Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
I když nás už stěhovali, doma muselo být pořádně uklizeno
narozena ve Frélichově v roce 1931
rodný jazyk chorvatština, první třída česká škola, pak německé
první stárka při posledním chorvatském kiritofu v roce 1947
rodina vystěhována v roce 1949 do Huzové
manžel Josef Czehowský také Chorvat, znalost chorvatštiny předána i dětem
žila v Lipině
Czehowska Magdalena
„A Joški su tamo bili. A sada ti Joški su dielali kot kontrolu sudien. A mi sme imali lipu bričku, aj k tomu tie postroje, a sada su si duošli pro to. A oni su velili: ´Kadien to imate?´ Maja veliju: ´Ja to duoma nimam, ja to imam v pivnici na puodi.´ To su bili aj preshaus, sme imali. A on je veliv: ´Na to jsem právě čekal! Co řeknete, kde to máte.´ Sada ta maja su šli s nim va tu pivnicu a je to ziev. No a su s tim holt jezdili. Pak su mu velili: ´No, Jožko,´ on se imenovav Jožka, ale kako je mu bilo to ja ni znam. A on je veliv: ´A co, na co to potřebujete?´ ´No tak, jste říkal, že to vrátíte.´ Zatím on je njih tamo dobiv, ta Joška tu maju, tak su bili cieli dobiti. Představte si, že potom byl aj v Rymařově ta Jožka, a chtěl, da bude Franz, kot brat, dielat u njega, on je biv zidar. A maja su velili: ´To nigda, to nieću dovuolit. Da bi šav on pod njega dielat.´ To su bili nikakovi ti partizanri, nebo ja nie znam, ča su to bili. On je biv, no po vojski je biv va Frielištofi. To su bili, jeli su to bili partizanri. Ja nieznam, ča su to bili. Joški sme njim velili, da su Joški.“
„Jožkové jednou dělali všude něco jako kontrolu. My měli hezkou bryčku a k ní i postroje, tak si došli pro ni. Řekli: ´Kde to máte?´ Matka jim odpověděla: ´Nemám to doma, ale ve sklepě na půdě.´ A on: ´Na to jsem právě čekal, co řeknete, kde to máte!´ Matka pak s ním šla do sklepa a on si to vzal, pak s tím jezdili. Po nějaké době mu matka řekla, aby to vrátil. A tak ji za to zbil, byla celá zmlácená. Představte si, ten Jožka pak byl v Rýmařově a chtěl, aby bratr František šel k němu pracovat, on byl zedník. Ale matka byla proti, že to nikdy nedovolí, aby u takového člověka pracoval. Byli to nějací partyzáni, kteří po válce přišli do Frélichova. My jsme jim říkali Jožkové.“
„Nek pak nisme mogli dom, sme morali imat potvrzeni, da se moreme tamo tuo... ale maja, da su imali tamo muža va gruobi, tako su dostali sako ljeto to povoleni. A oni mi veliju: ´Znaš ča? Hot s manu.´A ja velim: ´No jo, ja ni mam to potvrzeni, tako ja se buojim puojt.´ A oni veliju: ´Ale puoj, kad imaš tamo Jozu, je biv vojak, tako hot s manu.´ Tako ja sam šla a Tuome Kuzmić je imav zrovna pir, to je biv bratranac. No a sada kako je nigdo zaćukav na okno nebo ništo, ja ur sam se buojala, da griedu pro mene, zato da ja nisam imala povolení. Sa sme šli na ponhof, zatím tamo ur su čiekali, nigdo ne mogav it tamo va ti Frielištof. Sa sme šli polak Dinje až v Njuzal a v Njuzli sam nastupila na cuk a sam šla va ti Nikišporak. A maja su šli prek Drinuovca zopet najzad va ti Frielištof. Je to bilo sakojačke.“
„Pak jsme nemohli chodit domů, potřebovali jsme potvrzení. Matka tam ale měla pohřbeného muže, tak to povolení dostala každý rok. Jednou mi řekla: ´Víš co? Pojď se mnou.´ Já jsem bála jít, protože jsem potvrzení neměla. Ale matka mě přemluvila, že tam mám svého Jozu na vojně. A tak jsem šla. Zrovna měl můj bratranec Tomáš Kuzmič svatbu. Pak ale, kdykoliv někdo zaťukal na okno, hned jsem se bála, že už jdou pro mě. Šli jsme na nádraží, kde čekala hlídka, do Frélichova se nikdo nemohl dostat. Podél Dyje jsme pak prošli až do Novosedel, tam jsem nastoupila na vlak a jela do Mikulova. Matka se přes Drnholec zase vrátila do Frélichova. Bylo to takové všelijaké.“
„No a pak sme morali to duoma se, da to bude čavridno udielano. Aj pozmitat, zatoda kot je se selilo, je bilo prece slame, siena, sega po dvuori. Mi sme to morali se pozmitat, da duojde nigdo čavridan človik nutar. Zatim je došav nikakov, je bivav na Križkovom, a oni mu to nisu htili dat to naše, tako on je to podpaliv to Križkovo, a pak je se mogav naselit va to naše. Zatim sada va tih hižah je imav pluge, brane, turkinje, kot je pak goriv, tako frižko je to morav se viselit, da ništo zahrani. Tako je pak na tom našem bivav. A našej maji je bilo sakojačke, kat su to vidili, da su tamo te plugi a brane a ta turkinja... To ni biv Bulgar, to je biv Čeh.“
„Doma jsme pak museli pořádně uklidit. Také zamést, protože když se stěhovalo, bylo po dvoře seno, sláma. Museli jsme to uklidit, kdyby přišel dovnitř nějaký pořádný člověk. Jenže přišel jeden, který býval na Křížkovém. Náš dům mu nechtěli přidělit, tak to Křížkovo stavení podpálil, aby se přeci jen mohl do toho našeho nastěhovat. V pokojích pak měl pluhy, brány, kukuřici... Naší matce pak bylo všelijak, když to viděla. Nebyl to Bulhar, byl to nějaký Čech.“
„Prva starešica je morala toga kozla krmit aspon tri tajedne. Pak je imav tu plahtičku. No a ta kozav, to su stric Ive Morx peljali toga kozla. A pak po hodkah su toga kozla ubili. Negda ja nisam htila puojti ist pak toga kozla. Su udielali gulaš. Ja sam si šla leć. A pak je ta Joza Šuljera došav, Slunski, a mi veli: ´Ne moreš tuo. Ti moreš tamo bit. Bez tebe to ne grie.´ Tako ja sem se morala stat a morala puojti s nim va ti šenkaus. Tako je se to pak pojilo holt ta gulaš, a su holt pogostili pak aj ti druge, ča su bili... zato da je nas bilo devet divičicov a devet hlapcov. Tako aj ti drugi su to pak aj jili. Je to bilo lipo.“
„První stárka musela kozla krmit aspoň tři týdny. Pak měl na sobě plachtičku a vodil ho strýc Jan Marx. Po hodkách z kozla udělali guláš. Já ho nechtěla jíst, proto jsem si šla lehnout. Přišel za mnou ale Josef Šuljera, Slunský, a povídá: ´Přeci nemůžeš jít spát, musíš tam jít. Bez tebe to nejde!´ Tak jsem vstala a šli jsme společně na tu zábavu. Guláš se snědl, pohostili jsme i ostatní, kteří tam byli. Nás tehdy stárkovalo devět dívek a devět chlapců. Hezké to bylo.“
„Mi sme pak pero nosili. To je se pero nosilo, kad ni imala dicie, kad je bila pod viencom. Tako to je bilo kot družičke nebo ništo takovoga.“ „A ča je to bilo za pero?“ „No to je bilo z rozmarina. Z rozmarina je udielala se takova vielika mašlja biela, a to je se nosilo.“ „A to su nosili nek divičice?“ „Nek divičice. Hlapci ne.“
„Pak jsme (na svatbách) nosili pírko. Ta, která neměla děti a byla pod věncem, nosila pírko, něco podobného jako družičky. Pírko bylo z rozmarýna, udělala se taková velká bílá mašle a nosilo. Pouze dívky to měly, chlapci ne.“
„Ćaća su umrli v maji, a pak je ta Joza Šuljera došav, jeli ni bih mohla pojt s njim za starešicu. Va tom sedam četrdesietom lieti. A naša maja su velili: ´Joza, ja ti to sljubit ne morem, zato da ujac…´, on je njim veliv kot ujac, to je biv kot stric, a tako kako nebo ća. No a tako, pak su. Oni su htili kot vino da ćeju pruodat. Sme imali duost vina. A to lieto, to sedam četrdeseto je to potuklo. Su bili krupice, tako ni bilo čuda vina. Ale mi sme imali duost, zato da nigdor to ni piv, to vino. Tako baba su rekli, ´poj, danas kupuju vino, da to prodaš.´ A za tim ta Joza je pak došav, da jeli nibi šla za tu starešicu, a mama veliju tako ja se moram brže babi pitat, ča će ju rect, zato da ujac su umrli, a tako ´ne moreme toto, ja ti to neću sljubit.´ No a baba pak da su velili: ´Tako nekad grie, ćeme imat smutek, aj ćeme imat radost.´ A tako nas bilo devet. A tako to se mora napunit každomu ten litr, včil něco se aj před barákem vypije, protože musí pohostit aj venku to trochu. Tak bylo toho dost. Kad je se to napunilo, ništo je se vipilo, zopet jim napunit te floške...“
„V roce 1947 zemřel v květnu otec. Ten stejný rok přišel Joza Šuljera, jestli s ním nechci jít za stárkovou. Naše matka mu ale řekla, že mu to nemůže slíbit, protože otec zemřel. Ten rok měl málokdo víno. Byly kroupy a pomlátily to. My jsme ale měli dost, protože ho nikdo nepil. Babička mě poslala jít víno prodat, mezitím ale právě přišel Joza, jestli bych nemohla s ním jít za tu stárkovou. Matka že se musí zeptat babičky, že mu nemůže nic slíbit. Babička prý tehdy řekla: ´Jen ať jde, budeme mít smutek, ale budeme mít i radost.´ Tehdy nás bylo devět párů. Každému se musel naplnit litr vína, něco se vypilo před domem, muselo se i venku trochu pohostit, tak toho bylo dost.“
„No jo, je to bilo sakojačke, plača aj sega. To sme dostali degret, a maja furt su velili: ´No, oš nimam kot kisne udielane, na te guske...´ A se sme si mogli ziet suobu. Sme imali asi trideset tih vaguonov. To je biv jedan zug a to je prostě, ti su nas vozili a vojaki su nas pak selili va tu Huzovu. Maja nisu htili puojt drugdien nek va Huzovu, zato da tamo ur su bili rodjiči. Zatoda maja su bili pak sami. Tako nisu htili puojt drugdien. Da imaju rodjiči tamo, mi sme bili četira dica. No ti su bili, Franz ur je biv takaj, ur je imav petnajst liet, kad sme šli kraj.“ „A vam je bilo kuoliko?“ „Osamnajst. A sestra sedamnajst.“
„No jo, bylo to takové všelijaké. Plno pláče, všeho. Dostali jsme dekret, matka pořád říkala, že ještě nemá hotové bedny na husy... Mohli jsme si vzít vše s sebou. Měli jsme asi třicet vagónů, jeden vlak. Odvezli nás, vojáci nás odstěhovali do Huzové. Matka nechtěla jít jinam, protože měla v Huzové už vystěhované rodiče. Byla tenkrát už sama, jen s námi čtyřmi dětmi. Frantovi bylo patnáct, mně osmnáct, sestře sedmnáct let.“
„Aj kad, kako bi velila, v listopadu, to je bilo v novembri sme mi velili, tako sme hodili aj pro štručice. To je, to jsou takové pletýnky, to se upeklo, to každý už nachystal. A to se chodilo jenom jako k rodině. No to je bilo na dušičke kot. To je bilo takové jak když pletýnka taková. Takové menší, a dali třeba jablíčko, ořechy a tu housku... No mi, kad sme tamo duošli, tako sme pohvalili, bar ´Pohvalen buď Jezuš Kristuš,´ no a to je se šlo nek k rodini. Ne, ni se šlo kot k všeckim jako. Jenom k te rodině se chodilo. To su nam svezali šatek na četire uzle a do toho sme si to dali. Je to bilo holt dobro, ale ja nie znam, ja to piekla nisam.“
„V listopadu, na Dušičky, jsme chodili pro štručice. To jsou takové pletýnky, upekly se, každý je měl nachystané. Dávala se jablíčka, ořechy a ta houska. Když jsme přišli, pozdravili jsme: ´Pochválen buď Ježíš Kristus!´ Chodilo se jen k rodině, ne ke všem. Doma nám svázali šátek na čtyři uzly a do toho jsme si to dávali. Bylo to dobré, ale nevím, jak se to dělalo, nikdy jsem to nepekla.“
9. Mesopust, Vazma /Masopust, Velikonoce
„A kad je biv mesopust, tako je se tancalo v nedilju, pondiljak, utorak, nek do puovnoći. Pak je biv popelec, pak ur se ni tancalo. Je bilo tih šiest tajedan ni bila nijedna muzika. Pak ur su bili tie vazma, na te vazma prvi dan ne, ale drugi dan ur je bila muzika. V pondiljak. V nedilju to je biv vielik svietak, tako to se ni tancalo. To je biv kršćanski takov zvik.“
„Když byl masopust, tak se tančilo v neděli, v pondělí a v úterý do půlnoci. Pak byl popelec, to už se netančilo. Následujících šest týdnů nebyla žádná muzika. Pak už byly Velikonoce, a to první den ne, ale druhý den, v pondělí, už byla muzika zase. Neděle byl veliký svátek, to se netancovalo. Byl to takový křesťanský zvyk.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Dokumentace nejstarších mluvčích moravské chorvatštiny (Lenka Kopřivová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů (Lenka Kopřivová)