Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Čunek (* 1955)

• narozen 6. června 1955 v Gottwaldově

• vyrůstal v živém katolickém prostředí, od dětství ministroval

• po vyučení nastoupil vojenskou službu a stal se předmětem zájmu StB

• roku 1979 tajně vstoupil do jezuitského řádu

• v letech 1980–1985 vystudoval Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích

• zúčastnil se pouti na Velehrad roku 1985

• jako kněz působil například v Přerově, Lidečku, Ružomberoku, Brně, sv. Hostýně nebo Praze

• od roku 2019 působí na Velehradě

Protisocialistický živel a skrytý náboženský fanatik působící na ostatní vojáky základní služby a disponující duchovní literaturou a kontakty na členy řádů, u kterého je předpoklad, že bude získávat další přívržence a štvát je proti našemu zřízení – tak o Josefu Čunkovi smýšlela StB v roce 1978, v době, kdy sloužil základní vojenskou službu na letišti v Bechyni. Ačkoliv komunistické vedení státu navenek deklarovalo, že v Československu je náboženská svoboda, ve skutečnosti pronásledovalo a znevýhodňovalo věřící, trestalo členy řádů a pokusilo se rozvrátit církevní společenství.

Prožívali jsme život v křesťanství a sledovali, jak se kolem nás mnoho ideologií a nesmyslů boří

Josef Čunek se narodil 6. června 1955 v tehdejším Gottwaldově a vyrůstal ve čtvrti Letná v Baťově domku, kde jeho dědeček Josef, autolakýrník, za první republiky provozoval dílnu a míval až deset Baťových mladých mužů v učení. Maminka Anna a otec Josef se také poznali tzv. u Bati, ačkoliv v té době už byl podnik zestátněn a přejmenován na Svit.

Josef se narodil jako nejstarší ze čtyř dětí a už od dětství ministroval v kostele sv. Filipa a Jakuba. „Každý den ráno jsme šli spousta kluků do kostela na mši o půl sedmé, potom na faru na snídani a po ní do školy jako normální žáci základní devítiletky. Toto prostředí mne formovalo. Přesto jsem si myslel, že knězem nebudu nebo nemůžu být, protože jsem se nikdy necítil nějak intelektuálně zdatný. Byl jsem průměrný žák a člověk bez nějakých zvláštních schopností,“ vzpomíná na své dětství a to, jak vnímal kněžské povolání v době, kdy navštěvoval základní školu na Letné.

Ačkoliv otec Josef nebyl pokřtěný, přijal spolu s manželským slibem i účast na římskokatolických bohoslužbách a podle pamětníkových slov ho těšilo, když mohl každý rok vykonat svou pravidelnou návštěvu ve škole a osobně přihlásit své děti do náboženství. „Těšil se na to, že se setká se soudruhem ředitelem, který se ho snažil od toho odrazovat. Ale táta se na něj jen díval a říkal: ‚Co mi to tu vykládáte? Já patřím do dělnické třídy a vy říkáte, že dělnická třída u nás vládne...‘ Prostě ho bavilo dívat se na to, když se ho někdo snažil o něčem přesvědčit na základě marxisticko-leninské teorie,“ říká pamětník.

V době Pražského jara se Josef spolu s kamarády ministranty přidali k obnovenému skautingu a v oddíle Kamzíků pod vedením bratra Holčíka prožil několik táborů a stal se i vedoucím družinky vlčat. Na těchto pár let vzpomíná jako na jeden z největších darů, kterých se mu v době dočasného uvolnění komunistického režimu dostalo. Nové myšlenky, které vzešly z Druhého Vatikánského koncilu, hochům rozšířily možnost prožívání Boží přítomnosti skrze přírodu, čímž dostal křesťanský skauting další rozměr. Klubovnu na Podvesné po zákazu, který přišel záhy na podzim roku 1970, předali Pionýru – neformálně se ale scházeli dál.

Naděje není slovo, ale skutečnost

Ve městě, které svým novým jménem oslavovalo jednoho z nejkrutějších komunistických prezidentů, ale kterému pamětník stejně tak jako mnoho jeho obyvatel dál říkal Zlín, komunita věřících kolem kněze Bernarda Přerovského vzdorovala tlakům režimu. „Roku 1972 si Bernard Přerovský přizval tři duchovní ‚borce‘: jeden byl dominikán (Zdeněk Angelik Mička), jeden salezián (Stanislav Palásek) a jeden jezuita (Antonín Lapšanský). A to se vědělo proto, že to umožnil osmašedesátý rok. Lidé z různých řeholí (tajně vysvěcení) se mohli projevit. To s normalizací skončilo, ale už se to o těch lidech vědělo,“ říká Josef Čunek. Zlínská farnost se vyznačovala také dalšími dvěma zvláštnostmi. Mezi kněžími nebyl nikdo členem kolaborantského katolického hnutí Pacem in terris a existovala zde kontinuální linie adeptů kněžského povolání. „A já jsem jeden z těch, co na tuto linii navázali. Primici jsem měl ale až v roce 1985,“ říká pamětník.

Ke studiu na litoměřické teologické fakultě vedla cesta poněkud delší. Po základní škole se pamětník zprvu vyučil elektrotechnikem a po maturitě nastoupil na vojnu. Během těchto dvou let už v něm zrála myšlenka na kněžské povolání, ale také prožil tvrdý psychický nátlak ze strany členů vojenské kontrarozvědky. Narukoval na letiště v Brně – Slatině a dostal se do hasičské skupiny. Později byl navíc přidělen na pomocné práce v kanceláři. „Už od patnácti let jsme si na stroji rozmnožovali náboženské texty, uměl jsem tedy na něm psát, tak mi řekli, že je potřeba uklidit ty a ty kanceláře a přepsat určité texty. Tak jsem zjistil, že mám večer pro sebe kancelář i rádio, na kterém jsem poslouchal vatikánský rozhlas,“ vzpomíná pamětník.

Asi po dvou týdnech oslovil dva slovenské kněze, spoluvojáky (jedním z nich byl páter Karol Chvála), že by bylo možné v kanceláři slavit mše. „Tak oni nabrali odvahu, v Brně jsem měl známé – maturoval jsem tam – ti nám sehnali mešní víno a hostie a mívali jsme tam mše. To pro mne byla velká posila a setkávalo se nás tam tak čtyři, pět.“ Někdo z vojáků ale informaci o tajném setkávání kněží vynesl a od té chvíle byl Josef pod dozorem.

S kontrarozvědkou v zádech

Po převelení do Bechyně pak nastal v přístupu k vojínu Josefu Čunkovi obrat. Tady vojenská kontrarozvědka vyložila karty na stůl. Byly mu prohledány osobní věci a absolvoval asi dva „pohovory“. Následkem psychického nátlaku se u Josefa po vojně objevily žaludeční vředy. Ve snaze obvinit pamětníka z protistátní činnosti došlo dokonce k pokusu o záznam hovorů v truhlářské dílně, kam byl Josef poté, co byl sesazen z výhodné funkce provianťáka, skladníka potravin (kde měl klid a mohl v neděli tajně chodit na mše), přeřazen.

„Pro důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti podle § 101, zneužívání náboženské funkce a § 288, ohrožení politického a morálního stavu jednotky,“ stojí v dokumentu StB z 15. 11. 1978, který zdůvodňuje a řeší nasazení odposlouchávací techniky. Na několika dochovaných listech lze sledovat postup StB, který v tomto případě nepřinesl kýžený výsledek. Po montáži zařízení do lišty stolu a zkušebním uvedení do provozu totiž zařízení během akce selhalo. U rtuťového článku vysílače došlo ke zkratu a vysílač byl vyřazen z provozu...

Když došlo k přímé konfrontaci pamětníka a kontrarozvědky – prohlídce osobních věcí a dopisů, které si vyměňoval s kněžími a například i jednou řeholnicí –, popisuje ji pamětník takto: „Vtrhli do ubikace, kde nás bylo asi dvanáct vojáků, postavili mě před skřínku, kterou jsme tam každý měl, a ptali se na to, co to znamená, že tam mám Bibli a nějaké dopisy. Jelikož jsem se nebál, tak z toho byli překvapení a nevěděli, co dělat. Řadě vojáků kolem mě pak nařídili, že mě mají hlídat, donášet na mne a kontrolovat. Mnozí mi to pak sami i řekli,“ vypráví Josef Čunek.

Máte-li čas, přijeďte se podívat do Litoměřic

„Když už se blížil konec vojny, byl jsem rozhodnutý stát se knězem a hned v prvním týdnu po propuštění jsem jel [za Antonínem Lapšanským, kaplanem v Bílovicích u Uh Hradiště (neveřejným jezuitou)],“ vzpomíná pamětník na první krok ke kněžství, kterým se stalo tajné přijetí mezi jezuity ještě roku 1979. Posléze se pokusil podat si při civilním zaměstnání přihlášku na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze se sídlem v Litoměřicích, ale kvůli svým aktivitám během vojenské služby neuspěl. Neoficiálně byl ale později telegramem vyzván (na podnět probošta Bernarda Přerovského), aby se „přijel do Litoměřic podívat.“

Zůstal a studoval plných pět let, během kterých se setkal s řadou velkých osobností i členy podzemní církve, která se stala paralelní organizací k síti režimu zavázaných kněží a církevních tajemníků. „Duchovními průvodci se pro mě stali Dominik Pecka, páter Pavlík, Josef Zvěřina. Jejich vyprávění o tom, jak se sloužila mše ve vězení a vzniku akademií a tajných přednášek, jsme poslouchali s otevřenýma očima,“ říká. Kontakt s undergroundem a samizdatem měl díky páteru Františku Líznovi. Zprostředkovaně přes svého zpovědníka a přítele jezuitu Antonína Lapšanského zase získával zkušenosti vězněných řeholníků. A ještě v době středoškolských studií se během chmelové brigády v Žatci vydal za Dominikem Dukou do Jáchymova, kde tehdy působil jako duchovní správce.

„V osmdesátých letech se to už začalo lámat. Cítili jsme to spíš podvědomě a dál žili v rytmu socialismu. Věděli jsme, že je dvojí svět: ten veřejný, kde se něco říká, a vlastní, který si musíme uchovávat a moc se o něm nešířit – tedy jaké mám kamarády, s kým se setkávám. Když jsme pak inklinovali ke spiritualitám, klášterům, kterých se komunisté nejvíc báli, tak jsme museli jednat opatrně (a rozvažovat) s kým a kde se setkáme. I hierarchii církve se režim snažil rozbít – biskupů v té době už nebylo, byli jen kapitulní vikáři,“ říká. „Tady v Olomouci jsme později měli biskupa Vranu a stále zůstával kardinál Tomášek jako vlajková loď a světlo, o které se můžeme opírat a které nás nezklame.“

Právě se vzpomínaným kardinálem Tomáškem se Josef Čunek setkal v den, kdy slavil svou primici, čili první mši novokněze. Po slavnostní hostině, která se konala na hotelu Moskva v tehdejším Gottwaldově, zjistil, že o několik pater výš je ubytovaný kardinál František Tomášek, který přijel v předvečer velehradské pouti. V hotelovém pokoji bylo pamětníkovi uděleno požehnání a podle tradice také na oplátku požehnal kardinálovi.

Najednou bylo vidět, jaká je v lidech síla

Národní pouť u příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje, pro kterou se komunisté pokusili zavést jiné jméno – Mírové shromáždění nebo také slavnost – se ale nakonec stala navzdory opatřením Státní bezpečnosti manifestací touhy věřících po skutečné náboženské svobodě. Na hlavní pouť 7. července 1985 se na Velehradě shromáždily statisíce věřících z celého Československa (hovoří se o číslech 150–250 tisíc), aby se setkali s vatikánským vyslancem, sekretářem Agostino Casarolim, který na Velehrad přivezl zvláštní vyznamenání, tepanou zlatou růži, coby projev papežovy přízně. Věřící svou přítomností zároveň demonstrovali požadavek na povolení (zamítnuté) návštěvy hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II. 

„Šli jsme pěšky od Starého Města, v proudech, davech lidí, které nebyly na oslavy VŘSR nebo komunistického sjezdu. Ale ty davy šly ke společnému cíli, kterým byl Velehrad. Kolem cesty před Velehradem vždycky byly stánky, ale tehdy je lidé míjeli. Davy se valily, žádné stánky je nezajímaly,“ vzpomíná. „Lidem nešlo o režim, ale o křesťanství a pravdu života. Pravda života na Velehradě je, že svatí Cyril a Metoděj jsou věrozvěstové,“ naráží pamětník na formulace komunistických funkcionářů – ministra kultury Milana Klusáka a předsedy ONV v Uherském Hradišti Zdeňka Lapčíka, kteří se ve svých projevech cíleně vyhýbali slovu svatí a národní pouť nahradili právě termínem mírová manifestace. „Hlavně Slováci doplňovali ke jménům Cyril a Metoděj ‚svätý‘. Tak se to komentovalo a nastal pískot a řečník se už nedostal ke slovu. Tím se otevřel obrovský prostor svobody. Ale svobody, která je uvnitř a která se mi otevře, když za ní půjdu. Nemusím dělat velké revoluce, ale vím, za čím jdu. To byl můj obrovský zážitek,“ říká Josef Čunek.

O pouti na Velehrad se společně se svatořečením Anežky České anebo událostmi z Palachova týdne mluví jako o předznamenáních sametové revoluce. V roce 1989 působil pamětník (po třech letech v Přerově) v Lidečku. Po vyprahlosti socialistického „růžového“ města to byla pro pamětníka velká změna a také vzpruha. Komunita věřících byla na Valašsku o poznání početnější. „O tom, co se 17. listopadu 1989 stalo v Praze, jsme se dozvěděli z videokazet. Měl jsem na faře jednoho kandidáta k jezuitům (Jana Adamíka), bydlel tam se mnou tajně a připravoval se na vstup do řádu. V sobotu se vydal na věž kostela vyvěsit národní vlajku jako znamení toho, že víme, oč jde. Moc času jsme trávili před televizí...“ vzpomíná pamětník.

Po úpravě právních podmínek po pádu komunistického režimu byl v březnu roku 1990 oficiálně uznán členem jezuitského řádu a působil pak na mnoha místech v Čechách i na Slovensku. Poslední roky působil jako novicmistr České provincie Tovaryšstva Ježíšova a v roce 2021 jako představený velehradské jezuitské komunity.

 „Ať jsme omezeni čímkoliv (totalitou, nebo pandemií) a nevíme na jak dlouho, můžeme přesto žít nadějí. Život ve svobodě je dar, ale také nesmírně náročný. Můžeme čas jen ztrácet a promarňovat, nebo se díky omezení naopak více soustředit, prožívat čas hutněji, vkládat do něj to, co je důležité,“ říká závěrem Josef Čunek.