„... Že tedy se musíme zastavit u nich na salaši. Nás bylo asi třicet. Ty rumunské salaše jsou jednoprostorové domy velikosti, asi jako je toto studio. On nás tam tedy všechny nějak nacpal, do domku, kde už předtím bylo asi sedm lidí. A že nás pohostí. A přinesl obrovský špinavý hadr naprosto neurčité barvy. My všichni na to tak koukali... A oni to slavnostně rozbalili a byl to úplně čerstvý ovčí tvaroh, ten nejbělejší, jaký si umíte představit. A rozdělili nám ho a byl to ten nejlepší ovčí sýr, který jsem jedla. Tam se člověk učil, že si nesmí všímat detailů, které jsou třeba trošku jiné. A tohle mi pomohlo v další mé práci, že jsme byli zvyklí nad ničím neohrnovat nos. Náš hlavní pan profesor Richard Jeřábek říkal, že etnograf se nesmí zastavit před ničím...“
„Tak jsme byli okouzleni, pochopitelně. Já nezapomenu v tom Norwichi jsme napřed chodili po tržišti a pak jsme zašli i do obchodního domu. Já tomu dodnes říkám sametová stěna. Tam byla celá stěna vyplněná rolemi sametu, od bílé až po černou. Asi ve třiceti odstínech. Člověk to viděl... pro nás to znamenalo, že to vidíme, ale nemůžeme si nic dopřát...“
„Děti chtěly udělat radost i jí a jednoho večera jeden z těch kluků přitáhnul do té stodoly veliký a těžký kufr a maminka říká: ‚Co to máš, prosím tě?‘ No a on: ‚Paní učitelko, tady za vesnicí jsou hrušky!‘ No a protože jídlo bylo ve druhé světové válce omezené, tak on říká: ‚Já jsem tady pro nás všechny natrhal.‘ A teď ona, která byla za ty děti zodpovědná, tak si uvědomila, že za tenhleten čin otrhání ovoce, které bylo určené německým vojákům, byl stanovený trest smrti... Když si člověk propojí takové ty úplné banality a co to v které době znamená...“
Kateřina Cichrová se narodila 14. března 1951 v Českých Budějovicích do rodiny, která sdílela masarykovské ideály. Pamětnici zajímaly cizí země a jazyky. Studovala nejdříve na gymnáziu a poté na filozofické fakultě, kde si zvolila obor etnografie. Důležitým momentem jejího dospívání byla brigáda v Anglii, ze které se vrátila den před 21. srpnem 1968. Zahraniční zkušenost jí umožnila nahlédnout do jiných světů a z této zkušenosti těžila celý život. Svůj profesní život zasvětila péči o historické památky jako správce sbírek v Jihočeském muzeu a později jako kurátorka v Krajském středisku památkové péče a přírody. Díky její činnosti se podařilo zachránit mnoho zajímavých historických odkazů našich předků. Snad nejoceňovanějším projektem je její záchrana barokního divadla v Českém Krumlově. V roce 2003 byla oceněna prestižní cenou Europa Nostra, kterou Evropská unie uděluje v oblasti péče o kulturní dědictví. Se svými kolegy zvítězila ve velké konkurenci tří set projektů z devatenácti zemí. V roce 2022 žila v Českých Budějovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
