Ángel Cuadra

„Vysvětloval jsem, že jsme ve vězení psali a že jsem nikdy nepřestal psát a snažit se dostat své texty ven z vězení. Jedna báseň, kterou mám moc rád a která pro mě hodně znamená, protože jsem do ní vložil celé své srdce, je ta, kterou jsem napsal na památku Jana Palacha – toho mladého studenta, který se upálil na Václavském náměstí na protest proti sovětským tankům v tehdejším Československu. Tehdy jsem v jednom časopise četl o činu Jana Palacha. Byl to mladý student, který pocítil ponížení z toho, že cizí země přišla diktovat jeho národu podmínky a spoutat jeho lid. Viděl jsem v něm symbol svého národa, někoho, kdo pochopil, že jeho oběť stojí za to, aby historicky čelila sovětské agresi proti jeho zemi. Jeho čin mě hluboce zasáhl. Když nám vězeňské úřady dávaly trochu více klidu a v těch dnech nás alespoň netýrali, scházeli jsme se v mé cele ve věznici Guanajay a věnovali jsme se společnému studiu. Jednoho dne nás napadlo, že každý z nás napíše báseň – bylo nás pět vězněných básníků. A mně se zrodila myšlenka napsat něco o Janu Palachovi. Tak jsme tuto báseň poprvé představili v mé cele. Mám u sebe knihu, brožuru s básní o Janu Palachovi, která nese název Requiem violento por Jan Palach (Násilné rekviem za Jana Palacha). A zde stojí: Historická báseň o mladém Čechoslovákovi, který se obětoval na protest proti sovětské invazi do své vlasti. Báseň je dlouhá, ale považuji ji za jednu z nejlepších, které jsem kdy napsal. Měl jsem to štěstí, že se mi ji podařilo dostat ven z vězení, rozmnožit ji a následně ji, přeloženou do angličtiny, poslat do rukou Václava Havla.“

„Mnoho nocí jsme slýchali, jak někoho přivážejí takovým vozítkem. Pak zazněli povely, připravte se, zamiřte, a předtím, než zazněly výstřely, slyšeli jsme, jak ten člověk křičí: Ať žije svobodná Kuba! Sláva Ježíši Kristu. Byly to otřesné zážitky. Je strašné to v noci slyšet. Někdy to byl něčí přítel, kterého odvlekli na výslech a už se nevrátil.“

„Zpočátku jsme sympatizovali s revolucí, když jsme věřili, že revoluce není tím, čím se později stala. Nebyla to komunistická záležitost, šlo jednoduše o návrat k institucionalitě, o obnovení ústavy z roku 1940, tedy o návrat k politickému statusu, který existoval dříve. Když revoluce, nebo spíše povstání, zvítězilo, cítili jsme se podvedeni, protože se to vydalo cestou, kterou nemělo. Proto jsem se postavil proti tomu procesu a stal jsem se součástí skupiny, kterou označovali za kontrarevoluční, ale my jsme věřili, že to byla skutečná revoluce. Skutečnými kontrarevolucionáři byli ti, kdo spolu s Fidelem Castrem uzurpovali moc a odklonili ten proces směrem, který nebyl plánován ani nikdy slíben. V rámci tohoto hnutí jsem zejména patřil k politické skupině Unidad Nacional Revolucionaria (Národní revoluční jednota) s iniciálami UNaRe. Měl jsem na starosti především vedení pamfletu, ilegálního listu s názvem Cuba Democrática (Demokratická Kuba), který byl protikladem Kuby socialistické. V tomto boji byli popraveni naši čtyři členové. Já se nemusel podílet na přímé akci, ale měl jsem na starosti ideologické vedení a šíření našeho týdenního listu. To vedlo k tomu, že jsem odmítl opustit zemi. Byl mi nabídnut politický azyl na velvyslanectví Uruguaye, ale věděl jsem, že už mám závazek vůči svým bratřím, kteří byli ve vězení nebo je zabili. Odmítl jsem tedy tu nabídku, kterou mi chtěla zajistit výjimečná žena, doktorka Esperanza Peña, jež mi zprostředkovala azyl na velvyslanectví Peru v Havaně. Ale nechtěl jsem odejít, zůstal jsem až do poslední chvíle. A ta poslední chvíle nastala, když mě zatkli.“

„Byl jsem podroben procesu, který velmi dobře znají ti, kdo žili v zemích s totalitními režimy, ať už šlo především o komunismus nebo také nacismus. Odsoudili mě na 15 let. Ve vězení jsem pokračoval v psaní, i když s velkými obtížemi, protože bylo velmi těžké dostat napsané texty tajně ven z vězení. Byl jsem tam se skupinou ‚plantados‘ (doslova ‚zasazených‘), tedy vězňů, kteří odmítali jakýkoliv kompromisní postoj vůči režimu. Zůstali jsme proti celému systému, ale i ve vězení jsme pokračovali v aktivitách. Bylo to tak zajímavé, že mnozí muži, kteří nikdy předtím nepomysleli na to, že by malovali obraz nebo psali báseň, začali ve vězení psát jako způsob, jak se vyrovnat s úzkostí. A stali se z nich básníci. Ačkoliv se říká, že básníkem se člověk nerodí, ale stává, skutečně, jak říkají psychologové, psaní pomáhalo vyrovnat se s úzkostí, samotou a represemi, protože režim byl velmi represivní. Mnozí začali psát poezii, objevili v sobě citlivost, o které dříve nevěděli, a pokračovali v psaní i poté, co je přímý impuls věznění opustil.“

„Poté byl Castro tak šikovný a zároveň měl štěstí, že hlavní vůdci ostatních skupin zemřeli, a on zůstal prakticky sám, s velkou obratností. Kromě toho se ukázalo, že měl vazby, o kterých jsme nevěděli, na Komunistickou internacionálu. Když jsme si to uvědomili, bylo už pozdě. Předtím jsme s ním souhlasili a mysleli jsme si, že jako každý jiný vůdce stojí za to ho následovat. Ale jak proces pokračoval, došlo nám, že měl obrovské diktátorské ambice, že byl skutečným sympatizantem totalitních režimů, obdivovatelem Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho a Stalina. A že byl skutečně stejný typ diktátora jako oni. Byl zklamaný z Castrů a měl jsem tři možnosti. Buď bych zůstal na Kubě a jako mnoho jiných bych si užíval výhod, které bych mohl mít, protože jsem zastával funkci právníka v jednom úřadu. Nebo bych odešel ze země, ale nechtěl jsem odejít, protože jsem chtěl sdílet osud svého lidu. Nebo bych zůstal a bojoval. Měl jsem tedy na výběr: buď zůstat bojovat, odejít, nebo se jednoduše podřídit režimu.“

„Nejvíc ponižující je ve vězení týrání ze strany některých bachařů, když dostanou určitý rozkaz. Nejvíce ponížení zažívali ti, kteří byli zavření na Isla de Pinos. Pak mi to vyprávěli, dozvěděl jsem se o těch věcech, protože jsem se s nimi zpřátelil a oni mi o tom všem povídali. To nejhorší bylo, když je shazovali do míst, kterými protékaly splašky ze záchodů. Ponižující bylo také, když měl člověk návštěvu. To bylo nutné se úplně svléct, to je jedna z nejponižujících věcí, které existují. Ani tak nešlo o různé bití a mlácení, přes to se člověk přenese. Ti, kteří byli nejvíc byti na Isla de Pinos, ti se přes to dokázali přenést. Já jsem se poté, jak už jsem říkal, dostal do skupiny těchto lidí. Víceméně to vnímali jako otázku cti. Já jsem taky dostal, tay do ucha, ale to bylo jen jednou. Někteří přátelé, kteří přišli z Isla de Pinos měli zjevné stopy po zraněních, oni je tam nutili pracovat tak, že do nich píchali bajonety.“

„Bylo to brzy ráno, tak ve čtyři hodiny, když policie obklíčila celý blok. Ve čtyři ráno vzbudilo bušení na dveře mé rodiče. A tehdy mě odvlekli s pistolemi v rukou na Státní bezpečnost. Státní bezpečnost je neuvěřitelný svět, vskutku to vypadá jako peklo. Připomíná to knihu 1984 od George Orwella. Zavřeli mě do cely, ve které nebylo poznat, zda je noc nebo den. Byla tam taková malá škvíra, kterou vojáci prostrkávali jídlo. Byli jsme tam úplně odříznutí, bez jakéhokoliv kontaktu se světem. Tam jsem byl zavřený dva měsíce. Problém byl, že když mě vyslýchali, hádal jsem se s nimi. To mě pak v noci nechávali v té cele mrznout. Byla tam neskutečná zima a neměl jsem nic, čím bych se mohl přikrýt.“