a je aktivní jako chovatel holubů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
