Jan Čipera

„Ten Národní soud, který byl v roce 1947, který osvobodil mého otce od jakýchkoliv nařčení, a podle zákona Národní soud byl speciální soud, jehož rozhodnutí bylo konečné, že se nemohlo měnit. Přesto v roce 1950, když můj otec byl pryč, komunisté začali nový soud v Uherském Hradišti, který zrušil rozsudek Národního soudu z roku 1947. Nový rozsudek je, že se dopustil zločinu, a proto se mu zabavuje veškerý majetek. Tak pak teprve mu zabrali veškerý majetek.“ – „Žádali jste zpátky svůj majetek?“ – „Když jsem sem přišel, zjistil jsem, že majetek byl zabaven, teď jsem ale nemohl zjistit, na základě jakého rozsudku. To trvalo několik let, než jsem skutečně našel, že byl soud v Uherském Hradišti a pak že byl soud taky v Uherském Hradišti nad mým otcem, nad Vavrečkou a Františkem Malotou. Teprve když jsem zjistil, na základě jakého soudu byl zabaven, mohl jsem jít za tím, dostat majetek zpátky. I tak to trvalo dost dlouho.“ – „Mohl byste připomenout otázku darování vily?“ – „Ano. Můj otec v roce 1947 daroval tu vilu Baťovu podpůrnému fondu za účelem výchovy dětí.“

„… a přitom, v té době si pamatuji jedno základní pravidlo, se říkalo: Malý zisk, velký příjem. Tehdy bylo běžné, i teď je to poměrně běžné, že když se zhruba spočítalo, kolik stojí výroba daného výrobku, tak se k tomu přidalo sto procent. To prostě neexistovalo ve Zlíně. Ve Zlíně musel být ten výpočet udělán velice přesně, každý hřebíček, všechno se muselo spočítat. A co se k tomu přidalo, to se potom dohodli podle toho, jaké byly ceny na trhu apod.“

„Můj otec byl bankovním úředníkem lvovské filiálky pražské banky. Její jméno se už nepamatuji, ale bylo tam slovo úvěrová. Moje maminka žila v Krakově, kde vedla prodej obuvi a nákup kůže pro firmu Baťa. Můj otec se s ní seznámil, když si tam šel koupit boty. Z toho se vyvinula potom láska a rozhodli se, že se vezmou. Tehdy ale bylo zvykem, že když si chtěl někdo vzít někoho za manželku, musel přijít požádat rodiče o její ruku. Moje maminka byla sirotkem, tak museli za jejím poručníkem, kterým byl Tomáš Baťa. V roce 1919 se můj otec vydal do Zlína, aby Tomáše Baťu požádal o ruku mojí maminky.“

„Potom přišel březen 1939 a byli jsme okupováni. Členové rodiny [Baťů] se odstěhovali ven z Československa začátkem roku 1939, Tomík [Tomáš Baťa ml.], ten tehdy pracoval v Eastelbury, ten se pak přestěhoval do Kanady, a Jan Baťa se svou rodinou a Marie Baťová, ti odešli v dubnu. Tehdy byl problém, jak chránit firmu před nacisty. Tak první věc, co se udělala, to bylo asi v roce 1938, firma si najala jednoho známého německého ředitele, který pracoval v obuvnictví, doktora Misbacha. Misbach se ukázal být dobrým, mravným člověkem, který pomáhal chránit firmu před nacisty. Když pak nacismus ovládl prakticky celou Evropu, tak nacisté si vymínili, že kdykoliv se bude jednat o různých těch filiálkách firmy ven z Protektorátu Čechy a Morava, tak budou jednat jenom s Misbachem, že on bude zastupovat firmu. Naštěstí, dělal to dobře.“