Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ak. arch. Zoltán Czvengrosch (* 1960)

• narozen 30. července 1960 v Košicích

• rodina patřila k maďarské menšině žijící na Slovensku

• vystudoval UMPRUM v Praze, obor architektura a scénografie

• svědkem situace v polské Varšavě během rozvoje nezávislého hnutí Solidarita (podzim 1980)

• s přítelkyní se účastnil Palachova týdne v Praze

• vojenskou službu nastoupil u Armádního výtvarného studia

• během sametové revoluce pomáhal s distribucí letáků mimo Prahu

• účastnil se demonstrací za zkrácení vojenské základní služby

• podílel se na realizaci rozsáhlé výstavy Kde domov můj (1990)

• autorem architektonického návrhu interiéru Nové varny Pilsner Urquell v Plzni

Dětství v rodinném domku se zahradou

Domek u trati s velkou zahradou, maminka, tatínek, babička s dědečkem a starší kamarádi od sousedů, se kterými prováděli lumpárny…tak vzpomíná Zoltán Czvengrosch na své idylické dětství v šedesátých letech.

Narodil se 30. července 1960 do rodiny maďarských starousedlíků ve východoslovenských Košicích. Jeho prarodiče přišli na svět ještě v Budapešti. Doma se mluvilo pouze maďarsky. „Já jsem se samozřejmě naučil slovensky, to šlo jako u bilingvních dětí, vlastně ani nevím jak. Ale ve škole to pak samozřejmě poznali, měl jsem asi přízvuk trošku, ale ten se ztratil časem.“  Od osmdesátých let, kdy přišel do Prahy, je jeho nejpoužívanějším jazykem čeština. „V podstatě se ani necítím nějak národně vyhraněný“, dodává pamětník.

Bezstarostné prázdninové dny vystřídal strach z války

O prázdninách roku 1968 oslavil malý Zoltán své osmé narozeniny. On, ani jeho rodina netušili, že závěr léta se zapíše do dějin jako konec demokratizačních snah v tehdejším Československu. Obyvatelé východoslovenské metropole vyjádřili svůj nesouhlas s okupací s podobnou intenzitou jako na jiných místech země. V centru házeli po sovětských vojácích kameny a vylepovali plakáty vyzývající agresory k odchodu. K největším incidentům došlo nedaleko staveniště hotelu Slovan. Mladí muži vylezli nahoru, naplnili popelnice cihlami a házeli je na sovětskou vojenskou techniku. Během prvních dní okupace bylo v Košicích zastřeleno šest Slováků.

A jak si situaci po letech vybavuje Zoltán Czvengrosch? „Naši jeli na motorce do práce jako každý den, když bylo léto. Pak přišli a najednou měli trikolóry a vlaječky připíchnuté… Já jsem byl doma a vylezl jsem na třešeň, viděl jsem kouř z toho centra. Starší kluci ze sousedství vytáhli dalekohled a pozorovali ty vojska. Před námi byl kopec a na tom kopci se sporadicky objevovaly střelecké hlavně nebo tanky, které vyjížděly na palebnou pozici a zase zajížděly. Takhle si hráli…Lidi opravdu nevěděli, co bude. Polovina si myslela, že začala další válka, takže jsem stál fronty na cukr, mouku a podobné věci.“ Po týdnu se rodina odvážila jít do centra Košic.  Malého Zoltána nejvíce zaujaly všudypřítomné plakáty a výzvy, kterými byly polepené všechny výlohy včetně jeho oblíbeného hračkářství. „Na těch výstřižkách si pamatuji vlaječky a něco jako ,Rusové, běžte domů!‘ nebo něco takového. Některé byly psané v azbuce.“

Přichází období „Pšššt!“

Po prázdninách nastoupil Zoltán Czvengrosch do 3. třídy, přestože škola začala jen pár dnů po invazi, na vyučování ani chování pedagogů se situace nijak neprojevila. Počátkem sedmdesátých let se atmosféra ve společnosti změnila. K moci se dostali konzervativní komunisté v čele s Gustávem Husákem, probíhaly politické čistky v zaměstnání, kormidlo politických názorů se obrací po směru Sovětského svazu. Československo se „normalizuje“. „Největší změna byla, že rodiče se změnili, do tý doby to byli veselí mladí lidi. Po tom šedesátým osmým se lidi opravdu začali bát, takže celá ta atmosféra v té společnosti byla ‚Pššt, neříkej to! To jsou takoví pitomci, ale neříkej to!‘,“ vzpomíná pamětník na období sedmdesátých let.  V téže době bylo komunistickými úřady rozhodnuto, že na pozemcích u trati se bude stavět panelové sídliště. Rodina tak byla z pozemku vystěhována a dům, který postavil dědeček, byl zbourán. Pamětník se s novou situací velmi těžko sžíval. Musel opustit svůj domov, školu a spolužáky.

Profesoři z Prahy

Mladého Zoltána zajímalo umění i výtvarná činnost, proto se hlásil na střední uměleckoprůmyslovou školu v Košicích. Přestože byl talentovaný a rodiče měl dělnického původu, rodina se obávala špatného kádrového posudku. Dědeček Zoltána Czvengrosche před únorem 1948 podnikal, vlastnil menší přepravní společnost, která mu i s nákladními auty vzali. Pamětník se na školu, snad i díky maminčiným známostem, které mohly eliminovat případný špatný třídní původ, dostal.

Na rozdíl od studia na druhém stupni základní školy, do něhož prosakovala normalizace a propaganda při každé sebemenší příležitosti, byla střední škola jakýmsi malým ostrůvkem svobody. Na škole vyučovalo několik profesorů, kteří z politických důvodů odešli z Prahy právě do Košic.  Jednalo se o fotografa Ivo Gila, architekta Jána Kopnického a malíře Nikolaje Feďkoviče. Studenti museli být organizováni v Socialistickém svazu mládeže (SSM) a realizovali pod jeho záštitou absurdní akce a výstavy. Na některé si pamětník vzpomíná i nyní: „Byla tam určitá svoboda. Byli jsme tzv. aktivní, ale v podstatě jsme vybočovali z toho systému. Třeba nás poslali na bramborovou brigádu, tak jsme udělali soutěž a výstavu o nejzajímavější brambory. Různé tvary, co jsme našli a dotvořili, také mrkve jsme takhle vystavovali. No legrace, co se dalo dělat?“.

Z Košic do Prahy

Umělecké prostředí a progresivní pedagogové Zoltána Czvengrosche ovlivnili natolik, že se rozhodl k dalšímu studiu na UMPRUM v Praze. Zvolil si obor architektura a scénografie. Studoval v ateliéru u prof. Svobody. Josef Svoboda je odbornou veřejností dodnes vnímán jako nejvýznamnější osobnost československé scénografie. Často hostoval v zahraničí – New Yorku, Ženevě, podílel se na světové výstavě Expo 58 v Bruselu i Expo 67 v Montréalu. Přestože byl prof. Svoboda veden jako agent Státní bezpečnosti (StB), nesetkal se Zoltán Czvengrosch v jeho hodinách s žádnou komunistickou propagandou ani nátlakem. Na jeho osobu vzpomíná jen v dobrém: „Svoboda nebyl typický pedagog, ovlivnil nás tím, že nám nosil čerstvý vítr. Vždycky se vrátil z Londýna, z Paříže, zasednul ateliér a on vyprávěl, co tam udělal.“

Kvůli světovému věhlasu prof. Svobody jezdili na UMPRUM i zahraniční studenti ze Západu. Díky těmto spolužákům se pamětník dostal k západnímu zboží, které prakticky nebylo možné v tehdejším Československu sehnat. Pozornost okolí budil, když se po Praze procházel s walkmanem a sluchátky na uších. Psal se rok 1980. “K nám v druháku přišel za tím profesorem Svobodou člověk ze Švýcarska a ten nám přivezl zázračnou technologii, která se jmenovala walkman. Byl stříbrný, krásný, drahý, ale byl to skok do science fiction, protože procházet se Prahou a poslouchat Police v hi-fi kvalitě, to bylo hodně silné odříznutí od reality,“ vzpomíná s úsměvem.

Výlet do Varšavy s příchutí svobody

Mezi zahraničními studenty byli také Poláci, kteří v Praze vyprávěli o pohnuté situaci v Polsku. V létě 1980 vzniklo odborové hnutí Solidarita jako reakce na zhoršující se ekonomickou situaci a nesvobodu v zemi. Hnutí získalo širokou podporu veřejnosti, oficiální vedení země se začalo obávat, aby nedošlo k vojenské intervenci ze strany Sovětského svazu podobně jako v Československu. Pamětník navštívil Polsko na podzim 1981, krátce před vyhlášením válečného stavu, kterým polský komunistický režim sám snahy o demokratizaci zastavil. „Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet. Sehnali jsme si asi padesát dolarů nebo marek…A v Polsku ve směnárně jsme to změnili v majetek. Prostě jsme byli hodně, hodně bohatí na to, že jsme tam trávili tři dni. To bohatství bylo celkem k ničemu, protože se zase hodně, hodně nedalo koupit, ani nějak výhodně projíst, ani propít. K jediné lahvi jsme se dostali na černém trhu, kde jsme si koupili litr vodky. Na ulicích měli stánečky, kde bylo napsáno „hot dog“, ale byly to žampiony s cibulí strčené do rozkrojeného rohlíku…Ta Varšava vypadala zuboženě…Prostě taková chodící deprese, bezútěšnost bez perspektivy.“, vzpomíná Zoltán Czvengrosch, který si z návštěvy přivezl odznak Solidarity, nosit v Praze ji příliš nemohl. Hnutí Solidarita a její podpora se záhy dostala na černou listinu také v Československu. Pamětník v této souvislosti vzpomíná na výjev, který zažil nedaleko svého tehdejšího bydliště v Podolí: „Na nábřeží stála loď, která se jmenovala Solidarita a dva chlapíci přetírali ten její název. To bylo jasné, že jde do tuhého. To bylo jako z filmu.“

 Konec studií, první zaměstnání a náznaky změn

Po absolutoriu v roce 1985 měl Zoltán Czvengrosch nastoupit základní vojenskou službu, které se chtěl vyhnout. Díky známostem se nechal raději na oko hospitalizovat v nemocnici v Košicích. Následně získal lékařské potvrzení, které mu zaručilo alespoň prozatímní odložení. Začal pracovat jako architekt pro Studijní a typizační ústav v Praze, kde měl na starosti návrhy nových dispozic panelových bytů. Později jako člen Fondu výtvarných umělců pracoval na rozličných zakázkách.

Závěr osmdesátých let se nesl ve znamení rostoucího občanského odporu vůči režimu v zemi. Také pamětník patřil k lidem, kterým nebyla politická situace lhostejná, proto se zúčastnil několika demonstrací. Ve vzpomínkách mu nejvýrazněji utkvěl Palachův týden: „Šli jsme na ten Palachův týden, bylo to zajímavý. Už tenkrát tam byl Krátký film a dostali příkaz to natáčet. Houstla atmosféra stejně jako v tom Polsku. Jsme se sázeli, kolik toho ještě bolševik vydrží, ale v hloubi duše tomu nikdo nevěřil, že to může prasknout…“

Armádní výtvarné studio

V srpnu 1989 se již nástupu na vojnu nevyhnul. Zoltánu Czvengroschovi se podařilo odsloužit si službu u Armádního výtvarného studia v Praze. Tato instituce byla založena v roce 1953, svou uměleckou propagandou měla za úkol přispívat k „dobrému jménu socialistické lidové armády“. Základní vojenskou službu si zde plnila velká část absolventů uměleckých škol. Během vojenského přijímače byli spojeni s Armádním vojenským souborem, kde byli herci a filmaři. Pamětník vzpomíná na vtipné až absurdní situace, které spolu s herci vymýšleli: „Trojan tam byl, Rychlý, pak tam byl mladý Zindulka. [Petra] Rychlého si pamatuji, protože ten byl takový docela veselý člověk, a když jsme dostali za úkol nacvičit nějakou písničku vojenskou, tak šel do vojenské knihovny a našel nejhorší písničku z padesátých let a tu jsme nacvičili. Myslím, že ji nikdo nezpíval minimálně dvacet let.“

Během zjitřených listopadových dnů roku 1989 měli vojáci zakázáno opouštět kasárny. Zoltán Czvengrosch se k tomuto nařízení postavil po svém: „Seděli jsme v ateliéru, seděli jsme u televize a za námi ti lampasáci, kteří věděli, že jejich doba začíná končit…Samozřejmě byly zakázány vycházky, ale já už v té době měl škodovku, takže jsem tam jezdil jako do práce, trošku jsem ten řád nedodržoval…“

Součástí sametové revoluce

Po večerech pomáhal studentům šířit letáky a povědomí o událostech 17. listopadu na Národní třídě: „Jezdili jsme do Mánesa, což byl takový hlavní stan, pro mě domovská organizace…Tam bylo koordinační středisko Občanského fóra…Tenkrát se sháněli řidiči na výjezdy mimo Prahu, protože ta komunikace mezi venkovem vázla a studenti odcházeli domů do těch malých měst a snažili se přesvědčit své rodiče, aby to podpořili, protože jinak to nemohlo vzniknout.“ Zároveň se s přáteli přihlásili do soutěže o logo Občanského fóra, kam poslali svůj návrh.

V prosinci 1989 byl Zoltán Czvengrosch přítomen při demonstracích vojáků, kteří požadovali zkrácení vojenské základní služby. „Toho jsme zúčastnili masivně, protože jsme natiskli nějaké plakáty večer na umprumce a polepili jsme tím do rána celou Prahu. Napsali jsme transparenty Pusťte nás domů, maminka nás čeká! Vyvěsili jsme to na Dům potravin, který byl naproti Federálnímu shromáždění.“ Novela branného zákona z počátku roku 1990 povinnost služby skutečně snížila ze dvou let na rok a půl.  

Kde domov můj?

Všeobecná euforie ze znovunabyté svobody přiměla umělce k realizaci rozsáhlé výstavy „Kde domov můj?“. Ta poprvé od pádu komunismu a bez cenzury reflektovala dějiny československé republiky.  Výstavu 4. května 1990 zahájil sám prezident Václav Havel svým slavnostním projevem. Zoltán Czvengrosh se na výstavě umělecky podílel a dodnes na náročnou, ale přesto krásnou práci rád vzpomíná: „My jsme dělali architekturu, takže tam kde je dneska Myslbek, bylo podium, kde byli všichni ti papaláši z šedesátých let a takhle to končilo až 17. listopadem, který končil u Hybernů. U Hybernů byly exponáty StB – odposlouchávací zařízení, mělo to nějakou atmosféru. Vím, že jsem vyráběl drátěné siluety těch policajtů s těma helmama a obuškama. Člověk musel projít tím kordonem, a ještě jsem to pověsil na gumy, takže to uhýbalo těm lidem, a přes to museli ti návštěvníci projít.“

Zájem o architekturu, umění a tvorbu Zoltána Czvengrosche neopustil ani v následujícím období. V Praze založil svůj architektonický ateliér, kde působil i v době našeho rozhovoru (2024).