Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Čuban (* 1936)

• narozen 23. července 1936 v Mladé Boleslavi v rodině, která byla nucena v roce 1933 opustit česko-německé příhraničí, německé město Sebnitz a českou Dolní Poustevnu

• v květnu 1945 zažil nálet sovětského letectva v Mladé Boleslavi a osvobození Rudou armádou

• v roce 1945 vstoupil do Skauta a Sokola

• v roce 1950 se vyučil laborantem

• v roce 1956 maturoval na Vyšší průmyslové škole chemické v Kolíně

• po maturitě pracoval v Karborundu v Benátkách nad Jizerou

• hrál ve studentské skupině, ve škodováckém orchestru i v orchestru Studio

• v roce 1960 vstoupil do KSČ

• v roce 1967 dokončil dálkové studium Vysoké školy chemicko-technologické v Praze

• v roce 1968 nastoupil jako technolog do čistírny odpadních vod v Mladé Boleslavi

• v době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vyráběl protiokupační letáky

• v roce 1969 vystoupil na protest proti invazi z KSČ

• v roce 1989 spoluzakládal v podniku Středočeské vodovody a kanalizace Mladá Boleslav stávkový výbor

• po sametové revoluci byl až do roku 1998 předsedou odborů ve vodárenství

• jako důchodce žil v roce 2023 v Mladé Boleslavi

Pátého května 1945 vzala babička v Mladé Boleslavi malého Miroslava Čubana k rádiu, z něhož se dozvěděl, že v Praze hoří Staroměstská radnice. „Následoval 9. květen. Rudá armáda  hlavní město osvobodila a my jsme se chtěli radovat taky.  Šli jsme do centra Mladé Boleslavi navštívit mou nejmladší tetu Ruth v Železné ulici. Když jsme se vraceli, tak se ozvaly sirény.

„Utíkali jsme hned domů. Najednou přiletělo letadlo, oddělila se od něj  puma a následovala první detonace,“ líčí pamětník a pokračuje: „Vběhli jsme do klenuté chodby u našeho obchodu, tatínek ji považoval za bezpečnou. Maminka si lehla na zem a vzala do náruče mou čtyřměsíční sestřičku. Z druhé strany jsme zalehli s tatínkem. A tak jsme přežili půl hodiny toho nejhoršího bombardování.“

Miroslav Čuban nikdy nezapomene na varovný svist bomby a na úlevu, že nikoho z rodiny bomba nezasáhla. „Kdo to nezažil, neumí si vůbec představit, co to válka znamená. Když trnete hrůzou, jestli zůstanete naživu. Když letadla odletěla, dědeček Erben mne vzal, abych se šel podívat, co válka dovede. Viděli jsme rozbombardované domy v Bělské ulici, která to schytala nejvíc. Ležely tam desítky mrtvých. Oběti byly bez rukou, nohou a hlav. Postupně je pokládali do řady a přikrývali plachtami,“ líčí s hrůzou v hlase pamětník.

Rudá armáda dorazila do Mladé Boleslavi 10. května 1945. Město ji vítalo. I když by podle Miroslava Čubana byli jeho rodiče radši, kdyby Mladou Boleslav osvobodili Američané. „Táta s mámou byli načichlí pravicovou politikou. Samozřejmě byli vděční za to, že nás Sověti osvobodili. Tehdy ovšem netušili, že město na konci války bombardovalo sovětské letectvo, a ne Němci, jak si tehdy mysleli. Až po letech  jsme se  dozvěděli, že se jednalo o letadla, která Sověti ukořistili.  V našem muzeu byla jednou přednáška a promítal se film, ve kterém scenáristé tvrdili, že letadla na sobě měla namalovanou rudou hvězdu. Ale není to pravda, znaky byly začerněné,“ tvrdí pamětník.

Jak dál vypráví Miroslav Čuban, lidé se s vojáky z Rudé armády normálně bavili, považovali je za své osvoboditele. Rudoarmějci se utábořili na Krásné louce u Jizery a chodila  za nimi, jak se pamětník později dozvěděl od dospělých, i lehčí děvčata. 

„Sovětští vojáci tam měli  polní kuchyni, ne že bychom u nich jedli, ale byli jsme na ně jako kluci zvědaví.   Jednou  jsme viděli dva rudoarmějce, jak se v podroušeném stavu potáceli po Mírovém náměstí. Šel kolem nich jejich oficír, okamžitě zavolal hlídku, která je odvedla do vedlejší ulice, a za chvíli se ozvaly dva výstřely, “ vzpomíná Miroslav Čuban a dodává: „Městem stále jezdily vojenské kolony. Pod naším domem byla totiž hlavní silnice na Českou Lípu. Připadalo mi, že jejich auta  snad pocházejí ještě z doby Velké říjnové socialistické revoluce. Měli dokonce povozy tažené koňmi. Jen občas se pyšnili americkými vozy.“

Němci zavřeli prarodiče do drážďanské věznice

Miroslav Čuban se narodil 23. července 1936 v Mladé Boleslavi v rodině donucené opustit v roce 1933 česko-německé příhraničí, německé město Sebnitz a českou Dolní Poustevnu. Jeho rodiče  František Čuban a Hana Čubanová, rozená Erbenová, byli čeští vlastenci. I když žili v německém příhraničí, chodili do českých škol. Otec byl náčelníkem Sokola v Dolní Poustevně a s budoucí manželkou se seznámili v sokolovně. Jak pamětník připomíná, jeho prarodiče to neměli lehké.

„Dědeček s babičkou z matčiny strany, Marie a František Erbenovi, propašovávali v roce 1932 pro všesokolský slet pokyny a cvičební materiály Lužickým Srbům, aby se mohli sletu zúčastnit. To se nelíbilo Němcům, a oba prarodiče byli proto obviněni z protistátní činnosti. V roce 1933 je odvezli do Drážďan do vězení, dědeček strávil dva týdny v pevnosti Königstein.“

Sokolská  Fügnerova župa z Mladé  Boleslavi, která měla nad sokoly ve Šluknovském výběžku patronát, se obrátila na tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše. Ten měl údajně intervenovat za jejich propuštění. Po třech měsících je Němci poslali zpět do Čech s tím, že  Erbenovi musí opustit německé příhraničí.

V roce 1933 jim Fügnerova župa nabídla, aby se odstěhovali do Mladé  Boleslavi. S nimi odešli i pamětníkovi rodiče, kteří se v Mladé Boleslavi vzali. Miroslav Čuban se narodil v domě u mladoboleslavské Pražské brány. Vychovávali ho nejen rodiče, ale také tři matčiny sestry, které  musely rovněž odejít z příhraničí do vnitrozemí, protože se hlásily k Čechům.

„Naše rodina měla v Mladé Boleslavi krejčovskou dílnu a obchod. V roce 1940 jsme se museli znovu stěhovat, tentokrát do domu U Dvou sloupů. V něm jsme prožili  celou válku,“  upřesňuje pamětník. V roce 1942 začal Miroslav Čuban chodit do školy na Komenského náměstí, která se, jak vzpomíná, jmenovala „Pojď sem, synu“.

S písní „Hej, Slované“ si hrál na hrdinu

Druhá světová válka  děti v Mladé Boleslavi  až na tragické události na jejím konci nijak zvlášť nezasáhla. „Jako kluci  jsme si hráli často venku a nejvíc nás  bavil fotbal. Německé vojáky jsme ale občas v centru města potkávali, včetně důstojníků, kteří bydleli v hotelu Grand na Starém Městě. Vzpomínám, že moji rodiče poslouchali Londýn. Před námi ale nic netajili. Věděli jsme, kde sídlí gestapo, a doma jsme probírali, koho gestapáci ve městě zatkli.“

Během heydrichiády němečtí vojáci průběžně všechny domy v Mladé Boleslavi kontrolovali, včetně půd a  sklepů. Rodiče Miroslava Čubana žili stále ve strachu. Děti si ale nebezpečí příliš neuvědomovaly.

„Koncem války zřizovali Němci ve městě lazarety a zabírali i školy. Když před školou stáli vojáci, já jsem si pobrukoval písničku  „Hej, Slované“. A považoval jsem se za hrdinu! Jako kluci jsme měli radost, že nemusíme do školy. Chodili jsme si už pouze pro úkoly, to nám vydrželo do května 1945.“

Pamětníkova sestra Hana se narodila 24. prosince 1944. Několik dní poté hodili Američané pumu do areálu vojenského cvičiště Radouč u Mladé Boleslavi. Bylo to poprvé, kdy slyšel tak obrovskou detonaci. Vzpomíná také na to, jak letadla shazovala nad město  kusy staniolu, aby rušila rádiové spojení mezi spojeneckými bombardéry. „Sledovali jsme celé tohle divadlo  z našeho dvorku. Pak se koncem dubna objevil velký plakát, že vůdce padl. A my jsme demonstrativně  a provokativně pochodovali před německými vojáky, aniž bychom si uvědomovali, co nám hrozí.“

Jako sokol nebyl žádný „slejvka“

Už v roce 1945, krátce po osvobození Československa Rudou armádou, vstoupil Miroslav Čuban do Sokola. Zároveň chodil i do skautského oddílu. „Líbilo se mi, že ve Skautu bylo duchovno a  kamarádství. V Sokole zase fyzično. Tělo se mohlo vyřádit, nebyli jsme totiž žádní ‚slejvkové‘,“ pyšní se pamětník.

Vynikal v nářadí a prostných, závodil v mladoboleslavském družstvu, cvičil jako žák. „Bratr Najman napsal pro slet v roce 1948 cvičení pro žáky a vybral si nás, abychom cvičení předváděli po republice. Zároveň jsme měli gymnastickou sestavu, jezdila s námi i sportovní gymnastka a pozdější olympionička Eva Bosáková, za svobodna Věchtová,“ vzpomíná s nostalgií pamětník.

V roce 1948 cvičil jako žák na svém prvním a zároveň posledním sletu. Slety pak na čtyřicet let nahradily spartakiády. První z  nich se zúčastnil v roce 1955. „Účast byla sice povinná, ale já jsem cvičil rád. Na poslední sokolský slet v roce 1948 jsme  jeli z Mladé Boleslavi do Prahy vlakem. Bydleli  jsme ve Vysočanech a autobusem jsme pak  jezdili na strahovský stadion. Cvičil jsem žákovskou i tábornickou skladbu. Jako táborníci  jsme  tehdy stavěli na cvičišti stany. Když jsme pochodovali ze stadionu, seděl tam na tribuně komunistický vůdce Klement Gottwald. A můj kamarád Karel Žďánský si stáhl kalhoty a na Gottwalda vystrčil u brány zadek. I ve dvanácti letech jsme se cítili jako bojovníci  proti režimu. Ale nezavřeli nás!“

Díky pravidelnému cvičení měl pamětník takovou fyzičku, která mu umožňovala ještě v sedmdesáti letech skákat do vody z desetimetrové věže. Miroslav Čuban zavzpomínal i na skauting. „Našel jsem svou skautskou knížku, do které jsem si zapsal, že jsem mezi junáky vstoupil 9. června 1945. Vstoupili jsme do sedmého oddílu vlčat společně s  mým kamarádem Jirkou Crhou.“

Ve skautském deníku našel i zápis, že na prvním táboře  byl v Maxově v Jizerských horách, kde ho nadchla pravidelná koupel v řece Kamenici. Jako skaut rád chodil na výlety. „Tehdy se nejezdilo na chalupy nebo k moři a  v sobotu se ještě chodilo do školy. Takže na výlety zbyla jen neděle a samozřejmě prázdniny. To jsem si vzal junáckou hůl, kroj a vlčáckou čepici, lodičku, a s kamarády skauty jsme pak pěkně pochodovali a přitom jsme si zpívali. Například: ‚Sotva, že jsem z  té vojny přišel, už mě zase volají, abych přišel na hranice zahnat Germány.‘ Kdo byli ti Germáni? Banderovci. A víte, kolik našich vojáků zemřelo na východním Slovensku? Banderovci klidně vypálili celou vesnici. Nedávno jsem koukal na film Juraje Jakubiska Sedím na konári a je mi dobre. V něm se krajinou  prohnali banderovci a za nimi zůstaly desítky mrtvých. Ona dnešní Ukrajina jsou lidé, kteří bojují za svoji svobodu. Ale podle mne jsou tam taky lidé, co oslavují banderovce. Pochodují s pochodněmi a to my dobře víme, k čemu průvody s pochodněmi před válkou vedly,“ vyjadřuje svůj názor pamětník.

Byl chemikem i muzikantem

V roce 1947 rodiče zapsali Miroslava Čubana do reálného gymnázia. Na něm zažil v roce 1948 únorový komunistický převrat. „V tom samém roce komunisté tuhle prestižní školu zrušili. A zřídili jednotnou školu,“ připomíná pamětník. V roce 1950 se vyučil laborantem v podniku Pražská akumulátorka v Mladé Boleslavi. V Kolíně pak studoval v  letech 1952 až 1956  Vyšší průmyslovou školu chemickou. I tam se věnoval své oblíbené gymnastice.

„Na tělocvik jsme měli výborného profesora Petrlíka. U něj  jsem byl jedničkou, protože jsem skvěle uměl výmyk na hrazdě, přeskok přes stůl a salto. S gymnastickou sestavou jsme ve druhém ročníku průmyslovky dokonce vystoupili v divadle,“ vzpomíná Miroslav Čuban. „Ke gymnastice jsem si navíc v roce 1954 přibral i létání na větroni, to byla paráda!“

Hrál také ve studentském orchestru v Kolíně. V  Mladé Boleslavi spoluzaložil  taneční orchestr, big band Studio, s nímž vystupoval nejdéle, od roku 1958 do roku 1992. Hrál rovněž v dechovém orchestru, který se dnes oficiálně jmenuje Podnikový dechový orchestr Škoda Auto. Často vystupovali v Domě kultury v Mladé Boleslavi na plesech a estrádách.  „Točila nás i televize. Zpíval s námi Karel Hála, Jitka Zelenková, Marcela Králová, Yvetta Simonová, Milan Chladil, Milan Drobný nebo Judita Čeřovská,“ listuje ve své knize slávy Miroslav Čuban. „A s Hálou jsme chodili na frťana. Byl totiž hodně kamarádský.“ 

Pamětník miluje hudbu dodnes a rád chodí na koncerty. „Loni jsem byl po letech v boleslavské sokolovně při oslavě 160 let vzniku Sokola. Hrála tam  škodovácká dechovka a zazněla i československá hymna, kterou už příliš často neslyšíte, dojala mne až k slzám,“ přiznává Miroslav Čuban.

Kvůli své lásce nešel na vysokou školu, pak ji vystudoval dálkově

Miroslav Čuban chtěl jít po maturitě v roce 1956 studovat Vysokou školu chemicko-technologickou. Ovšem zamiloval se a neudělal si čas na přípravu na přijímací řízení. „Doslova jsem ho  sabotoval, a tím pádem jsem neuspěl. Přemýšlel jsem pak, kam bych tak šel pracovat. Když jsem totiž původně chtěl jít na vysokou, nedali mi tehdy obvyklou umístěnku. Hledal jsem si proto práci sám.“ 

Kamarád mu doporučil podnik Karborundum v Benátkách nad Jizerou, kde hledali chemiky. Dělal nejprve laboranta, později mistra, technologa a  nakonec se stal výzkumným pracovníkem. Až do roku 1968. Tehdy si uvědomil, že mu kvůli jeho politickým postojům zřejmě růže nepokvetou.

„My jsme komunisty neměli rádi, třeba kvůli potlačení protistalinistické revoluce v roce 1956 v Maďarsku. Později jsem si ale uvědomil, že pokud chci prosadit něco lepšího, tak jiná cesta než se stát členem Komunistické strany Československa (KSČ) není. Tak jsem požádal o vstup. Nebylo to lehké, museli se za mne přimluvit ručitelé v práci. Ale protože jsem měl dobré vztahy s dělníky v podniku, tak mě vzali.“

Komunistům ale Miroslav Čuban stále, jak se lidově říká, „zavařoval“. Po dvou letech za ním přišel jeho vedoucí, komunista inženýr Bartoň, a oznámil mu, že ho předseda podnikové organizace KSČ Cerha žádá, aby nechodil na členské schůze.

„Protože já jsem na každou schůzi chodil a moc jsem se ptal. Nevybočoval jsem sice z jejich linie, ale mé otázky pro ně byly často nepříjemné. A slíbili mi, že i když nebudu na schůze chodit, vždy mi udělají čárku, abych jako neměl absence,“ vzpomíná Miroslav Čuban. „Vůbec, i v šedesátých letech minulého století, kdy společnost usilovala o socialismus s lidskou tváří, to byla divná doba. My jako zaměstnanci Karborunda jsme třeba  museli na dvoře podniku odhlasovat, že Sověti mají i nadále ve jménu míru provádět testy atomových zbraní,“ krčí rameny pamětník.

Vytouženou Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze nakonec vystudoval dálkově poté, co se rozešel se svou láskou, kvůli které sabotoval v roce 1956 přijímací zkoušky. V roce 1967 promoval v pražském Karolinu.

Když se postavila v Mladé Boleslavi moderní čistírna odpadních vod, vypsala tamní okresní vodohospodářská správa výběrové řízení na technologa. Přihlásil se do něj a přijali ho. „Nechtěli  mne sice i přes mé komunistické škraloupy  z Karborunda pustit, tahali se o výpovědní lhůtu, ale 1. dubna 1968 jsem nakonec do čističky nastoupil, a zůstal jsem tak až do důchodu u své milované chemie.“

Pražské jaro vnímal přes literaturu

Jako mladík si Miroslav Čuban zamiloval poezii, inspiroval ho spolužák Zdeněk Šafrata, kterému přezdívali  kvůli jeho oblíbenému básníkovi Seifert. Pamětník ale rád  četl i knihy spisovatele Stendhala, Nikolaje Černyševského nebo Milana Kundery. Od něj si oblíbil  básnickou sbírku Monology, poému Poslední máj a sbírku  Člověk zahrada širá.

Rád z ní cituje: „O straně vůbec, o práci vůbec, o míru vůbec. Básníku, už nech těch vůbeczpěvů a mluv konečně o lidech a o člověku.“ Podle Miroslava Čubana to byla Kunderova výzva ke změnám ve společnosti. Pamětník zmiňuje i divadelní hru Pavla Kohouta Zářijové noci z padesátých let, která kritizovala poměry v československé armádě. A rovněž skutečnost, jak  tento spisovatel, básník, dramatik a někdejší podporovatel stalinismu obrátil a přestal hrát komunistickému režimu do not.

Embéčkem chtěl najet do sovětského tanku

Invaze vojsk Varšavské smlouvy  v čele se Sovětským svazem dne 21. srpna  1968 byla pro Miroslava Čubana, stejně jako pro jeho blízké, obrovským šokem. „Do poslední chvíle jsme  nevěřili, že by byli Sověti schopni nás obsadit. Večer 20. srpna ještě dávali v televizi film Řeka čaruje. A já jako poeta jsem ten film hodně prožíval. Druhý den ráno jsem jel autem do práce, do mladoboleslavské čistírny odpadních vod. Pustil jsem si Československý rozhlas a vtom jsem zaslechl tu zprávu o okupaci.“

Vrátil se ihned  domů, aby o tom informoval rodiče. A v Mladé Boleslavi  viděl, jak se ulicemi města valí tanky. Na Staroměstském náměstí,  jak pamětník popisuje, některé  tanky zastavily a hlavně namířily na domy, zřejmě proto, aby místní  obyvatele zastrašily. „Já jsem své nové embéčko, tisícovku, obrátil proti tanku a rozhodl  jsem se, že ho zlikviduji. Pět metrů před tankem se ale ve mně projevilo nevlastenectví. Bylo mi líto mého života a taky auta.“

Vrátil se do práce. Pak šel do města  a začal se se sovětskými vojáky rusky bavit o tom, že je nikdo nezval. Pak společně s kamarády vyráběl protiokupační letáky. Na klopách saka měli československou vlaječku se jmény Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského a dalších představitelů Pražského jara 1968.  Miroslav Čuban zmiňuje i další mladoboleslavské pokusy o revoltu. „Velitel kasáren postavil do brány tank. Přesile ale nakonec museli naši vojáci ustoupit. Dozvěděl jsem se také, že vedoucí místního odboru vodního hospodářství Rusům zavřel přívod vody, což ho později stálo místo,“ doplňuje pamětník.

Sovětští  vojáci nejdříve bydleli venku, ale pak jim musela československá armáda vyklidit kasárny.  V mladoboleslavském Divadelním klubu, kde pamětník hrál jako muzikant, se sešlo na besedu doslova  celé československé podhoubí odporu proti okupaci, televizní hlasatelé Kamila Moučková a Richard Honzovič nebo ředitel vinohradského divadla František Pavlíček.  

„V době normalizace nás pak divadelní kulisák Jedla udal a ředitele divadla to stálo místo. V roce 1969, po vítězství československých hokejistů na mistrovství světa nad Sověty, šli lidé v Mladé Boleslavi ke kasárnám, zpívali hymnu a provolávali hesla, aby Sověti odešli. Okupanti to chvíli vydrželi, nakonec ale  poslali ven obrněnce. S těmi tam různě kroužili, aby bylo každému jasné, kdo je v Československu pánem.“

Ruského kšeftaře s benzinem litoval

Během zhruba dvacetileté sovětské okupace Československa měla okupační armáda své  mladoboleslavské velitelství v secesní vile na Husově ulici. Jednalo se v podstatě symbolicky o stejnou budovu, kde za války sídlilo gestapo. „Lidé, hlavně na venkově, s Rusy kšeftovali. Já sice ne, ale zmíním jednu příhodu. V roce 1970 jsem jel s rodinou do lesa na houby. A v místě, kde jsem parkoval, se najednou vynořil  takový malý Rusáček. Měl v ruce kanystr a nabízel mi benzin. Možná to bude znít blbě, ale já jsem ty kluky litoval. Dal jsem mu stovku, aby si něco koupil, ale benzin jsem si nevzal.“

Rusové podle něj vůbec nedodržovali dopravní předpisy. „Potkal jsem se s nimi třeba v jednosměrce a musel jsem jim uhnout. Proti zdi nic nezmůžeš! A když jezdily po silnicích ruské vojenské kolony, tvořily se za nimi fronty vozidel. Nedaly se vůbec předjet,“ stěžuje si pamětník.

Hodil stranickou legitimaci komunistům na stůl

V roce 1969 měl už Miroslav Čuban komunistů dost. Říkal si, jak jednou vysvětlí svým dětem, že v KSČ po srpnové invazi v roce 1968  zůstal. „Tak jsem přinesl na členskou schůzi legitimaci a dopis. V něm bylo napsáno: ‚Člověk se narodil, aby měl hlavu na přemýšlení, a ne na kývání,‘“ dodal pamětník s tím, že je hrdý na to, že nebyl z KSČ vyloučen, ale odešel sám. „V roce 1970 začaly neslavné prověrky, kdy členové strany, hlavně úředníci a technici, dělníků se to u nás  moc netýkalo, museli  například prohlásit, že se pomýlili, když  s invazí nesouhlasili. Ze mne by to ovšem  nedostali. V roce 1990 nám vedení podniku vydalo kádrové materiály. Nový ředitel  tehdy prohlásil, že jsem hrdina, když jsem si svůj názor uhájil.“

Miroslav Čuban připomíná, že se někteří lidé v roce 1970 ptali, co v čističce jako vedoucí ještě dělá, když odešel z KSČ. „Já sice některé kritiky chápu, nicméně měli by si uvědomit, že ne všichni komunisté byli špatní. Ve vodárně jsme byli taková rodina. Ani naše kádrová referentka Marie Kratochvílová, přesvědčená komunistka, nebyla nikdy zlá. A nad mnohými z nás držela ochrannou ruku. I nade mnou. Kdy se začalo v podniku řešit, kam  se mnou, tak prohlásila: ‚Vždyť dělá u kanálů, kam níž ho ještě chcete poslat?!‘ Prostě, i když jsem byl ve skutečnosti vedoucí odboru kanalizací a čistíren, tak jsem byl ‚kanálník‘, a to mi zachránilo pracovní místo,“ usmívá se po letech Miroslav Čuban.

Pamětník vzpomíná na to, že v podniku byl několik let zaměstnaný  Alfréd Kocáb, kazatel Českobratrské církve evangelické pronásledovaný komunistickým režimem a otec známého hudebníka Michaela Kocába. „Kocábovi žili v Mladé Boleslavi, Michael  tam chodil na gymnázium a pak na konzervatoř,“ připomíná Miroslav Čuban a pokračuje: „Vodárny Alfréda Kocába zaměstnaly na přečerpávací stanici průmyslových vod. A to proto, že tam mohl pracovat sám a nemohl podle nich nijak ovlivňovat ostatní zaměstnance. Stejně pak ale musel odejít do Škodovky. A aby nějak vedení podniku vyhověl, tak dokonce vstoupil do Brigády socialistické práce. Pak jeho šéfům nařídili, že ho mají z brigády vyloučit. Manželka, která tam také pracovala, na schůzi, kde ho vylučovali, nešla, hodila se marod, aby mu osobně neublížila,“ dodává Miroslav Čuban.

Miroslav Čuban pracoval ve vodárenství desítky let a tvrdí, že navzdory všeobecnému komunistickému šlendriánu nemuseli nikdy v čistírně odpadních vod zametat žádné průšvihy pod koberec. „Jednalo se třeba o úniky lehkých topných olejů nebo mazutu do kanalizace, případně o znečištění zdrojů pitné vody například  v Nové Vsi vinou úniku silážních šťáv. Všechno se hned řešilo.  A dnes se  nekonečně dlouho řeší otrava ryb v Bečvě!“ upozorňuje pamětník.

Když padl Jakeš, vodka tekla proudem

O brutálním zásahu komunistických bezpečnostních složek v Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989 se Miroslav Čuban dozvěděl na chalupě z tranzistorového přijímače, na němž poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. „Byl jsem z toho paf! A okamžitě jsem začal pomáhat v Mladé Boleslavi ustanovenému Občanskému fóru. Petr Pospíšil, původně učitel, který pro své hlasitě pronášené protikomunistické politické názory musel pracovat v akumulátorce, se stal jedním ze tří mluvčích Občanského fóra ve městě. Stávkový výbor jsme zakládali v podniku Středočeské vodovody a kanalizace – Mladá Boleslav. Pak přišla generální stávka, šli jsme do ulic a sepsali jsme a podepsali jsme petice podporující studenty,“ popisuje sled listopadových událostí ve svém bydlišti pamětník.

Odboráři z jeho podniku následně uspořádali v kulturním domě v Čisté svoji výroční odborovou schůzi. Volili na ní nové předsednictvo a podepisovali také petici odsuzující zásah na Národní třídě. „Podepsali ji i členové vedení podniku, a podařilo se mi dokonce přimět k podpisu i komunisty. Někteří mi to měli za zlé,“ mračí se pamětník, ale vzápětí se usměje: „Když pak ale padl Jakeš, vodka tekla proudem!“

Miroslava Čubana odboráři zvolili podnikovým předsedou odborů a tuto funkci vykonával  až do roku 1998. Byl i v krajském výboru odborového svazu Dřevo, lesy, voda.  Na závěr rozhovoru pamětník zmiňuje své životní,  a jak v nadsázce upřesňuje, v podstatě i poetické motto: „Nejen chlebem živ je člověk, h... je můj osud. Co je  krásné, přešla léta, ten osud je dosud.“ Pamětník ještě ve finále připomněl, že by si lidé měli v každé době naslouchat. „Mladí ať si nemyslí, že jsou chytřejší než ti staří. A ti staří ať si nemyslí, že si ti mladí nemohou žít svým životem.“