Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mariana Crhounková (* 1931)

• narozena 19. září 1931 na Třemešku (německy Timischl)

• otec byl Čech a matka Rakušanka

• za války rodina bydlela u zajateckého tábora pro sovětské vojáky v Troubelicích

• rodina zařazena a pak vyjmuta z odsunu Němců

• od roku 1946 bydlí Marie Crhounková v Oskavě

Za druhé světové války bydlela Mariana Crhounková, za svobodna Kappelová, s rodiči a sourozenci u vlakového nádraží v Troubelicích hned vedle zajateckého tábora pro sovětské vojáky. Je tak dnes možná posledním pamětníkem poměrů v tamním táboře a stále má doma zajatci vyrobené prstýnky z německé marky. Ve svém vyprávění vzpomíná nejen na konkrétní sovětské zajatce, ale i na německé dozorce. Po válce rodinu zařadili do odsunu Němců. Všichni měli již nachystána padesátikilogramová zavazadla na nástup do transportu. Na poslední chvíli je však z odsunu vyškrtli a zůstali v Československu.

Z Vídně do Lipinky

Mariana Crhounková, rozená Kappelová, se narodila 19. září 1931 na Třemešku (německy Timischl) jako čtvrté ze sedmi dětí rodičům Františkovi a Vilemíně Kappelovým. Zatímco otec byl české národnosti, matčina rodina pocházela z Rakouska. Její rodiče Mariana a Jan Kraftovi bydleli ve Vídni a na Moravu se přestěhovali až na počátku 20. století.

Čtyřletá dcera (Líza) prarodičů totiž měla ve Vídni vážný úraz páteře a lékaři oznámili, že jí zbývají jen tři roky života. Tehdy prý zasáhla nějaká šlechtična z rodu Lichtensteinů. Nejspíš se jednalo o Aloisii von Liechtenstein, zakladatelku tzv. Bahnhofsmission, vídeňské instituce starající se o potřebné. Poradila rodičům, aby se přestěhovali z města na venkov a umožnili tak umírající dceři poznat krásy přírody. Nakonec i zajistila pro Jana Krafta místo hajného v moravské obci Lipinka na úsovském lichtensteinském panství. Tam se také krátce po Lízině smrti narodila v roce 1903 matka pamětnice Vilemína a později se tam seznámila s Františkem Kappelem, za něhož se v roce 1923 provdala.

V horách na Třemešku

V roce 1926 přijal pradědeček místo hajného v obci Třemešek. O čtyři roky později se tam přestěhovali i Vilemína a František Kappelovi a krátce poté v této horské obci přišla na svět Mariana. Její otec tam jako vyučený řešetář vyráběl síta a pracoval také v lese. Matka se starala o domácnost a po nocích ručně šila lemy na ubrusech pro továrnu na lněné a bavlněné zboží Norbert Langer a synové, sídlící v Německé Libině (německy Deutsch Liebau). Pamětnice na Třemešku prožila pouze sedm let, protože krátce poté co nacistické Německo po mnichovské dohodě zabralo pohraničí a s ním i Třemešek, se v listopadu 1938 rodina přestěhovala do uvolněného bytu zpět do Lipinky.

Bydleli vedle zajateckého tábora

Lipinka tehdy ležela na národnostní hranici českého a německého obyvatelstva. Pamětnice v raném dětství mluvila hlavně německy. Rychle se ale musela doučit češtinu, protože v Lipince nastoupila do české školy. Krátce poté ale v obci otevřeli také obecní školu s německým vyučovacím jazykem, do níž přestoupila. Mariana Crhounková ale vzpomíná, že mezi dětmi neprobíhaly žádné národnostní třenice a kamarády a  kamarádky měla mezi oběma národnostmi. Po obecní škole pak dojížděla do měšťanky v Uničově.

Někdy v té době otec nastoupil do zaměstnání na vlakovém nádraží v Troubelicích, u něhož dostala rodina k dispozici služební byt. Přímo naproti němu byl na podzim roku 1941 zřízen tábor pro čtyři sta sovětských zajatců. Ti každý den docházeli do práce do tři kilometry vzdálených železnorudných šachet Kretschmer (později Barbora), Větřní, Adolf, Jiří a Robert. Mariana Crhounková má dodnes v paměti jejich každodenní pochody. „Chudáci, měli jen pantofle a v nich chodili i v zimě.“

Sovětští zajatci žili v ubohých podmínkách a mnoho lidí z Troubelic se jim v jejich těžkém údělu snažilo tajně pomáhat. I otec jim prý občas propašoval nějaké věci. Mariana Crhounková vzpomíná hlavně na jednoho zajatce, studovaného Nikolaje z ukrajinského Lvova, který s jednou starší Němkou vařil jídlo pro dozorce. Občas pamětnici předal dopisy od zajatců, které pak tajně posílala z Uničova. Mariana Crhounková se ale také dostala do styku s německými dozorci a civilními zaměstnanci, kteří ovládali tři kilometry dlouhou visutou lanovku, s jejíž pomocí se dopravovala ruda z dolů na nádraží. „Dělalo to hrozný kravál a my jsme bydleli hned vedle, ale brzo jsme si zvykli,“ dodává.

Blížící se konec války naznačovaly čím dál častější transporty zraněných vojáků, jedoucích přes nádraží. „Bylo hrozné se na to dívat. Všude ve vagonech leželi zranění muži,“ vzpomíná Mariana Crhounková. Z tábora také stále častěji utíkali sovětští zajatci. Nakonec krátce před příchodem sovětské armády zajatce odvedli pryč dozorci. Němečtí vojáci se pak chystali odpálit lanovku, a tak z domova musela odejít i rodina Kappelových. Lanovka nakonec zůstala, protože 6. května 1945 Němci obec kvapně opustili. Druhý den ji totiž osvobodila sovětská armáda. Krátce poté se Kappelovi vrátili do svého bytu. Mariana Crhounková vzpomíná, že se k nim sovětští vojáci, kteří zůstali v obci několik dní, chovali slušně. V Troubelicích pak zastřelili dozorce ze zajateckého tábora Rendu, který bydlel ve vedlejší obci Dědinka. Za pár dní se také vrátilo několik zajatců z tábora. „Hladili maminku. Co s nimi potom bylo, nevím,“ dodává pamětnice.

Nejprve je zařadili do odsunu, a pak je zase vyjmuli

Tři týdny po válce rodinu Kappelových Češi vyhnali z nádražního bytu. „Říkali, že když táta pracoval pro Němce, tak nemůže pracovat pro Čechy.“ Rodina se pak nastěhovala do blízké, převážně Němci obývané obce Hlavice (německy Hliwitz), kde ji jako většinu místních zařadili do odsunu Němců. „Už jsme měli nachystané bedny s věcmi, ale mezitím přišlo nařízení, že smíšená manželství se neodsunují,“ vzpomíná Mariana Crhounková.

Rodina následně odešla do Oskavy (německy Oskau), kde zrovna tamní obyvatelstvo nastupovalo k nucené cestě do Německa. „K nákladnímu autu šel starší pár. Dědeček vedl babičku a ta plakala. Pořád ji hladil a vedl k autu. Já jsem tam stála a koukala jak přikovaná. Nemohla jsem odejít. Jen jsem si říkala, proč je tady nenechají zemřít,“ vypráví pamětnice, jejíž rodina sice zůstala v Československu, ale matčini rodiče a všichni sourozenci odešli do Rakouska.

Pamětnice pak nastoupila v Oskavě do Moravolenu, kde pracovala až do odchodu do penze. V roce 1950 se provdala za Josefa Crhounka, jehož rodina do Oskavy přišla po válce z Drahan. Společně pak vychovali své dvě dcery. V roce 2018 bydlela Mariana Crhounková stále v Oskavě.