Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Číhalová (* 1938)

• narozena 6. ledna 1938 na Slovensku

• rodiče byli skauty

• kvůli vzniku Slovenského státu se museli v roce 1939 stěhovat zpět do Čech

• v květnu 1945 se na Březových Horách setkala s americkými vojáky

• otec v roce 1952 držen ve vyšetřovací vazbě

• nesměla studovat, později ji přijali na gymnázium v Příbrami

• učila na základních školách v Březnici a v Příbrami

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila v Německé demokratické republice

• v roce 1972 coby trenérka atletiky letěla s dětmi na finále mezinárodního čtyřboje do Mongolska

• po sametové revoluci byla ředitelkou na základní škole ve Višňové

• založila a vedla zde skautský oddíl

Eva Číhalová, rozená Horká, se narodila 6. ledna 1938 na Slovensku, kam její tatínek odešel za první republiky na apel prezidenta Masaryka do státní správy. Tam se seznámil s Evinou maminkou, za svobodna Gabániyovou, která pocházela z dobře situované maďarské rodiny, její otec byl přednostou nádraží v Košicích. Jako nejstarší dceru ji poslali na výchovu do penzionátu do Vídně, kde se naučila jazyky, hrát na klavír, na bendžo, šít, háčkovat, zpívat. Byla v domácnosti a starala se o Evu a jejího staršího bratra. Oba rodiče byli skauti a velmi dbali na to, aby byly jejich děti pravdomluvné, slušné a ochotné.

Kolaboranti a čokoláda

V březnu 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, všichni Češi byli nuceni se vystěhovat zpět do Čech. Evini rodiče se brali na Slovensku, v Čechách nic svého neměli, šli tedy bydlet k babičce na Březové Hory. Byt byl sice nevyhovující, ale rodina v něm přečkala válku. Na Březových Horách Eva nastoupila v září 1944 do první třídy. Vzpomíná na poslední válečné dny na Březových Horách: „Čtvrtého května 1945 jela směrem od Rožmitálu hlídka amerických vojáků, všichni jsme vyběhli ven, mávali jsme. Samé džípy a na jednom z nich seděl vzadu černoch, usmíval se od ucha k uchu, a když projížděl kolem, tak vyhodil k domu takový balíček, vypadalo to jako briketa. Když se pak lidé rozešli, maminka povídá: ‚Pojďte, zkusíme to sebrat, to nebude žádný granát, určitě by ho neházel.‘ A byla to čokoláda! Maminka ji hned rozdělila mezi nás a tety a babičku. To bylo poprvé v životě, co jsem ochutnala čokoládu.“ Eva Číhalová si také pamatuje, jak přes náměstí na Březových Horách běžel německý voják s přilbou, puškou a jak na něj lidé plivali a něco po něm házeli. Totéž se stalo pěti ženám, které ostříhané dohola zametaly ulice a lidé jim sprostě nadávali. Eva to jako dítě nechápala, ačkoliv jí rodiče vysvětlovali, že někteří lidé udávají druhé lidi Němcům, že to jsou kolaboranti.

V roce 1946 byl otec jako státní zaměstnanec přeložen na berní úřad do Březnice, kam se s rodinou přestěhoval a Eva tam přestoupila do druhé třídy. Radost z nabyté svobody ale netrvala dlouho a již v roce 1948 zasáhla do životů lidí další totalitní moc. Na národním výboru v Březnici seděl zatvrzelý komunista a Evin tatínek neměl jako skautský funkcionář to nejlepší renomé. V roce 1952 ho zatkli a strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě.

Maminka, která nikdy nepracovala, musela nastoupit do zaměstnání, aby rodinu uživila. „Přidělili ji na práci v podniku Vitana v Březnici, dělala tu nejhorší práci ve stáčírně maggi, bez rukavic, jen v pogumované zástěře. Nasadili ji na noční směny a prvních čtrnáct dní bylo neskutečných, viděli jsme ji jen chvíli, když jsme přišli ze školy. Byla ohromně statečná, stále se usmívala a nikdy si nestěžovala, i když doma zakrátko všechno smrdělo po maggi.“ Otec po propuštění z vazby pracoval v továrně Sublima na zpracování dřeva, pak ho přeložili do účtárny v krachujícím JZD Uzeničky.

Učitelkou a trenérkou

Otcovo zatčení mělo za následek, že Eva ani její bratr nesměli studovat. Bratr dokončil základní školu v roce 1952 se samými jedničkami, směl jít ale jen do učení na horníka nebo soustružníka. Evě zakázali podat přihlášku na jakoukoliv střední školu, posléze jí ale povolili studium na gymnáziu v Příbrami. Eva Číhalová odmala sportovala, hrála házenou, basketbal a věnovala se atletice, ve které působila od roku 1952 jako dobrovolný trenér. Jít po studiích na vysokou školu nepřicházelo v úvahu, udělala si tedy alespoň školu pro učitele v Plzni. Učitelů bylo málo, na školu proto přijali i lidi s politickým škraloupem. Pamětnice studium absolvovala během jednoho léta a odešla učit na 1. stupeň na základní školu v Březnici.

V roce 1962 se Eva odstěhovala se svým manželem do Příbrami, on učil na průmyslové škole, Eva nastoupila na 5. základní školu, kde na 2. stupni učila hudební výchovu a tělocvik. V roce 1967 si směla dodělat pedagogiku na vysoké škole. V roce 1968 nadšeně přivítala uvolňování poměrů ve společnosti. Ocenila to i při své práci, hudební výchova se na základní škole skládala především ze tří základních písní: Internacionály, Pochodu rudé armády a Písně práce. Konečně měla víc svobody, aby mohla dětem pouštět i něco jiného. V létě 1968 odjela i s manželem na kantorský zájezd do Neubrandenburgu v tehdejším východním Německu (NDR), který se zaměřoval na státy Varšavské smlouvy a měl za úkol pedagogům o prázdninách přiblížit jednotlivé země. 22. srpna se měli vracet do Československa.

Nevšímejte si těch sviní, mají nabito

Eva Číhalová vzpomíná na šok, který zažili 21. srpna 1968. „V pět ráno nás vzbudili a vyhnali z pokojů do jídelny. Příslušník Stasi nám vítězoslavně sdělil, že vojska spřátelených armád osvobodila Československo od kontrarevoluce. Byli jsme vyjevení, nikdo to nechápal. Vždyť jsme znali poměry doma, žádná kontrarevoluce tam nebyla, naopak se vše uvolňovalo. Řekl, že nás nemohou pustit domů. Dali každému čtyřicet marek s tím, že je máme na občerstvení nebo drobné dárky, ale nesmíme si kupovat noviny ani je použít k telefonování. A když jsme se pak vrátili na pokoje, tak odevšad zmizela rádia a z chodeb všechny telefony.“

Ven směli vycházet jen všichni pohromadě v doprovodu dvou policistů, jinak byli zamčení na hotelu. S nikým se nesměli bavit, pokud si chtěli jít něco koupit, museli to oznámit průvodci a ostatní členové skupiny na ně museli počkat. Eva měla strach, oba synové ve věku šest a osm let totiž byli na skautském táboře, který se začal v té době opět obnovovat, a neměli z domova vůbec žádné zprávy. Manžel uměl dobře německy, od údržbáře na hotelu se nakonec dozvěděl, co se doma děje. Říkal, že se Češi nedají a že vláda je na jejich straně. Každý den všichni apelovali na to, aby je pustili zpět domů.

26. srpna jim k hotelu konečně přistavili autobus, který je ale dovezl jen na hranice. Tam se museli dostat do vlaku, který byl již téměř plný, mnoho lidí se mohlo konečně vrátit z dovolených. Ve vlaku se také dozvěděli, co se v Československu událo a většina lidí je varovala, aby se vyhnuli Praze. Spousta lidí se tím řídila a snažili se vystupovat dřív. Když dojeli na tehdejší nádraží Praha-Střed, zůstalo jich ve vlaku jen pár. „Byla neděle, nikde nikdo, všude jen protiruské plakáty, špína a vápnem pomalované ulice. Nic nejezdilo, ani taxikáři. Asi po hodině jelo kolem starší auto, vystoupil slušně oblečený pán a ptal se, zda nepotřebujeme pomoct. Řekli jsme mu situaci a on nás odvezl na Smíchov. Upozornil nás, že až pojedeme přes Palackého most, nemáme si těch sviní všímat, že mají nabito.“

Sovětská hlídka je tam skutečně zastavila, prohledala jim kufr a nechala je jet dál. Pán si za svoji pomoc nechtěl vzít žádné peníze. Na dispečinku na Smíchově se jim podařilo přemluvit řidiče autobusu, aby je ještě s jedním pánem odvezl na Dobříš. Odtamtud je do Příbrami vezli policisté. Zjistili, že kousek od jejich domu, u fotbalového stadionu na Baníku, mají ústředí stávkující horníci z Uranových dolů, v dřevěné brance měli kulky. Synové byli naštěstí bezpečně doma z tábora.

Nepřesvědčili mě

Když se Eva Číhalová vrátila v září do školy, poměry byly ještě velmi podobné těm z předchozího roku. Záhy se ale vše změnilo, začaly prověrky. Tříčlenná komise se jednotlivých kantorů dotazovala, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Eva nesouhlasila, okamžitě ji poslali na ideologické školení. Nevyhodili ji, protože se za ni zaručila předsedkyně KSČ na škole, že jí velmi pomáhá s Pionýrem. Dostala tedy jen písemnou důtku.

V roce 1972 odletěla Eva Číhalová se svým atletickým týmem do čtrnácti let na finále mezinárodního čtyřboje do Mongolska. Na závodech strávili čtrnáct dnů a byli nakonec sedmí. Eva vzpomíná, jak si tam připadala jako ve středověku, všude prašné cesty, jurty, špína.

Pamětnici několikrát přemlouvali ke vstupu do KSČ, také proto, že měla se svými týmy úspěchy v atletice. Chodila sice k řediteli na kobereček a posílali ji na politická školení, ale nikdy se nenechala přesvědčit. Těžké bylo psát posudky na své žáky nebo jen přihlížet, jak chytrým dětem totalitní moc zavírá dveře k budoucnosti. Eva Číhalová vzpomíná na porevolučního starostu Příbrami Josefa Vacka, který nesměl studovat kvůli své víře, na Jaroslava Neuwirtha, jehož otec byl nadporučík, kterého komunisté sesadili, či na Jaroslavu Kohlíčkovou, jejíž otec řídil autobus a v srpnu 1968 odvážně jezdil Příbramí s protiruskými hesly na kapotě.

Po revoluci ocenila hlavně to, že kantoři měli při vyučování konečně svobodu v tom, co a jak učí. V roce 1990 dostala nabídku pracovat jako ředitelka základní školy ve Višňové, kterou přijala. Kolektiv tam byl malý, jen pět učitelů. Hodně tedy spolupracovala s rodiči žáků, což se osvědčilo. V roce 1991 založila ve Višňové skautský oddíl, který je dnes nejlepší ve Středočeském kraji. Skautské tradice a zásady se snažila přenést i do školy. Žáky učila krátkou modlitbičku: Nemusím být moc hezký, stačí málo; nemusím být moc chytrý, stačí trochu; nemusím být moc bohatý, stačí také trochu, ale musím být vždy slušný, pořád. Do důchodu odešla v roce 1996, se skautským oddílem je stále v kontaktu. Žije v domku v Příbrami a celý život se řídí skautským heslem: Skaute, pomoz si sám!