Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Čunek (* 1927)

• narozen 29. září 1927 ve Vsetíně

• otec Josef Čunek provozoval ve Zlíně lakýrnickou firmu, kterou mu v roce 1948 znárodnili komunisté

• za druhé světové války byl otec za činnost v odboji zatčen gestapem a půl roku vězněn

• během náletu na Zlín v listopadu 1944 byl rodině poničen dům

• vyučil se lakýrníkem, po znárodnění otcovy živnosti pracoval až do důchodu u Pozemních staveb

• jako lakýrník byl za normalizace několikrát vyslán na práce do zahraničí

• v roce 2023 žil ve Zlíně

Neobyčejně obyčejný – i takto by bylo možné vystihnout životní příběh muže, jenž se několikrát ocitl v takřka těsné blízkosti velkých dějin. Oldřich Čunek byl rodákem ze Vsetína, většinu svého života však prožil ve Zlíně, kde jeho otec za první republiky založil prosperující malířskou a lakýrnickou firmu. Tomuto řemeslu se pak věnoval i Oldřich. Jako sotva pětiletý byl svědkem velkolepého pohřbu ikony meziválečného Zlína, podnikatele Tomáše Bati. Zažil návštěvu prezidentů Masaryka a Beneše a po válce byl u toho, když ve Zlíně řečnil ke komunistickému shromáždění namol opilý Klement Gottwald. O to více nemohl přenést přes srdce skutečnost, že město 40 let neslo jméno tohoto alkoholika a představitele nejtemnější etapy komunistického režimu – Gottwaldov. V březnu 1939 házel s kamarády kamení na přijíždějící německé okupanty, vzpomíná na bombardování Zlína v listopadu 1944, které jeho rodině poničilo dům, i na bouřlivé události konce války. A v době komunistického režimu, který rodinu Čunkových připravil o živnost, podnikl několik zahraničních služebních cest. Pravda, navštívit mohl pouze tzv. spřátelené země východního bloku, jednalo se však o exotické destinace, do kterých se stále většina lidí běžně nedostala. V Číně se dokonce osobně setkal s tamním diktátorem – „Velkým kormidelníkem“ Mao Ce-tungem. V době natáčení v roce 2023 se Oldřich Čunek, stále kypící energií a životním optimismem, dožíval neuvěřitelných 96 let.

Smrt TGM – smutek a slzy v očích

Oldřich Čunek se narodil 29. září 1927 ve Vsetíně. Jeho otec Josef Čunek (*1899) se vyučil lakýrníkem a později si ve Zlíně založil živnost. Z manželství s Anežkou Bednaříkovou se narodily dvě děti, Oldřich byl prvorozený. Spolu s mladší sestrou Helenou však velice brzy osiřeli, maminka Anežka totiž zemřela na tyfus. Josef Čunek se tedy oženil podruhé, tentokrát se služebnou Marií Skalkovou z Hroznové Lhoty. To již bydlel v domě s lakýrnickou dílnou ve zlínské čtvrti Letná, který dostal darem od Tomáše Bati, jenž si velice vážil jeho práce, stejně jako většina obyvatel města, pro které platil za vysoce kvalitního a poctivého řemeslníka. Rodina se záhy rozrostla o další čtyři potomky, dvě pamětníkovy sestry ovšem zemřely v raném věku. S nevlastní matkou Marií Oldřich vycházel dobře, připouští však, že v mnoha oblastech upřednostňovala své vlastní potomky. Toho si nemohli nevšimnout ani sousedé, kteří Josefu Čunkovi údajně napsali dopis, v němž nepřímo vyzývali jeho ženu, aby všem dětem v domácnosti měřila stejným metrem.

Meziválečný Zlín, jemuž vtiskl tvář zakladatel místního obuvnického impéria Tomáš Baťa, představoval ideální místo pro dětství a dospívání. Čunkovi byli velmi početnou rodinou, neboť kromě šesti dětí k ní patřili i otcovi tovaryši a učni, kteří pro něj pracovali za bydlení a stravu. „K prostřenému stolu nás vždy zasedalo třináct,“ vzpomíná Oldřich Čunek a dodává, že jako děti hrávali s učni i volejbal na hřišti, které jim vlastníma rukama postavil tatínek. Ostatně Josef Čunek, cele oddaný idejím masarykovské první republiky, významně formoval osobnost mladého Oldřicha i všech jeho sourozenců. Po jeho vzoru pamětník od dětství chodil cvičit do Sokola a později jej následoval do Českobratrské církve evangelické i národně socialistické strany. Již v raném věku zároveň přičichl k lakýrnickému řemeslu, jemuž se spolu s bratrem Josefem také vyučil, připraven převzít jednoho dne rodinnou firmu. Od obecné školy také zpíval ve zlínském sboru Dvořák. Zdálo se, že šťastné budoucnosti celé rodiny nestojí nic v cestě. Nikdo tehdy netušil, jakým směrem se dějiny budou ubírat a jaké zkoušky před ně postaví.

Když v září 1937 zemřel zakladatel československého státu T. G. Masaryk, Prezident Osvoboditel, bylo Oldřichu Čunkovi deset let. „Byl jsem ještě kluk, tyhle věci mě do té doby nijak hluboce nezasahovaly. Ale na tohle si pamatuju velmi dobře, to jsme vnímali s velkým smutkem a slzami v očích,“ vypráví Oldřich Čunek. Už jako dítě totiž vnímal fakt, že s odchodem prvního prezidenta nastal i pozvolný konec celé éry, kterou TGM symbolizoval. Nebezpečí ze strany čím dál silnějšího nacistického souseda bylo stále znatelnější. Vše vyvrcholilo osudného 15. března roku 1939, kdy Adolf Hitler zasadil okleštěné zemičce poslední úder.

Na okupanty házeli kamení

Ten den šel Oldřich s kamarády po vyučování třídou Tomáše Bati, když přes ni projížděli němečtí vojáci. Těžko říct, co se jedenáctiletým chlapcům při pohledu na tu pochmurnou scenérii honilo hlavou. Snad pocit bezmoci, potřeba vzdoru či přirozená dětská touha po dobrodružství v jakékoliv situaci. Možná všechno dohromady. Nenapadlo je tedy nic lepšího než házet po nenáviděných okupantech kamení. „Naštěstí se nikomu z nás nic nestalo,“ dodává Oldřich Čunek. Na první pohled nevinná klukovina však mohla mít nedozírné následky.

Z doby těsně po obsazení země si pamětník vybavuje tragédii židovské rodiny Ornsteinovy. Hlava rodiny, zubní lékař Desider Ornstein, v zoufalé snaze uniknout osudu, který Židům přichystali nacisté, zavraždil své dva potomky a sám ukončil svůj život skokem ze zlínského Společenského domu. Jeho žena, která ten den nebyla doma, se později stala obětí holocaustu. Nový režim se výrazně dotkl i výuky na měšťanské škole, na kterou Oldřich docházel. Žáci byli pod dohledem učitelů nuceni začerňovat „nevhodné“ pasáže v učebnicích a museli se povinně učit německy.

Jinak však Oldřich prožíval první léta nacistické okupace v relativním poklidu. Válka byla daleko a na život rodiny neměla zásadní vliv. Temné stránky protektorátního režimu, zejména strach z obávaného gestapa, si příliš neuvědomoval, ačkoliv byl rodiči zasvěcen do poslechu zahraniční rozhlasové stanice Volá Londýn. Dodnes slyší hlas exilového ministra zahraničí Jana Masaryka, který své promluvy k národu vždy končil slovy: „Hlavu vzhůru!“ Ilegální poslech zahraničního rozhlasu mohl přitom ve své době znamenat i trest smrti.

Bomba dopadla před náš dům

Zanedlouho ovšem válka do života rodiny přece jen nemilosrdně zasáhla. Pamětníkův otec Josef Čunek se totiž zapojil do sokolského odboje. Od sedláků zajišťoval mouku a další potraviny, které tajně vozil rodinám vězněných a jinak perzekvovaných osob. To pochopitelně neušlo pozornosti gestapa, které Josefa Čunka zatklo. „Zpočátku byl v hradišťské věznici. Tam jsem za ním byl, stál jsem naproti na cestě a on byl v okně nahoře, tak jsme na sebe volali,“ vzpomíná Oldřich Čunek. Na otázku, co v době tatínkova zatčení s celou rodinou prožíval, přitom odpovídá: „Brali jsme to sice s obavou, ale jako skutečnost. My jsme nijak v tomto směru přecitlivělí nebyli. Byli jsme tvrdě vychováváni a připravováni na situace, které jsou nepříznivé a nemilé.“ Za činnost v odboji byl Josef Čunek odsouzen na půl roku káznice. Trest si odseděl v rakouském Grazu.

S postupujícím časem bylo čím dál jasnější, že „Tisíciletá říše“ čelí neodvratné porážce. Fronta se nezadržitelně blížila. Zvláště černým písmem se do dějin Zlína i do života rodiny Čunkovy zapsal spojenecký nálet na město 20. listopadu 1944. „Jedna bomba dopadla před náš dům a zůstal tam po ní obrovský kráter. Z vedlejšího domu v  Antonínově ulici vyletěl takový překlad z okna a prorazil v našem obývacím pokoji stěnu a přistál v obývacím pokoji,“ líčí dramatické chvíle Oldřich Čunek. „Naše sestra Helena se zdržela doma, a když padaly ty bomby, tak naráz v tom dýmu a kouři a v zápachu těch bomb, které vybuchovaly, běžela od našeho domu přes tu Antonínovu ulici na louku ke kopečku za námi, my jsme ještě seděli s tatínkem na té louce. Tam byl takový bunkr a tam jsme se schovali.“

Celé náměstí sledovalo popravu gestapáka

Bombardování výrazně poničilo dům Čunkových, rodina se tedy dočasně přestěhovala do nového domku v ulici Na Vyhlídce. Zde přežili až do dramatického konce války. Když Němci začali ustupovat, držel Oldřich s otcem stráž u sokolovny pro případ, že by bylo třeba zasáhnout. K tomu naštěstí nedošlo. Na samotný příjezd sovětské a rumunské armády do města vzpomíná pamětník následovně: „Byli jsme až do rána schovaní ve sklepě, když vtom přišel soused a volá: ,Čunkovi, vstávejte, jsme osvobození!‘“ Následující májové dny popisuje Oldřich Čunek jako dobu obrovské euforie, lidé s nadšením slavili návrat svobody na náměstí Práce, kde se pamětník setkal i s příslušníky 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, vedené Dajanem Murzinem.

Byla to zároveň doba velkého účtování se všemi přisluhovači nenáviděné nacistické nadvlády. Snad nejvíce se do paměti Oldřicha Čunka zapsal veřejný proces s velitelem zlínského gestapa Karlem Raschkou, který byl odsouzen k trestu smrti a na náměstí pak veřejně oběšen. „Byla tam spousta lidí, plné náměstí. V lidech byla tehdy nastřádaná nenávist vůči Němcům. I já jsem mu to tehdy přál, ten člověk ublížil spoustě lidí ve Zlíně,“ popisuje pamětník tehdejší atmosféru. Pro zajímavost dodává, že Karl Raschka bydlel v těsném sousedství rodiny Čunkových.

Bez Beneše, bez Hany nejsou žádné Hradčany!

Po válce se život konečně navrátil do normálních kolejí. Obnovila se spolková činnost, pamětník i s otcem začal znovu chodit do Sokola a začal se angažovat i politicky, vstoupil do národně socialistické strany. Po měšťance se vyučil lakýrníkem a vzdělání si doplnil na měsíčním kurzu v Ústavu pro zvelebování řemesel a živností v Brně. Jeho bratr Josef se vyučil malířem pokojů. To plně korespondovalo s přáním Josefa Čunka st., aby synové pokračovali v rodinné tradici a časem po něm převzali firmu. Oba bratři rovněž nalezli zálibu v létání a stali se členy zlínského Aeroklubu. Začínali na kopci u obce Příluky a později své dovednosti rozvíjeli na letišti v Otrokovicích s moderními kluzáky Krajánek a Čáp: „Jednou se mi podařilo, že jsem chytil termiku, dostal jsem se nad 1 200 metrů nad letiště, kroužil jsem a v pokoji jsem zase dosedl. Zpíval jsem si a měl jsem radost, že se mi to podařilo.“

Znovunabyté svobody si však republika dlouho neužila. V únoru 1948 veškerou moc na dlouhých 41 let uchopila komunistická strana řízená Moskvou. Soudruzi neotáleli a začali okamžitě budovat „diktaturu proletariátu“. Veškeré soukromé podniky přešly do rukou státu. A to se pochopitelně dotklo i lakýrnictví Čunkových. „Jednoho dne k nám přišel jistý Navrátil, který u Bati líčil vápnem, a říká: ,Pane Čunek, já vás znárodňuju.‘ Tatínek nemeškal a rozdal všechen kvalitní materiál, co nakoupil po válce, svým spolupracovníkům, učňům, tovaryšům a tak dále.“ Josef Čunek se nicméně novým pořádkům odmítal podřídit a ještě nějakou dobu po znárodnění dál provozoval živnost. Pamětník zmiňuje dobový článek v komunistickém periodiku Naše pravda: „Starý baťovec Čunek opět fušuje. Nedá si říct!“

Oldřich Čunek se také po boku svého otce zúčastnil 11. všesokolského sletu v červnu 1948 v Praze, který byl na dlouhou dobu posledním. Vzpomíná, jak v průvodu cvičenců demonstrativně odvraceli hlavu od tribuny s nově „zvoleným“ komunistickým prezidentem Klementem Gottwaldem a jeho manželkou Martou a skandovali heslo „Bez Beneše, bez Hany nejsou žádné Hradčany!“ Josef Čunek se přitom zúčastnil i předchozího 10. sletu v roce 1938, který taktéž probíhal ve znamení skomírající svobody. Po přejmenování národně socialistické strany na Čs. stranu socialistickou, která zůstala de facto vazalem komunistů, zůstal sice Oldřich Čunek jejím formálním členem, nikterak se ovšem už neangažoval.

Smrt Palacha s námi velice pohnula

Vyhlídky na pokračování v rodinné živnosti vzaly za své. Přesto bratři Čunkové pracovali až do důchodu po svém boku, jen namísto vlastní firmy v národním podniku Pozemní stavby. V letech 1949–1951 absolvoval pamětník základní vojenskou službu nejprve ve východoslovenské Rožňavě a posléze u Lipníka nad Bečvou. Přestože ho nový režim opatřil stigmatem syna živnostníka, neskončil u neblaze proslulých pracovních útvarů známých pod zkratkou PTP (Pomocné technické prapory), nýbrž u ženijního vojska. Připouští ovšem, že i zde panovaly poměrně tvrdé poměry, o ženistech dokonce hovoří jako o jakémsi mezistupni mezi standardním útvarem a PTP. Jedním dechem ale dodává, že ho vojenská služba zocelila a zažil tam i pěkné chvíle.

V roce 1952 se Oldřich Čunek oženil s Marií Binarovou, zubní laborantkou z Kylešovic u Opavy. Z manželství se postupně narodily čtyři děti – synové Oldřich, Libor a Martin a dcera Marie. Po krátkém bydlení u otce manželé dostali přidělený byt ve Zlíně, od roku 1949 oficiálně přejmenovaném na Gottwaldov. U Pozemních staveb se Oldřich Čunek rychle vypracoval, nadřízení si obou bratří vážili pro jejich poctivost a kladný vztah k práci. Zároveň je samozřejmě stále provázelo Kainovo znamení živnostenského původu, navíc se ani netajili svojí vírou. Jak sám pamětník říká, režim je nechal na pokoji, byli ušetřeni i nabídek ke vstupu do KSČ.

Postupné uvolnění poměrů, které vyvrcholilo pražským jarem, Oldřich Čunek příliš neprožíval, ačkoliv změny samozřejmě vnímal a vítal. Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která těmto snahám učinila přítrž, vzpomíná jako na obrovský šok, ačkoliv se do následného odporu proti okupantům sám nezapojoval. Soustředil se na práci a rodinu. Dodnes ale s pohnutím vzpomíná na sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969: „To byla velice smutná událost, která s námi všemi pohnula. Ale obdivoval jsem ho. Mladý člověk, který si na protest dokázal vzít život, to je přece úžasné...“ Co následovalo, je všeobecně známo. Totalitní režim byl obnoven v plné síle a zakonzervován na dalších 20 let.

Zamyslete se nad tím, komu jste dali své srdce

Z normalizační šedi běžných dní se Oldřichu Čunkovi podařilo několikrát „uniknout“ poněkud netradičním způsobem. Jako zkušený pracovník Pozemních staveb absolvoval celkem tři zahraniční služební cesty. První destinací byla v první polovině sedmdesátých let Severní Korea, kde měl kolektiv pracovníků za úkol pracovat na opravách velvyslanectví ČSSR. Pamětník vzpomíná na tuhý režim, který zde za vlády diktátora Kim Ir-sena panoval a panuje dodnes: „Žena mi poslala nějaké oblečení pro jednoho z mých pracovníků, který měl doma hodně dětí. Ten člověk se bál si to ode mě vzít. Dokonce i milenci se tam nesměli držet za ruce. Taková tam byla přísnost.“ Poměry, které tam zažil, příhodně doplňuje obrazem zavřeného kostela omotaného řetězy, což se ho jako věřícího člověka osobně dotýkalo. Perzekuce náboženství, vlastní všem komunistickým režimům, v této zemi dostoupila extrému.

Po návratu z KLDR, kde strávil osm a půl měsíce, se Oldřich doma dlouho neohřál. Po chvilce vyrazil na další cestu, tentokrát do Maovy Číny, kde rovněž se svým týmem pracoval na československém velvyslanectví. Tady se už dle svých vzpomínek cítil o něco málo svobodněji, srovnává i mentalitu ustrašených Korejců a Číňanů, kteří se k zahraničním hostům chovali velice srdečně. Kult osobnosti místního vládce Mao Ce-tunga byl obrovský: „Byli jsme zrovna na tom jejich náměstí [Nebeského klidu] v Pekingu a Mao stál na tribuně kousek od nás. Byly tam davy lidí. Hlavně ženy byly celé unešené, některé až omdlévaly, když ho spatřily na vlastní oči.“ Třetí zahraniční pobyt, opět spojený s pracemi na ambasádě, absolvoval Oldřich Čunek již na prahu osmdesátých let v egyptské Káhiře. Dodnes má doma sbírku nejrůznějších artefaktů, které si z těchto cest přivezl.

V roce 1987 odešel pamětník do důchodu. Sametovou revoluci pochopitelně přivítal, tvrdí však, že se žádných manifestací přímo neúčastnil, veškeré dění sledoval v médiích a modlil se za návrat svobody. Víra v Boha ostatně pro pamětníka představuje jednu z nejdůležitějších věcí v životě. Pomohla mu překonat všechny těžkosti, dokonce i ztrátu dvou nejmilovanějších osob, dcery a manželky. Zřetelně si vybavuje moment, kdy poprvé skutečně uvěřil: „To bylo po vojně, na církevním shromáždění pod vedením bratra Urbana v rámci Kostnické jednoty.“ Tento moment od základů změnil pamětníkův život: „Byl jsem pak víc otevřený a srdečný a hlavně jsem se naučil milovat všecky lidi kolem sebe.“ V době natáčení v roce 2023 žil Oldřich Čunek ve Zlíně. A co by rád vzkázal všem, kteří jeho příběh budou číst? „Prosím vás, zamyslete se nad životem a nad tím, komu jste dali své srdce. My věřící jsme ho dali Pánu Ježíši Otci nebeskému a jsme šťastní a spokojení. Hledejte pravdu, která je v Písmu svatém.“