Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Čmerda (* 1930  †︎ 2021)

• 13. listopadu 1930 narozen v Plzni

• studium na evangelické teologické fakultě

• odebrání státního souhlasu v padesátých letech

• práce v Ostravě jako výtvarník v Parku kultury a oddechu

• 1973–1980 – farářem v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí

• zemřel 5. června 2021

Maminka Lumíra Čmerdy pocházela ze Soběšic na Šumavě. Zde se seznámila s otcem pamětníka a 13. listopadu 1930 se jim v Plzni narodil syn. Otec působil jako venkovský učitel, a když bylo Lumíru Čmerdovi pár měsíců, rodina se přestěhovala do školy v Jinočanech. Za války nastoupil na Vančurovo gymnázium[1] v Praze a časem k nim byly do školy přiřazeny děti z Hitlerjugend. „Což bylo pro nás velice obtížný, protože ti hošíčci měli dýky všichni. Oni nás strašně provokovali. To bylo opravdu, jak se říká lidově, o hubu.“

Nacisté strýce zabili s poctou

Ke konci války vyšel v protektorátu předpis, že škola nesmí stát pět set metrů od továrny, aby byly školy uchráněny před bombardováním, a tak se studenti z gymnázia museli přesunout do Křemencovy ulice poblíž Karlova náměstí. Paradoxní je, že bombardování 14. února 1945 naprosto zničilo Emauzský klášter nedaleko Křemencovy ulice, ale škola zůstala ušetřena.

Pamětníkova maminka měla bratra Rudu, který byl generálem. Když nacisté zřídili v Československu protektorát, rozpustili armádu. Ruda přešel do Pražské paroplavební společnosti, kde si našel krycí zaměstnání. Ve skutečnosti však spolupracoval s londýnským odbojem na přípravě atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. 

„Každopádně ti hoši z Anglie si do toho nenechali moc mluvit. Když se ale potom vinou toho Čurdy prozradilo, kdo všechno do toho byl zapleten, tak mého strýce zatkli a týž den ho zastřelili v Kobylisích. To, že ho jen zastřelili a nesesekli mu hlavu na Pankráci, tak to byla vlastně od nacistů pocta, že ho zabili jako válečnýho protivníka.“ Tatínek se tehdy obával, aby nacisté nezatkli i jeho, a syny proto raději poslal k babičce na Šumavu.

Tři roky po válce proběhl v Československu komunistický puč. Na Vančurově gymnáziu okamžitě vyhodili ředitele a nasadili nového ředitele  - komunistu Pacholíka. I pamětníkův otec byl už tři dny po převratu propuštěn ze zaměstnání. „Pořád nás přestrkávali ve třídách i mezi gymnázii. Asi se báli, že se dohodneme a strhneme režim v Moskvě, nebo nechápu, co se v těch jejich hlavách odehrávalo.“ V roce 1950 se Lumíru Čmerdovi podařilo odmaturovat jen pod podmínkou, že půjde v létě pomáhat na Klíčavu na stavbu mládeže.

Tyhle bílé ručičky fáraly na šachtě

Když mu bylo sedm let, zemřela mu maminka. Zvlášť od té doby začali s otcem často docházet do farnosti československé církve a ve společenství byli velmi aktivní. Lumír Čmerda toužil po studiu výtvarného umění, ale otec mu tuto volbu zakázal a vyjádřil přání, aby studoval teologii. Po maturitě tedy pamětník nastoupil na teologickou fakultu. „Teologie byla jediná myšlenková škola, která oponovala marxismu-leninismu, takže já jsem nikdy nepodlehl nějakému vábení komunismu.“

Po absolvování vysoké školy musel nastoupit na vojnu. Pravděpodobně protože studoval obor, který byl v nemilosti režimu, byl poslán na tvrdou vojenskou službu na šachtu do Karviné. „To, že jsem šel rovnou z fakulty na šachtu a musel jsem pracovat manuálně, mělo pro mě později obrovskou výhodu.“

Lumír Čmerda začal působit jako farář, ale brzy našel církevní tajemník vhodnou záminku k tomu, aby mu práci znemožnil. Tajemník mu odvezl dokumenty se schváleným rozpočtem a pak ho falešně obvinil, že nemá v rozpočtu schválené všechny položky. Pamětník tajemníka obvinil z krádeže materiálů, čehož tajemník využil k odsouzení za pobuřování a odebrání státního souhlasu k činnosti faráře.

„Ten tajemník, co mi ten souhlas vzal, přijel na schůzi, aby se pokochal tím, jak budu zničený. O přestávce za mnou přišel a říkal: ,Tak co, pane Čmerdo, co vy budete dělat? Vy máte bílý ručičky a nic neumíte.‘ Já jsem mu řekl: ,Pane tajemníku, než jsem byl farářem, tak jsem fáral na šachtě v Karviné a tyhle bílé ručičky vydělávaly devět tisíc měsíčně, na rozdíl od 720 korun farářskýho platu. Já se k těm devíti tisícům můžu klidně vrátit.‘“

V Ostravě dali sovětskému veliteli tu nejlepší kancelář

V době, kdy Lumíru Čmerdovi komunistické úřady odebraly státní souhlas, byl už ženatý. Jeho manželka byla také duchovní a ještě nějakou dobu mohla jako farářka působit. Pamětník si hledal jiné uplatnění. Jeho bývalý spolužák zpíval v ostravské opeře a zařídil mu místo v Parku kultury a oddechu v Ostravě. Zde se mohl Lumír Čmerda vrátit ke svému vytouženému oboru malířství a nastoupil jako výtvarník.

„Já do tý Paměti národa patřím jenom datem narození. Já jsem na tom, že se mnou soudruzi vymetli, hrozně vydělal! Kdyby mě nevyhodili, tak bych pravděpodobně skončil jako farář někde v Těšíně, dál už by mě přeložit nemohli, tam už bylo Polsko.“ V Ostravě získal více než dvojnásobný plat, než který dostával jako farář, a navíc měl vždy v měsíci týden tvůrčí volno. Jeho úkolem bylo kreslit propagační materiály začínajícím hudebním hvězdám, mezi které v té době patřil třeba i Karel Gott nebo Waldemar Matuška.

Po československém úspěchu na Expo Brusel v roce 1958 začal režim postupně povolovat kulturní činnost i mimo rámec ideologického socialistického realismu. V Ostravě vznikla tvůrčí skupina Kontrast Ostrava. Někdo ze skupiny si všiml pamětníkových plakátů a přizvali ho k sobě. Po dvou letech se Lumír Čmerda stal i řádným členem Svazu výtvarných umělců. Díky členství ve svazu mohl dostávat mnohem více zakázek a svou výtvarnou činností si začal poměrně dobře vydělávat. V šedesátých letech se mu podařilo prodat jeden obraz do Švédska a za získané peníze si koupil francouzské auto.

Po okupaci v roce 1968 byl zrušen původní Svaz výtvarných umělců a do nově založeného byli přijímáni již pouze komunisté. Období začátku normalizace probíhalo v Ostravě podle pamětníka jinak než v jiných částech republiky. „Ta Ostrava byla opravdu rudá. To bylo fantastický. Zatímco celá země pohrdala okupanty a vyhýbala se jim, tak starosta Ostravy dal sovětskýmu veliteli ty nejlepší kanceláře v domě, kde sám seděl. V Ostravě se to nedalo vydržet.“

Byl jsem pro ně buřič, ale reliéf do Muzea SNB nebyl problém

Na začátku sedmdesátých let se tedy Lumír Čmerda rozhodl Ostravu opustit a vrátil se do Prahy. Na Klamovce si v roce 1973 postavil domek s ateliérem, kde žije dodnes. V Praze se snažil uplatnit jako výtvarník a přihlásil se do kulturní rady v Dejvicích. V ní se seznámil s lidmi z farnosti sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Z kostela zrovna odešel farář, a tak pamětníka požádali, aby se jejich společenství ujal. „Tak jsem byl sedm roků farářem u Mikuláše. Za tu dobu jsem ale nenamaloval ani čárku.“ Až do roku 1980 působil jako farář u sv. Mikuláše.

Po roce 1980 už měl Lumír Čmerda opět více času na svou výtvarnou činnost. Úplnou náhodou se dostal k možnosti vytvářet reliéf pro nové Muzeum SNB v Terezíně. Architekt za ním přišel se zadáním, aby na reliéfu byly zobrazeny znaky sedmi států Varšavské smlouvy. „Tehdy jsem mu řekl: ,Pane architekte, jsou jenom dvě možnosti, buď tam budou ty znaky států a nebudu to dělat já, nebo tam nebudou a pak to udělám.‘“ 

Architekt, který se obával, že se reliéf nestihne, mu raději nechal volnou ruku. Nakonec pamětník připravil reliéf, který z každé země Varšavské smlouvy ukazoval její nejvýznamnější kostely. Návrh prošel a pamětník se u komise dobře zapsal pro další zakázky. „Na jednu stranu mě ti komunisti vyhodili jako faráře a byl jsem pro ně buřič a na druhou stranu jsem pro ně mohl dělat věci do jejich muzea.“

Umělecká díla Lumíra Čmerdy jsou oblíbená. Jeden z jeho reliéfů visí i v jídelně základní školy Drtinova na pražském Smíchově. Škola se nachází ve stejné budově, do které chodil na gymnázium. Dnes bydlí ve svém domě na Klamovce, kde s ním žije i rodina jeho dcery. „Je to paráda. Má to jediný zádrhel, že už jsem opravdu starý pán a moc už tady toho asi nenaskákám.“

[1] Gymnázium bylo po spisovateli Ladislavu Vančurovi pojmenováno až po druhé světové válce.