Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Čoček (* 1925  †︎ 2016)

• narozen v roce 1925 v Stříteži nad Ludinou

• na práci u železnice v Norimberku

• bombardování v Norimberku

• pokus o útěk za hranice

• v roce 1949 odsouzen na deset let

• věznice Bory, Pankrác

• jáchymovské pracovní tábory (Bratrství, Rovnost, Ležnice)

• bratr Josef agentem MIC

• v roce 1954 odsouzen na 12 let

• nápravně pracovní tábor Bytíz

• amnestie v roce 1960

• v roce 1993 uděleno čestné občanství města Ostravy

• zemřel 23. února 2016

Alois ČOČEK

 

Všichni bratři skončili ve vězení

 

Alois Čoček se narodil v roce 1925 v obci Střítež nad Ludinou, která leží poblíž města Hranice. Za války odešel dobrovolně na práci do železniční stanice v Norimberku, kde byl svědkem několika spojeneckých náletů na město. Krátce po válce narukoval do základní vojenské služby v Olomouci. V březnu roku 1949 ale zběhl a pokusil se utéct do Bavorska. U Domažlic byl zadržen a následně odsouzen na deset let vězení. Počátkem listopadu 1953 ho podmínečně propustili, ale již v srpnu 1954 byl znovu zatčen. Jeho mladší bratr Josef Čoček ho totiž jako agent americké tajné služby MIC kontaktoval a požádal o podávání informací. Ačkoliv Alois Čoček podle vlastních slov bratrovi nikdy žádné informace nepodal, v prosinci roku 1954 ho odsoudili k dvanácti letům vězení. Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii prezidenta republiky. Ve vězení tak celkem strávil více než deset let svého mladého života.

 

Dobrovolně na práci do Říše

 

Rodná obec pamětníka Střítež nad Ludinou leží poblíž vojenského újezdu Libavá. Před válkou byl tento prostor pomyslnou národnostní hranicí českého a německého obyvatelstva. Zatímco ve Stříteži žily prý jen tři německé rodiny, některé okolní obce měly čistě německé obyvatelstvo. Alois Čoček vzpomíná, že obě tyto národnosti žily v poklidu vedle sebe. „Do německých obcí se chodilo na dožínky. Děti se kvůli jazyku na čas měnily. Německé chodily do naší dědiny a ty naše do jejich. Potom, jak byly zabrané Sudety, tak jsme tam chodili kupovat malá prasata. Ty styky byly bezproblémové.“

 

Po mnichovské dohodě vstoupila v říjnu 1938 do Stříteže vojska wehrmachtu a obec se stala součástí Ost-Sudetenland. Němci dělali všechno možné, aby tento útočný akt ospravedlnili a předstírali, že jedou zachránit chudé a hladové obyvatelstvo. „Němci přijeli s polní kuchyní a rozdávali polívky a cukr. Takovou krupici, která tady nebyla. Mysleli si, že lidi to tady nemají. To byly ty začátky, ale že by se tady něco přihodilo, to nepamatuji,“ vzpomíná na příjezd německých vojáků do obce Alois Čoček. Střítež a další české obce v okolí ale proti přičlenění k Sudetenlandu podaly protest s podpisovými akcemi občanů a Střítež byla ze záboru vynechána. V březnu následujícího roku ale Němci obsadili i zbytek okleštěné republiky.

 

Někdy v tomto období zasáhla rodinu tragická událost. Na zápal mozkových blan zemřela maminka Aloise Čočka. Otec se znovu oženil, a i když pamětník tvrdí, že vztahy s novou matkou byly přijatelné, jeho bratr Josef, jehož vyprávění je také zaznamenáno na Paměti národa, vzpomíná, že bratři s ní dobře nevycházeli, protože dávala přednost svým vlastním dětem. Bratři Jan, Alois i Josef Čočkovi tak v relativně mladém věku domov opustili.

 

Alois Čoček se po škole vyučil stolařem a potom pracoval v cihelně v Hranicích. V roce 1943 ale zcela dobrovolně odešel na práci posunovače do železniční stanice v Norimberku v nacistickém Německu. „Byl jsem v cihelně. Ale vedle soused z chalupy byl v Německu. Dělal výpravčího v Hranicích, už byl rok ’43 a on byl v Norimberku. Přišel na dovolenou a už se mu tam nechtělo jít zpět. Neměl otce a byl švec. Jeho matka vedla ševcovskou živnost a měla tam dělníky, kteří ty boty spravovali. Jak na dědině. Potom přišel ten její syn na dovolenou, a už nechtěl jít zpátky. Ale hledal, kdo za něj půjde do Německa. Já jsem říkal, že bych šel. Udělali to tak, že jeho dráha propustila a šel za mě do cihelny. S tím, že bude dělat tři dny a tři dny bude mít na živnost. Místo něj mě vzali k dráze a jel jsem do Norimberka na to jeho místo,“ vzpomíná Alois Čoček, který s blížícím se koncem války zažil v Norimberku několik náletů spojeneckých bombardérů. „Ani jsem tomu nevěřil, že je to možný. Bombardovali. Koleje rozbité, troleje strhané. Tam byla samá elektrika. A za půl dne už jely vlaky. Ne všechny, ale už jedna kolej, druhá kolej. A už to zase jezdilo dál a už se to spravovalo. Nebyly to dobrý pocity. Chodili jsme třeba do města a byla tam chalupa, a druhý den tam nebylo nic.“

 

Chtěl do Německa a skončil ve vězení

 

Po válce Alois Čoček nastoupil na prezenční vojenskou službu v Olomouci. V březnu 1949 se rozhodl, že uteče do Bavorska. Bylo sice již rok po nástupu komunistického režimu, ale pamětník tvrdí, že jeho rozhodnutí nemělo s komunismem nic společného. Hranice chtěl přejít u Domažlic, ale u obce Babylon byl zadržen dvěma muži pohraniční hlídky. „Jezdíval jsem přes Domažlice do Německa, takže jsem to tam celkem znal. Myslel jsem si, že to bude dobré. Bohužel to nevyšlo. (…) Myslel jsem si, že jdu dobře. Byl tam takový břeh. Nic jsem za ním neviděl, a najednou se objevili dva vojáci se samopalem a byl konec.“

 

Státním soudem v Praze byl za zběhnutí, pokus o velezradu a pokus o vyzvědačství odsouzen k osmi letům vězení a ztrátě čestných práv občanských na deset let. Alois Čoček pak prošel věznicemi v Praze na Pankráci a v Plzni na Borech, kde několik týdnů strávil na samovazbě, než byl zařazen do normální cely a posílán na práci jako stolař do dílen. Z věznice na Borech ho za nějaký čas převezli do pracovních táborů u uranových dolů na Jáchymovsku. Tam prošel tábory Bratrství, Rovnost, Ležnice a jako tesař dělal výdřevy v dolech. Po čtyřech letech, sedmi měsících a devatenácti dnech byl 3. listopadu 1953 podmínečně propuštěn.

 

Jen několik měsíců svobody a pak znovu vězení

 

Po propuštění nastoupil Alois Čoček k Dopravním stavbám u VOKD Ostrava a bydlel na ubytovně v Cihelní ulici. V prosinci ho v Ostravě navštívili jeho bratři Jan a Josef. Mladší bratr Josef Čoček byl v té době již agentem americké tajné služby MIC. V roce 1951 tajně odešel do Rakouska, kde prošel výcvikem, a opět se vrátil do Československa, aby získal další lidi ke spolupráci. Proto také navštívil Aloise, který mu prý ale žádné podstatné informace nesdělil, protože ani žádné neměl. „Já jsem k tomu přišel... Přišli za mnou bratři a už se to vezlo. Za chvíli přišli a jdem a sbohem. (...) Nic jsem s tím neměl,“ vypráví Alois Čoček, který byl v srpnu 1954 zatčen a v prosinci téhož roku za vyzvědačství Krajským soudem v Ostravě odsouzen k dvanácti letům vězení. Spolu s ním byli v tomto procesu odsouzeny další osoby, které bratr Aloise Josef Čoček kontaktoval. Kromě strýce Jana Mikulíka a bratrance Bohuslava Mikulíka další dva odsouzené (Ludvíka Hermana a Zdeňka Kyncla) viděl prý Alois Čoček poprvé až u soudu. Tresty se pohybovaly od osmnácti měsíců do dvanácti let. Přičemž největší trest dostal právě Alois Čoček, kterému uškodilo, že se stále nacházel v podmínečném trestu.

 

Zatčeni byli i bratři Aloise Čočka. Ti však prošli soudem o měsíc dřív v Olomouci. Jan dostal šest let a Josef jako hlavní aktér doživotí.

 

Alois byl krátce po soudu odvezen do nápravně pracovního tábora u uranových dolů na Bytíz u Příbrami, kde zůstal až do propuštění na amnestii prezidenta republiky v roce 1960. Dnes si už jen těžce vybavuje více než pět let prožitých na Bytízu. Vzpomíná, že pracoval jako lamač v dole a že byl ve velmi dobrém kolektivu, kde si vězni navzájem pomáhali. Vypráví také, jak se jednou dostal do korekce – malé místnosti, kam byli vězni posíláni za trest. „S takovou volovinou. S námi byl jeden hoch, který nebyl moc na manuální práci. Pepík Vopařil, Pražák. Psal básničky a chtěli ho tam vzít. Byl z Prahy a měl tam jakýsi spojení. Manželka mu posílala špek a takové. On říkal: ,Podívej se. Oni mě tady filcujou a berou mi věci. Vem to k sobě.‘ Tak jsem to vzal a vybrali mě. Tak jsem šel na týden do korekce.“

 

Dodnes se scházejí

 

Po propuštění Alois Čoček nastoupil k Dopravním stavbám Olomouc a od roku 1962 byl zaměstnán jako tesař ve Vítkovických železárnách a bydlel v Ostravě. Několik měsíců po propuštění se oženil s Marií Remešovou, která také pocházela ze Stříteže pod Ludinou. Nikdy už pak prý on, jeho žena ani dvě dcery neměli problémy s komunistickým režimem. Alois Čoček si myslí, že to bylo hlavně kvůli tomu, že bydleli ve větším městě, kde byli přece jen ve větší anonymitě než v menším městě nebo na vesnici.

 

Propuštěni z vězení byli i oba bratři. Josef až v roce 1964. Alois Čoček dnes žije v Ostravě, a i když oba bratři bydlí na Hranicku, dodnes se s nimi stále stýká.

 

V roce 1993 dostal Alois Čoček čestné občanství města Ostravy za účast v protikomunistickém odboji. „To bylo ještě čerstvý, dnes by se to již nepodařilo. Dnes by to nedali,“ glosuje Alois Čoček, který není spokojen s dnešním stavem naší společnosti, a to zvláště v levicové Ostravě. „Tady v Ostravě jde vidět, že komunisti můžou všechno a že je jich pořád slyšet. (…) Všecko se změnilo. Lidé si včetně mě zvykli, že jim každý řekl, co mají nebo nemají dělat. Teď se musíme starat sami a mnoho lidí to neumí.“ Alois Čoček zemřel 23. února 2016.

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.