Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
My nejsme Ukrajinci
narodil se 13. října 1915 v obci Berehovo na Podkarpatské Rusi v tehdejším Rakousku-Uhersku
1. října 1938 účastnil se mobilizace v československé armádě, sloužil v Prešově v autorotě jako spojka
1939 uvažoval o přechodu hranic do Sovětského svazu
pracoval v obchodě
1943 krátce působil v maďarské armádě, sloužil v Košicích v autorotě
23. listopadu 1944 vstoupil v Sevljušu (dnes Vynohradiv) do 1. československého armádního sboru
sloužil jako řidič u autopraporu
zúčastnil se osvobozování Liptovského Mikuláše a dalších osvobozovacích bojů na území Československa
po válce přivážel z Rakouska a z Německa původní československý majetek
byl zaměstnán jako řidič autobusů v Děčíně a v Praze
zemřel 2020
Vojtěch se narodil 13. října 1915 v obci Berehovo na Podkarpatské Rusi. V době natáčení byl 101letým válečným veteránem, který zažil nejen rozpad Rakouska-Uherska, ale také další významné politické změny ve 20. století.
V roce 1915 patřila oblast Podkarpatské Rusi uherské části rakousko-uherské monarchie a Vojtěchova rodná obec se nacházela v těsné blízkosti Maďarska. Obec Berehovo i celá Podkarpatská Rus však již od roku 1919 spadaly pod Československo, protože celá oblast byla díky smlouvě ze Saint-Germain připojena k československému státu, ačkoliv byla obývaná rusínským nečeským obyvatelstvem a někteří vyjadřovali sounáležitost s Ukrajinou, s Ruskem nebo s Maďarskem.
Rodina původně pocházela ze Svaljavy, ale dědeček dostal od hraběte Schönbrunna, pro kterého pracoval, pozemek v obci Berehovo. Vojtěch však vzpomíná, že rodina byla chudá a stěhovala se do Mukačeva a nakonec do Činaďova. Podle vzpomínek Vojtěcha spadala Podkarpatská Rus politicky doleva, Klement Gottwald byl prý velice oblíbený.
Ohledně národnosti obyvatel má Vojtěch jasno: „My nejsme Ukrajinci. Bylo nás milion a pět set tisíc lidí namíchaných dohromady. Hraničíme s Polskem, Maďarskem, Rumunskem a se Slováky. Rusíni se rozdělují na dvě části, Verchovince a Doliňany. Doliňani od Svaljavy dolů, to je dolina, a nahoře Verchovinci. Taky se (Verchovinci a Doliňani – pozn. ed.) nějak oblékají, dělají si zvlněné kalhoty a podobně. (…) Měli jsme radost, že přišli Češi. Maďaři jsou jiný národ a ponižovali nás. Nejsme na takové kultuře jako Maďaři.“
Ve složité situaci po první světové válce prožil Vojtěch své první roky. Neměl bratra ani sestru, a dokonce byl bez otce, který padl ve válce na italské frontě: „Já mám nevlastního otce. Maminka si ho vzala s bídou, protože jsme potřebovali dodělat barák a nebyly peníze. Co jsme s tím mohli dělat?“
Rusínské obyvatelstvo – alespoň podle českých zdrojů – dodnes s nostalgií vzpomíná na československý režim na Podkarpatské Rusi v letech 1919–1939. Vojtěch si všímal především vzestupu školství: „Když jsem šel do české třídy, tak přišli dva mladí čeští učitelé a založili českou školu. Všechny židovské děti pak utíkaly do českých škol.“
Sám Vojtěch vychodil „jen“ obecnou a pokračovací školu, protože si v podmínkách tehdejší Podkarpatské Rusi nemohl dovolit vyšší vzdělání. Chtěl poté docházet do hudební školy, ale nebyl přijat, protože nechodil do měšťanské školy. Ta se jednoduše v Činaďovu nenacházela.
„Toužil jsem po housličkách už jako malý kluk. Maminka mi ale nekoupila housličky: ‚Nejsi cikán.‘ Tak jsem byl bez housliček. (…) Šel jsem k holiči, on vzal kolo a řekl: ‚Seď tady, přijedu za chviličku.‘ Jel do vsi, přijel za půl hodiny a nese mi housličky se dvěma strunami bez smyčce. Bez ničeho.“
V době rozpadu Československa v roce 1939 se kromě Německa a Polska účastnilo „rozparcelování“ československého státu i Maďarsko. V noci ze 14. na 15. března Maďaři vojensky obsadili jižní část Podkarpatské Rusi (spolu s Berehovem), zatímco severní část vyhlásila autonomii v čele s Augustinem Vološinem.
Ještě krátce předtím měl být Vojtěch mobilizován do československé armády: „Finančníci, vojáci i vojenská posádka byla u nás a já jsem už byl odvedený. Měl jsem rukovat, ale jelikož byla mobilizace, tak nováčkové nenarukovali. Někteří sice rukovali, ale pak šli zpět. Potom naši chlapi seděli na dvoře v kasárnách. Tak jsem rukoval až 15. března a to bylo už pozdě.“
Následně byl odvezen do slovenského Prešova, kde sloužil tři neděle. Dokonce zde prý potkal Otakara Jaroše, budoucího hrdinu československých jednotek. Po padnutí republiky se vrátil do Berehova, kde začal pracovat v obchodě a vyučil se zde obchodníkem. Každé ráno šel prodávat do devíti hodin večer a v neděli do deseti hodin dopoledne.
„Jak jsem byl vyučený u maďarské hranice a dostal jsem první výplatu, zrovna Hitler nastoupil, šel jsem přes silnici rozměnit pětitisícovku, Maďar potkal pekaře a on říká: ‚Slyšel jste to? Všechny Židy vyvraždit.‘ Pekař povídá: ‚Takových už bylo.‘“
Vojtěch dnes trochu ironicky vzpomíná, že mohl mít i „Kaufland“, pokud by nedošlo k válce. Jednoho dne totiž k němu přišel židovský velkoobchodník z Mukačeva. „‚Nechcete si otevřít vlastní obchod?‘ (zeptal se – pozn. ed). ‚Nemůžu, jsem odvedený na vojnu.‘ ‚Kolik máte kauci?‘ To jste musel mít, když jste šel do družstva do obchodu. ‚Dám vám na dvacet tisíc zboží a potom nebudete platit každý měsíc. Za ty peníze budete kupovat zboží u mě.‘ Říkám: ‚Jdu na vojnu, nedá se nic podniknout.‘ Po vojně (v maďarské armádě – pozn. ed.) už nic nebylo, začali transportovat Židy.“
V roce 1939 stále fungovalo informační „embargo“ a Rusíni si kvůli nedostatku informací utvářeli idealizovanou představu o Sovětském svazu. Od roku 1939 tak mnoho podkarpatských Rusínů utíkalo do stalinského Ruska s vidinou studia nebo pracovního uplatnění.
Vojtěch útěk také plánoval. Maminka si myslela, že odjel do Mukačeva kvůli soukromým záležitostem, ale on se mezitím zdržoval s kamarády na hranicích se Sovětským svazem: „Tak jsem jim říkal: ‚Uteču s vámi do Ruska.‘ Tak jsem tam byl s nimi celý týden, v sobotu jsme dodělali týden, jdeme do kantýny, jdu ke Kozovi a on říká, že naše plány prozradil manželce, která to řekla nějaké kmotře a ona to vykecala mamince.“
Vojtěch se tak vrátil domů, stejně jako kamarádi, ale ti v pondělí odjeli zpět na hranice a do Sovětského svazu skutečně přešli. Vojtěch se pak dozvěděl o situaci Rusínů v Sovětském svazu a jejich věznění v sovětských pracovních táborech. Kamarádi si totiž mysleli, že budou v Sovětském svazu v poklidu žít, ale byli označeni jako maďarští špioni a sovětský voják dokonce jednoho z nich na hranicích zastřelil.
Vojtěch zůstal v obchodě a vzpomíná, že díky znalosti maďarského jazyka mu nečinila potíže komunikace s maďarskými občany. Za maďarské okupace si také udělal řidičský kurz.
Po osvobození Podkarpatské Rusi Rudou armádou v roce 1944 vstoupil Vojtěch do 1. československého armádního sboru, a tak se zúčastnil osvobozování Československa: „Jeden kluk šel okolo nás a já jsem ho viděl, tak jsem vyšel ven a povídám: ‚Ahoj Josi, kam jdeš?‘ ‚Jdu se podívat na barák. A co ty děláš?‘ ‚Tak nedělám…‘ jsem říkal. (…) ‚Jsem doma.‘ Pracoval jsem v obchodě. On říkal: ‚Tak vstup do armády, já jsem taky v armádě.‘ On byl automatčíkem. Tak jsem ho poslechl, nastoupil jsem ve čtyři nebo v pět hodin ráno a šel jsem asi deset kilometrů do Mukačeva. Došel jsem na křižovatku a koukám, že tam je deset povozů. Byl tam kapitán, tak jsem k němu skočil a říkám: ‚Pane kapitán, vezmete mě s sebou do armiji?‘ ‚Charašo.‘“
Vojtěch poté ještě putoval z Mukačeva do Sevljušu (dnes Vynohradiv), kde se dne 23. listopadu 1944 přihlásil do armády a byl přidělen do autopraporu jako řidič. Musel mít pěší výcvik a šoférský kurz: „Za Maďarů jsem si kurz udělal kvůli motorce. Kdybych se za Maďarů dostal do pěchoty, tak nevím, jestli dnes žiju. Pak tam byli čtyři písaři-důstojníci, co mi říkali: ‚Umíte plavat?‘ ‚Ne.‘ (…) ‚Umíte jezdit na kole?‘ ‚Na kole jezdím bezvadně a na motocyklu taky.‘ ‚Chcete být jako spojka v armádě?‘ ‚To víte, že jo.‘ Zapsali mě tedy jako spojku.“
V celé autorotě bylo asi třicet vojáků. Po příkazu nastoupil na Duklu a přes Dukelský průsmyk vozil obrněné vozy. Vzpomíná na boje u Liptovského Mikuláše: „Šli jsme normálně po rovině a Němci byli na kopci. Dostali je snad na kilometr nebo na půl kilometru. Hromada chlapů byla zraněných, ruce i nohy měli polámané nebo prostřílené.“
Přes území Slovenska šli vojáci armádního sboru pěšky a Vojtěch vzpomíná na miny, které je čekaly jako nástraha. Nejhorší byly protitankové miny: „Poslali tři bratry, to bylo proti předpisům, aby poslali tři bratry na jedno místo, tak šli zkoumat, co dělají Němci na druhé straně, a jeden šlápl na minu a vyhodilo ho to na strom. Šlápl na protitankovou minu. Malá mina to neudělá, poraní vám nohu, jinak se nic nestane, ale protitanková mina je peklo.“
Na území Moravy a Čech probíhaly také boje, ale Němci již byli značně oslabení a ustupovali. Nebýt tak jednoho nepojízdného vozu, který dostal zásah a musel být přepravován, „odřídil“ by Vojtěch celou válku: „Potom jsem přijel do Prahy a tam bylo práce – vozil jsem muzikanty a z Košic jsem vozil ženy, které tehdy měly rodit. Dvacet nebo třicet ženských. V Košicích byly Rusačky, Ukrajinky i volyňské Češky.“
Poté odjel s pěti vozy na dva týdny do Rakouska a Německa zachránit československý majetek, který nacisté během války odvezli z Československa. Vojtěch tak měl možnost poznat další armádu, tentokrát americkou, a s americkými vojáky nocoval a stravoval se ve vojenské kantýně. Měl také možnost poznat Hitlerovo Orlí hnízdo u Berchtesgadenu.
„Hitler měl asi dvacet metrů do sklepa. Měl tam kinoaparát a to byl ještě kinoaparát na uhlíky. Ještě jsme si vzali uhlíky, protože nějací profesoři z Karlovy univerzity chtěli vědět, jak to v Německu vypadá. Jel s námi jeden elektrotechnik. Jak jsme jeli zpět, kamarád jel za mnou, tak jsem vjel na hlavní silnici, trošku jsem překročil rychlost a hned zahoukala siréna. Američané měli své policajty.“
Po službě v armádě se živil v Děčíně a v Praze jako řidič autobusu a postupně vystřídal různé autobusy: „Bylo hodně typů a se všemi jsem jezdil. Byl jsem už tou dobou starý šofér, a když jsem byl Praze, tak jsem (hodně – pozn. ed.) pendloval. Dělal jsem dlouhé túry kilometrů, jak se jezdívalo.“
Jako šofér autobusu jezdil až do důchodu: „U mě neexistuje autohavárie, pokud mě někdo nenapálí. A kolik autohavárií jsem zachránil. Nic mě nikdy nepřekvapilo, se vším musí člověk počítat.“
Po válce se chtěl i s manželkou vrátit na Podkarpatskou Rus, ale k tomu se již nedostal. Stejně tak se již nemohl věnovat obchodu. Vojtěchova maminka na posledních deset let svého života přijela do Československa a také zde zemřela.
Manželka zemřela v roce 1966. V současnosti má vnuky i pravnuky, ale je již bez syna, který zemřel na cukrovku. Dnes (2017) má zřejmě nejstarší válečný veterán za svou válečnou anabázi hodnost svobodníka a žije v Centru seniorů v Mělníku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)