Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Magda Čtvrtníková (* 1949)

• narodila se 27. června 1949 v Trutnově

• rodiče pocházeli z Vysokého Mýta

• otce Miloslava Plecháče zatkli coby vysokoškolského studenta v noci na 17. listopadu 1939

• otce věznili na Ruzyni a v Sachsenhausenu

• v páté třídě se rozhodla, že se stane egyptoložkou

• vystudovala klasickou archeologii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• od roku 1975 vedla Galerii antického umění v Hostinném

• organizovala polotajné výstavy výtvarníkům, kteří jinde vystavovat nemohli

• v roce 1989 spoluzakládala v Hostinném Občanské fórum

• v roce 2024 žila v Hostinném

Kniha o světové archeologii, kterou dostala Magda Čtvrtníková k Vánocům v páté třídě, předurčila celé její budoucí profesní směřování. I když se ponejprv rozhodla stát se egyptoložkou, vystudovala nakonec klasickou archeologii a dějiny umění. Během svého působení v Galerii antického umění v Hostinném umožnila mnohým zakázaným výtvarníkům vystavovat právě v prostorách této podkrkonošské galerie. Plakát na výstavu Adrieny Šimotové s nahým mužským torzem po vzoru antických soch vyburcoval komunistické úřady, a Magdu Čtvrtníkovou z Galerie antického umění skoro vyhodili.

Bydleli ve vile po majiteli místní textilky

Magda Čtvrtníková, za svobodna Plecháčová, se narodila 27. června 1949 v Trutnově. Tatínek, zubní lékař Miloslav Plecháč, a maminka Zdeňka, učitelka, přišli do Trutnova v roce 1946 z Vysokého Mýta. Otec dostal jako lékař právě do po válce vylidněného Trutnova umístěnku. „Maminka se sem přijela poprvé podívat na byt z Vysokého Mýta ve střevíčkách. Byla zima a brodila se sněhem,“ vypráví pamětnice s úsměvem. Rodiče dostali krásný velký byt ve vile, která původně patřila německému majiteli místní textilky, zároveň měl tatínek ve vile i svou vlastní zubařskou praxi. Komunistický převrat roku 1948 sice znamenal pro Miloslava Plecháče zestátnění privátní praxe, přesto mladá rodina v Trutnově zůstala.

Rozlehlá zahrada vzadu za vilou s pěšinkami a různými úkryty byla pro malou Magdu a její mladší setru Renatu přímo dětským rájem. Trutnov a okolí prozkoumávala s babičkou. „Babička měla takový ten sokolský krok, takže jsme za ní někdy trochu povlávaly,“ vzpomíná pamětnice. Protože Magda Čtvrtníková patřila do silné poválečné generace a dětí, které nastupovaly do první třídy, bylo mnoho, rozdělily se na dopolední a odpolední vyučování a pravidelně se střídaly. Do školy chodila přes celé město a jen v zimě, kdy bývala brzy tma, ji vyzvedávala babička.

Tatínek si prošel koncentračním táborem Sachsenhausen

Rodiče a prarodiče hráli v životě Magdy Čtvrtníkové obrovskou roli. „Tatínek pocházel z Vysokého Mýta, z rodiny důstojníka jezdectva. Naši byli masarykovci, nikdy nebyli ve straně,“ vypráví pamětnice. 17. listopadu 1939, kdy nacisté obsadili české vysokoškolské koleje a pozatýkali pedagogy i studenty, byl Miloslav Plecháč, student medicíny, mezi nimi. Ten den měl sice jednu z posledních zkoušek a měl se vrátit domů k rodičům, ale rozhodl se, že zůstane kvůli sportovnímu utkání. „Prošel si celou tu studentskou anabázi, byl na Ruzyni a pak v Sachsenhausenu,“ vysvětluje pamětnice. Z koncentračního tábora se vrátil až v zimě roku 1942, do konce války se ještě musel ukrývat někde u Košumberku. Přesto se seznámil se svou budoucí ženou Zdeňkou Valentovou, která za ním jezdila tajně na kole.

Pobyt v koncentračním táboře tatínka traumatizoval. O svých prožitcích odmítal hovořit a rozčilovaly ho dokumenty týkající se válečného období. „Když byl v televizi dokument o válce, tatínek neodešel, ale maminka šla televizi vypnout. Takže ta jistě věděla hodně,“ vzpomíná Magda Čtvrtníková. Nelibě také nesl, když musela Magda se sestrou v 50. letech navštěvovat filmová představení sovětských propagandistických filmů o válce. „Tatínek říkal, ať zavřu oči a zakryju si uši, ať se na ně nekoukám. Takže trauma to pro něj zřejmě bylo,“ vysvětluje dále.

V páté třídě se rozhodla stát egyptoložkou

Vánoční dárek v páté třídě předurčil profesní směřování a celoživotní lásku Magdy Čtvrtníkové. Dostala knihu o světové archeologii a rozhodla se, že se stane egyptoložkou. „Když se nás ve škole paní učitelka ptala, čím chceme být, ostatní děti jmenovaly klasická povolání, většinou po rodičích. A já jediná řekla, že chci být egyptolog. Děti vůbec nevěděly, co to je. Paní učitelka zbystřila a já to dětem musela vysvětlovat,“ vypráví s úsměvem.

Po základní škole se Magda Čtvrtníková, která byla zaměřená spíše humanitním směrem, chtěla hlásit na trutnovské gymnázium. Plány zhatil tehdejší ředitel gymnázia. „Vyřizoval si účty s mojí maminkou. Ta totiž někde měla vyprávět o první republice a zmínit také prezidenta Masaryka. A to se přeci nesmělo. Takže mě na gymnázium nevzali,“ vysvětluje pamětnice. Narychlo se tedy řešilo, na které gymnázium v okolí by mohla nastoupit, a jako jediná, a vlastně i – jak se později ukázalo – osudová možnost byla Střední všeobecně vzdělávací škola v Hostinném.

Po maturitě byla její volba jasná – egyptologie. Nicméně právě tento studijní obor se otevíral jednou za pět let, a navíc v té době nebrali žádné ženy. „Z různých stran mi to rozmlouvali, přemýšlela jsem i o archeologii, ale nakonec jsem se hlásila na historii. Tam mě ale nevzali. Nakonec jsem byla ráda, protože jsem měla rok, který mě vlastně nejvíce zformoval,“ vysvětluje. Nejprve nastoupila na půl roku do trutnovského muzea jako elévka, poté se připojila k týmu doktora Antonína Hejny, který vedl archeologický výzkum v lokalitě Bradlo, kde stával raně středověký hrad.

Místo egyptologie klasická archeologie

Doktor Hejna rozpoznal v Magdě Čtvrtníkové velký talent a postupně ji seznámil s klasickou archeologií. „Dokonce mě vzal na brigádu k Poděbradům, kde tou dobou fungovala Keramická dílna archeologického ústavu, kde se vlastně ze střepů znovu slepovaly vázy. Pan doktor tam za mnou jezdil a zkoušel mě na přijímačky,“ s povděkem vypráví pamětnice. Přijímací zkoušky úspěšně složila a absolvovala tak v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dvouoborové studium klasická archeologie a kunsthistorie.

Uvolnění politické a společenské situace během pražského jara sledovala Magda Čtvrtníková v Trutnově. „Najednou jsme všichni četli noviny, protože tam bylo konečně co číst,“ usmívá se. Dny po 21. srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla okupační vojska zemí Varšavské smlouvy, byly hektické. Vzpomíná například na noční vylepování plakátů. „Měla jsem nastoupit na vysokou školu a můj tatínek byl po své zkušenosti ze 17. listopadu 1939 velmi nervózní,“ popisuje.

Velkým učitelem a osobností se v době jejích studií pro ni stal klasický archeolog, profesor Jan Bouzek, s nímž udržovala po desítky let velmi přátelský vztah. „Všichni lidé, které jsem při studiu potkala, ať už to byl profesor Pešina, Jaromír Homolka nebo Jiří Kropáček, byli velmi kultivovaní,“ vypráví.

Na pražských studiích se řízením náhody v Národním muzeu seznámila se svým budoucím manželem Josefem Čtvrtníkem, tehdy studentem ČVUT. Představil je právě doktor Hejna, který Magdu Čtvrtníkovou přesvědčil, aby v Praze studovala klasickou archeologii.

Do galerie v Hostinném šla původně jen na rok

Bezprostředně po studiu, kdy pracovala zhruba rok a půl ve Státním ústavu národní památkové péče, patřila pod takzvané zámecké oddělení. „Vyjížděli jsme na zámky, dostali se do míst, kam se člověk běžně nedostane. Někdy jsme na zámcích a hradech i přespávali a to bylo takové romantické,“ říká pamětnice.

Potom ji oslovil profesor Jan Bouzek. V Hostinném totiž byla v roce 1969 otevřena Galerie antického umění, odkud byl odejit její tehdejší ředitel, doktor Bartoš. „Pan profesor věděl, že jsem z Trutnova, a přemlouval mě, jestli bych to místo nechtěla vzít. Byla by to ostuda, aby se galerie jen několik let po otevření uzavřela. I když jsem z Prahy nechtěla, řekla jsem, že to na ten rok na dva vezmu,“ vypráví s úsměvem Magda Čtvrtníková. Psal se rok 1975 a z jednoho roku se nakonec stalo celoživotní zaměstnání.

Do Hostinného se sjížděli výtvarníci, kteří jinde vystavovat nesměli

První kroky šestadvacetileté Magdy Čtvrtníkové v Galerii antického umění nebyly jednoduché. „V podstatě mě hodili do vody, a plav,“ říká. „Ze začátku jsem vůbec neměla ponětí o tom, jak se vede taková galerie.“ Jak sama vypráví, měla vždy velké štěstí na výborné lidi: „Dalším člověkem, který mě zformoval, byl sochař Jiří Seifert, který v té době nesměl svá díla prodávat a živil se tím, že zde restauroval sádrové plastiky. A díky němu jsem se seznámila s velkou spoustou dalších zajímavých lidí, kteří sem za ním jezdili,“ popisuje pamětnice.

V nesvobodném prostředí minulého režimu se Magdě Čtvrtníkové podařila nevídaná věc. I díky své známosti s Jiřím Seifertem a jeho kulturním kruhem začala postupně v Hostinném organizovat výstavy umělců, kteří by jinde svá díla vystavovat nesměli. „Dělala jsem tady tajné nebo polotajné výstavy. Byli hrozně vděční, že tady třeba i jen na víkend a pro pozvané hosty mohli své dílo ukázat,“ vysvětluje.

Když začala pracovat v Hostinném, sloužil Josef Čtvrtník na vojně v Pardubicích. Jednu chvíli spolu bydleli i v Trutnově u rodičů. „Chvíli jsme žili i načerno v klášteře v jedné místnosti,“ vypráví. „Shodou náhod jsme se přes známého dostali ke koupi starého goticko-renesančního domu za náměstím, který sice byl v hrozném stavu, ale měl duši,“ říká. Narodily se jim dvě dcery, Anna a Marie, pojmenované po babičkách z obou stran.

Největším problémem se stalo nahé mužské torzo a citace Heideggera

I když se jí organizace poloilegálních výstav dařila, neobešlo se to bez problémů. Galerie antického umění tou dobou spadala pod trutnovské muzeum. „Tam byla paní ředitelka, velice kovaná komunistka, se kterou to opravdu nebylo lehké,“ vypráví Magda Čtvrtníková. „Myslela si, že když tam přijde taková mladá holka, tak si ji nějakým způsobem zformuje. Ale to se jí zaplať pánbůh nepodařilo.“ Největším kamenem úrazu se ukázala výstava Adrieny Šimotové, respektive plakát, který sama Šimotová navrhla.

ÚV KSČ v Trutnově považoval plakát s nahým mužským torzem za nemravný. „K tomu se ještě přidalo, že pan doktor Zemina, který napsal katalog, citoval Heideggera,“ vysvětluje pamětnice. „Byl to velikánský průšvih a vypadalo to, že budu vyhozena za to, že jsem si vůbec dovolila něco takového v galerii pod hlavičkou trutnovského muzea udělat.“ V té době ale Magda Čtvrtníková čekala dceru, a tak ji dle zákoníku práce vyhodit nesměli. Tato zkušenost ji utvrdila v přesvědčení, že je potřeba se i nadále snažit o realizaci výstav lidí, kteří měli s režimem problémy. Mezi umělce, kterým takto pomohla, patřila kromě již zmíněné Adrieny Šimotové i řada dalších, jako například Václav Stratil, Olbram Zoubek nebo absolventi UMPRUM. S mnohými z nich navázala vřelé přátelské vztahy.

Za svou činnost naštěstí nikdy nebyla potahovaná po policejních výsleších. „Určitě jsem ale byla sledovaná. Pravděpodobně někým z Hostinného, protože pokud se tady objevilo trošku víc aut s pražskou značkou nebo tady hodně dlouho stál pražský autobus, třeba půl dne na parkovišti, tak jsem byla hned další pracovní den povolána k soudružce ředitelce,“ popisuje.

V Hostinném spoluzakládala Občanské fórum

Na výstavy většinou jezdili lidé mimo Hostinné, výtvarníci z různých koutů republiky. „Postupem času se výstavy staly pojmem a lidé se těšili, že zase nějaká výstava v Hostinném bude,“ říká. V normalizační šedi 70. a 80. let se Magdě Čtvrtníkové podařilo vytvořit oblíbený kulturní ostrůvek s čilým společenským životem, který i se svým manželem vedla.

Spolu s manželem se živě zajímali o společenské změny v republice v listopadu 1989. 25. listopadu se dokonce spolu s partou lidí z Hostinného zúčastnili velké demonstrace v Praze na Letné. „I když to byl listopad, byl strašný mráz. Odtamtud jsme šli rovnou do Mánesa, kde byly letáčky a placky Občanského fóra. S přáteli jsme se vrátili do Hostinného, založili Občanské fórum a začali pracovat, jak jsme mohli,“ vzpomíná Magda Čtvrtníková.

V 90. letech přešla Galerie antického umění pod správu Karlovy univerzity. „V určitém slova smyslu pro mě 90. léta byla zklamáním. Vysnila jsem si, jak by péče o památky měla vypadat. Bylo potřeba zrestaurovat spoustu odlitků, a na to nebyly peníze. Ani po převratu,“ lituje. Přesto působila v Galerii antického umění dlouhou dobu až do svého odchodu do důchodu v roce 2012.