Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nechali mě ležet na louce a odjeli
narozen se 30. srpna 1915
mládí strávil v Německu, kde se i vyučil elektrikářem
na podzim roku 1939 se v Bruselu dobrovolně přihlásil do armády
v dubnu 1940 narukoval v Lille
prošel výcvikem v Montpellier a v Agde a byl přidělen jako motospojka k telegrafistům
po vážné nehodě málem přišel o nohu a jen díky štěstí se dostal na loď směřující do Anglie
na podzim roku 1944 se vrátil na frontu
jako člen 2. tankistického praporu se podílel na obléhání Dunkerque až do konce druhé světové války
na konci roku 1945 odešel do civilu
vrátil se ke své profesi elektrikáře a roku 1947 se oženil
roku 2003 bydlel v obci Svatý Štěpán
Do československé zahraniční armády se člověk mohl dostat různými cestami. Někdo zažil cizineckou legii, řada jiných zase sovětský Gulag. Josef Cmíral (* 1915) rozmnožil řady československého vojska jiným způsobem.
Pocházel z početné rodiny, měl čtyři bratry a dvě sestry. Otec zahynul za první světové války a matka se znovu provdala. Její nový muž přivedl do rodiny dalších sedm dětí a v roce 1921 se jim ještě narodil společný syn. Učitelská profese pamětníkova nevlastního otce zavedla rodinu do Německa, kde pomáhal zakládat první československou školu. Mládí tedy Josef Cmíral prožil v Německu a později v Belgii. Vyučil se jako elektrikář, absolvoval průmyslovou školu a pracoval i jako kolportér. Ač byl třikrát osvobozen jako vojenské služby neschopný, válečný konflikt jej zavedl do řad spojeneckých vojsk.
Na podzim roku 1939 přišel Josef do Bruselu na československý konzulát a hlásil se do československého kontingentu ve Francii. Co přimělo k takovému kroku člověka, který říkal, že nikdy nechtěl být vojákem? Josef vzpomíná: „Můj nevlastní bratr, který byl o šest let mladší, chtěl československý pas. V Bruselu mu řekli, že pas dostane tehdy, když se přihlásí do československé armády. Doma všichni brečeli, tak jsem řekl, že půjdu s ním a budu ho hlídat. Když to pak člověk viděl, jak to na frontě chodí, tak zjistil, že to byla úplná blbost, protože tam nemůže hlídat jeden druhého.“ V dubnu 1940 přijel do Lille, kde jej uznali schopným vojenské služby. V Montpellier absolvoval telegrafický výcvik. Odtud jeho kroky směřovaly do Agde, kde byl zařazen jako motospojka k telegrafistům. Zanedlouho začal německý útok na Francii a pamětník odjel na frontu.
Jeho jednotka bojovala u Dijonu. Během jednoho přesunu ale Josef na motorce havaroval. Trojnásobná zlomenina a odepsané koleno ho naráz zcela odkázaly na pomoc ostatních spolubojovníků. Skoro tři týdny pak cestoval na korbě náklaďáku podél fronty směrem na jih se zraněnou nohou, fixovanou jen prknem. A dodnes nezapomněl na strašný zážitek, který mu připravil útok německých letadel Stuka na francouzskou kolonu: „Vytáhli mě z auta a dali pod náklaďák, který vezl pontony. Viděl jsem, jak nějaký kluk vlezl do skruže u cesty. Nohy mu ale koukaly ven. Přišel tam Marokánec, chytl ho za ně, vytáhl ven a sám se tam schoval. Co čert nechtěl, přiletěla letadla a trefila právě tu skruž...“
Cesta pokračovala dál. Asi deset kilometrů od Bordeaux však zraněného vojáka čekalo nemilé překvapení. Nezdál se být již schopným transportu. „Nechali mě ležet na louce, nasedli do auta a odjeli do Bordeaux. Naštěstí přišli dva Španěláci, vzali mě na ramena, naložili do náklaďáku a odvezli do Bordeaux do přístavu,“ vzpomíná. Tam se Josef dostal na loď Forbin a s nohou stále upevněnou v provizorní dlaze vyplul vstříc Anglii. Konvoj opustil francouzský přístav a za čtyřiadvacet dní přistál v Liverpoolu.
Ačkoliv se Josef Cmíral dostal z hroutící se Francie a unikl německým ponorkám decimujícím spojenecké konvoje, jeho situace nebyla nijak růžová. Hrozila mu amputace poraněné nohy. Naštěstí se v Cholmondeley Parku dostal do péče dvou mladých českých lékařů: „Trvalo to tři měsíce – a já jsem mohl hrát fotbal a tancovat…“ Českoslovenští vojáci byli v Anglii srdečně přijati: „Angličané nás měli moc rádi. Vzali nás do rodin a ujali se nás také na Vánoce. Založili jsme klub československo-skotského přátelství. Od té doby jsem tam jezdil každý rok na dovolenou. Měl jsem tam hodně přátel.“ V Anglii pokračoval jako motospojka až do chvíle, kdy byl znovu roku 1944 nasazen na frontu.
Po úspěšném vylodění Spojenců na francouzské pevnině opustila i československá jednotka své britské základny a dostala za úkol obléhat přístavní město Dunkerque. Desátník Josef Cmíral, vyučený elektrikář, v té době sloužil jako velitel akumulátoru, přístroje určeného k nabíjení baterií do automobilů a tanků. Dne 28. října 1944 došlo k prvnímu útoku. „Naši se dostali do středu města, ale museli se vrátit, protože ho neměli čím obsadit. Němců bylo 15 tisíc a my jsme měli jen tři tisíce. Ale nebyli žádní mrtví. Říkalo se pak, že 5. listopadu udělají nový útok. Mluvilo se o tom všude. Němci tu zprávu asi dostali taky. Dali si lodní děla na tramvajové podvozky a zaměřili úsek. Útok se dělá tak, že se ráno spustí dělostřelecká palba kvůli rámusu, aby nebylo slyšet, že se startují tanky. Pak teprve vyjedou tanky ven. Ženisti našim tankům v noci vyznačili bílými páskami cestu minovými poli. Byl ale velký vítr, který jim ty pásky odfoukl. Proto první tank narazil na minu a druhému tanku Němci ustřelili řídící věž. Sedm tanků neujelo ani patnáct metrů. Museli jsme couvnout a tím bylo 54 mrtvých. Ne ale aby je vzali a slušně pohřbili. Dali je na hromadu – jeden měl nohy až u hlavy, druhý půlku hlavy pryč, třetí obě nohy pryč. Leželi tam na kupě asi tři čtyři dny. Pak přijelo auto a odvezli je na hřbitov,“ vzpomíná Josef na jednu ze svých posledních válečných zkušeností.
Československá jednotka vydržela obléhat severofrancouzský přístav až do konce druhé světové války. Po vítězství se do osvobozeného Československa vrátil Josef spolu s ostatními spolubojovníky. Účastnil se ještě střetů s banderovci a půl roku sloužil v Plzni a v České Třebové. Poté odešel do civilu. V srpnu 1945 byla zpět do republiky z Německa repatriována i jeho rodina. Když o tom pamětník hovoří, neskrývá rozhořčení: „Byl to podvod. Naslibovali jim, co všechno budou mít, a nic z toho nebylo. Otec to neunesl. Byl v důchodu, dal dva syny do boje, a oni mu řekli, že ho tady nepotřebují, že takových lidí mají dost. Ještě v lednu 1946 zemřel.“
Josef se v Československu usadil natrvalo. Roku 1947 se oženil a až do důchodu pracoval jako elektrikář. Žije v obci Svatý Štěpán (2003).
A jak se dnes dívá na to, co před šedesáti lety prožil? „Můj život byl osud. Vojna je zkouška života. I když je to trapné říci, že je vojna dobrá, ale ona má svoji kladnou stránku. Tam se totiž pozná povaha lidí – přátelé i nepřátelé. A co se mne týče, všechno bych to znovu přijal. Ale bez té hrůzy – žádnou hrůzu bych už nesnesl,“ uzavírá.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vítězslav Sommer)