Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čuboková (* 1931  †︎ 2018)

• narozena 27. června 1931 ve Stráži pri Čope

• dětství v legionářské kolonii

• v listopadu 1938 vyhnání maďarskými vojáky

• po válce se již nemohli vrátit

• soukromě hospodařili v obci Úvalno

• nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva

• v roce 2016 Marie Čuboková stále žila v Úvalnu

• zemřela 22.10.2018

Stráž pri Čope založili v roce 1923 legionáři z první světové války. Ležela na území Slovenska hned u hranic s Podkarpatskou Rusí na zbytkovém statku maďarského velkostatkáře. Její základ tvořilo šestnáct rodin našich legionářů, jimž trvalo několik let, než zúrodnili okolní močálovitou půdu. Po vídeňské arbitráži však osadu zabrali maďarští vojáci a její obyvatele násilně vystěhovali. Asi poslední rodačkou a pamětnicí této legionářské kolonie, kterou po druhé světové válce zabral pro změnu Sovětský svaz, je právě Marie Čuboková.

V kraji uherské stepi

Marie Čuboková, rodným příjmením Drozdová, se narodila 27. června 1931 ve Stráži pri Čope jako jediné dítě manželů Josefa a Kateřiny Drozdových. Její otec musel za první světové války společně se třemi svými bratry narukovat do rakousko-uherské armády. Všichni pak postupně přešli do československých legií a zúčastnili se bojů, které přispěly ke vzniku československého státu. Když se pak Josef Drozd po několika letech válečných útrap vrátil domů do Veřovic za svou manželkou a dvěma dětmi, zjistil, že jeho ložnici již obsadil jiný muž. S manželkou se proto rozvedl a z domu odešel.

Legionářům tehdy nově vzniklé Československo nabízelo pozemkovou reformou uvolněnou zemědělskou půdu na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Využili toho dva otcovi bratři Hynek a Jan a opustili svá malá hospodářství v okolí Frenštátu pod Radhoštěm. S rodinami, zemědělskými stroji, osivem, dobytkem, krmením a věcmi osobní potřeby odcestovali do míst u řeky Latorice poblíž města Čop na jihovýchodním cípu Slovenska. Na zbytkovém statku maďarského velkostatkáře o rozloze 250 hektarů v roce 1923 společně s dalšími rodinami legionářů založili osadu Stráž pri Čope. Rodiny nejprve žily společně v provizorních prostorách. Na rozjetí hospodářství se všichni zadlužili, ale jejich nové polnosti ležely v bažinaté a dosud neobdělávané půdě a trvalo několik let, než nově meliorovaná země začala plodit.

Jednotlivé rodiny si pak začaly stavět domy a do osady se přistěhovalo i několik rusínských obyvatel. Zemědělcům ale chyběl kovář, kterého museli navštěvovat ve vedlejší maďarské obci. Otec pamětnice se kovářem vyučil, a tak ho jeho bratři přizvali do osady, kde si postavil kovárnu a dům, k němuž náležely čtyři hektary polností. Ve Stráži pri Čope se také otec znovu oženil s o dvacet pět let mladší Rusínkou Kateřinou Malešovou, která do osady chodila pomáhat v době žní.

Jejich jediná dcera Marie Čuboková vzpomíná, že obyvatelé Stráže pri Čope žili čilým kulturním životem. Veřejně oslavovali každý státní svátek a pořádali zábavy a divadelní představení. Obyvatelé dokonce v osadě postavili školu, do níž několik let docházela také pamětnice. Vzpomíná, že do školy chodily také maďarské, rusínské a slovenské děti z okolních vesnic. Vyučovalo se v ní ve slovenštině. Pan učitel prý ale českým a rusínským dětem zakázal mezi sebou mluvit rodnou řečí, a to i během přestávky, a děti spolu mohly mluvit jen slovensky nebo maďarsky.

Vyhnáni

Rok 1938 znamenal pro Československou republiku katastrofu. Nejprve v říjnu po mnichovské dohodě zabralo nacistické Německo pohraniční oblasti Čech a Moravy a Těšínsko obsadilo Polsko. Území obývané maďarskou menšinou si zase nárokovalo Maďarsko. „Najednou z maďarské strany létala letadla a vyhazovala letáky, v nichž byly napsané hrozné pomluvy proti Československu: ,Už dlouho jedli váš chleba. Každému Čechovi by patřila kule do hlavy,‘“ vzpomíná Marie Čuboková.

2. listopadu 1938 ukončili ve vídeňském Belvederu arbitráž, jež rozhodla o odstoupení značné části východního Slovenska a jihozápadní části Podkarpatské Rusi maďarskému království. Do tohoto území spadala také Stráž pri Čope. Bývalí legionáři, které maďarský stát považoval za své přímé nepřátele, se dostali do ohrožení života. Otec pamětnice a několik dalších legionářů v osadě proto 8. listopadu 1938 narychlo a bez rodiny odcestovali na Moravu. „Mysleli si, že se jejich rodinám nic nestane, ale to se mýlili,“ vzpomíná Marie Čuboková, která má dodnes na památku otcovu jízdenku, s níž na Moravu cestoval.

Snad jen o den později do Stráže pri Čope vtrhli maďarští četníci. „Vytrhávali latě z plotu a dělali ohně. Slepice se jim taky hodily.“ Osadu sice vzápětí opustili, ale 13. listopadu 1938 přišli maďarští vojáci. Všechny obyvatele pak nahnali do jednoho stavení. „Začali nás prohledávat. Sebrali nám všechno, co jsme měli u sebe. Peníze, zlato, šperky a hodinky.“ Večer pak všechny přítomné obyvatele naložili do vozů a odvezli do Čopu. „Pamatuji si, jak byli muži smutní a nešťastní. Co jim asi probíhalo hlavou? Ve válce byli, půdu zúrodnili, vesnici postavili, a všechno tam nechali a nezůstalo jim nic. To byla hrozná odměna.“

Všechny následně odvezli do Královského Chlmce, kde je zavřeli do cely. Marie Čuboková vzpomíná, že po celou dobu nedostali najíst ani napít a ležet museli na holých pryčnách. Její maminku tam přesvědčovali, že pokud se rozvede, může jako Rusínka zůstat, což razantně odmítla. Večer pak všechny odvezli do Užhorodu, kde je převzali českoslovenští vojáci, a ti následně zařídili jejich převoz na Moravu.

V protektorátu

Rodina žila u otcových rodičů v Lichnově, kde měla k dispozici jednu místnost. Ze Stráže pri Čope odjeli bez majetku a bez peněz, a tak otec, který ještě na Slovensku onemocněl malárií, musel hned nastoupit do zaměstnání. Získal místo kováře v pastvinářském družstvu v Hájově, stojícím tehdy na hranicích Protektorátu Čechy a Morava. Následně se tam také rodina v létě roku 1940 přestěhovala. Jednoho dne se otec snažil zastavit splašená hříbata a utrpěl přitom vážné zranění hlavy a následně dostal infekční povrchové onemocnění zvané růže. Lékaři mu nedávali mnoho nadějí, ale nakonec se přece jen uzdravil.

Matka dojila v pastvinářském družstvu krávy, ale kvůli onemocnění rukou nemohla v těžké práci pokračovat. V roce 1943 se proto rodina přestěhovala do Bordovic, kde třiašedesátiletý otec začal svážet dřevo z lesa. V zimě i v létě pak v těžkém terénu s koňmi stahoval klády. Oslabený po malárii a trpící anginou pectoris musel koně často z kopce pustit, aby si sami poradili s těžkým nákladem.

Všude leželi mrtví a zranění

Marie Čuboková vzpomíná, jak na konci války vídala nad krajem prolétávat bombardovací svazy a místo vyučování se s ostatními žáky ukrývali v lese. Krátce před osvobozením měla pamětnice nehodu na kole, při níž utrpěla komplikovanou zlomeninu nohy. S nohou zajištěnou závažím skončila na nemocničním lůžku ve Frýdku. Ocitla se tam zrovna na počátku května 1945, kdy sovětská vojska zahájila boje vedoucí k osvobození města. Pamětnice vše sledovala z okna druhého patra nemocnice, která se zaplňovala zraněnými vojáky i civilisty. „Za mnou do pokoje přivezli sedmnáctileté děvče, kterému operovali střeva. Řádová sestřička mně říkala, že bude volat o pití, ale že má sešitá střeva a nesmí ho dostat. Slyšela jsem ji, jak mi nadává, že jí ho nechci dát, a aniž jsem to věděla, někdo jí pití podal a ona zemřela.“ Boje se nebezpečně blížily, a tak personál nemocnice evakuoval pacienty do sklepa. V místnosti zůstala jen Marie Čuboková, která se kvůli zafixované noze nesměla hýbat. „Moji postel obložili dokola matracemi. Ležela jsem a jen loket jsem měla volný. A naráz se ozvala ohromná šlupa a přes okno až na stěnu vedle kříže se odrazila střepina a rovnou mně na holý loket. Hned jsem byla spálená, a tak jsem začala řvát. Přilétl ošetřující bratr a zvedl střepinu, která už nebyla červená, ale pořád žhavá, a spálil si ruku,“ vzpomíná Marie Čuboková, kterou následně i s lůžkem převezli na chodbu. „Sestřička Apolénka tam byla se mnou, vzala si židličku, sedla si k mým nohám naproti dveřím a říkala, že kdyby něco letělo skrz dveře, ať to zasáhne nejdřív ji, a ne mě, že jsem mladá. Ona byla trochu starší.“

Dne 5. května 1945 sovětská vojska osvobodila město. Do nemocnice následně vozili nejen zraněné sovětské vojáky, ale i partyzány a další civilisty. „Nemocnice byla plná lidí z okolí, postřelených a zasypaných. Často tam umírali. Jednu paní postřelili během poklízení, a jak jí rána vylétla, tak jí vytrhla do trychtýře kusy masa. Všude páchly zhnisaný rány,“ vzpomíná Marie Čuboková, kterou z nemocnice propustili až po třech měsících.

Vrátit se nemohli

Rodina se po válce chtěla vrátit do Stráže pri Čope. Jenže Československo Podkarpatskou Rus smluvně předalo Sovětskému svazu, který jednostranně obsadil i část Slovenska, v níž také ležela Stráž pri Čope. Rodina tak definitivně přišla o veškerý majetek a Marie Čuboková se finanční náhrady dodnes nedočkala, protože zákon o finančním vyrovnání z roku 2009 se vztahuje jen na původní území Podkarpatské Rusi.

V létě roku 1945 se proto přestěhovali do příhraniční obce Úvalno, ležící poblíž Krnova, kde dostali na splátky dům po původním německém majiteli. Otcovo zdraví se horšilo a těšil se na důchod. Z katastrálních map se ale zjistilo, že k domu patří jedenáct hektarů polností, z nichž rodina musela státu odevzdávat povinné dodávky zemědělských komodit. A tak nezbývalo nic jiného než začít hospodařit. Pamětnice kvůli tomu nemohla nastoupit na gymnázium a vystudovala jen jednoroční rodinnou školu.

V srpnu 1948 otec zemřel na srdeční mrtvici, a veškeré práce na hospodářství tak zůstaly na tehdy sedmnáctileté pamětnici a její matce. To už v Československu vládl komunistický režim a v roce 1951 v Úvalnu vzniklo jednotné zemědělské družstvo (JZD), do něhož ale větší hospodáři odmítali vstoupit. Marie Čuboková vzpomíná, že vesnice se tehdy změnila a rozdělila se na dva nepřátelské tábory. Ani matka nechtěla vstoupit, a to zvláště poté, co JZD Úvalno přešlo na třetí typ hospodaření, v němž sedláci v podstatě přišli o veškerý majetek. Kvůli tomu jim vyměnili pozemky za horší a vzdálenější, nevhodné pro těžkou zemědělskou techniku. K předání došlo až na podzim a zpozdily se také přípravné práce na další sezonu. „Ještě začátkem prosince jsem orala,“ dodává pamětnice, která tehdy již byla rok v manželském svazku s Janem Čubokem a čekala s ním dítě. Kvůli tvrdé práci ale předčasně porodila. Dítě přežilo, ale Marie Čuboková málem zemřela na vyčerpání. Matka se proto 1. ledna 1953 rozhodla vstoupit do JZD.

Marie Čuboková se pak několik let doma starala o děti. Později vystudovala pedagogickou fakultu a dlouhá léta pracovala v družině v Úvalnu a také jako učitelka hudby a výtvarné výchovy v místní škole.