Václav Cigler

* 1929

  • „Naši se prostě chovali k těm Němcům strašně. Vůči těm Němcům, kteří si jistě zasloužili svůj osud. Ale najednou se projevovali stejně jako Němci vůči nám. Končilo to tím, že pokud ta část německé obrany byla zlikvidovaná, na náměstí leželi polomrtví, naše paničky je ještě dál hrozně kopaly, šlapaly jim po obličejích.“

  • „Jednou se mně můj otčím svěřil s tím, že vymyslel takový plán: gestapo mělo ve městě sídlo a v poledne, v polední přestávce, obědvali při otevřených oknech. A on měl nápad, že se přiblíží, nahází granáty a tuhle jednotku gestapa zlikviduje. Teď se stalo to, že jsem byl pozvaný k němu na oběd, protože měl syna stejně starého jako já. Když jsme byli uprostřed oběda, někdo se na nás dobýval a byli to právě ti dva nejhorší gestapáci. Požádali mého přítele, který měl pohřební auto, aby je odvezl na stanici gestapa. On musel přikývnout, a protože já jsem se potřeboval taky dostat domů, říkal, tak skvěle. Posadil mě vzadu do auta mezi tyhle dva největší darebáky. Já jsem jim koukal po rukách, po nohách, věděl jsem, že se na ně připravuje tahle akce. Viděl jsem, že údy jsou ještě na správném místě, ale zítra už nebudou. A najednou jsem se přistihl, že mně bylo těchto lidí lidsky líto. Kdyby se narodili v jiném čase a mysleli by jinak, nebyli by ohroženi nějakým přepadem. Taková nějaká falešná lítost… Navíc byl jsem vychovaný křesťansky, dostal jsem se do takového lidského rozporu.“

  • „Večer jsem chodil mamince naproti, když se vracela ze zaměstnání. Bylo to navečer, a teď vidím, z toho místa, kde Němci měli svůj úřad, že vedou mezi sebou člověka, který byl celý ofačovaný, takový lazar bílý. A toho měli mezi sebou. Ten člověk byl asi předtím hrozně mučenej. Přesto se oživil, ty Němce rozhozenýma rukama likvidoval tím, že je zasáhl tady do…“ – „Začal s nimi bojovat?“ – „To byla jediná jeho… Nedomýšlel si to. Jen věděl, že to je nebezpečné místo, kam je zasáhl. A než se vzpamatujou, než se zvednou, že uteče roštím podél řeky někam. Což se stalo. V tomhle hrozném stavu se dostal podél řeky někam, několik kilometrů k nějakému mlýnu, a protože tušil, že ho Němci budou pronásledovat, což se stalo, jediné východisko bylo, že skočil pod mlýnské kolo do ledové vody a tam dlouhou dobu čekal, než Němci odpochodujou. Tím se zachránil. Zachránil ho jeden primář, který se nabídl, že se o něj postará. A z toho zápalu plic ho dostal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.01.2018

    (audio)
    délka: 02:01:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sklo komunikuje se světlem

Václav Cigler při natáčení
Václav Cigler při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Designér skla a výtvarník Václav Cigler se narodil 21. dubna 1929 ve Vsetíně. Jeho rodiče se rozvedli ještě před jeho narozením, vychovávala ho matka společně s otčímem, majitelem pohřební služby. Matka i otčím byli v době druhé světové války zapojeni do odboje, ukrývali uprchlého účastníka Slovenského národního povstání a materiálně pomáhali Židům. Po maturitě na gymnáziu vystudoval Vyšší odbornou školu sklářskou a Střední školu Nový Bor a v letech 1951–1957 studoval v ateliéru Josefa Kaplického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V 60. a 70. letech působil jako vedoucí ateliéru skleněné architektury na Akademii výtvarných umění v Bratislavě. Je autorem mnoha uměleckých objektů a architektonických realizací, například skleněných objektů ve stanicích pražského metra Náměstí Míru a Náměstí Republiky.