Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jozef Činčala (* 1921  †︎ 2007)

• narozen 28. října 1921 na Slovensku, okres Čadca

• po vyučení strojním zámečníkem ve Vítkovicích byl v květnu 1941 poslán na práci do Německa

• uprchl na Slovensko

• zde chvíli v civilním zaměstnání, poté nucen narukovat do slovenské armády

• poslán do Běloruska, kde působil u cyklistické eskadrony a ve zbrojním skladu

• po krátké době přešel k místním partyzánům

• po příchodu Rudé armády vyslán do Besarábie k dalšímu výcviku

• působil u pozemního průzkumu

• bojoval za osvobození Československa u Dukly, Liptovského Mikuláše, Žiliny a Holešova

• po válce působil krátce na maďarských či polských hranicích, na východním Slovensku bojoval proti banderovcům

• v roce 1946 demobilizoval

• zemřel 20. února 2007

Josef Činčala pochází ze Slovenska, z okresu Čadca, kde se narodil 28. října roku 1921. „Otec byl tovární dělník. Maminka měla kousek pole a tak dělala doma na poli.“ Vychodil na Slovensku obecní a pak měšťanskou školu. Poté se dostal do učení do Vítkovic, kde se v letech 1936 až 1940 vyučil strojním zámečníkem.

Za druhé světové války

„Po vyučení, v květnu roku 1941, nás – 21. ročník – vybrali a poslali do Německa na práci. Byl jsem v Hagensdorfu. Lager Acht za Braunschweigem. Tam jsem byl od 21. května až do Vánoc roku 1941. Pak se mi povedlo před Vánoci se slovenským transportem utéct na Slovensko. Zpátky do Vítkovic už jsem se nemohl vrátit.“

Zpátky na Slovensku

Zde po svém útěku pracoval ve zbrojovce v Povážské Bystrici. „Tam jsem dělal do října 1942.“ Následně byl však povolán k odvodu: „Musel jsem narukovat do slovenské armády… Byl to krutý život.“ Na výcvik nevzpomíná pan Činčala s láskou: „Byl to dril. Tam byli němečtí komisaři, kteří řídili vůbec celý výcvik atd. Já jsem byl u tankistů. To byly tanky, říkali jsme jim desetitunové pekáče. Ale šikovné tanky. V zimě se musely pačochovať – namočit hadru v naftě a umývat tank. Pak jsem se přihlásil do zdravotního kurzu. Strava byla dobrá, jen to cvičení! Za Martinskými Holami je močálisko, tam jsme cvičili s tanky. Museli jsme dělat útoky, třeba po bahně a tak. Přišli jsme z cvičení, nebylo čas se ani umýt, otřít, tak jsme oblečení prali ve vaně. Pak jsme přišli na oběd. Hlad jsme měli veliký. Byly tzv. pracháče – knedlíky s prachanzou. Dostávali jsme po dvou knedlících, byly veliké, ale pro mladého člověka to bylo dohromady nic. Tak jsme chodili na nášupy. Kuchaři byli staří mazáci, tak místo nášupu si vzali pytle od mouky a s těmi nás šlehali. Pak jsme si museli znovu vyprat. To nebylo jako dnes – dnes mají vojáci všechno.“

Na frontu!

Po tankistickém výcviku tedy přešel do zdravotnického kurzu v Ružomberku, kde zůstal až do července 1943. Poté byl transportován na frontu. „Byl to největší transport ze Slovenska.“ Poslán byl přes Krakov až do Běloruska. „Bojů jsme se prakticky nezúčastnili. Tam se bojovalo jedině proti partyzánům.“ Působil zde u cyklistické eskadrony a poté ve zbrojním skladu. Následně však dostal nabídku utéct k partyzánům. „Člověk se bál. Potom mě přemluvili. Zbrojní sklad jsem vykradl – vzal jsem 27 pistolí, 6 pušek, 2 bedny nábojů do pušek a 2 do pistolí a 2 bedny granátů. Utíkalo nás jedenáct, to jsme všechno museli pobrat. Utíkali jsme přes tři německé hlídky. Bylo to štěstí.“ Následně se připojili ke třicetičlennému partyzánskému oddílu.

Život u partyzánů

„Spali jsme po zemi. Pak jsme museli do lesa, vykopali jsme zemljanky a žili v nich. Bídný život. Oblečení jsme měli akorát komisárky a sukenné vojenské šaty a plášť. To bylo veškeré oblečení. Pokud bylo září, říjen, to bylo ještě dobré. Ale přišla zima a my v těch botečkách a mrazy 20–30 stupňů. V zemljankách bylo teplo, byla tam kamínka a topilo se. Ale někdy jste měli ležet třeba půl dne ve sněhu – jak jsme jednou čekali na Němce. Od rána za tmy jsme museli zalehnout. Byla to zvláštní jednotka SS, čekali jsme na ně až do poledne. Chodili totiž po vesnicích a brali, co se dalo. Tak a my – neměli jsme žádné zásoby odnikud. Třeba jsme tři měsíce jedli bez soli. Solili jsme březovým popelem. A tak jsme na ty Němce čekali a padlo jich tam tehdy 110 a 100 koní. Na druhý den jsme potom šli a sbírali zbraně.“ Ke konci války se partyzáni živili už jen koňským masem – „jedlo se to jen bez chleba, bez všeho.“ Kromě německého nepřítele byli nuceni bojovat také s všudypřítomnými vlky.

Příchod Sovětů

„Když přecházela fronta, byli jsme ve velikém lese, kde po nás stříleli jak Němci, tak i Rusové, kteří si mysleli, že jsme Němci. Tam jsem si klekl u jedle a modlil se.“ Po příchodu sovětských vojsk byl pan Činčala odvezen do Minsku, kde partyzány ošatili. Následovala cesta do Moskvy. „Tam nás vítali pěkně. Ještě generál Píka tehdy žil.“ Po odvšivení, vykoupání a přešacení byli partyzáni po vlastní ose posláni do Besarábie. „Tam se tvořila 3. československá brigáda.“

Pan Činčala byl zařazen do paravýcviku, který jej měl připravit pro působení ve Slovenském národním povstání, kde měl následně organizovat odboj. „Povstání začalo, když jsme byli ještě ve výcviku. Jen jsme skákali z balónu – to byl veškerý výcvik.“

U pozemního průzkumu

Nakonec však působil u pozemního průzkumu. „Tam jsem viděl poprvé kaťuše a velice mě udivilo, že taková zbraň existuje.“ Během svého bojového působení zažil Josef Činčala nejednu vypjatou situaci: „Poslali nás na průzkum – ve dne. Do protilehlého kopce. Byl prakticky holý, jen tam tekl potůček obrostlý keři. Šli jsme a drželi se toho potůčku. Kdyby něco, tak se schováme. Němci nás shora zjistili a začali po nás střílet kulometem… Museli jsme si polehat u toho potoka. V něm jsme byli až do večera. Bylo to už v říjnu! To už bylo zima. Večer jsme se stáhli. Nevěděli jsme, co dělat… Lidi byli pryč a byl tam ovčinec, chlév. Polehali jsme do něj, nehleděli, co tam je. Ráno jsme zjistili, že jsme leželi na hnoji. Ale leželo se nám dobře.“

Dukla

„Na Dukle to byla dost hrůza. Němci zde už používali šestihlavé minomety podobné kaťuším. Jenže to byly minomety. Bylo to tam samý dým. Lidé v Dukle byli schovaní v domech. Vešel jsem do jednoho domu, ještě předtím jsem viděl raněné. Mrtvých jsem viděl ještě víc. Jeden chudák tam ležel v příkopu, vedle něj spadla mina a servala mu celý hřbet. To jsem měl v paměti pořád, co se člověku může stát. Pak jsem vlezl do jednoho velkého domu, lidi byli ve sklepě. Viděl jsem tam hromadu rozházených svatých obrázků. Odtud mám Panenku Marii, která šla se mnou až z Dukly. Je ošoupaná, stará, ale mám ji jako památku odtamtud.“

Další bojová nasazení

Po Dukle následoval přesun dále na západ a poté průzkumná činnost jednotky pana Činčaly. „Také se nám stalo, že jsme šli na průzkum a setkali se s ruskými vojáky – na střelbu. Byla mlha, brzy ráno. Rusové šli z jedné strany na průzkum, my z druhé. Mysleli jsme, že to jsou Němci, a oni taky tak. Tak jsme stříleli po sobě.“ Rovněž bojové působení u Liptovského Mikuláše hodnotí pan Činčala jako velmi náročné. Němečtí vojáci zde měli obsazeny výšiny, a proto byl průzkum značně nebezpečný. Aby uchránil své vojáky, rozhodl se navzdory rozkazům velení z průzkumné mise raději ustoupit. Příští průzkum pak absolvoval v noci za bezpečnějších podmínek. Další bojovou zkušeností byl pro pana Činčalu Varínský kamenolom nedaleko Žiliny. „Tam jsme měli zabránit Němcům v ústupu z Oravy.“ Nakonec zde však došlo k poměrně těžkým bojům: „Tam jsem byl ohlušen. Jinak jsem raněný nebyl. Vojáci kopali bunkr a spadla tam mina. Dvanáct jich bylo zraněných a já byl ohlušen. Podruhé jsem byl ohlušen v Pavlové Vsi stopadesátkou dělostřeleckým granátem. Přeletěl nad hlavou a spadl takových 20 metrů přede mě.“ Za pomoci posil se podařilo německou obranu prolomit a postupovat dále na západ až na Moravu. „Přes Žilinu – Velkou Bytču – Vsetín.“ Další významnější bojovou zastávkou byl pak Holešov.

Po válce

Z osvobozené Prahy byl Josef Činčala odvelen na maďarské hranice. Následovalo převelení k polským hranicím – do Karviné. Poté byl zařazen k pěšímu pluku do Trenčína. Po tři měsíce měl na východním Slovensku bojovat proti banderovcům. V roce 1946 pak demobilizoval a oženil se.