Božena Cohenová

„Co říct? Vést poctivý život. To je důležité. Třeba se vždycky učit. Stále se učím. Ve středu ráno mám angličtinu. Mluvíme jen anglicky. Vždy se musím něco učit. Člověk nikdy neví, k čemu je to dobré. Víte, já jsem z rodiny, kde každý je trochu umělcem. Moje matka trochu kreslila. (…) Když jsem studovala, přes den jsem se učila, večer jsem šla na malování. Když jsem to skončila, dostala jsem vysvědčení. V Rusku jsem byla také učitelkou malířství (výtvarné výchovy). Já to mám ráda a učila jsem děti vidět.“

„Byli jsme ve Lvově. Utíkali jsme. Když to ten den oznámilo rádio (vypuknutí války - pozn. aut.). Kolegyně nám říkala, že pojede vlak, který má zachránit ženy sovětských důstojníků, že se můžeme dostat odsud. Jeli jsme na nádraží. Byl tam dlouhý vlak, samé ženy. Oni si mysleli, že jsme také ženy (vojáků - pozn. aut.). Pomáhali mi nastoupit. Já říkám: ,Můj manžel, můj manžel. Tak vzali také manžela. Tak jeli jsme s nimi, beze všeho. Osm dní. Ony měly s sebou všelijaká zavazadla. Daly nám jíst, viděly, že nemáme nic. Dostali jsme se po osmi dnech, do Čuvašskaja republika, Sibiř (ve skutečnosti není na Sibiři – pozn. aut.). Vystoupili jsme z vlaku. Bez ničeho, bez známých, jak opuštěné děti. (…) Měli jsme jen vysvědčení, že jsme učitelé.“

„Patnáctého března 1939 Hitler vstoupil do Prahy. Z oken kanceláře, která byla v Praze na Národní třídě, jsem sledovala jeho příchod. Druhého dne jsem na psacím stole v úřadě měla rozhodnutí advokátní komory, že nesmím pracovat ve svém povolání. To znamená, že to bylo všechno připraveno.“

„Narodila jsem se v Užhorodě, 6. srpna 1913. Moje jméno bylo Božena Alžběta Fieldmannová. Absolvovala jsem české gymnázium v Užhorodě a pak českou právnickou fakultu v Praze. V roce 1937 jsem dostala doktorát. Začala jsem dělat stáž u svého tchána, který byl advokátem v Praze. Můj muž byl také právník, spolu jsme studovali a mysleli jsme si, že celý svět jen nám otevřený.“