„Já všechno znám ze škole, já jsem hrozně ráda chodila do škole, jenomže já jsem nesměla, milý děti. Má sestra propadla, my jsme byly o rok, já z páté třidy jsem musela jít do šesté, aby naši nemuseli kupovat dvě knížky a pak jsem chodila. Tak mám jenom dvě měšťanky. Já třeba všechny státy umím, ale Evropu ne, ta byla ve třetí.“
„Jak bylo po první válce, tak tenkrát prodávali příděle pole. Tam z Bludova bylo jakési to panství Žerotínovo, a tak chodilé s klobókem a každý, kdo si vybral jaký číslo, tak podle toho měle parcelu tého polé. Tak naši měli až u Bludova, jak je Habermannův mlén tam blízko. A lóko jsme měli tady, jak se jde do Šomberka (Šumperk – pozn. ed.). Tam byla Desná, a tak pamatuju, jak vždycky jsme museli s tatou, aby nám ta voda nevzala ty louké, dělalé v zémě té břehé.“
„Měla jsem lásku, tu naproti béval. Byl jedináček, v práci se mu nevedlo. Pěkné to bylo, víte, tak mladý léta, na to tancování a na to pobavení. To bylo pěkný, ale do života toho moc nebélo. Šel dělat do práce, tam se prášilo, a tak měl zaprášený plíce. To bylo v pětiletce v Šomberku. Tak umřel. No, nebélo to pěkný, nebélo. Měla jsem děvčata, a abych vám pravdu řekla, když všichni tak vykládají o těch dětech. Já jsem se vdala a on byl jediné. Já když jsem čekala druhý za čtyři roky a říkala jsem té jeho mamince, že čekám rodinu, a oni na mě vybafli: ‚Už zas?!‘“
Já jsem chtěla všecko vědět
Marie Čmakalová, dívčím příjmením Holínková, se narodila 20. října 1923 v Sudkově na Šumpersku. Rodiče měli pozemky tři kilometry od domu a na nich pěstovali ovocné stromy. Marie chodila do učení na zámku Bludov a celý život pracovala v ovocnářství. Vdala se, ale její manžel zemřel ve 35 letech. Zůstala sama se dvěma malými dcerami.
