Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dalibor Coufal (* 1930  †︎ 2020)

• narozen 5. března 1930 v Hrušovanech nad Jevišovkou v rodině drážního úředníka

• od předškolního věku člen Sokola

• 1938 účastnil se Všesokolského sletu

• navštěvoval měšťanku v Hrušovanech nad Jevišovkou

• 1938 stěhování rodiny do Chrlic u Brna

• 1945 konec války v Brně, bombardování města

• 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické

• 1949 po maturitě na reálném gymnáziu studoval na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně

• 1953 ze studia vyloučen pro své politické názory

• 1953 nastoupil vojenskou službu u PTP v Kladně

• 1955 kvůli léčbě žloutenky byl propuštěn do civilu

• dokončil vysokoškolské studium

• do roku 1989 neměl jako politicky nespolehlivá osoba možnost postupu v profesní kariéře

• po roce 1989 příležitostně besedoval se studenty

• zemřel 21. června 2020

V obci se přirozeně mísily různé národnosti

     Dalibor Coufal se narodil do rodiny úředníka dráhy 5. března 1930 v Hrušovanech nad Jevišovkou. V obci žili i občané jiných národností, například Chorvaté a Rakušané. „Soužití nebyl problém,“ vzpomíná Dalibor Coufal. Život obce se soustředil především kolem Sokola a kolem školy. Ve svých čtyřech letech byl nejmladším cvičencem, který tehdy vystupoval na školním hřišti v Hraběticích. V roce 1938 i přes svůj dětský věk pozoroval, že se něco děje. „Na té měšťance, v tom roce, nevím, jestli tam nastoupila v 37., nebo 38., protože pro mě to byla prostě cizí dáma, která tam učila… byla to sestra Dr. Petřka, který byl šéfem kostela na Resslově ulici v Praze, a ukrýval ty katy Heydricha. A taky ona potom za války byla popravena. Jako sestra, protože vymlátili celou rodinu.“ Nacistické represe po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 zasáhly také do jeho vzpomínek.

     Po násilném připojení Rakouska k německé třetí říši (tzv. Anšlus) se v Hrušovanech objevili čeští vojáci. Rodina se odstěhovala více do vnitrozemí a útočiště nachází ve Snovídkách, kde tři měsíce pobývala u pamětníkova dědečka. Poté se od ledna 1939 jejich domovem stala nádražní budova v Chrlicích (dnešní Brno-Chrlice). Ve studiu pokračuje Dalibor Coufal na gymnáziu v Brně.

Říkám: „Do sklepa, do sklepa, letijou na nás!“

     Válečné časy se podepisují na rychlém dospívání dětí. Už jako jedenáctiletý musí Dalibor Coufal rozlišovat, co se veřejně říci může, a co ne. Doma poslouchají zahraniční rozhlas (Londýn), za což hrozí káznice nebo smrt. Často se ve vysílání objevují různá hesla, která slouží odbojovým skupinám. Ráno v rodině provází vždy napětí, která jména dalších popravených se objeví v novinách.

     Nepříjemné zážitky způsobené válkou provázejí Dalibora Coufala téměř každým dnem. Přes nádraží, kde žije se svými rodiči, projíždějí například vozy, které převážejí z Brna do Polska politické vězně. Také jeho strýc je v Polsku popraven. Jako důstojník České armády schovával v mlýně zbraně, v roce 1943 se o tom ale nacisté dozvěděli. Na podrobnosti si však Dalibor Coufal nevzpomíná.

     Vybavuje se mu však velmi dobře jeden z posledních válečných zážitků: „Rusi nám bombardovali nádraží. Měli takovej zvyk, že napřed tam lítaly čtyry ty kafemlejnky, jak my jsme říkali, to byly nějaký ty antonový dvouplošníky, jako pozorovací. A lítaly prostě, já nevím, dvě hodiny, a najednou jsem viděl, jak… přiletěly ty šturmovníky. To se psal 17. duben 1945. A já jsem seděl takhle na slunku. A najednou vidím, že letí ty šturmovnice, a o těch už jsme věděli, že to jsou útočný. A když já jsem je viděl, jak letí, tak jsem utíkal do kanceláře. Říkám: ‚Do sklepa, do sklepa, letijou na nás!‘ A ještě jsem vykoukl ze dveří a už jsem viděl, už byly vyloženě v náletu. Tak jsem se otočil a valil jsem, doběhl jsem jenom ke sklepům, do sklepa už jsem nedoběhl. A už padly čtyry bomby na to nádraží. Jeden ten pracovník mě neposlechl, ten zůstal v té otcově kanceláři. A pak si tam stoupnul mezi dveře. Protože my jsme měli takovej, to byla zase taková myšlenka, že když je bombardování, tak že není dobře být uprostřed místnosti, ale že je dobře být v tom výklenku dveří, protože tam ta zeď něco může udržet, kdežto tam na vás padne strop. A tam ho to teda zabilo a ještě jednoho vojáka… stačil okamžik, abych se tam zdržel, a mohl jsem tam taky zařvat. Čili ta válka opravdu nic příjemnýho, nic příjemnýho.“    

U maturity mě zachránil komunista

     S příchodem ruských osvoboditelů se dostavuje velmi brzy zklamání. Už jen z toho, jakým způsobem se „organizuje“ osvobozování, které je v československých dějinách na dlouhou dobu přiřknuto pouze Rudé armádě. Do historie se zapisuje den osvobození 9. května 1945, přestože už 8. května 1945 dochází k osvobození části území tehdejšího Československa americkou armádou. Ještě před rokem 1948 vysazují v Královopolské strojírně Brno lípu, u níž je jako den osvobození vyznačen 8. květen 1945. Pomník s lípou vydrží i přes období komunistické totality.

     V roce 1946 vstupuje Dalibor Coufal do Československé strany národně socialistické. V postojích je pevný, nesouhlasí s komunistickým směřováním a neúčastní se aktivit Svazu mládeže. U maturity už začíná pociťovat dopady svých otevřených názorů. „Když jsme maturovali, tak já jsem měl jednu malou potíž. Celá třída byla v ČSM, tenkrát to byl ještě Český svaz mládeže… Všichni byli svazáci. Vždycky ředitel z jiné školy šel na maturity. K nám… ředitel ze Znojma z gymnázia. Zajímavý! Komunista. Dokonce v té době myslím poslanec komunistický, to bylo zajímavý… A teď já jsem teda maturoval… a načež teda předseda se zeptal, jestli někdo má nějaký dotaz. A samozřejmě přísedící svazák. A on mně dal otázku, co říkám na Svaz mládeže. Tak já jsem věděl, že jsem teda v rohu. Protože já jsem jediný nebyl v tom Svazu mládeže. A teď já jsem nemohl říct, že na něj kašlu. Protože to by byla katastrofa. Načež zkoušející profesor, nevím, jestli to udělal schválně, ale myslím, že to řekl nevěda, že já jsem jediný nesvazák, říkal: ‚No co, vždyť jste všichni ve Svazu mládeže, seš taky, tak to řekni.‘ Teďka jsem se zarazil. A říkám, hochu, máš jedinou šanci – drzost. Řekl jsem: ‚Víte, pane profesore, právě vtip spočívá v tom, že já jsem jediný, který ve Svazu mládeže ve třídě není.‘ Ten předseda, ten z toho Znojma, poslanec, se na mě podíval, a teďka mu to zřejmě… v něm to hrklo, že je to vyloženě teda podraz na mě, a on to nebyl ochotný akceptovat. On řekl: ‚Ale né, když nejste, tak my se zeptáme některých svazáků, protože vy jste nám už řekl z té občanské, nebo co to bylo, dost. Takže dobrý.‘ A protože to řekl předseda, tak ten musel držet hubu a měl po ptákách. Představte si, mě zachránil u té maturity poslanec komunistický!“ 

Nejhorší nebyla práce, ale politická školení a ponižování lidské důstojnosti     

     Po maturitě pokračuje Dalibor Coufal ve studiích na Vysoké škole technické v Brně. Pro své politické názory je v 1953, pouhé dva měsíce před převzetím diplomu, z vysokoškolských studií vyloučen. V rozhodnutí stojí, že nesplňuje předpoklad, že se stane dobrým socialistickým inženýrem. Získává označení „socialismu nebezpečný živel“.  K vojenské službě tak musí nastoupit u Pomocných technických praporů (PTP) v Kladně.

     „…mě rozčilovala jedna věc. A sice, že nás… prostě nám jasně řekli, že nejsme lidi. Že ať nepočítáme s tím, že bychom někdy něco mohli dělat… a někteří nám nadávali i hrubě. My jsme museli fárat, dejme tomu, co jsme byli v dolech, pak byli kluci, co byli u lehkejch, to byli ti, co byli ve stavebnictví, kdežto my jsme byli jako těžký PTP v dolech… My jsme museli fárat. A teď záleželo na tom, jakou jste chytl práci na dolech, že. A samozřejmě nás dávali na práci špatně placenou, protože to jim nikdo nechtěl dělat. A my jsme museli sfárat a udělat to, co nám nařídil štajgr (pozn. technický pracovník v dolech v obdobné funkci mistra na povrchu), jinak by byl průšvih… ta práce mně teda nevadila. Některým klukům strašně vadilo sjet  toho půl kilometru pod zem a nemít okna,“ popisuje Dalibor Coufal život u PTP. 

      Vyhlídky příslušníků PTP jsou bez budoucí perspektivy. Od dozorců slyší, že mohou být zavřeni klidně i čtrnáct let, že nic neznamenají, že nic nejsou. Hygiena v dolech je nedostatečná. „Umyla jste si ruky v kráblu, a to jste nevěděla, kdo se do něho vyčural. Protože netekla voda, tak jste si umyla ruky a šla jste jíst. Té žloutenky tam byla v těch dolech spousta.“ Žloutenka postihuje také pamětníka a na základě diagnózy v květnu 1955 odchází do civilu. Dostává souhrou dobrých okolností možnost dostudovat vysokou školu.

Nálepka PTP zůstává pamětníkovi až do roku 1989

     Nálepka PTP Daliboru Coufalovi zůstává i po získání vysokoškolského diplomu. Obecně všem příslušníkům PTP hrozí, že v civilu nenajdou zaměstnání nebo je vezmou jen na manuální práci. Pamětník má podle svých slov „kliku“. V roce 1965 nastupuje do Královopolské strojírny Brno. V roce 1968 se vzhledem ke své PTP minulosti dostává do potíží, ale díky nadřízenému ve své pracovní pozici zůstává. Několikrát je Dalibor Coufal různými kolegy navržen na vedoucí pozici, nikdy pro ni však není schválen tehdejšími nejvyššími pracovními orgány. Jeho minulost mu brání v kariérním postupu až do roku 1989. Po tzv. sametové revoluci se angažuje ve Svazu PTP a také se pokouší uspět v politice.

     V době natáčení rozhovoru (2014) žil Dalibor Coufal v Brně. Spolupracoval příležitostně s Člověkem v tísni a při svých přednáškách seznamoval středoškolské studenty s životem v někdejším totalitním Československu.