Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Damašek (* 1925  †︎ 2012)

• narozen 2. 11. 1925 v Teremně na Volyni

• dne 19. 3. 1944 narukoval do 1. čs. armádního sboru, sloužil v hudební četě a v četě samopalníků

• výcvik v Besarábii

• lehké zranění během Karpatsko-dukelské operace

• po válce pracoval v bankovnictví, v 60. letech dlouhodobý pracovní pobyt na Blízkém východě

• zemřel 20.10.2012 v Praze

Upřednostňované vzdělání

Zdeněk Damašek se narodil 2. listopadu 1925 v obci Teremno na Volyni v tehdejším Polsku, dnes na Ukrajině. Je jedním z tzv. volyňských Čechů, jejichž předci se přistěhovali do této oblasti v druhé polovině 19. století. Přestože se Zdeněk Damašek narodil v obci Teremno, celá rodina se přestěhovala do města Luck a stala se tak jednou z mála rodin zdejších Čechů žijících ve městech.

Rodina se profilovala antibolševicky, maminka byla v době bolševického převratu, tzv. Velké říjnové revoluce, v Petrohradě. „Maminka tam dostudovala, ale zažila tam právě bolševický převrat. Bolševici, to normálně bylo, že těm popům, pravoslavným kněžím, nebo Židům, kteří nosili brady a pejzy, ty brady podpalovali. Důstojníkům zatloukali dvaceticentimetrové hřebíky do těla. To byli bolševici.“

Maminka neustále nutila malého Zdeňka ke vzdělávání, chtěla, aby uměl francouzsky a rusky, dopřávala mu také hudební vzdělání. Jak sám dodává, vše se mu v následujících letech osvědčilo, přesto se chtěl jako každý malý kluk věnovat spíše dětským radovánkám než povinnostem a učení: „Já jsem už v té době uměl velmi slušně rusky, protože když maminka vyrostla v Petrohradě, tak uměla samozřejmě perfektně rusky. Tak mě tu ruštinu učila už i za polského režimu, protože říkala: ,Jazyk za to nemůže. Jestli to zvládne i bolševik, komunista nebo kdokoliv jiný, jazyk za to nemůže. A každým jazykem, co budeš znát, budeš obohacen.‘“

Vyhnul se nucenému nasazení díky hudebnímu sluchu

O bolševicích tak malý Zdeněk věděl své, sice zprostředkovaně od maminky, ale přece. Příchod Sovětského svazu v roce 1939 do oblasti Volyně tak bral s rezervou. Přesto začalo vyvážení obyvatel Volyně a mezi vyvezenými se ocitl i bratranec Zdeňka Damaška.

Sovětský režim na Volyni se stal až tak nesnesitelným, že příchod německé armády v roce 1941 v důsledku napadení SSSR byl mnohými Ukrajinci vítán. Zdeněk Damašek, kterého maminka jako učitelka neustále vedla ke vzdělání, měl v té době dokončenou českou obecnou školu a po docházce do polského gymnázia (do roku 1939) a do sovětské desetiletky (do roku 1941) měl být nuceně nasazen. Od tohoto záměru německých orgánů byl zachráněn zaměstnáním v Lucku: „Samozřejmě na základě doporučení, určité protekce, protože už hudebníků bylo dost. Ono jich bylo sedm a to stačilo na tu restauraci. (…) To mě zachránilo, že mě nevyvezli do reichu, protože jsem měl pracovní knížku, kde jsem skutečně hrál druhé housle v orchestru největší restaurace v krajském městě v Lucku.“

Bezvládí v Moskovščině

Během německé okupace tuto nadvládu pociťovali převážně lidé žijící ve městech nebo tam, kde sídlila vojenská posádka. V českých, polských a ukrajinských vesnicích panovalo bezvládí. Vládli tam ti, kdo měli zbraně, banderovci, Melnikovci, různé bandy, řádní sovětští partyzáni plukovníka Medvěděva nebo generála Kovpaka a konečně polská Armija Krajowa.  

Jak probíhalo „bezvládí“ za německé okupace, uvádí na příkladu obce Moskovščina také Zdeněk Damašek. „To byla vesnice, která byla asi deset kilometrů vzdálená od hlavní silnice. (…) Tak v té Moskovščině se žádný tlak Němců nepociťoval. A stalo se to v jednom dni, to bylo až neuvěřitelné. Přestože už existovali ti banderovci a pak tam byli sovětští partyzáni, pak tam byly bandy různé, těch melnykovců a podobně, tak vesnice, nejenom v Moskovščině, ale každá vesnice z jedné i z druhé strany měla svoje hlídky. Ty byly pochopitelně umístěné na nějakých vysokých místech. (…) Přijel povoz, to byly saně, v únoru roku 1944, dva chlapi s puškami na zádech, v takových tříčtvrtečních kabátech a holínkách, protože byl únor, tak [byla] zima, přišli ke starostovi a předepsali mu dodávku pěti kožichů, deseti párů rukavic, samohonky, protože tam se vařila samohonka z brambor nebo obilí, to dělal skoro každý sedlák, tak samohonky několik litrů, pět litrů, pět bochníků chleba, ovšem ty chleby nebyly takové ty chlebíčky, které vážily kilo nebo půl kila, (…) pět kilo špeku. Měli to napsané ukrajinsky rukou s razítkem UPA, Ukrajinská povstalecká armáda, a s podpisem nějakým. Až bude samostatná Ukrajina, takže prý to těm sedlákům bude proplaceno. (…) No a [lidé] začali tyto zásoby nosit ke starostovi. Oni řekli, že večír, to bylo šibeniční, si pro to přijedou. No jo, ale hlídky najednou hlásí, že se blíží zase nějaká jednotka. No a byla to maďarská armáda. (…) Zase s nimi se dalo vyměnit. Lidé se vyzbrojovali, pochopitelně, tak za vajíčka se dala koupit pistole, náboje i granáty. Ale oni byli na pochodu, takže se tam zdrželi ani ne dvě hodiny, hodinu a půl. Tak si každý oddech: ,Tak teď bude pokoj.‘ No, to jsme se mýlili. K večeru se zase blíží nějaká jednotka. A skutečně jednotka asi o síle dvou tisíc sovětských partyzánů, kteří působili za frontou. Ale to byla silná jednotka, na vozech měli lehké minomety. (…) Ráno odešli v míru, nikomu se nic nestalo. No a k večeru přišli banderovci a odvezli si to, co bylo v seznamu.“

V 1. československém armádním sboru

Při ústupu německých armád z Ruska přišla do oblasti Volyně v roce 1944 sovětská armáda a s ní také československé jednotky pod dosavadním velením Ludvíka Svobody. Zdeněk Damašek se jako osmnáctiletý chlapec přihlásil do nově se tvořícího armádního sboru. Jakmile se ho ptali, jakou práci zastával během německé okupace Volyně, odpověděl, že hrál v luckém hudebním orchestru. Tím pádem byl bez váhání zařazen do hudební čety Víta Nejedlého.

Přestože prodělal vojenský výcvik v Besarábii, neměl být až do Karpatsko-dukelské operace nasazen do vojenských operací. S hudební četou se sehrával a prošel s ní spoustu koncertů, zpívalo se v Lucku, v Proskurově, hrálo se pro sovětské i československé vojáky, hrál se jazz, dechovka, ale i Smetanova symfonie Má vlast. Hudební četa byla ovšem v rámci vojenských povinností rozpuštěna a hudebníci museli nastoupit do boje se zbraní v ruce.

Zdeněk Damašek byl umístěn do čety samopalníků. A i tam mu pomáhal jeho výjimečný sluch: „Němci se už balili, už jsem viděl, jak rychle balí kufry, odcházejí a nakládají na náklaďáky, co se dalo naložit. Tak jsem hlásil poručíkovi, že z této strany jsme krytí, že tady ustupují. No ale poručík měl rozkaz navázat levé křídlo naší jednotky s kulometnou rotou třetí brigády. A říkal: ,Svobodníku Nerade, vem si dva chlapy a jdi s tím průzkumem prozkoumat navázání kontaktu s kulometnou rotou.‘ No, tak Nerad si mě oblíbil, jak jsme kopali zákopy, tak jsme vždy kopali spolu. (…) A tak jsme šli takovým husím pochodem, nic se neděje. Támhle v Komárníku na pravém křídlu Němci ustupují, tady navážeme styk s kulometnou rotou. A tak jdeme, Nerad jde první, já jdu druhý, ten Podkarpaťák jde za mnou třetí. Teď jsem ztuhnul, protože jsem slyšel najednou, jak zpívá Němec Kornblumenblau. Tu písničku. Tu jsme taky hráli v tom orchestru, takže jsem ji znal. A sluch jsem měl perfektní. Nerad ještě ne, ten ještě šel. Já říkám: ,Nerade, klid, ticho.‘  – ,Co je?‘ – ,Nemluv nahlas, poslouchej.‘ No, on nic neslyšel. Tak jsme šli zase dopředu. Už pomalu samozřejmě, doteďka jsme šli normálně. No a dostali jsme se až na kraj rokle, tam byla menší rokle, tam byl takový dub jako vykotlaný, a viděli jsme tři bunkry z klád, se třemi z těžkýmy kulomety. Já jsem říkal: ,No, tak tady tudy nepůjdeme, hoši. To bude zlý.‘“

Průzkum hlásil, že třetí kulometná rota je v nedohlednu a místo ní jsou na uvedeném místě Němci. Poručík nechtěl uvěřit, a tak se celá jednotka vydala vstříc německým kulometům v poručíkově domněnce, že průzkum lhal. „Nedal ani příkaz nemluvit a nekouřit. A jenom třicet nebo asi šestatřicet chlapů nás bylo tenkrát v rotě, protože stavy byly poloviční. Tak [jsme] šli zase husím krokem, on šel první a já jsem říkal Neradovi: ,Poslyš, není žádné hrdinství jít teďka vpředu a nechat se případně zastřelit, protože tvůj velitel je blbec a nevěří nám. Tak když chce, ať se nechá zastřelit, ale já jdu dozadu. Nejsem zbabělec, ale nebudu dělat hloupost, když tohle je fakt.‘ A on říká: ,To máš pravdu.‘ Tak jsme šli dozadu. On si toho ten poručík všiml a došlo mu teda. Vrátil se ke mně, řekl zastavit a řekl mně: ,Skutečně slyšels?‘ – ,Ano.‘“ Zdeněk Damašek se šel s poručíkem podívat na bunkry a vyšší hodnost musela uznat výborný sluch samopalníka. Přesto rota na německé pozice zaútočila, ale po neúspěšné ofenzivě bylo rozhodnuto vyčkat na kulometnou rotu.

Po Karpatsko-dukelské operaci bylo ovšem rozhodnuto, že hudebníci se mají vrátit ke svým nástrojům, protože „vojenská jednotka není jednotkou bez hudby“.  Zdeněk Damašek vyjmenovává celou řadu svých zabitých či raněných kolegů z hudební čety, dokonce sám velitel čety Vít Nejedlý zemřel na tyfus v roce 1944. I Zdeněk Damašek byl do stehna zasažen střepinou, jednalo se o lehčí zranění, přesto byl převezen do týlu a léčen v Krosně. Řada jiných však byla zabita nebo těžce raněna, hudební četa tak byla ochuzena nejen o svého velitele, ale také o řadu vynikajících hudebníků, kteří museli být nahrazeni Slováky. V dubnu 1945 se ještě hrálo v Košicích během zasedání československé vlády po boku sovětských hudebníků.

To už se ovšem blížil konec války a v květnu 1945 volala Praha o pomoc: „Když vypuklo povstání v Praze, tak byla obrovská euforie, všichni vojáci by se rádi toho zúčastnili a šli na pomoc Praze. (…) Generál Svoboda dal příkaz, aniž by měl k tomu svolení, že se pojede na pomoc Praze, že by se utvořila úderná středně těžká a lehká jednotka. To byla obrovská euforie, strašné vypětí, každý chtěl. A samozřejmě on se nemohl rozhodnout sám, on musel požádat sovětské velení. A to samozřejmě zákaz, protože oni neměli zájem, aby Prahu osvobodili Češi. I když Kyjev jim osvobozovali Češi, tam to nevadilo, ale tady by jim to vadilo, že [by] jim to osvobodili Češi, a ne Sověti, kteří museli od Berlína poslat tankovou jednotku, aby pádila rychle do Prahy? Přitom i západní fronta by tu byla daleko rychleji, protože byli v Plzni.“

My jsme to Čechům říkali

Po válce neměla hudební četa na rozdíl od dalších vojáků konec povinností, ale ještě hrála několik koncertů v pražské Lucerně a do rozhlasu. Ke konci května odcestoval Zdeněk Damašek do Žatce, aby si vyhlédl usedlost pro osídlení, ale i na popud maminky již v létě 1945 odcestoval do Prahy dokončit gymnaziální vzdělání. Jak ve svém vyprávění zmiňuje, volyňští Češi přinášeli do Československa své poznatky o Sovětském svazu, které nebyly vůbec pozitivní. Každý, kdo prožil sovětskou okupaci západní Volyně, věděl své, ale Čechy v Československu nemohli přesvědčit: „V šestačtyřicátém roce, když jsme tohle všechno vykládali, tak nás pomalu lidi chtěli lynčovat, že to není pravda, že takový blahobyt a taková demokracie, jako je v Sovětském svazu, není nikde.“

Damašek v Damašku

Zdeněk Damašek věnoval svůj pracovní život bankovnictví, absolvoval Vysokou školu ekonomickou a v bance se seznámil i se svou současnou ženou. Nikdy neinklinoval ke KSČ a nebyl jejím členem, přesto mu bylo v době politického uvolnění v 60. letech dovoleno vycestovat za hranice Československa. Měl se stát zástupcem Československé banky na Blízkém východě. Shodou okolností se tak Zdeněk Damašek dostal do města Damašku: „Když jsem jim řekl, že se jmenuji Damašek, tak to neznamenalo nic, protože anglicky se jmenoval Damascus a arabsky nevím jak. Ale řekl jsem, že Damašek je vlastně jejich jméno. No, ty se mohli umlátit smíchy, takhle mě objímali a plácali.“

Osud kamaráda z fronty

Zdeněk Damašek vzpomíná na svého spolubojovníka a přítele, židovského vojáka Scharfa, se kterým se seznámil již během mobilizace Čechů na Volyni. Po válce si byl voják Scharfa vědom antisemitismu a nechal se přejmenovat na Šafránka, aby tím lépe zapadl do československé společnosti, ale hlavně aby nebyl objektem protižidovských nálad. Zdeněk Damašek ho navštěvoval v Karlových Varech, naposledy před patnácti lety a již delší dobu se neviděli. Jaký byl jeho osud, se Zdeněk Damašek dozvěděl na pietním setkání dne 11. listopadu 2010 od jiného válečného veterána: „Bohužel měl takovou vizáž, že byl těm Židům podobný. Ale byl to zlatý člověk. Já na něj nemohu zapomenout a od toho dne, co jsem byl toho jedenáctého listopadu, tak do mě nic není. Já jsem psychicky na dně. Představte si, že ho v noci v bytě přepadli, protože on ukládal své prostředky do obrazů. Peněz měl dost. Muselo to být asi ve známosti. A ti grázlové ho přepadli, zastřelili, zamotali do koberce a odvezli za Karlovy Vary a někde mezi mlází ho hodili. Našli ho tam, ten dotyčný, co to věděl, asi tak po sedmi měsících. To víte, jaký to bylo. Byl to Žid, ale byl to člověk. Byl to člověk v pravém slova smyslu s velkým Č, víte? To některý Čech nebyl takový jako on. A potká ho takový strašný osud. On uteče před fašisty do [Sovětského] svazu, tam jde od Sokolova, kdy se zřídila československá armáda, celou dobu prožije, přijde domů, vezme si za ženu tu, která mu chránila celou dobu jeho otce v Ostravě v pokoji a v kuchyni celou válku. Když byly lístky a bylo málo jídla, jezdila po vesnici, kupovala po kilech brambory, aby uživila jeho otce. (…) Tak on i z vděčnosti si ji vzal. A pak ho potkala takováto potupná, odporná, hrozná smrt nějakých špinavců.“ I takový smutný je osud válečných veteránů, kteří se zasloužili o svobodné Československo.

V roce 2010 nahrál a v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka