Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenko F. Daneš (* 1920  †︎ 2023)

• narozen roku 1920 v Praze

• navštěvoval obecnou a střední školu v Bratislavě

• 17. listopadu 1939 svědkem přepadu jednotkou SS

• 1939–1945 – účast v protinacistickém odboji

• roku 1945 se oženil s Marií Haňkovou

• studium matematiky, fyziky a geofyziky na Karlově univerzitě v Praze

• děti Petr a Elena

• od roku 1952 život v USA

• práce v amerických firmách, například v Gulf Oil Corporation a dalších

• publikoval odborné práce

• zájem o hudbu a kulturu +zemřel 10. března 2023

V předvečer nacistické okupace českých zemí měl tehdy osmnáctiletý Zdenko Frankerberger Daneš konflikt s provokujícími Němci v pražské hospodě U Fleků. Ve svých vzpomínkách (http://zfdanes.sweb.cz) píše: „Rvačku jsem zahájil já, ale okamžitě se do ní pustili skuteční odborníci. (…) Němci byli strašně zbiti. (…) Ještě večer hlásilo rádio z Lipska, že v jedné staré pražské pivnici byli němečtí hosté ztýráni českými surovci, a ráno se už valila německá armáda do českých měst.“ Po letech se pamětník dozvěděl, že rvačka neměla zůstat bez následků – protektorátní úřady o něm věděly, měl prý být zatčen a odeslán do koncentračního tábora, ale zachránila ho intervence německého zástupce z firmy, pro kterou pracoval.

Budoucí profesor geofyziky Zdenko Frankenberger Daneš se narodil roku 1920 v Praze. Jeho matka byla kožní lékařka a otec – rovněž lékař – se věnoval spíše vědeckému výzkumu. Pamětník žil s rodiči krátce v Lublani, ale vyrůstal a do obecné a střední školy chodil v Bratislavě, kde získal jeho otec místo na Komenského univerzitě. V roce 1938 se pamětník kvůli vzrůstající nacistické hrozbě hlásil jako dobrovolník do armády, ale nebyl o něj zájem, zanedlouho pak musel i s rodiči odejít zpátky do Prahy, protože Češi již na fašizujícím se Slovensku nebyli vítáni.

Manifestace na podzim 1939

Roku 1939 se Československo rozpadlo a z okupovaných českých zemí udělali nacisté protektorát. Zdenko Frankenberger Daneš patřil k lidem, kteří 28. října, tedy v den státního svátku rozbitého Československa, protestovali proti okupaci. Tehdy byl zastřelen student Jan Opletal a jeho pohřeb se změnil ve velkou demonstraci, po níž nacisté uzavřeli české vysoké školy, více než tisíc studentů poslali do koncentračního tábora Sachsenhausen a 17. listopadu devět studentů a studentských funkcionářů zavraždili. Pamětník tehdy bydlel s rodiči v budově Purkyňova ústavu na pražském Albertově. Vzpomíná, že ten den „časně ráno nás probudili členové SS, zahnali nás se všemi ostatními obyvateli budovy do přízemí, postavili ke zdi a namířili na nás kulomet. Muži byli bledí jako stěna, ženy a děti plakaly rozčílením a hrůzou. Já sám jsem se bál zrovna tolik jako oni. Rozhlédnul jsem se kolem sebe a tu jsem uviděl maminku. Stála tam s největším klidem, držela mého jedenáctiletého bratra a desetiletou sestru za ruce a vysvětlovala jim: ‚Vidíte, tohle je voják a tamto je strojní puška. V tom pásu jsou náboje, a jak ten voják střílí, tak ty náboje samy s tím pásem lezou do té strojní pušky.‘ A tak dále. Chování naší matky mne posílilo.“

Ilegální přechod hranice

Nikomu z rodiny se tehdy nic nestalo. Zdenko Frankenberger Daneš, stejně jako všichni Češi, už nesměl studovat, zato se záhy zapojil do odboje. Není zcela zřejmé, o kterou ilegální organizaci šlo – stalo se to tak, že ho jeho vzdálený příbuzný požádal, aby tajně přešel na Slovensko a domluvil šifrované spojení s tamními ilegály. V červenci 1941 tedy pamětník přešel hranice, dostal se do Žiliny, kde úkol v rámci možností splnil, a pak se za dosti dramatických okolností vracel: „Přes hranice jsem se dostal, ale dole před vesnicí už na mne čekal německý pohraničník a tvrdil, že jsem ilegálně překročil hranice. Jak to věděl, nevím: zradil mne někdo na Slovensku? Viděli mne němečtí pohraničníci z pozorovacích věží? Zapíral jsem, ale bylo to marné. Chlap začal vytahovat věci z mého batohu, až přišel na sešitek, ve kterém byly poznámky k té šifře. Tehdy jsem vsadil všechno na jednu kartu: spustil jsem na něj, že ano, že je tam na hřebeni špatně značená hranice, a mluvil jsem s ním tak, jako by to byla jeho vina, že jsem se dostal na cizí území.“ Nakonec pohraničníkovi utekl, naskočil do jedoucího vlaku a po dalších peripetiích se dostal domů.

V Praze se však dozvěděl, že příbuzný, s nímž v odboji spolupracoval, byl zatčen a popraven. O týden později potkal stejný osud i pamětníkova strýce: „Nikdy jsme se nedozvěděli proč, nikdy jsme nedostali jeho popel. Jenom teta, jeho vdova, dostala po čase návštěvu. Přišel k ní německý důstojník a předal jí účet za strýcovu popravu. Strýcova smrt mne zlomila. Bál jsem se, za svůj strach jsem se styděl, ale věděl jsem, že ten strach je silnější než vůle, svědomí, víra – zkrátka nestačil jsem na tu dobu. Začal jsem si dávat knoflíky do bot a chodit s nimi celý den, abych se vycvičil ve snášení bolesti a při mučení, které jsem očekával, nic neprozradil. Ale nepomáhalo to. Kolem mne chodila smrt.“

Heydrichiáda a dramatický konec války

Na jaře 1942 zabili českoslovenští parašutisté vyslaní do Prahy z Londýna říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté po atentátu vraždili jednoho člověka za druhým a Zdenko Frankenberger Daneš se prý tehdy rozhodoval, že se přihlásí jako atentátník: „Tím jsem chtěl ušetřit ty nevinné oběti německého šílení. Než jsem ale došel na policii, byli atentátníci dopadeni a v boji padli.“ Krátce poté nastoupil do práce v Heřmanově Městci, do malé továrny na elektronické přístroje. Přes přítele se spojil s další odbojovou skupinou, která byla ve styku se Spojenci, a po čase dostal za úkol, aby zlikvidoval jakéhosi inženýra a fyzika, předválečného ruského uprchlíka, který měl být „na stopě výbušiny tisíckrát silnější než trinitrotoluen. A že je ochoten dát to Západu, ale než by to dal Rusům, raději to dá Němcům. Ovšem: ten vynález se nesměl podceňovat. Chemická látka to být nemohla, tolik energie v těch elektronových ‚slupkách‘ zkrátka není. Musela to být reakce nukleární. Začal jsem po chlapovi pátrat, ale nechtělo se mi do toho. Naštěstí jednou v noci si pro něj přijela německá policie, padlo několik výstřelů a já jsem se domníval, že Němci sami udělali to, co jsem měl udělat já.“ Příběh s inženýrem, který se po válce znovu objevil živý, je záhadný, komplikovaný a těžko stručně přetlumočitelný. Zdenko Frankenberger Daneš ho popisuje ve svých vzpomínkách: „Zbývá otázka: měl ten Rus skutečně bombu schopnou detonace? Dnes o tom pochybuji.“

Pamětník pokračoval v odbojových aktivitách a při té příležitosti poznal Marii Haňkovou (1921–1998), s níž se v lednu 1945 oženil. Krátce před koncem války udělal překvapivou věc: pomohl již zmíněnému německému zástupci ve firmě Fritzi Scheelovi, který se obával české odplaty, k útěku do Hamburku: „Byl to jakýsi politický ‚dozorce‘ nad firmou, kde jsem pracoval. Ten člověk měl neustále úzké styky s německou tajnou policií, ale na druhé straně nám prozradil, kdo mezi námi té německé policii donáší.“ Zdenko Frankenberger Daneš tehdy odvezl Scheela firemním nákladním autem, v Hamburku přežil nálet a složitě a potají se vrátil do Prahy. A právě Scheel mu později řekl, že ho za okupace uchránil před zatčením kvůli zmíněné hospodské rvačce.

Útěk před klesáním národa do bídy

Nacismus byl záhy poražen a pamětník začal studovat matematiku a fyziku. Zpočátku to prý šlo dobře, ale změna nastala po komunistickém puči v únoru 1948: „Soustředit se na nějaké Maxwellovy rovnice, když jsem viděl celý národ klesat do morální i hmotné bídy, to jsem zkrátka nedokázal. A přitom neustále panoval strach: včera zatkli Svitáka a Koudelku: jsem na řadě já?“ Záhy začal přemýšlet o útěku z Československa a definitivně se rozhodl, když se v květnu 1950 náhodou dozvěděl, že na něj kolega z univerzity sepsal udání. Zdenko Frankenberger Daneš řekl ženě, že pojedou na cyklistický výlet poblíž západní, pečlivě střežené hranice. Až na místě jí oznámil, že se domů nevrátí: „Přiznal jsem se, že zkrátka já zpátky nejedu. Ať se rozhodne sama, zda chce utéct se mnou. Trvalo to asi pět vteřin a žena řekla: ‚Tak jedem.‘“ Dne 14. května 1950 překročili na kolech hranice poblíž Bezděkova, podařilo se jim doslova prokličkovat mezi pohraničníky, v Německu požádali o azyl a dostali se do uprchlického tábora nedaleko Norimberku.

Život v lágru byl těžký, chudý a v mnoha ohledech nebezpečný. Zdenko Frankenberger Daneš vzpomíná, že bylo velmi obtížné dostat se do další země a že jeho „žena začala propadat beznaději. ‚Zbytek života budeme trávit tak jako ti zoufalci, kteří tu žijí už pět let.‘“ Pokusili se dostat na Nový Zéland, ale zjistili, že člověk, který jim nabízel zprostředkování a práci, je pravděpodobně podvodník. Pamětník se vydal částečně stopem a částečně na kole do Frankfurtu, aby si na novozélandském konzulátu ověřil, jak se věci mají, a cestou zpátky se náhodou seznámil s Američany Lylem a Doris Slaybaughovými. Svezli ho autem, sblížili se a nakonec jemu a jeho ženě nabídli pomoc, kdyby chtěli odejít do USA.

Vzájemná pomoc uprchlíkům

Slaybaughovi jim půjčili peníze na cestu, a 11. března 1952 tak Danešovi připluli do New Yorku. Manželé Slaybaughovi se jich ujali a jejich pomoc byla podle pamětníkova vyprávění úžasná: „Okamžitě jsme se stali členy jejich rodiny a přáteli jejich přátel. Ti se nás neustále ptali, co potřebujeme a čím nám mohou být prospěšní. Netrvalo víc než dva týdny a měli jsme práci, oblečení, obutí, nábytek, kuchyňské potřeby a dva tucty upřímných přátel.“ Pan Slaybaugh byl konstruktér a Zdenko Frankenberger Daneš vzpomíná, že se ho jednoho dne ptal: „‚Lyle, to, co jste ty a Doris pro nás, neznámé lidi z neznámé země, vykonali, to se zkrátka nedá změřit. Jak vám to kdy splatíme?‘ Bohužel, tu jeho odpověď si už doslova nepamatuji. Ale bylo to něco jako: ‚Och, nám to platit nebudete. Předně to – díky Bohu – nepotřebujeme. Zadruhé, než se na to vzmůžete, třeba budeme dávno pod drnem. A hlavně, kdybyste to splatili nám, byl by to uzavřený kruh a nikam by to nevedlo. Vy to splatíte někomu jinému, ten zase jinému, a tak to bude pokračovat a poroste to.‘“ Pamětník to tehdy vzal jako závazek a za čas podobně pomohl uprchlické rodině z Asie.

Rodinný a profesní život

Zdenko Frankenberger Daneš má dvě děti, syn Petr (1954) a dcera Elena (1956) se narodili v Pittsburghu ve státě Pensylvánie. Ve Spojených státech pracoval u Gulf Oil Corporation v Pittsburghu v Pensylvánii, u The Boeing Company v Seattlu ve státě Washington, na University of Puget Sound ve městě Tacoma ve státě Washington a u U.S. Geological Survey tamtéž. Publikoval práce z oboru gravitačního výzkumu, radioaktivního průzkumu hornin, složení a dynamiky nitra Země, Měsíce a planet, meziplanetárního magnetického pole a mikrovlnného záření zemského povrchu. Kromě toho se věnuje hudbě, problémům z různých kulturních oborů a je vášnivým cyklistou. V roce 2007 se oženil s Julsimou Duisebayevou.