Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Crhová (* 1938)

• narozena 12. března 1938 v Borovníku

• otec pamětnice František Volný působil v Borovníku jako starosta

• rodina vlastnila rozsáhlé pozemky

• v roce 1953 byl František Volný prohlášen za kulaka

• byl obviněn z vykořisťování lidí, zatčen, pracoval v kamenolomu

• perzekucí postižena celá rodina

„V památníku mého tatínka si v poslední době listuju čím dál víc. Jeho vzpomínky mě dojímají a říkám si, jaká to byla strašná doba, která naši rodinu a tatínka postihla,“ vzpomíná Alena Crhová, dcera vesnického statkáře. Narodila se 12. března 1938 v Borovníku. A postupně na svět přibyli tři sourozenci. Učila se v Chiraně, kde pracovala na soustruhu na brněnském Cejlu. Když jí bylo patnáct let, zavřeli jejího tatínka a musela jít pracovat. „Jako děti jsme viděly, co se děje, ale nedokázaly jsme si v té době představit, jak moc se naši trápili.“

Otce prohlásili za kulaka

Sedláci byli jednou ze společenských skupin, které komunistický režim postihl nejhůř. Teror rozpoutaný na venkově zničil stovky lidských životů a prosperující grunty odsoudil k devastaci. Své o tom ví Alena Crhová, dcera Františka Volného, který hospodařil v Borovníku a komunisté ho prohlásili za venkovského kulaka. Rodina vlastnila osmadvacet hektarů půdy. „Já mám dodneška v sobě fobii, že jsme někoho zneužívali a ubližovali mu tím, že jsme zaměstnávali lidi z vesnice. Ale ono to tenkrát bylo jinak. Ti lidé měli své hospodářství a chodili k nám pomáhat, a to dobrovolně. U nás na vsi bylo soužití hezké. Jenže pak nastoupil komunismus a ten tu vesnici úplně rozvrátil. Tenkrát se bál soused souseda,“ vzpomíná Alena Crhová trpce na nelehkou dobu, kdy byl obviněn její otec František Volný a prohlášen za kulaka. Otci chodily domů kontroly, vyčítaly mu, že lidi vykořisťuje, a aby vesnice vstoupila do družstva, tak byl zatčen. Přitom byl před válkou váženým občanem, několik let působil v Borovníku jako starosta a snažil se vesnici zvelebovat, protože k ní měl velký vztah. Ale to mu ublížilo. Lidé byli mezi sebou po nástupu komunistů tak rozeštvaní, že na Františku Volném nenechali nit suchou. Chodili ho udávat a donášeli na něho komunistům. Rodině hrozilo vystěhování. „Ale to nebylo jen v naší rodině, to bylo i na ostatních vesnicích, kde žili sedláci, které prohlásili za kulaky,“ vzpomíná Alena Crhová. Komunisté před uchopením moci prohlašovali, že kolchozy u nás nebudou. Byla to ale lež. Parlament v roce 1948 schválil zákon o pozemkové reformě, což znamenalo, že se začala zestátňovat půda statkářů. O rok později vyšel další zákon, který vyhlásil zřizování družstev. Strana měla na vesnici slabou podporu. Komunisté museli najít „viníky“ neúspěchů a potřebovali zastrašit vzpurné zemědělce a zbavit se zkušených hospodářů, kteří měli na vesnici autoritu. Začali tedy ničit tzv. venkovské boháče neboli „kulaky“. Sedlákům se do družstev nechtělo, kolektivizace vázla – a tak přišel na řadu teror.

Rodina byla bez otce

František Volný byl prohlášen za třídního nepřítele, poslán do Kunicových kolejí a posléze do vězení v Olbramovicích. „Vzpomínám si, jak jsme jeli do školy a otec nám ukazoval dopis, kde se psalo, že musí odjet do Brna, do Kouniček. Tak jsme všichni nastoupili do autobusu a celou cestu mlčeli. Ale otec to nesl statečně. Nejhorší bylo, když jsme na Vánoce seděli okolo stolu, a on u stolu většinou na Vánoce měl proslovy o tom, jak máme žít a jak se máme k druhým lidem chovat, ale najednou jsme seděli doma bez něj, jen s maminkou a sourozenci, a tekly nám všem slzy. Vánoce bez táty se mi vryly hluboko do duše. Pak už totiž následoval jenom stres a chaos,“ vzpomíná Alena Crhová.

Noviny pomlouvají

Jakmile otce zavřeli do vězení v Olbramovicích, matka se ocitla v zoufalé situaci. Nevěděla si rady, jak se má sama postarat o pole a hospodářství. Toho využila místní komunistická propaganda. Přikázali matce, aby vyhnala z chléva prasata, nafotili si je a o pár dnů později vyšel pomlouvačný článek v novinách, kde se psalo o tom, jak se rodina kulaka neumí postarat o zvířata, která jsou v zuboženém stavu. Že byl sice František Volný kdysi váženým občanem a starostou, ale svou pravou tvář lidem ukazuje až teď, protože dokázal lidem jen poroučet, vykořisťovat je a nazývat je žebrotou. Titulek v novinách zněl: „Není mu líto němé tváře, nechá je hladovět! Ten, kdo dokáže být dobrým rolníkem, musí mít rád přírodu. Ten, kdo nemá rád lidi, tak nemůže mít vztah ani ke zvířatům.“ A pro srovnání se v novinách objevily prasnice, o které se starají v družstvu – pěkně živené.

Matka

„Naše maminka neměla klid. Ve vesnici ji pomlouvali a někteří sousedi nelenili a vyvíjeli na ni nátlak. Jednou jsem přišla domů a po světnici chodil Sapoušek a u stolu seděli dva policajti, křičeli na matku, proč neplní dodávky v takovém množství, v jakém má,“ říká Alena Crhová. I ze sousedů, kteří kdysi patřili k dobrým známým rodiny Františka Volného, se stávali neomezení vládci, kteří ničemu nerozuměli, ale protože jim komunisté dali moc, stávali se z nich křiklouni. Rodina Sapouškových žije dodnes v Borovníku, ale nikdy se Aleně Crhové nebo její matce neomluvila.

Vězení

Statkář František Volný vydržel v obci hospodařit do roku 1953, kdy ho zavřeli na sedm měsíců do Olbramovic. Byl obviněn z rozvracení republiky a okrádání obyvatel. Matka zůstala sama se čtyřmi dětmi, bezradná a zoufalá. Dokázala živit rodinu jen s velkým sebezapřením. František Volný si ve vězení psal dopisy. Veršované a plné citu.

Dopis z vězení: únor 1953

„Mám po návštěvě, rozloučili jsme se nesměle, dívám se za vámi jak slunko zlaté, paprsky na cestu vám stele, dívám se oknem mříží a zdá se mi, že všude smutno je, dívám se na obzor zvlněný za Krumlovem a teskním a mám touhu za domovem.“

Komunistický režim se ke „kulakům“ choval stejně jako nacisté, bez skrupulí je stavěl před kárné komise a soudy. Rodina Františka Volného byla v Borovníku pod drobnohledem. Najít si pracovní místo byl velký problém. Alenu Crhovou nevzali ani do drůbežárny, a tak musela dojíždět do Brna, kde pracovala u soustruhu. Kdysi dobří sousedé se od rodiny Františka Volného odvraceli a báli se jí.

Otcův návrat z vězení

František Volný se vrátil z vězení, ale znovu na něho čekala těžká práce. Musel jít pracovat do kamenolomu. Z vězení přišel s podlomeným zdravím a vysilující práce v kamenolomu způsobila, že dostal tuberkulózu a vypadalo to, že umře. Matka si musela půjčit peníze od příbuzných a poslala ho do sanatoria v Bílovicích. Trvalo několik let, než se František Volný zotavil. Ale přes všechny útrapy nezahořkl a uchovával si veselou mysl. Říkal, že ho sice komunisté zničili, ale pak že ho pro změnu zase dlouho léčili a vlastně celou rodinu zbavili dřiny, nutnosti starat se o rozsáhlé pozemky.

Vzpomínky Františka Volného

„Nikoho jsme nevykořisťovali, se ženou třeba i v noci pracovali. Potom ale přišli Němci, nadlidi, dlouho nás rabovali, do koncentráku brali. Těšili jsme se však, že konec to bere a Hitlera, že čert sebere. Potom přišli Rumuni a Rusi, starali se v krátku, kde co sebrat na památku. A když přišli k moci soudruzi, byli horší jak ti druzí. Říkali: Máme o vás starost a novou republiku vám dáme, a pak od huby jídlo nám brali, velké předpisy dodávek nám dali, a hle, jak se o nás postarali. Jiní, co neznali vykrmit ani prase, chtěli povolit zabijačky zase a lidi si tak dobře vyškolili, že jim za to i vděčni byli. Tak se o mě mocipáni starali, až mě do vězení dostali. V Náměšti u soudu jsem pak musel zpříma hledět, když mně četli, jak dlouho budu sedět. A v kriminále se starali o nás stále, na tvrdé pryčně jsme stávali zamčení, před barákem hlídali nás tlustí esenbáci a venku jejich vlčáci. Nám s krompáčem ruce zamrzaly, a oni se u ohně hřáli. Pistole se jim houpaly na břiše a nám zima lezla do plátěných kalhot. Ale smířili jsme se i s málem,“ cituje se slzami v očích pamětnice. František Volný se i přes velké zdravotní útrapy dožil vysokého věku, čtyřiadevadesáti let. Alena Crhová dodnes žije v Borovníku, má tři děti a sedm pravnoučat.