Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Cítila jsem, jak jeho stisk slábne
narodila se 28. ledna 1922 v obci Krasilno, Volyň
v roce 1944 se v Lucku přidala k 1. čs. armádnímu sboru
působila jako ošetřovatelka, poté v důstojnické kuchyni a nakonec ve zdravotním praporu
účastnila se bojů východní fronty
konec války prožila ve Vrútkách na Slovensku
zemřela 17. února 2009
Antonie Cupalová, rozená Bílková, se narodila 28. ledna 1922 v obci Krasilno na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny). Měla dva bratry a dvě sestry a jejich rodina hospodařila asi na jedenácti hektarech půdy.
Za války se na Volyni žilo dle jejího vyprávění všelijak. Už si ani nepamatuje, jak se tu Rusové a Němci střídali. Čeho se ale opravdu bála, byly party banderovců, kteří kradli a nemilosrdně vraždili. Vesnice Krasilno ležela asi jen čtyři kilometry od Českého Malína, který byl 13. července 1943 vypálen. “Říkalo se, že masakr zavinili banderovci, kteří začali na Němce střílet. Jak se začalo střílet, Němci nahnali lidi do kostela a ženy do stodoly. Některým mužům se podařilo utéct do lesa a nějaké děti se schovaly ve sklepě,“ vypravuje pamětnice.
Strýc Antonie byl tehdy místostarostou vesnice Krasilno a před banderovci byl nucen se skrývat. Nacionalističtí banderovci ale zajali jeho dceru s tím, že pokud jim neprozradí, kde se otec skrývá, znásilní ji. I přes výhrůžky nic neprozradila, jenže banderovci svoje slovo dodrželi. „Přišla k nám s pláčem. Báli jsme se jich,“ vzpomíná pamětnice a popisuje své zážitky: „U sousedů se skrýval jakýsi ruský kapitán od partyzánů. Bolely ho zuby a já mu je natřela voňavkou,“ usmívá se Antonie a pokračuje: „Následně mě začal přemlouvat a dělat návrhy, abych šla s ním. Toho jsem se bála, protože jsem věděla, jací Rusové jsou. Utekla jsem do vedlejší vesnice, kde jsem se skrývala dva dny. Na Volyni jsem měla svého chlapce, který pocházel ze Slovenska, ale asi ho zabili. Odešel do armády, a když Němci bombardovali, tak ho to nejspíše zabilo. Už jsem o něm neměla žádné zprávy. Pak jsem začala chodit s jeho kamarádem Josefem Šalamounem. Ten mi ale také ve válce padl, na Slovensku. S ním jsem se vídala, když už jsem byla v armádě jako ošetřovatelka.“ Když pamětnice odešla do Lucku navštívit svého staršího bratra, který nastoupil do československé armády, nenechala se dlouho přemlouvat a zapsala se do armádních jednotek také. Přemluvilo ji také to, že v jednotkách viděla spoustu dívek, a tak nastoupila do ošetřovny.
„Vojáci neměli dostatek vitamínů, chrup si nečistili, takže zuby se jim kývaly a bolely je. Chodili k nám na ošetřovnu a my jsme jim zuby natírali vatou napuštěnou zvláštně vypadající modrou vodičkou. Od starších ošetřovatelek si to nenechali dát, ale od mladých ano. Takže jsem to povětšinou dělala já.“ Antonie neměla doposud žádné ošetřovatelské zkušenosti, všechno se učila až za pochodu na frontě. „To bylo zraněných! My jsme byli první, kdo se o ně postaral, a následně je pak auta odvážela dál. Dostala jsem gázy a obvazovala. Byla jsem z toho už celá otupělá. (…) Ze zvědavosti jsem se chtěla podívat, jak to vypadá na frontě. Rusáci mi říkali, že Němci jsou daleko a nemusím mít strach. Rozednívalo se, my byli pod kopcem. Jenže tak daleko to nebylo. Při rozednění nás uviděli a začali nás sekat. Vylezla jsem na auto, abych to lépe viděla. Najednou to šlehlo vedle mě! Honem jsem skočila dolů a manžel, v té době jsme spolu pracovali v kuchyni, křičel: ‚Co tam děláš, pojď do příkopu!‘ Tak jsem se k němu skulila.“
Manžela Antonie poznala v důstojnické kuchyni, kde zažila nejednu horkou chvilku. „Vařili jsme guláše, polívky i vdolky. Důstojníci měli přídavky – peníze, které nám dávali na jídlo. Manžel pak po vesnicích skupoval třeba vajíčka, a protože byl pekař a cukrář, pekl i dorty. Když jsme někde dlouho čekali, koupili jsme prase, které jsme zabili a následně vyudili. Tak jsme přilepšovali důstojníkům slavnosti. Takže na frontě se i slavilo. Jednou jsme slavili v nějaké škole. Důstojníci už měli vypito a začali střílet. Náš velitel řekl: ‚Hele, balíme, tohle je průser. Němci zjistí, kde jsme.‘ A taky že jo! Naštěstí jsme ale z místa ujeli.“
Cítila jsem, že jeho stisk mých boků slábne
Antonie Cupalová pak ve vyprávění pokračuje: „Jednou jsme s autem uvízli v bahně. Velitel kuchyně, to byl takový starý Žid, který uměl výborně vařit, popadl svoji čepici do ruky a utíkal pryč. Manžel mi řekl, ať běžím také, že jim stejně nepomůžu vytáhnout auto. Utíkala jsem po cestě, když vedle mě přibrzdilo auto a nějaký ruský kapitán křikl, abych si k nim naskočila. Sedla jsem si mu na klín a jak jsme jeli, cítila jsem, že jeho stisk mých boků slábne. Vtom jsme zastavili a uviděli, že je mrtev. Dostal kulku zezadu. To byla tehdy chvíle, kdy jsem se opravdu bála.“
Její budoucí manžel ji tak dlouho přemlouval k přestupu, až se nechala umluvit. Na všechny vojáky kolem ní totiž strašně žárlil. Poprosila tak velitele, aby ji převelel ke zdravotnímu praporu. Často ji vojáci přemlouvali, nejvíc Rusíni, ale nedala se umluvit a svému muži zůstala věrná. Konec války prožila ve Vrútkách na Slovensku. Tou dobou už byla těhotná, prý „aby manželovi neutekla“. A tak si ho nakonec opravdu vzala. „Musela jsem přeci,“ říká Antonie Cupalová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Kopřivová)