Eliška Ciklová

„Ještě ke všemu se nám podařilo dostat ven maminku, moji maminku, teda. Ta nám strašně pomohla, protože nechtěla. Bylo to strašně složitý, protože říkala: ,Nemáte pevnou budoucnost, já vám budu na krku, to není možný, to nezvládneme.‘ A nám se podařilo přes přátele v Praze, což taky nebylo jednoduchý, tu maminku umluvit, aby si uvědomila, že když jsme venku my, že bude mít problémy ona. A že oni ji nakonec můžou svým způsobem použít proti nám. No, tak pochopitelně, že nakonec se podařilo maminku dostat ven. Jela posledním vlakem, ze kterého nevyndávali lidi. V dalším vlaku už prostě zastavili a všecko, co jako mělo jet přes hranice z naší, tedy z republiky, tak všichni museli ven z vlaku.“

„Věc se měla tak, že my jsme byli náhodou na dovolené, a sice v Jugoslávii. A byli jsme na ostrově Rab, když přišel srpen. A tehdy to byl takovej zvláštní moment, někde venku jsme seděli, bylo poměrně brzo dopoledne a přišel jeden člen rodiny, takový vysoký, pěkný, starý, šedovlasý pán, a povídá: ,V Čechách jsou Rusové.‘ No, my jsme tomu skoro jako nevěřili z toho důvodu, že předtím byly manévry. To jste s tím už možná taky byli seznámeni, že na jaře přišli a dělali cvičení. No, nikoho nenapadlo, když potom odešli v červenci, tak jsme to slavili. Tak my jsme říkali: ,No, tak oni tam byli v červnu nebo v červenci.‘ A ten pán říká: ,Ne, jsou v Čechách.‘ Tak my jsme si pustili rádio a teprve jsme zjistili tu pohromu.“