Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. Milan Cikánek (* 1935)

• narodil se 7. srpna 1935 v Humenném

• rodina se v březnu 1939 vrátila do Kostelce nad Labem v Čechách

• v roce 1953 absolvoval gymnázium

• roku 1958 dokončil vysokoškolská studia na ekonomické škole

• kandidoval do KSČ, ale v roce 1956 ho vyškrtli

• v roce 1958 se nechal naverbovat vojenskou kontrarozvědkou ke spolupráci

• po vojně publikoval odborné články o cenách, pracoval také jako překladatel

• v roce 1968 nastoupil jako redaktor do časopisu Standard

• v 70. letech při zaměstnání vystudoval divadelní vědu

• v letech 1978 - 1979 působil jako dramaturg v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech

• v 80. letech byl vedoucím divadelního oddělení Ústavu pro kulturně výchovnou činnost

• po listopadu 1989 psal odborné články o ekonomii a vývoji cen

Milan Cikánek se narodil 7. srpna 1935 v Humenném na východním Slovensku. Oba rodiče pocházeli z Kostelce nad Labem. Otec František Cikánek, původním povoláním zámečník, sloužil za první světové války u rakousko-uherské armády, v roce 1917 zběhl k legiím, byl raněn, dostal válečný kříž. Do Československa se vrátil v lednu 1919, poté bojoval v maďarsko-československé válce na Slovensku, kde už zůstal. Do Humenného si z rodného kraje přivezl o deset let mladší nevěstu Boženu. U armády působil jako divizní zbrojař až do roku 1939.

 

Tři lopaty uhlí od Němců

Na jaře 1939, po odtržení Slovenska a ustavení Protektorátu Čechy a Morava, museli Češi opustit Slovensko. Rodina Cikánkových se v této kritické chvíli na čas rozdělila. „Maminku zrovna operovali ve Vojenské nemocnici v Praze se žlučníkem. Z narkózy se probrala už v novém státě, tedy Protektorátu Čechy a Morava, zpátky na Slovensko nemohla. Táta mě poslal vlakem do Prahy s jednou známou. Vyzvedl si mě tam na nádraží strýc, se kterým jsem se do té doby nikdy neviděl a odvedl mě k nim domů. Pamatuji tající sníh, saze, smrad z lokomotivy, pach uhlí, jak jsme šli v té břečce z Hlavního nádraží kolem svatého Václava. Turisté neexistovali, večer se sedělo na stoličkách před domy, v centru Prahy, 50 metrů od Václaváku a vyprávěly se historky. Byl jsem tam asi týden nebo deset dní,“ vzpomíná Milan na tehdejší atmosféru Prahy. Pak si ho otec odvezl k dědečkovi v Kostelci nad Labem, kde se shledali i s maminkou.

Dobře si vzpomíná na začátky okupace v Kostelci, například na německé vojáky. „Němci byli jiní na začátku a jiní na konci války. Ze začátku to byli pitomí kluci. Osmnáct, dvacet jedna let. Byli tak mladí, že se kamarádili třeba i s klukem od sousedů. Kočkovali se, prali. Pamatuji, že společně zpívali: ‚Až se znovu potkáme, tak si na držku dáme a půjdem světem.‘ Jednou jsem dostal od matky hrozně vynadáno. Nedaleko nás bylo nádraží a otevřený vagón s uhlím. Stálo na něm několik německých vojáků s lopatami. Nakládali uhlí na auta nebo povozy, které přijížděly z kasáren. My jsme s kluky šli původně na kaštany, ale vzali mě k tomu vagónu. Jeden můj kamarád tomu vojákovi řekl česky: ‚On je chudej, dej mu taky.‘ Tak jsem nastavil tašku a dostal jsem do té tašky dvě tři lopaty uhlí. Když jsem přišel domů, bylo hrozně zle,“ vypráví Milan.

 

Konec války v Kostelci

Žili v Kostelci v domku v jedné místnosti. Dědeček se konce války nedožil. Zemřel začátkem roku 1942. Po celou válku otec každý den v půl páté ráno jezdíval do Nymburka, kde pracoval na nádraží jako zřízenec. V květnu 1945 opět nastoupil do armády. „Ještě z předválečné doby měl otec zbraň. To jsem se dověděl až po roce 1945. Měl ji zakopanou spolu se dvěma díly Benešových pamětí. Pistole ve svém úkrytu přečkala i návštěvu gestapa,“ vypráví Milan.

Čtvrtého května 1945 otec zbraň vykopal a vrátil se k armádě. „Byla zpráva, že u Kostelce za Labem seskočí angličtí parašutisté, což byla hloupost. Ale plukovníci tam otce vyslali jako styčnou misi. Ten s sebou vzal zubaře Krapsu. Byli tam rakouští vojáci a otce zajali. Měl zbraň a uniformu. Táta říkal, že kdyby byli v civilu oba, pověsili by je. Ale protože byl v uniformě, tak to respektovali. Otce pustili i se zbraní, a pustili i Krapsu,“ vypráví Milan.

 

Největší šikanu jsem zažil, když se zavedlo jednotné školství

Milan za války navštěvoval obecnou školu v Kostelci, v roce 1945 nastoupil na osmileté gymnázium. Po komunistickém puči v roce 1948 ale komunisté zavedli jednotné školství, což dětem z gymnázií přinášelo značné problémy. Osmiletá gymnázia byla zrušena a Milan se musel vrátit do měšťanky. „Šlo o to, aby ten, co půjde do učení na zámečníka, chodil do třídy s tím, co půjde studovat na chirurga. Tehdejší atmosféra byla nepřátelská vůči inteligenci, které šly údajně tak zvaně ‚ruce do zadu‘. To se říkalo i o nás dětech, které jsme přišly z gymnázia. Pamatuji si na nejrůznější brigády, kdy se celá třída starala hlavně o to, aby ti z gymnázia dělali. Pořád nám cpali lopaty, abychom něco dělali, i když oni sami třeba dělat nemuseli. Gymnazisté ať pracují. Ráno potřebovali opsat úkol, většinou nic neuměli a pořád se chtěli prát. Byla to nejhorší šikana v mém životě, co jsem zažil. To nebylo pak ani na vojně,“ vypráví Milan. Po dvou letech, kdy ukončil základní docházku, se konečně mohl vrátit na gymnázium. Maturoval v srpnu 1953. Chtěl studovat historii, jazyky, archeologii, ale k mání byla jen zemědělská škola a mezinárodní vztahy. Měl výtvarný talent, vzali by ho i na UMPRUM, ale nakonec se rozhodl pro obor, který nabízel více existenčních jistot. Ekonomii absolvoval v roce 1958.

 

Kdo chtěl v 50. letech něco pořádného dělat, byl v partaji

Milan přiznává, že zpočátku ho komunistická strana přitahovala a hlásil se jako kandidát na členství ve straně. „Mně se to líbilo. Obdivoval jsem literáty, jak o komunismu psali. Vančura, Nezval, Seifert, ti byli ve straně. Tak, jak o tom psali, jsem si tu partaj představoval pořád. Sám jsem taky psal verše, publikoval. Ale milicionáře a tu novou stranu už jsem neznal. Všichni tomu propadli a věřili i ve spravedlnost procesů. Ostravští dělníci chtěli vstupenky na popravu Slánského,“ vysvětluje pamětník, čím byl ovlivněn. Z kandidátky byl nakonec vyškrtnut v roce 1956. Tehdy stalinismem ve východním bloku otřásl první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov, když šokoval delegáty XX. sjezdu KSSS svou kritikou kultu osobnosti Josifa Stalina, jehož označil za diktátora. Následoval studentský majáles na jaře 1956 a o půl roku později maďarské protikomunistické povstání. „Nelíbilo se mi, jak se Československo chovalo vůči Maďarsku a nelíbil se mi majáles, kterého jsem se účastnil. Křičel jsem heslo ‚Sovětský majáles, náš vzor‘ a to se na škole nelíbilo. Rozhodli, že mě vyškrtnou z kandidátky do KSČ. Mě to tenkrát mrzelo a měl jsem s tím pak i dost velké problémy. Když jsem chtěl pracovat v České národní bance, viděli, že jsem vyškrtnutý z kandidátky a nevzali mě,“ vypráví Milan.

Publikoval odborné články o cenách a Ministerstvo průmyslu mu nabídlo místo cenaře. Poté dostal místo v Organizační službě jako překladatel z několika jazyků. V roce 1968 dostal lepší příležitost v časopise Standard.

 

Pokácené stromy proti okupantům

Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil v Krkonoších v Rokytnici, kde byl s devítiletou dcerou, zatímco manželka byla na služební cestě ve Francii. Když se 21. srpna ráno dověděl, co se děje, chtěl fotit projíždějící tanky. „Lidi mi to ale zatrhli, protože v Jilemnici voják postřelil ženu a muže. Místní mi poradili, že z kopce na mě nebude vidět. Vylezl jsem tedy do svahu a fotil dole projíždějící tanky,“ vypráví Milan. Byl také svědkem obětavosti místních. „Aby zastavili tanky v Dolní Rokytnici, kde byly mýtiny, pokáceli 12 stromů. Viděl jsem pak tank, jak najel na překážku, převrátil se a spadl dolů. Jestli někdo zahynul, nevím. Pak přišli Poláci, že je Rusové ženou, aby ty klády rozřezali a uvolnili silnici, která je mezinárodní. Prý jestli nebudeme střílet. Naše pohraniční jednotka je ujistila, že střílet nebudou, ale že jim ani nebudou pomáhat,“ vypráví Milan.

Kriticky zaměřený časopis Standard, v němž Milan Cikánek působil jako redaktor, vznikl v roce 1968. Bral si na paškál trh, ceny a testování kvality výrobků a sortimentu. Po vpádu Sovětů do republiky v srpnu 1968 časopis, který zaštiťovala Ústřední rada odborů, zanikl, ale zaměstnance nebylo možné vyhodit z práce. Milan tedy dostal roční odstupné a získal tak čas na další studia, tentokrát zcela jiného oboru, divadelní vědy.

 

Skončilo to tak, že všechno bylo v háji

V roce 1969 byl svědkem pouličních nepokojů na Václavském náměstí spojených s protesty proti sovětské okupaci. „Nechtěl jsem to schytat, tak jsem utíkal do postranních ulic. Viděl jsem, jak v ulici 28. října zastavilo jedno nebo dvě nákladní auta a z korby seskakovali ozbrojení milicionáři. Lidi, kteří byli bezbranní, jim alespoň, když neměli zbraně, zatleskali. Nevím, jestli ty lidi mlátili, ale oni padali. Tak jsem utíkal k Sevastopolu, kde mě schovali. Lidé na protest měli chodit v černém a nepoužívat tramvaj. Já tramvají jel. Když jsem projížděl pod viaduktem, viděl jsem dvacetiletého kluka v černém, jak jde pěšky. Já se vezu, on v černém se neveze. To vidíte, že to skončilo, že je všechno v háji. To bylo takové smutné,“ říká Milan.

 

Dramaturgem v Karlových Varech

Milan Cikánek za normalizace vystudoval druhou vysokou školu. Obor divadelní věda na filozofické fakultě absolvoval v roce 1976. V letech 1978 a 1979 působil jako dramaturg v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. „V repertoáru musel být sovětský titul a nesmělo se hrát nic, co bylo na indexu. Třeba Bertolt Brecht v překladu Ludvíka Kundery,“ vzpomíná Milan. Chtěl se vrátit do Prahy, kde pak dostal místo vedoucího divadelního oddělení Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. „Měl jsem zde na starosti různá oddělení, jako byl například umělecký přehled, loutkové divadlo a podobně. Nebylo to moc zajímavé. Pak jsem dělal také takovou banální osvětovou činnost. Zvali jsme ale také na scénu do hotelu Tichý divadelní soubory, které nesměly za normalizace do velkých divadel. Například Divadlo na provázku,“ vzpomíná Milan.

 

Palachův týden 1989

Milan vzpomíná na tzv. Palachův týden – sérii protestních akcí v lednu 1989, kdy v lidech sílil vzdor vůči stávajícím poměrům. „Byl zajímavější než listopadové demonstrace – to už všichni věděli, že režim padne. Ale v lednu to ještě jisté nebylo. Chodíval jsem přes Václavák a sledoval, co se děje. Pokaždé to bylo jiné. Na Václavském náměstí u koně jsem například viděl vodní dělo, dvě fronty proti sobě. Jednou mě zásah z děla i zmáčel,“ vzpomíná pamětník.

Po listopadu 1989 se vrátil k ekonomii. Psal odborné články, zabýval se prognózami vývoje cen, o což projevily zájem nejrůznější firmy včetně zahraničních, třeba jedna holandská banka.

 

Krycí jméno Romain

Milan Cikánek má v archivu bezpečnostních složek záznamy týkající se spolupráce se Státní bezpečností. Z jeho osobního svazku vyplývá, že se nechal naverbovat v prosinci 1958, když byl na vojně, jako informátor československé vojenské kontrarozvědky. Pod krycím jménem Romain měl donášet na svého kamaráda, vojína Ing. Jiřího Svobodu, který pocházel z tzv. „reakcionářské“ rodiny a měl styk se zahraničím. „Domluvil jsem se s ním předem, co o něm řeknu. Věděl o tom a chtěl mi pomoct. Byl jsem na vojně sedm měsíců, doma ženu s malým dítětem a neměl jsem za celou dobu opušťák. Chtěl jsem jet domů a doufal jsem, že když začnu spolupracovat, budu z toho mít výhody. Nijak mi to ale stejně nepomohlo,“ vysvětluje pamětník.