Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Čížek (* 1924)

• narodil se 17. června 1924 v Dolních Beřkovicích u Mělníka

• nastoupil na Vyšší průmyslovou školu v Roudnici nad Labem

• 20. června 1942 byl zatčen v souvislosti s tzv. roudnickou perzekucí studentů

• vězněn v Malé pevnosti Terezín

• pracoval na venkovních komandech v Ústí nad Labem, v Lovosicích i na dalších místech

• z 26. na 27. listopadu 1942 byl propuštěn z Malé pevnosti Terezín

• byl nuceně nasazen, nejdříve v protektorátu, pak v říši

• 5. května 1945 odjel do Prahy

• v Chuchli se setkal s Ruskou osvobozeneckou armádou a postupoval s ní na Dobříš

• v roce 1945 působil v Revolučním národním výboru v Ústí nad Labem

• absolvoval průmyslovou školu v Ústí nad Labem

• pracoval jako strojař-konstruktér v Ústí nad Labem, v Brodcích nad Sázavou a v Praze

• pracoval i jako tajemník Národního výboru v Praze-Písnici

V rodině hajného

Jaromír Čížek se narodil 17. června 1924 v Dolních Beřkovicích u Mělníka. Sám vzpomíná, že byl v mládí velice hubený a neduživý, a když pro něj v roce 1942 z důvodu zatčení přijeli čeští četníci, nevěřili jeho věku.

Tatínek pracoval v cihelně a později byl závozníkem u pivovaru a hajným u knížete Lobkowicze. U šlechtického rodu pracoval také dědeček jako hajný a šafář. Otcův první revír byl v Cítově, kde Jaromír Čížek začal navštěvovat obecnou školu, a následně se celá rodina stěhovala do Horních Počapel, kde již pamětník školu dokončil a měl začít chodit do měšťanky. „Tehdy již otec nemohl vykonávat službu, protože v první světové válce dostal střepinou do kyčle a měl to nedostatečně ošetřené. Měl tak těžké bolesti. Hajný musel být velice pohyblivý a otec nemohl chodit, tak odešel do předčasného invalidního důchodu. Tehdy se tomu říkalo ‚čekat na důchod‘. Paní kněžna Lobkowiczová si ho však nechala přeložit do Dolních Beřkovic a tam mu nabídli místo hlídače v zámeckém parku. Takže tam posedával v noci u kamen a obcházel zámecký park.“

V Liběchově Jaromír Čížek dodělával měšťanskou školu, ale po vytvoření Protektorátu Čechy a Moravy byl ze školy vyloučen. Přestěhoval se tak k matčiným rodičům do Tuchyně u Netvořic a třetí a čtvrtou měšťanskou třídu nakonec absolvoval díky kněžně Lobkowiczové v Dolních Beřkovicích.

Na vyšší průmyslovou školu do Roudnice nad Labem

Bratr odešel do učení na strojního zámečníka do slévárny a strojírny Adolfa Císaře v Dolních Beřkovicích a za ním nastoupil do podniku i pamětník. Otec však opět dostal nabídku na práci v hájovně v Bechlíně, nabídku přijal, a rodina se tak zase odstěhovala. Bratr začal navštěvovat dvouletou vyšší průmyslovou školu v Roudnici nad Labem a ke studiu přemluvil i bratra Jaromíra.

Pamětník jezdil do školy na kole a musel si zvyknout na německý jazyk, který už však znal z Liběchova díky půtkám se zdejšími německými kluky. Ale nově se musel jazyk na roudnické škole přímo učit. „Na vyučování německého jazyka byl myslím Kalig, který měl sklony k nacismu. Měl k nám odpor. Ale zase tam byl výborný [český] profesor inženýr Plešingr. To byl náš táta.“

Zatčení nevinných studentů

Dne 20. června 1942, v období stanného práva za atentát na Reinharda Heydricha, však přišlo do školy roudnické gestapo a pozatýkalo všechny studenty druhého ročníku Vyšší průmyslové školy a také celou septimu a chlapce ze sexty roudnického gymnázia. Všichni byli téhož dne odvezeni do Malé pevnosti Terezín k výslechům, ovšem Jaromír Čížek ten den ve škole chyběl.

Shodou okolností měl narozeniny a oslavit je měl společně s bratrem. Do toho se však vložil otec, který místo oslavy nařídil oběma chlapcům, aby nařezali dříví: „Dvacátého byla sobota. Měl jsem být s bratrem doma, ale otec nám to pokazil a sám šel do revíru. Kolem poledne přijela pátračka až na hájovnu, byli jsme několik kilometrů od Bechlína. (...) Měli za úkol vzít poškoláky a odvézt je na Malou pevnost. Ale nechtěli vzít mě, chtěli vzít mého bratra, protože jsem byl ještě kluk. Když se podíváte na mou fotografii, tak nevypadám na osmnáct let. Takže [dodnes] mám každé svoje narozeniny spojené s tím, že si pro mě na hájovnu přijede četnická pátračka.“  

Četníci dojeli ještě pro jednu dívku a oba byli posléze odvezeni do Malé pevnosti, kde je již čekali jejich spolužáci. Studenti stáli na dvoře terezínské věznice a postupně odcházeli k výslechům. Zatčení však byli teprve šestnácti- nebo sedmnáctiletí a o politiku se podle pamětníka příliš nezajímali. Hlavní příčinou jejich zatčení však ve skutečnosti nebyla odbojová činnost, ale exemplární potrestání v době stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha kvůli prohřešku jednotlivce. Tím se rozumělo jednání studenta roudnického gymnázia Karla Dvořáka, který se údajně zamiloval do dcery Oberlehrera Alfreda Bauera a kvůli neopětované lásce pohrozil jejímu otci zabitím. Zmiňovaný student se konce války nedočkal – zemřel v Osvětimi.

První dny v Malé pevnosti

Jaromír Čížek vzpomíná, že vesničtí chlapci snášeli podmínky v Malé pevnosti lépe než kluci z měst. Byli dostatečně obeznámení s prací a na tvrdý život byli zvyklí. Určitá část roudnických studentů pracovala v zemědělství, ale většina byla na venkovních komandech v Litoměřicích, v Ústí nad Labem nebo v Lovosicích. Pamětník zpočátku ukládal seno na půdu a čistě náhodou se dostal k ovsu pro koně, který pak jedl. Když na to přišel dozorce Albin Storch, snažil se ho zařadit do venkovního komanda, ve kterém se fasovalo jídlo.

Jaromír Čížek se na venkovní komando dostal a začal pracovat v Schichtwerke v Ústí nad Labem. Vyráběl se zde koncentrát z jablečné limonády, ze kterého zůstávaly vylisované pokrutiny – vylisovaná slunečnicová semena na výrobu oleje: „To byla pochoutka. (...)  Z Ústí nad Labem do Litoměřic se jezdilo vlakem, a když jsme tam vlezli, tak jsme v prvé řadě prohlédli odpadové schránky pod okny. Kdo kouřil, tak si vzal špaček. Když jsme našli kousek od sýra, tak jsme ho snědli. Jak jsme jeli, tak jsme měli po kapsách pokrutiny a žvýkali jsme.“ Studenti však byli „odhaleni“, a tak šli opět k výslechům.

Kromě všudypřítomného hladu docházelo také k úmyslným vraždám: „Hrozné bylo, když mi před očima zabili Žida. [Dozorce mu] vrazil rýč do hlavy a rozpůlil mu hlavu. Bylo to pro mě ponaučení.“ V táboře se také dobře seznámil s komunistickou ideologií: „Nějaký inženýr jezdil kolečkem, starší člověk kolem padesáti let, a soudruh mu nakládal nejvíce. Inženýr to nemohl uvézt a byl za to bit. To bylo hrozné. My jsme na tom všichni byli bídně a tento muž kvůli tomu, že [ten druhý] byl inženýrem, mu ještě práci ztěžoval. Aby mu to znemožnil a naznačil, že inteligence je na obtíž. To byl hrozný a nezapomenutelný poznatek. Soudruh ještě zdůrazňoval, že je komunista.“

Jaromír Čížek bydlel na cele č. 24 na čtvrtém dvoře spolu s dalšími roudnickými studenty. Významnou skupinou tu byli i legionáři z první světové války, kteří se o studenty starali. Dále zde byli příbuzní Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří byli zatčeni po atentátu na Heydricha. 

Podobně jako další roudničtí studenti, i Jaromír Čížek vzpomíná na dozorce Theodora Hohause z Litoměřic, který se choval k vězňům poměrně hezky: „Dělali jsme přípravné práce na položení kabelu a hlídali nás dozorci. Vedle nás byl takový plot a my jsme vedle něj kopali. Tento dozorce za mnou přišel, dal mi bajonet, brotsack a [řekl]: ‚Dort ist Scheize.‘ Tam bylo mýdlo, dělaly se takové tyče mýdla naskládané do štosů. Bajonetem jsem odboural prkénko, nakrájel jsem mýdlo do brotsacku, takže to bylo narovnané, a přinesl jsem mu ho zpátky. Jedno mýdlo vyndal a dal mi ho. Byli tam tedy lidi, kteří věděli, že celé to bylo bezdůvodné týrání.“

Přes pracovní úřad na nucené nasazení do Německa

Jaromír Čížek byl propuštěn 26. listopadu 1942 a hned druhý den se musel hlásit na pracovním úřadě v Kladně. Nastoupil do Hněvic u Roudnice nad Labem, kde se stavěly velké podzemní nádrže na benzin: „Mě zatkli 20. června a 20. července se narodila moje sestřička. Tak jsem přišel domů a měl jsem doma sestřičku. Máma a táta měli radost, že jsem se vrátil. Nastoupil jsem do německé firmy jako pomocný dělník a denně jsem měl udělat asi deset metrů výkopu. Do výkopů se poté ukládaly izolované ocelové roury.“

Poté pracoval jako asfaltér, bagrista nebo topič. V prosinci 1943 však přišlo předvolání na práci do Německa. „V Berlíně jsme vystoupili, měli jsme nocovat, ale nevěděli, kam nás dát. Byl takový zmatek. Navíc pro nás neměli práci. Vím, že nás vozili metrem a měli jsme strach, že někde někdo zůstane. Byli jsme tam přes půlnoc a přišlo [nařízení] ihned nastoupit do vlaků a zase nás vezli zpět na Drážďany. Jen jsme vyjeli z Berlína, tak nás napadla letadla a bombardovala za námi. My jsme z vlaku utekli a leželi jsme v polích.“

Pamětník byl s ostatními vysazen ve Finsterwalde u města Cottbus, kde pracoval až do podzimu roku 1944. Poté byl převezen do Davle do firmy Omega. Již se blížil konec války a sami Němci už nebyli Hitlerovu režimu příliš nakloněni, což se projevilo i v Davli. Mistrem tu byl rakouský Němec, který se již nechtěl příliš angažovat v práci pro německou říši, a tak se zmetky házely do Vltavy. Jaromír Čížek zde pracoval jako seřizovač až dvanáct hodin denně, svou práci si však nadělával dopředu, aby mohl jezdit domů. K dispozici měl chatu, kde bydlel spolu s dalšími dvěma chlapci.

Setkání s Revoluční osvobozeneckou armádou  

Pamětník pracoval v Davli až do 10. dubna 1945 a 5. května odjel vlakem do Modřan: „Tam se střílelo a z nádraží jsem viděl, jak ze školy vycházeli Němci. Vzdávali se. Naši civilní ozbrojenci získali nějaké zbraně. My jsme nic neměli a vlak už dále nejel, protože se tam střílelo. Já jsem se chtěl dostat na Masarykovo nádraží a jet na Roudnici nad Labem.“

Musel však jet za strýcem do Chuchle, který pracoval v Revolučním národním výboru a chtěl, aby Jaromír Čížek mezitím hlídal jeho děti. Do Chuchle přišla Ruská osvobozenecká armáda (lidově vlasovci) a bránila ji před útoky Němců: „Vlasovci neměli dohromady nic. Pár koní, dvě nebo tři nákladní auta a za tím tahali kanon. Jeden nebo dva [kanony] postavili na závodišti, a jeden esesman dokonce s granátem doběhl ke kanonu a zlikvidoval posádku.“

Rusové tak začali ustupovat a místní obyvatelstvo bylo dokonce odstěhováno do sliveneckých štol, aby se uchránilo před přechodem fronty. Ačkoliv to může znít z dnešního pohledu paradoxně, Jaromír Čížek vzpomíná, že vlasovci byli dokonce připraveni na zasypání štol, kdyby se německá armáda přiblížila. Chtěli tak ochránit obyvatelstvo před německou pomstou na civilistech. „Tam stáli dva ozbrojení Češi, aby se to neprozradilo. Pokud vlasovce Němci porazí, tak nás prý zasypou. Mně se to nepasovalo a dal jsem se na průzkum štolou. Šel jsem chodbou, až jsem po nějakých deseti minutách objevil, že tam vede šachta dvacet metrů nahoru, asi větrací komín. Dole byl žebřík, tak jsem žebříkem vylezl asi pět metrů a pak jsem se vyšplhal až nahoru. Tam to bylo zamřížované, ale měl jsem sekáček na maso a tím jsem to vypáčil. Najednou jsem byl v půli pole, tak jsem se po poli plížil a najednou jsem slyšel, že se tam střílí. Začalo to hvízdat. Tak jsem se doplazil až do Slivence.“

Zde se setkal s Ruskou osvobozeneckou armádou, a jelikož díky nucenému nasazení trochu uměl ruský jazyk, mohl se s nimi domluvit. Přespal s nimi a zažil ranní německé ostřelování. Vojáci ustupovali na Dobříš a pamětník se vydal raději směrem na Křivoklát. Zde pobyl tři dny, poté odjel do Rakovníku a následně do Roudnice nad Labem.

Rodiče si mezitím mysleli, že jejich syn zemřel – slivenecká štola totiž nakonec nebyla zasypána a po příchodu nacistických vojáků byl vybrán určitý počet chlapců, kteří byli následně zastřeleni. Teta rodičům tvrdila, že jejich syn byl mezi nimi.

V Revolučním národním výboru a opět do školy

Po válce byla vyšší průmyslová škola z Roudnice nad Labem přesunuta do Ústí nad Labem a všichni studenti byli přihlášeni do Revolučního národního výboru: „Našel se ústřední archiv, a tak jsme jezdili po vesnicích a po Ústí nad Labem po význačných [nacistických] osobnostech. Ještě jsme měli uniformy, tak jsme dopoledne byli ve škole a odpoledne jsme měli nějakou akci. Sbírali jsme významné funkcionáře a vozili jsme je do Ústí nad Labem k soudu. Byli ve vězení anebo byli pozavíraní.“

Ve vyšší průmyslové škole se dokonce objevili i někteří dřívější učitelé z Roudnice nad Labem a Jaromír Čížek vzpomíná, že studenty už víceméně vnímali jako dospělé. Hned v roce 1946 mohli ukončit studium maturitou, protože jako praxe jim bylo uznáno nucené nasazení.

Zaměstnání po válce

Po válce byl pamětník jako maturant zařazen na vojenskou službu do Slaného: „Tenkrát mi manželka řekla, že je těhotná a že se budeme brát. Tak jsem požádal velitele o volno a on mi řekl: ‚Žádné volno nedostanete. Když se chce vdávat, tak ať si to obstará.‘ (...) Tak mě rozzlobil, že mě nepustil. Nemohla ani do vrátnice a ani do kasáren.“

Jaromír Čížek požádal o propuštění, byl poslán k vojenskému pluku do Litoměřic a oženil se. Manželka měla obchod, ale po likvidaci soukromého podnikání musela svou živnost opustit. „Já jsem měl svůj ideál jako strojař, a tak jsem nastoupil do Metra v Ústí nad Labem, do výrobny měřicích přístrojů.“

Pamětník šel pracovat na Štěchovickou přehradu a s rodinou se přestěhoval do Tuchyně u Netvořic nedaleko Benešova. Později se přihlásil do Jawy v Brodcích nad Sázavou a nakonec nastoupil do pražské Jawy. Později pracoval i ve Výzkumném ústavu práškové metalurgie a v Safině (klenotnictví). Manželka začala pracovat v Jednotě a posléze také v Safině. Jaromír Čížek krátce pracoval i jako tajemník Národního výboru v Písnici, kde se nakonec s rodinou usadil. Do důchodu odešel v roce 1984 a v současnosti (2016) žije stále ve stejné lokalitě, nyní připojené k Praze.