Miroslav Čvančara

„Ještě když prosperovala půjčovna filmů, tak už v roce 1934 bratry napadlo, že by mohli podnikat taky v otázce kinofikace čili v biografech, a tak zavedli v roce 1934 to letní kino Republika. Celkem od roku 1934 do roku 1945 provozovali deset biografů. Ale byla to převážně kina malá, takže v Praze to byla Republika, kino Pod Táborem, později Kačerov. Ale ve čtvrtích, které teprve později byly připojeny k Praze, ať už to byly Měcholupy, Kolovraty, tak ještě provozovali kino Jankov u Votic, potom kino Bříšťany a Dohalice v Hradci Králové. Ale ty byly tak, že spíš tamější sokolské jednoty požádaly, jestli by… tehdy ještě dožívaly kina němý, tak jestli bratři Čvančarovi by jim mohli dodat zvuková zařízení a dovést ta kina dál ve své režii. Byť tedy v licenci Sokola, protože Sokol vlastně měl licence pro 45 procent všech československých kin. Takže oni museli přes nějakou hlavičku fungovat. Ale Němci v roce 1941 Sokol zakázali čili veškeré názvy Sokol… kina se většinou jmenovala Sokol – Dolní Měcholupy, Sokol – Malešice a podobně. Tak to muselo, ten název, vymizet.“

„Jakmile Británie a Francie Německu vyhlásily válku, tak byly okamžitě zakázaný všechny filmy z těchhletěch dvou zemí, zakázaný bezpodmínečně. Což jako vím, protože jsem do biografu chodil, že jo. Takže táta a strýc, kteří to letní kino provozovali... no, ono už stejně tak nebo tak by museli, v září už je chladnějc, takže už se nedá tak sedět, tak by to kino už museli sami stejně zavřít, ale už ho nikdy neobnovili, ale měli ještě pronajatý kina mimopražský, takže provozovali tohle, protože něčím se živit museli. A ta půjčovna, co jsme měli tady v budově, co už neexistuje na dvoře, tak ta byla specializovaná na zvláště cenný archivní filmy ještě z němý éry a hned koncem března 39 se tady objevilo gestapo a zabavilo všechny filmy, který byly zaprvé nějak protiválečný, protiněmecký, ať už to byl třeba Švejk, anebo s židovskou tematikou, Golem například, anebo s židovskými herci anebo autory. To všechno zabavili, odvezli to do říšského filmového archivu do Berlína, kde to pak skončilo jako válečná kořist Sovětů, který to pak odvezli do Moskvy. Takže ty filmy tam ještě někde dodneška jsou.“

„Pamatuju, že třeba na novej rok 1945, že tady šel ulicí nějakej pán a že najednou se skácel mrtvej a že ho lidi jako odnesli tady do průjezdu tohohle domu. Teď nevěděli, kdo to je, že jo, tak lidi ho šli okukovat, takže potom... to byl takovej můj zážitek, že ho potom odnesli do náborní budovy na stůl. A já jsem měl od Vánoc, to byla vzácnost, krabici kokosek. To jsem si jako mnul ruce, že si pochutnám na tom, až budu mít narozeniny, v tom lednu 45, takže si to vybalím, tu krabici. A oni dali toho mrtvýho na ten stůl, kde já jsem měl ty kokosky pod tím. To jsem se toho už nemohl dotknout, už mi to jako vadilo. Nemohl jsem to už jíst. Já měl z mrtvejch vždycky takovou fobii.“

„A vím, že jsem jezdil s kočárkem po dvoře, a támhle vidím, že od Smíchova letí páry letadel. Byly ve značný výšce, nechávaly za sebou ty kondenzační páry, takže já viděl spíš ty páry než ty letadla samotný. A otec byl vyloženej z prvního patra z okna a kouká a povídá: ,Jééé, hele, oni házej nějaký balíky, to budou letáky, co?‘ Vtom strašný rány, to bylo, všechno se třáslo. Já jsem popadl sestřičku, a ne do sklepa, instinktivně, nevím proč, jsem běžel za rodičema do prvního poschodí. Ty okenní tabulky na balkoně, ty se takhle chvěly, jen prasknout. Rány, dunění. A to jsem nevěděl, upozorňuju, manželka, v tý době učnice krejčovská, byla na rohu Resslovy ulice a Karlova náměstí. Ten dům dostal plnej zásah, naštěstí byli ve sklepě, sesunulo se to, teď tam byli v úplný tmě a teprve po několika hodinách hasiči ze sousedního sklepa se tam prokopali a vytáhli je.“