Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Čoček (* 1932  †︎ 2019)

• narozen v roce 1932 ve Střítěži nad Ludinou

• účastník poutě na Svatý Hostýn v srpnu 1948

• v roce 1950 první pokus o útěk na Západ

• tři měsíce vězněn ve vězení u krajského soudu v Plzni

• agent americké zpravodajské služby MIC (agent-chodec)

• v letech 1951–1952 převedl několik lidí přes hranice do Rakouska

• v roce 1954 na hranicích zatčen

• v listopadu 1954 odsouzen na doživotí

• deset a půl roku vězněn na Mírově a v Leopoldově

• předseda KPV v Hranicích

• zemřel 10. června 2019

Josef ČOČEK

 

Ze svobodných lidí dělali otroky a z primitivů pány světa

 

Josef Čoček se narodil v roce 1932 v obci Střítěž nad Ludinou, která leží poblíž města Hranice. V osmnácti letech se s dvěma kamarády pokusil o útěk do Bavorska. Byl ale zatčen a ve vězení se seznámil s Jaroslavem Horusickým. Přes něj se později napojil na americkou zpravodajskou službu. Prostřednictvím mrtvé schránky dodával různé informace a přijímal instrukce a jako agent-chodec převáděl lidi do svobodného světa. V roce 1954 byl chycen, mučen, a nakonec odsouzen na doživotí. Více než deset let strávil v hrozných podmínkách v mírovské a leopoldovské věznici.

 

Rodná obec pamětníka ležela na pomyslné národnostní hranici českého a německého obyvatelstva. Po mnichovské dohodě v roce 1938 připadla Střítěž do pohraničních Sudet, které byly zabrány nacistickým Německem. V říjnu téhož roku ale české obce v okolí proti tomu podaly protest s podpisovými akcemi občanů a Střítěž byla ze záboru vynechána. Josef Čoček vzpomíná, že než došlo k nárůstu moci SdP Konrada Henleina, obě národnosti žily poklidně vedle sebe. „Ta Střítěž hraničí s Bělotínem a ve Střítěži, tam byly tři německý rodiny, a v tom Bělotíně byly tři český rodiny, jinak to bylo všechno německé. V tom prvním záboru zabrali i Střítěž a pak se ty hranice ještě posouvaly, tak nás z toho záboru vynechali a ten Bělotín v tom záboru zůstal, a řeknu vám, že než tam začal ten Henlein šílet a ti Sudeťáci, Němci, začali zvedat hlavu, tak Střítěžáci do toho Bělotína, tak Bělotíňáci k nám jezdili na hody. Normálně krásně spolu spolupracovali. V Bělotíně, tam byl zvěrolékař, nějaký pan Schturma, a když potom šel už na odsun, tak ještě vždycky šel do té Střítěže k těm sedlákům se podívat.“

 

Právě někdy v této době, když bylo Josefu Čočkovi pouhých šest let, do jeho života zasáhla tragická událost, která ho ovlivnila víc než šestiletý válečný konflikt. Jeho maminka Marie tenkrát po úrazu zemřela na zápal mozkových blan. „Blížila se bouřka a ten sedlák, co nám svážel seno, tak spěchal, a jak mu maminka podávala tu kládu, co se s tím svazovalo to obilí, aby nepadalo, tak jak už začalo pršet, tak mu vyklouzla z ruky a mamince to spadlo na hlavu a dostala zánět mozkových blan, a tenkrát nebyla antibiotika, a tak následkem toho úrazu zemřela.“ Otec se znovu oženil, ale s novou matkou neměli bratři nejlepší vztah. „Všichni nevlastní bratři měli samozřejmě vždycky přednost. Táta, ten byl pod pantoflem. No tak jak mně bylo 14 roků, tak mě vykopli z baráku a od té doby už jsem tam nebydlel a celkově jsem se v tom světě neztratil.“

 

Rozhodl se emigrovat

 

Krátce po válce v roce 1946 odešel Josef Čoček do Ostravy, kde vystudoval na mechanika a opraváře důlních strojů a pracoval v dole Jan Šverma v OKD Ostrava. Po únorovém puči v roce 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Josef Čoček byl z věřící rodiny a díky několika impulzům si začal uvědomovat, jak je takzvaná vláda lidu nebezpečná. Jedním z těchto impulzů, který utvořil jeho přesvědčení, byla Orelská pouť na Svatý Hostýn, které se zúčastnil na konci srpna 1948. Bylo na ní přes sto tisíc orlů a jiných poutníků, a nakonec přerostla v jednu z největších protikomunistických demonstrací. „To začalo tak, že potom jak jsme se u toho sešli, tak se začala provolávat sláva prezidentu Benešovi, protože ten už tenkrát abdikoval, a paní Benešové a začala se provolávat protikomunistická hesla. Tak potom začalo to pronásledování těch účastníků, páč tam to bylo plný estébáků a tady z toho Hranicka bylo zatčeno snad 40 osob.“

 

Nakonec se pamětník v roce 1950 společně s dvěma staršími kamarády rozhodl pro útěk do Německa. Dojeli až do Trhanova u Domažlic, kde se v noci přes pohoří Český les chtěli dostat přes hranice. Nakonec byli chyceni ještě odpoledne, když čekali na setmění. „Dostali jsme se až k Trhanovu a chtěli jsme tam přejít do Bavorska. Ovšem ten kamarád kouřil a neměl zápalky a šel tam v tom Trhanově na pilu pro sirky, a než tam došel, páč tam takhle byly kasárny, pohraniční stráže, tak už nás tam sebrali a zatkli.“

 

Po zatčení byli převezeni do věznice v Domažlicích a následně do vězení u krajského soudu v Plzni. Tam se Josef Čoček setkal s Jaroslavem Horusickým, který byl napojen na protikomunistický odboj a na americkou zpravodajskou službu MIC a za rozvracení republiky byl odsouzen na doživotí. Pamětník vzpomíná, že setkání s tímto mužem bylo rozhodujícím impulsem k aktivnímu odporu proti komunistickému režimu. „Ta Plzeň byla pro mě takovej bod, který skutečně byl pro můj další osud hodně... Tenkrát hodně těch mladých lidí utíkalo do zahraničí a já jsem byl v té době mladistvý, a tak nás dávali mezi tu starší generaci. Tam jsem se dostal na celu s kapitánem Horusickým, který za války studoval v Americe. Taky byl židovského původu a ten mě teprve začal trošičku zasvěcovat, co to je komunismus, co je to za neřádstvo, a proč je proti tomu potřeba bojovat. Jinak už tenkrát měl domluvený útěk. Bohužel já jsem se toho už nedočkal, protože mě přestěhovali mezi ty mladistvé. No a když jsme tak odcházeli, říkal: ,Nepokoušej se o další přechod hranic. Já si pro tebe pošlu.‘ To se mně svěřil, že má plánovanej útěk, že jenom čeká na signál z venku, kdy se to uskuteční.“

 

Jak se Josef Čoček zmínil, Jaroslavu Horusickému se podařilo z vězení uprchnout, a nakonec se dostal i přes hranice, přes které mu pomohl tak zvaný žabí muž, Karel Brabec, který mu poskytl speciální gumový oblek, ve kterém se buď dalo přejít po dně řeky nebo ji v něm přeplavat. „V Bratislavě už byl připravený skafandr a tam utekl přes Dunaj do Rakouska.“

 

Agentem americké zpravodajské služby

 

Za pokus o přechod hranic byl Josef Čoček pro svůj nízký věk odsouzen jen na tři měsíce. Po propuštění se vrátil ke své práci v Ostravě, kde ho v roce 1951 kontaktoval muž napojený na Jaroslava Horusického, se kterým ještě ten rok podnikl tajnou návštěvu Rakouska, kde se sešli právě s Jaroslavem Horusickým. S ním potom odjel do Salzburgu, kde se spojili s podplukovníkem Charlesem Katekem a generálem Sergejem Ingrem, kteří formovali organizaci, která v Československu získávala zpravodajské informace. Aby se Josef Čoček mohl stát kurýrem (agentem-chodcem), musel nejprve projít výcvikem. Takto na něj vzpomíná: „Cvičili jsme přežití a pohyb v nepřátelském území. Nás třeba zavezli 50 kilometrů od Lince, tam nás vyhodili – a dostaňte se zpátky. Tam to bylo o to tvrdší, že nás vyhodili v sovětské zóně a my jsme se museli dostat do té americké.“ Projít takovým výcvikem v tehdy ještě do okupačních zón rozděleném Rakousku nebylo jednoduché. Svědčí o tom také pamětníkova vzpomínka, že v jejich skupině se při výcviku utopil v řece jeden z mladých Čechoslováků. Po výcviku se Josef Čoček vrátil zpět do práce v Ostravě. Jeho delší nepřítomnost kryl omluvenkou pro nemoc primář Ježek z městské nemocnice na Fifejdách, který byl také napojen na odboj.

 

Do protikomunistického odboje byli napojeni také pamětníkovi bratři. Jan spolupracoval s lidmi, kteří získávali informace z vojenského letiště v Přerově, a Alois s lidmi z Třineckých železáren. Josef Čoček byl prý také napojen na odbojovou skupinu v Prostějově, která mu dodávala informace z Agrostroje, kde se údajně také vyráběly zbraně pro armádu. Všechny tyto zprávy pak dával do tak zvané mrtvé schránky, ve které si také vyzvedával další instrukce. „Naše mrtvá schránka, tak tam byl na odpadky ten dekl, takový ten kastlík, a když byla plná, tak byla trošičku vychýlená z osy, takže já jsem tam mohl jet tramvají a viděl jsem, že tam něco je. A tak jsem se tam v noci vrátil a vybral jsem to.“

 

Josef Čoček také několikrát tajně mezi Valticemi a Schrattenbergem přešel hranice do Rakouska, do kterého za svobodou převedl několik lidí. „Tak v tom roce padesát jedna jsem uskutečnil tři přechody do Rakouska a v roce padesát dva jsem uskutečnil čtyři. Pak už jsem se bohužel nedostal ven, protože to tam postavili třetí zátaras, na kterém byly elektrické dráty, a já jsem na to s sebou nic neměl, a páč potom napadl sníh, tak jsem se už nemohl vrátit zpátky. Tak jsem šel potom zpátky až v třiapadesátým roce v květnu. To už jsem byl samozřejmě vybavený izolovanými kleštěmi, páč tam když se rozstříhal ten elektrický drát, tak hned v té blízkosti se rozžhlo světlo, takže už ti pohraničníci věděli, že je tam narušená hranice. Tak se to muselo nejprve propojit kabelem a pak teprve se mohl střihnout elektrický drát a ten prostřední plot, to bylo pletený dvacet na dvacet a takové čtverce a to se muselo vystříhat, páč ta první a druhá překážka, ta byla tak metr a půl. To se přeskočilo, to nebyl žádný problém. Akorát jsme museli dávat bacha na ty minová pole. Tak normálně ty kudly a propíchávali jsme to před sebou, abychom náhodou nevyletěli k pánu Bohu.“

 

Jeho služba pro americkou zpravodajskou službu MIC musela být prozrazena, protože při přechodu v roce 1954 už na něho byli na hranicích připraveni a okolí jeho přechodu bylo neprodyšně uzavřeno. Neměl tak žádnou šanci utéct a málem dokonce přišel o život, když po něm pohraničníci hodili několik granátů. „Jak jsem utíkal, tak jsem najednou na rovině zakopl, praštil jsem sebou. Kdybych utíkal dál, tak jsem se akorát dostal do toho epicentra výbuchu. Takže jsem dostal asi pět střepin. Tam musel být ten přechod už hlášený. Když mě tam přivedli do těch Valtic na tu posádku, tak mi ten velitel říkal: ,Máte zpoždění. My už jsme Vás čekali před týdnem.‘“ Nad okem měl od zásahu střepiny velkou ránu a ještě tři roky poté měl prý problémy se zrakem.

 

Dny, které přišly po zatčení, nebyly pro tehdy jedenadvacetiletého Josefa Čočka vůbec jednoduché. „V těch kasárnách ve Valticích mě zahnali do sklepa. Měli tam nějakou poruchu a bylo tam po kolena vody. Tam jsem čekal asi osm hodin, než přijeli Pražáci a vyzvedli mě. Jednak je tam seřvali, páč si mysleli, že mám v těch šatech zašité nějaké šifry. Šaty mně sebrali, dali mně montérky a vezli mě do Prahy. Tohle to jsem se pak dozvěděl od těch muklů, že naproti amerického velvyslanectví měli estébáci ten svůj tohleto a tam mě ve sklepě drželi čtrnáct dnů. Ovšem mohu říci, žádné bití. Skutečně takové solidní zacházení a pak mě převezli do Olomouce. Tam to teprve začalo. Třikrát za noc kopnutí do toho, dřepy, kliky. Nenechali mě spát, aby člověka úplně fyzicky zdeptali. Na ty výslechy samozřejmě se zavázanýma očima, a když jsme se blížili k tomu katru, tak ten bachař, co mě vedl, tak mě schválně... obličejem do toho železa. A když jsem tam potom přišel, tak to byla většinou vždycky nakládačka a dopadlo to tak, že když potom po půl roce měl být soud, tak mě museli zavézt do nemocnice do Brna, aby mě tam trochu fyzicky dali dohromady, abych se k tomu soudu vůbec mohl dostavit.“ V tomto vyprávění ještě pamětník zapomněl dodat, že mu hned po příchodu do věznice v Olomouci vyrazili vyšetřovatelé osm zubů.

 

Neměl to přežít

 

K soudu, který proběhl v listopadu 1954 v Olomouci, šel s tím nejhorším očekáváním. „Já jsem čekal to nejhorší. Mně říkal ten prokurátor, když mě vyslýchal: ,Ty svině, ty máš štěstí, že je už čtyřiapadesátý rok. Ještě v tom třiapadesátým bys visel.‘“ Vyšetřovatelé nezjistili, že Josef Čoček převáděl lidi za hranice, a ten byl nakonec odsouzen pro trestný čin vyzvědačství k trestu odnětí svobody na doživotí a ztrátě státního občanství. Takto vzpomíná na soudní přelíčení: „Měl jsem tu smůlu, že tam byla ta tak zvaná organizovaná veřejnost a v tom Olomouci to byli bachaři z mírovské věznice. Teď když jsem měl tu výpověď, tak jsem jim řekl, že já se necítím vinný, že to, co jsem udělal já, by udělal každý normální člověk, který se s tím bolševickým násilím nemohl smířit. Samozřejmě mně sebrali řeč a už jsem se k tomu soudu nedostal, až na vyhlášení rozsudku. Dostal jsem doživotí. Prokurátor se odvolal a žádal trest smrti. Tak to šlo k tomu soudu a ten mně přiznal polehčující okolnosti, že jsem své trestné činy páchal jako mladistvý a ve věku blízkému mladistvý a že mně to doživotí stačí.“

 

Spolu s pamětníkem byla prý souzena i celá prostějovská skupina, která byla zapojena do odboje proti komunistickému režimu. Mezi nimi i pamětníkův bratr Alois, který dostal devět let, a bratr Jan, který dostal šest let vězení. Jan dělal u železniční ostrahy a měl prý tak trochu podíl na prozrazení celé skupiny. Nejspíš si tenkrát ze strachu o rodinu vůbec neuvědomoval, co jde hlásit. „Ten starší brácha na tom měl dost velkej podíl, protože on někdy v únoru nebo březnu v čtyřiapadesátým roce šel na to oddělení, kde sloužil, že má tušení, že jeho bratr je v zahraničí a že asi pracuje pro cizí zpravodajskou službu. To ho samozřejmě okamžitě propustili a šel pracovat tady do Sigmy Hranice. Už byl zřejmě pod dohledem, poněvadž jak mě potom zatkli, tak zatkli i jeho. (…) On měl strach, aby ty děcka dostal na školy, ale proč, s tím se mi v životě nesvěřil.“

 

Po soudu byl Josef Čoček převezen do věznice na Mírově. O drastických metodách, které v tomto středověkém hradu panovaly, svědčí vzpomínka pamětníka na událost, kterou zažil krátce po příchodu. „Na tom Mírově, tam byl nějakej Franta Škobis a při těch výsleších mu rozdrtili varlata. On se z toho zbláznil a nevím, jak se to mohlo stát, ale někde na těch vycházkách schrastil sirky a zapálil tam slamník a tančil tam a zpíval: , Na břehu Rýna hranice vzplála.‘ Tak tam vletěli bachaři a uhasili to a ten jeden zmetek říkal, abysem mu nezáviděl, a chrstl tam na mě kýbl studené vody. Tak to jsem tam dostal ten první zápal plic.“

 

Ve věznici Josefa Čočka přivítali dozorci, kteří byli jako organizovaná veřejnost u jeho soudního přelíčení. Zvláště si na něj zasedl zástupce věznice podporučík Matoušek. „I když jsem nic neudělal, tak k raportu. Tam byl nějakej Matoušek, přezdívaný Bimbo. To byl zástupce velitele té věznice. On byl takovej přitloustlej. I když jsem nic neudělal, k raportu, čtrnáct dní díry. Ovšem to byl tenkrát prosinec a tam na tom Mírově jsou sakra mrazy. A ta korekce, šestimetrová zeď a žádné okno. Akorát takovej průřez, takový dvě železa, jedna deka. Tak samozřejmě do týdne jsem dostal zápal plic. Tak mě vzali do špitálu a tam měli akorát aspirin a živočišné uhlí. No tak mě tam trošičku z toho dostali a potom jsem si šel dosedět ten zbytek z těch čtrnácti dnů. Zase do korekce. A za dva měsíce jsem šel zase do díry. Dostal jsem znovu zápal plic a šéflékař, nějaký doktor Milotínský, estébák, tihleti lékaři ministerstva vnitra byli všichni estébáci, povídá: ,Pane Čoček, podívejte. Oni Vás tady chtějí zlikvidovat a já pro Vás nemohu nic jiného udělat, než navrhnout, aby Vás přeložili do jiného vězení.‘ Ale byl natolik lidskej, že mě už neposlal na oddíl a dal mě tam mezi ty přestárlé a nemocné. A tam jsem byl až do eskorty do Leopoldova.“

 

Leopoldov

 

V Leopoldově byl společně s dalšími vězni opět přivítán dozorcem. Tentokrát se jednalo o nechvalně proslulého Rudolfa Eliáše, přezdívaného hvízdavý Dan. „Přijeli jsme do Leopoldova, tam jsme vystoupili z autobusu a přišel tam hvízdavej Dan a takhle se kolem nás procházel. Pak zastavil a říká: ,Vy zverba protištátná, pre vás všetkých jsou ty vrata jen do vnútra a von na tejto káre.‘ Tam byl takovej čtyřkolák a ty mrtvý pochovávali za hradbama venku.“ Po příjezdu do Leopoldova byl Josef Čoček ve velmi špatném zdravotním stavu. Drastické podmínky na Mírově přežil hlavně díky mládí a silné vůli. Při lékařské prohlídce se setkal s bývalým osobním lékařem Hany Benešové Janem Šmídem, který na svobodě spolupracoval s Jaroslavem Horusickým. Ten ho dostal do pomocného personálu ve vězeňské nemocnici, kde panovaly alespoň o něco snesitelnější podmínky.

 

V pomocném personálu zůstal pan Čoček až do roku 1960, kdy byla vězeňská nemocnice zrušena. Vzpomíná, že to tam vězni pod vedením generála Karla Kutlvašra vedli ve vojenském duchu. „Vedli to tam jako vojenský špitál. Já jak jsem chodil přes ty hranice, tak jsem byl v té české sekci, tak jsem dostal štábního rotmistra a pan generál Kutlvašr mně to pak zvedl na poručíka. Pomaličku jsem těch pět let postupoval, že na konci v tom únoru 1960 mě jmenoval majorem.“

 

Josef Čoček byl v nemocnici svědkem, jak komunistický režim zachází s pro něj nepohodlnými lidmi. Vzpomíná například na Alexandra Kordu, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí, a nakonec v roce 1958 zemřel ve vojenské nemocnici v Brně. „Saša Korda, toho tam na tom Domečku tak zmrzačili, že byl hrozně nemocný. Tam bylo těch důstojníků spousta, co byli nemocní.“

 

O drastických podmínkách v Leopoldově svědčí několik vzpomínek pana Čočka. „Ti bachaři, jak se na těch samotkách nudili, tak zapískali: ,Jano, Fero, Jožo.‘ A vytáhli nějakýho mukla a toho ubili a ten doktor konstatoval přirozenou smrt. Ne že ho někdo umlátil. Ten strach tam měl každý. To byla republika sama pro sebe.“ Další vzpomínka se týká Vánoc roku 1959 a římskokatolického kněze, teologa a metropolitního kanovníka u chrámu sv. Víta Josefa Čiháka. „Dokonce tam byl takovej smutnej případ, že jeden kněz tam začal zpívat koledy a okamžitě ho vzali do korekce a ten chudák zemřel. To byly prasata, ti dozorci. To nebyli normální lidi.“ Josef Čihák zemřel těsně před udílením amnestií 16. února 1960 ve vězeňské nemocnici.

 

V roce 1960 byla prezidentem republiky vyhlášena rozsáhlá amnestie. Většina politických vězňů byla propuštěna. Josef Čoček mezi nimi nebyl a vzpomíná, že se po jejich odchodu atmosféra v celách změnila. Místo profesorů, kněžích a důstojníků byli jeho spoluvězni zloději a vrazi. „Dokud tam byli samí ti političtí vězni, tak to byla úžasná atmosféra. Ať už se dralo peří nebo cokoli tam bylo, tak ať to byl profesor Peška nebo někdo jiný, tak vždycky měli přednášku. Já jsem si tam připadal jako na nějaké univerzitě, poněvadž to bych se s tolika čestnými a vzdělanými lidmi jako dělník v životě nesetkal. Takže ten Leopoldov byl pro mě univerzitou života.“

 

Josef Čoček ve věznicích v Mírově a Leopoldově strávil deset a půl roku. Za celou dobu za ním do věznice nikdo nepřišel. „Já jsem za celou tu dobu návštěvu neměl, protože táta byl nemocnej a starej a máma ke mně měla takovej chladnej vztah.“ V roce 1964 byl konečně propuštěn. Takto na to vzpomíná: „No a přišel rok 1964 a to tam jezdily ty komise ministerstva vnitra a spravedlnosti. A my, co jsme seděli jako mladiství a ve věku blízkém mladistvým, tak nám tam doporučili, ať si k panu prezidentu Novotnému podáme žádost o milost. Já jsem povídal: ,Já se necítím vinný, tak nemám důvod o něco žádat.‘ Ale zřejmě se obrátili na mého otce a ten to zřejmě teda napsal. Já jsem tam pracoval na soustruhu a za chvíli tam přiběhl bachař a říkal: ,Ako to vyzeráte? Prečo nejste preoblečený?‘ Já jsem říkal: ,Prečo bych sa preoblékal?‘ – ,No máte podmíněné prepuštenie.‘ No tak nás tam zavedl. Teďka začal ten zástupce náčelníka číst ty moje posudky. Já jsem se tak rozhlížel, co asi píše, protože jsem byl věčně v díře za nějaký ty průsery. Zkrátka a dobře, pustili mě na sedmiletou podmínku domů.“

 

Po propuštění

 

Po propuštění se pamětník nastěhoval k bratrovi Janovi. Byl bez občanství a jako bývalý politický vězeň nemohl najít práci. Nakonec skončil v Armabetonu Praha, kde pracoval až do důchodu. Několikrát byl předvolán k výslechu na StB, kde na něj tlačili, aby podepsal spolupráci. To však Josef Čoček vždy razantně odmítl.

 

V roce 1967 se seznámil s černookou Márií Červeňákovou, se kterou se později oženil. „Pozvali mě na šmigrus a tam jsem teprve poznal, že jsou to cigáni, páč ona skutečně na tu cigánku nevypadala. Zavedl jsem ji domů a tam byla nevlastní matka a ona se na nás tak dívala a říkala: ,Jestli vám to vydrží rok, tak to bude asi hodně.‘ Představte si, že letos už jsem s ní pětačtyřicet let.“

 

A toto je poselství pro budoucí generace tohoto obdivuhodného muže, který nesporně patří právě k těm lidem, o kterých sám mluví. „Zachovejte národního ducha, páč my na to češství můžeme být hrdí, páč nás nezahubilo ani tři sta roků pod Habsburkama. Ti naši předkové českou řeč zachovali, a ať byla jakákoli válka, první nebo ta druhá, tak se vždy našlo dobré jádro toho národa, kteří se pustili do boje proti bezpráví. A těm mladým bych vzkázal jen jedno, že mohou být na své předky hrdí, že se ta česká řeč zachovala a tyhlety Masarykovy myšlenky se znovu začínají ozývat, a ještě jedna věc. Nebát se a nekrást.“ Josef Čoček zemřel 10. června 2019.

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz