Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Čiháková (* 1930  †︎ 2022)

• narozena 21. června 1930

• dětství prožila v Semíně u Pardubic

• její otec se podílel na protinacistickém odboji v okolí Semína a Pardubic

• zažila prohlídky gestapa v jejich domě, rodina z nich vždy vyvázla bez úhony

• v roce 1948 získala jako první žena na Pardubicku řidičské oprávnění

• v roce 1951 absolvovala obchodní akademii v Pardubicích

• během socialismu procestovala s rodinou 29 zemí

• zemřela v Lázních Bohdaneč v roce 2022

Růžena Čiháková, rozená Školníková, se narodila 21. června 1930 v Semíně u Pardubic. Dětství za války pro ni zůstalo nejšťastnější etapou jejího života. Až v průběhu let jí docházelo, jakému nebezpečí byla rodina vystavena v době, kdy otec Josef Školník podporoval protinacistický odboj. Do slavného hotelu Veselka coby řezník nedodával maso pro hosty restaurace, místo toho se u bočního vchodu scházel s odbojářem Erno Košťálem.

Jako malá zažila několik prohlídek gestapa. „Měla jsem vždy vyházené všechny věci, které mi maminka chystala do výbavy, ale nikdy nic nenašli. Jen jednou nějaký revolver za trámem na půdě,“ vzpomíná. Tehdy se chystala tajná policie tatínka odvést. Napadla ho výmluva, že zbraň musel v domě ukrýt někdo jiný. S tímhle vysvětlením se gestapáci nespokojili. Dramatickou situaci zachránila nakonec groteskním způsobem maminka. „Měli jsme malého pejska Lízinku, kterou maminka někdy nosila v kabelce a také ji naučila na povel výt. Ve vypjaté chvíli vydala pokyn a Lízinka začala jakoby zpívat. Gestapáci se smáli a tak se jim to líbilo, že tatínka nechali.“ Tehdy měla Růžena o tatínka opravdu strach.

Tatínek si zakládal na moderním vybavení

Růžena Čiháková, rozená Školníková, na svět přišla 21. června 1930. Dětství prožila v Semíně u Pardubic, kde si její tatínek Josef Školník krátce po vyučení zařídil v roce 1929 řeznickou a uzenářskou živnost. Oba rodiče pocházeli z Chýště na Chlumecku a tam se spolu také seznámili. V té době byl otec Růženy jako nejmladší z pěti bratrů v učení v Praze. Dobré kontakty mu v hlavním městě zůstaly, po zařízení vlastní živnosti pravidelně dovážel osobně své výrobky do pražských Holešovic – a to až do znárodnění podniku v roce 1948.

Rodině se za první republiky dařilo. Dům v Semíně, který za účelem podnikání otec koupil, měl vlastní prodejnu uzenin a několik moderních strojů včetně tehdy zcela nové elektrické chladírny od první československé firmy na chladicí zařízení Mráz z Chocně. Maminka Růžena Školníková se starala především o prodej. Tatínek měl navíc k ruce vždy jednoho nebo dva zaměstnance a jednoho učně.

Nikdy jsem nesměla nic říct

Podnikatelské kontakty ovšem nebyly jediné, které otec Růženy Čihákové udržoval a rozvíjel. Znal se a vídal s významnými pardubickými osobnostmi, po začátku války se nepřímo zapojil do protinacistického odboje.

Jako řezník měl přístup k masu, kterého si lidé v době válečné nouze samozřejmě velmi cenili. To, které získal otec načerno, předával prostřednictvím známých partyzánům v okolí Semína. Osobně se ale s partyzány nikdy nestýkal. „Chodívala jsem se vzkazy do hájovny k hajnému Brožíkovi, ale nikdy jsem nesměla nic říct,“ vzpomíná Růžena Čiháková.

Jednou z osob, které otec Růženy tajně dodával maso, byl i řídící učitel Taraba ze Semína. Celou válku u sebe schovával židovské dítě. S Petrem, jak se chlapec jmenoval, se Růžena kamarádila. Po válce se dostal do Austrálie, kde už zůstal. Se svými přáteli ze Semína však nadále udržoval na dálku vztahy a v šedesátých letech se s Růženou dokonce znovu setkali.

Malá Inka, jak Růženě Školníkové doma říkali, často s otcem navštěvovala slavného hoteliéra a protinacistického odbojáře Erno Košťála v hotelu Veselka. Rodina tak měla přístup k informacím o dění v protinacistickém hnutí. Přirozeně ale rodiče drželi malou Růženu od všech detailů stranou. Ani později se o podrobnostech už nedozvěděla. „Kdyby ti řekli, že jsem se přiznal, tak to není pravda. Jen by tě chtěli nalákat, abys něco prozradila,“ to je jedna z mála vět, kterou si dnes Růžena Čiháková v souvislosti s válkou vybaví.

Na nálety na Pardubice v srpnu 1944 si vzpomíná jen mlhavě: „Vím, že nálet tatínka zastihl na kole na cestě do Pardubic. Nemohl tehdy jet autem, protože benzín byl na příděl a bylo ho tak málo, že auto jsme měli stále nepojízdné.“

Láska k automobilům ji provázela celý život

Rodiče dbali na to, aby Růžena především studovala, proto se k odbojové činnosti, ale ani k práci v obchodě, téměř nedostala. Zato ji otec často brával na obchodní jednání a za přáteli do Pardubic a okolí. Jezdívali společně autem. Rodina si nejprve pořídila prostornou Škodu 430, která byla klíčová pro rozvoz masných specialit. Brzy si koupili i menší osobní automobil Škoda Popular. A právě při cestách s tatínkem se pravděpodobně zrodila Růženina vášeň pro cestování a později i řízení automobilu.

Za volant si sedla v šestnácti letech, pod dohledem tatínka se jí dostalo té nejlepší školy. Na prázdných silnicích by se prý nenaučila dobře řídit. Proto probíhaly „rodinné lekce“ záměrně během řepné kampaně, kdy se musela vyhýbat na rozblácených silnicích traktorům i kravám.

Získat pak řidičské oprávnění od komisaře Klicpery z Autoklubu republiky Československé, kterého ostatně už dříve několikrát vezla, byla už jen formalita. V jejich okolí měli automobil jen tři lidé a žena za volantem vzbuzovala těsně po válce celkem údiv. Jízdu po Pardubicích si ale Růžena příliš neužívala. „Nebavilo mě to, protože nikde nebyl žádný provoz. Ale zase se dalo jezdit úplně všude. Projížděli jsme třeba pod Zelenou bránou na Pernštýnské náměstí. Nejraději jsem jezdila do Prahy, kde jezdilo nejvíc aut,“ doplňuje Růžena Čiháková.

Až o mnoho let později se díky náhodě dozvěděla, že byla první řidičkou v celém pardubickém okrese. Její řidičský průkaz má razítko s letopočtem 1948 a Růžena Čiháková ho aktivně využívala rovných šedesát let. Za tu dobu nezpůsobila ani jednu dopravní nehodu.

Znárodnění brali jako nutnost a řemeslo opustili

V témže roce, kdy Růžena získala s velkou radostí řidičské oprávnění, znárodnil nově nastolený totalitní režim rodinnou živnost. Všechny drahé stroje byly odvezeny neznámo kam. Z prodejny se stala Jednota, kde mohla maminka nadále pracovat jako vedoucí provozu. Otec získal dělnickou pozici v nedalekém Semtíně a do oboru se už nikdy nevrátil.

„Tatínek všechno odevzdal dobrovolně a bral to sportovně, zkrátka jako nutnost nebo normální věc. Nevzpomínám si, že bychom o tom doma někdy mluvili,“ říká Růžena Školníková. Výroba masa zcela skončila, k řeznickému řemeslu se v rodině už nikdo nevrátil. Porevoluční restituci majetku rodina dokonce odmítla.

Ke studiu si Růžena Čiháková vybrala obchodní akademii, kde se mimo jiné zdokonalila v němčině a postupně se začala zajímat i o jazyk esperanto. Dostudovala v roce 1951, kdy nastoupila jako sekretářka do Chemoprojektu. V té době se už znala se svým manželem, společně se přestěhovali do vilky v Rohovládové Bělé. Narodili se jim synové Leo a Ladislav.

Zázračné cestování mělo nepříjemnou dohru

Později začala pracovat jako úřednice na národním výboru. Rodina Čihákových během následujících let často cestovala do zemí západní Evropy, což rozhodně nebylo v tehdejších totalitních poměrech běžné. Díky bývalému spolužákovi, jenž jako vysoký funkcionář komunistické policie rozhodoval o vydání výjezdních doložek, mohli Čihákovi s oběma syny procestovat za socialismu 29 zemí. Nejezdili se zájezdy, ale na vlastní pěst, používali vlastní auto nebo létali. Cestovali zcela nadstandardně každý rok. Růžena Čiháková využívala svůj talent rychle a snadno vstřebávat jazyky, v cizině se potkala s esperantisty a našla si řadu přátel.

Do většího střetu s totalitní mocí se dostala pouze jednou, když jeden z jejích synů dostal špatný posudek na konci základní školy právě kvůli rodinným cestám do kapitalistických zemí. Syn měl zcela výborný prospěch, ale kvůli špatnému posudku by se nedostal na žádnou střední školu. Růžena Čiháková tehdy podala stížnost na ředitele školy, který posudek psal, a uspěla. Nejenže syn nakonec vystudoval dvě vysoké školy, ale ředitel tehdy ze školy odešel.  

Po každém návratu ze Západu navštívila rodinu Státní bezpečnost (StB). Doma probíhal podrobný výslech, který se týkal především všech kontaktů, které v zahraničí měli. „Nevěděli jsme, zda jsme sledovaní nebo ne, takže jsme museli vždy popravdě říct, s kým jsme se potkali, pokud jsme chtěli příště zase vyjet,“ vzpomíná Růžena Čiháková a doplňuje: „Ve Švýcarsku jsme se potkali i s přáteli emigranty, ale žádné problémy jsme z toho tehdy neměli.“

Dodnes také vzpomíná na markantní rozdíly mezi vyspělým Západem a státy východního bloku. „Na Západě na nás vždycky koukali jako na exoty, v komunistických zemích to bylo stejné jako u nás. Tam jsme byli jako doma.“

Růžena Čiháková žila až do své smrti v roce 2022 v Lázních Bohdaneč. Obětavě se starala o svého manžela a až do konce života byla soběstačná.