Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Cibulková (* 1942)

• narozena 13. dubna 1942 v Plzni Emilii Kabátové, rozené Kunzendörferové, a Janu Kabátovi

• tatínek Jan Kabát a teta Marie Ulmanová byli členy protikomunistické odbojové skupiny Vasila Kosti, infiltrované StB

• 16. ledna 1952 byli zatčeni, tatínek odsouzen na dvacet, teta na pětadvacet let vězení

• tatínek byl v roce 1960 po osm a půl letech propuštěn na amnestii, brzy zemřel

• maminka Emilie Kabátová byla exekučně vystěhována na faru do Všerub

• Ludmila Cibulková vystudovala Střední průmyslovou školu stavební v Plzni

• kolem roku 1960 začala pracovat ve stavební projekci ve Škodovce

• studium oboru Pozemní stavby na Českém vysokém učení technickém jí bylo z kádrových důvodů zamítnuto

• pětatřicet let pracovala ve stavební projekci ve Škodovce

• poté zaměstnána jako investiční referentka na Pedagogické fakultě v Plzni

• po sloučení se Západočeskou univerzitou v Plzni pracovala i jako projektantka na děkanátu

• v roce 1964 se provdala za Antonína Cibulku, vychovali dceru a syna

• v době natáčení v roce 2023 žila s manželem ve znovunavráceném domě

Ludmila Cibulková, členka spolku Dcery 50. let, je jediná, která ještě může vyprávět o svém rodinném příběhu. Její bratr Jan Kabát žije od roku 1978 v Kanadě a k tomu, co bylo, už se nechce vracet. Ludmilin příběh vypráví o těžkostech rodiny, která se za komunistického režimu musela vyrovnat s nespravedlivou perzekucí tatínka, neustálým stěhováním maminky a nemožností studia talentovaných dětí.

Na prahu druhé totality

Ludmila Cibulková se narodila 13. dubna 1942 v Plzni Emilii Kabátové, rozené Kunzendörferové, a Janu Kabátovi. Jejími prarodiči z maminčiny strany byli Marie a Josef Kunzendörferovi. Ti obhospodařovali malé hospodářství na Bolevecké návsi 6[1]. Bolevec byl toho času největší vsí v Čechách a k jeho připojení k Plzni došlo v roce 1942. Po předčasném skonu svého manžela zůstala babička Marie Kunzendörferová sama se svou dcerou a vnučkou.

Tatínek Jan Kabát, narozený 18. února 1902, pracoval jako technik na Technických úřadech Magistrátu města Plzně. Byl členem Československé sociální demokracie. Maminka Emilie Kabátová se starala o domácnost, výchovu dcery Ludmily a jejího o pět let staršího bratra Jana. Ona i její děti cvičily v Sokole[2]. Společně žili na Košutce v rodinném domku, který se nacházel asi kilometr od Bolevce. Tento dům si postavili a zkolaudovali v roce 1940. „Žili jsme si vcelku dobře až na komplikace při náletech,“ uvádí své vyprávění Ludmila Cibulková. „A po roce 1948 nastaly takové změny, které tatínek těžko snášel,“ dodává.

Tatínek členem odbojové skupiny Vasila Kosti

„Moje teta nesnášela zabrání polí, veškerého majetku a odvedení dobytka do JZD. Neuměla se s tím vyrovnat, takže tam už byl určitý odpor vůči tomu, co tady nastávalo. Tatínek tím nebyl tak postižen, ale bratr mi říkal, že nesnášel Stalina. To byl pro něj neblahý člověk a nepřítel číslo jedna,“ vypráví Ludmila Cibulková. Její teta Marie Ulmanová, dcera Marie Kunzendörferové, byla vdova. Jednoho dne se u ní doma objevil neznámý muž, Ukrajinec. Jmenoval se Vasil Kosť. Byl velice rozporuplnou postavou. „Ten tam zosnovoval jakousi odbojovou činnost. Do odbojové skupiny vzali i mého tatínka. Nevím, kdo tam ještě byl. To je napsáno v rozsudku. Bylo tam pár lidí. Měli ještě kontakt na Jarov, na pana Kožíška, odváželi od něj jakýsi proviant[3].“ Jedním z členů protikomunistické odbojové skupiny Vasila Kosti byl Mojmír Fencl z Jarova u Kaznějova, který se k ní dostal právě přes svého souseda Václava Kožíška[4]. Dle vzpomínek Mojmíra Fencla od něj odváželi brambory, obilí, nádoby s masem, moukou, sádlem a vejci. Pro koho a nač, to zjistil až v Bolevci u Marie Ulmanové, rovněž zapojené do skupiny Vasila Kosti. Skupina byla infiltrována StB a její činnost byla manipulována a řízena agenty provokatéry Státní bezpečnosti, kteří se vydávali za představitele americké tajné služby CIC. Agenti zvaní Petr a Šéf prostřednictvím odbojářů prosazovali své zájmy a úkolovali je. Například zmíněné zásoby potravin shromážděné od spoluobčanů měly být určeny pro zásobování parašutistů v brdských lesích a jinde. Z obavy ze zatčení využil Mojmír Fencl s kamarády nabídku odejít do západního Německa. Dne 28. října 1951 je měl nedaleko Tachova převést přes hranice neznámý muž „Tachovák“. Byla to ale past a mladíci byli v hraničním pásmu zatčeni a následně odsouzeni. Následně byli zatčeni i Vasil Kosť, Václav Kožíšek a další společníci. Ludmila Cibulková se až později z jedné z knih Václavy Jandečkové dozvěděla o tom, že tatínek měl, protože byl stavař, nakreslit dle zadání mostek směrem na Plasy, který měl být vyhozen do vzduchu. „Že to bude jakási sabotáž.“

Sedm let poválečného štěstí

O tom, že se tatínek Jan Kabát zapojil do protikomunistické odbojové skupiny, neměla jeho rodina ani ponětí. Byl to mírumilovný člověk a i přes svou nelibost ke komunistickému režimu prý neměl na takovou činnost buňky. O to větší byl šok, když 16. ledna 1952 přišli do domu Kabátových na Košutce muži v kožených kabátech. Ludmile bylo tou dobou devět let, jejímu bratrovi Janovi čtrnáct. „Objevili se v kuchyni, kde jsme spali, protože v lednu byla dost zima, a dívali se na mě do postýlky. Nade mnou bylo malé rádio, to si taky prohlíželi, co tam asi je za stanice. A zahlédla jsem ještě naposledy tatínkův hubertus v chodbě a pak jsem zaslechla bouchnutí dveří od auta. To bylo docela zřetelné, protože dřív moc aut nebylo. A víc jsem pak tatínka neviděla,“ vzpomíná se smutkem v hlase Ludmila Cibulková. Maminka tatínkovo zatčení nesla těžce. Nejenže přišla o milovaného manžela, ale také o živitele rodiny.

Stali jsme se vyvrheli lidské společnosti

Ve stejný den zatýkali příslušníci StB i v rodině Marie Kunzendörferové. „Na nádraží nebo v nějakém dopravním prostředku sebrali tetu Marii Ulmanovou i s Vasilem Kostěm. Už se nevrátili domů. Takže babička tam zůstala úplně bez koruny.“ Bez maminky a finančních prostředků se rázem ocitla i Ludmilina sestřenice Marie, tehdy sedmnáctiletá studentka. Přestěhovala se tudíž ke Kabátovým do rodinného domku, kde všichni společně přežívali za těžkých podmínek. Ocitli se pod drobnohledem StB, neustále sledováni. Aby toho nebylo málo, v domcích kolem nich žily zaryté členky komunistické strany. Před maminkou Emilií Kabátovou si kolikrát naschvál odplivly a všelijak rodině ztrpčovaly život. „Protože jsme se stali vyvrheli lidské společnosti, kteří si nezaslouží ani pozdravit...“ Aby Emilie Kabátová uživila syna, dceru, neteř a ještě maminku, musela si najít zaměstnání. Ludmilin bratr Jan tou dobou končil školu v Bolevci, a i když byl nejlepší žák, bylo mu naznačeno, že nemůže s žádným dalším studiem počítat. Šlo o trest za pár měsíců zajištěného, ještě neodsouzeného tatínka. Bratr se tedy začal na internátu stavebního učiliště v Plzni na Borech učit zedníkem. Maminka tam jako zázrakem našla práci jako pomocná síla v kuchyni. Škrábala zde brambory. I tady byla často kontrolována soudružkami z Košutky. „Na schůzích si neustále ujasňovaly, jestli tam skutečně v kuchyni škrábe brambory. Prý by totiž třeba při výdeji jídel nebo jiném setkání mohla učně nakazit nepřátelstvím k socialistickému zřízení.“ Jako výplatu brala pět set šedesát korun hrubého.

Vystěhování a dopis Antonínu Zápotockému

Do nespravedlností, které s sebou přinášela tragičnost doby, maminka svou dceru příliš nezasvěcovala. Informace se od ní dozvídal především její syn a neteř. Ludmila přece jen v Bolevci navštěvovala teprve základní školu. Jednoho dne přišlo nařízení, že rodina musí opustit svůj dům, vyklidit ho a přestěhovat se do Všerub, do bývalého pohraničí. Rodiče přitom vlastnili dům napůl. Jedna polovina po tatínkovi trestaném za údajnou protistátní činnost přešla do socialistického vlastnictví, druhá měla následovat. Proti tomu se však Emilie Kabátová obratem ohradila 12. května 1952 dopisem zaslaným přímo Antonínu Zápotockému, zakončuje jej slovy: „Žádám proto laskavě, soudruhu ministerský předsedo, abyste rozhodl, je-li možno, abych byla vystěhována z vlastního bytu, aniž bych se dopustila nepřípustných věcí nebo podobného smýšlení. Děkuji za vyřízení žádosti. Čest práci!“

Co se týče propadnutí majetku státu po zatčeném tatínkovi Janu Kabátovi, jako učiněný výsměch vyznívá úryvek zprávy zaslané Jednotným národním výborem: „K vaší žádosti ze dne 4. května 1952 propouštíme ze zajištění propadlé majetkové podstaty vašeho manžela, který byl mimo odnětí svobody odsouzen k propadnutí majetku ve prospěch státu, k ukojení potřeb vaší rodiny tyto osobní svršky odsouzeného uvedené v soupise majetku pod položkou č. 2-9 z důvodů sociálních.“

Estébák v našem domě přes okna a přes parkety naháněl psy

Maminka byla ve svém boji proti bezpráví velice houževnatá. Došla na ústředí StB a vysvětlovala, že může bydlet jen ve své polovině domu a že se přece nebude stěhovat, když proti ní není vedeno žádné trestní řízení. „Načež jí bylo řečeno, že k vedení trestního řízení klidně může dojít, že na ní něco najdou a děti dají do nějakého zařízení,“ říká Ludmila Cibulková. „Pak ale přišel papír, který mi zůstal fotograficky v paměti. A na něm stálo, že pokavaď nevyklidíme celý domek, budeme exekučně vystěhováni – a bylo to třikrát červeně podtržené.“ Maminka tedy většinu věcí sbalila, jiné rozdala a rodina se začátkem července roku 1952 přestěhovala do opuštěného syrového stavení ve Všerubech. Dům nebyl tak špatný, ale brzy zjistili, že tu nemohou být. Babička tou dobou ještě žila v Bolevci, Ludmila tam chodila do školy a bratr byl v internátu na Borech, kde měla práci i maminka. Do opuštěného domku Kabátových na Košutce se ihned nastěhoval příslušník StB. „Který tam přes okna a přes parkety naháněl, cvičil psy.“ Posléze ho vystřídal druhý. Ve Všerubech maminku znovu stěhovali místní občané, když odmítla se znovu přestěhovávat. Sestěhovaný majetek skončil na místní faře[5]. Zde bylo zamykání dveří tak špatné, že jim odtud věci zmizely. Byly rozkradeny.[6] Maminka se nakonec rozhodla pro bydlení u své matky, která byla nemocná a potřebovala finanční podporu. Jakožto bývalá malorolnice nepobírala žádný důchod. „Veškeré stroje a dobytek dala do boleveckého JZD, nezůstalo jí tam nic než jeden kohout a tři slepice. Než jí odvedli kravičku, tak ji vždy podojila a to mléko nosila do JZD, kde ho slévali do velkých bandasek. Pořád tak nějakou činnost měla. Když dědeček ještě žil, zabezpečovala s ním zemědělství – výživu národa.“ Po četných urgencích její dcery jí byl přiznán důchod ve výši sto šedesát korun. Stalo se tak v březnu roku 1955, kdy zemřela.

Tatínek dostal dvacet let žaláře

Krutá vystěhování rodiny proběhla ještě v době, než měl tatínek oficiální soud. Ten se uskutečnil 19. září 1952 v Praze. Zúčastnila se ho jeho žena s neteří. Rozsudek za velezradu a vyzvědačství zněl dvacet let žaláře, odnětí všech práv a majetku, což byla i polovina rodinného domu na Košutce. Ta již byla několik měsíců v užívání cizích osob. Maminka si v šedesátých letech musela svou polovinu domku znovu koupit, jelikož hrozilo, že se jí zmocní již třetí nájemník, ředitel instituce, která tyto konfiskáty měla na starost. Ludmilina teta Marie Ulmanová byla odsouzena na pětadvacet let odnětí svobody. Celou vazbu až do roku 1963 prožila ve věznici v Pardubicích. Tatínek absolvoval výslechy v Plzni „na gestapu“[7] a odseděl si celkem osm a půl roku. Nejprve byl vězněn na Pankráci a pak ve Valdicích u Jičína. „To si pamatuju, byl to strašný barák. Tam jsme byli za tatínkem, to byla první návštěva, kdy jsme viděli jenom jeho oči. Byla mezi námi stěna, něco na způsob skla s drátěnou vložkou. Akorát ho bratr zahlédl, když ho odváděli. Snad nebudu plakat... Říkal, že byl úplně zničený.“ Tatínek byl poté vězněn v Opavě, na Ruzyni a Mírově. Pro Ludmilu byly návštěvy na Mírově zničující. „Nesměli jsme se k němu přiblížit, nesměli jsme si ani ruce podat.“

Propuštěn byl na amnestii Antonína Zápotockého v roce 1960. Domů se vrátil s podlomeným zdravím. Když se dal trošku do pořádku, šel se podívat za kolegy na magistrát do své bývalé práce. „Všichni před ním utekli a jeden se dokonce schoval do skříně. Jediný, kdo se zachoval statečně a byl i na jeho pohřbu, byl pan inženýr Wirfel.“ Tatínek dlouho marně hledal práci. Nakonec nastoupil k zemědělskému podniku na výkopové práce pro meliorace na Hadačku na Kralovicku. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu však musel jít na operaci a brzy nato ve věku pouhých pětašedesáti let zemřel. O tom, co zažíval ve vězení, před rodinou mluvil nechtěl a vlastně ani nemohl.[8] „Musel podepsat absolutní mlčenlivost, jinak by následovalo opětovné zatčení.“ Přestože bylo mamince složkami policie podsouváno, ať se s ním rozvede, ani v těžkých časech jej neopustila. Dala tak dětem příklad, jak si zachovat rovnou páteř a čest. Svého muže přežila o sedmadvacet let.

Nekončící trable s bydlením

Život v domku na Bolevecké návsi byl krušný. Vodu na praní nosili z ulice v litinovém hrnci do necek, ve kterých maminka prala. „Když byla zima, tak jí tam prádlo, které namáčela, i zmrzlo.“ Ludmila Cibulková trávila čas na malém opuštěném statku kolikrát úplně sama. „Díky tomu jsem byla celý život vůči nějakým atakům, co na mě byly, mnohem odolnější.“ Rodina byla krátce před tatínkovou smrtí vystěhována z boleveckého domu. Dům si totiž nárokoval maminčin bratr a jeho syn. Mamince pomohl ředitel Pozemních staveb. Přestěhovali se tedy na doporučení do bytu 1+1 od Pozemních staveb na Bory. Ludmilina sestřenice Marie se provdala, bratr Jan šel na vojnu a maminka nadále pracovala v internátě. „Měla doslužby. Už tam nemusela škrábat jenom ty brambory, udělala si kuchařskou školu a byla kuchařkou. Už mohla i vydávat učedníkům obědy. Změnil se ten tlak, že nesmí vůbec nic.“

Zmařený talent

Ludmila měla odmala herecké nadání. Ráda přednášela. Hrála v ochotnickém spolku v Lidovém domě v Bolevci a všimli si jí i lidé, kteří pracovali pro televizi. Odhodlala se tedy a podala si žádost  s tím, že by šla studovat na nějakou nižší hereckou školu do Prahy. „A to přišlo velice striktně, abych se vůbec nezmiňovala, protože se asi nedostanu vůbec nikam… Že bude ve škole hlasování kantorů, jestli vůbec budu moct na stavební průmyslovku.“ S herectvím byl tedy amen. Na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni se ale nakonec dostala, jelikož se při přijímacím řízení umístila jako pátá. Také na průmyslové škole však byla pod neustálým dohledem. „Jakmile jsem něco zanedbala a dostala horší známku, přišly přes kantory ataky směrem k mamince na pracoviště. Že to není možné, že musím pořád dostávat ty nejlepší známky.“ Ludmila tedy napnula všechny síly a nakonec s úspěchem dostudovala obor Pozemní stavby. Bratr Jan se mezitím vyučil zedníkem v učilišti na Borech, kde maminka pracovala. Tamější ředitel byl sice komunista, ale maminky si pro její pracovitost vážil. „A když byly schůze na Košutce a ty soudružky tam rokovaly, že se zase budou na mamince mstít, tak tam vletěl a řekl, že jestli ještě uslyší nějaké výtky proti mamince a nebo někomu, tak že s nimi zatočí.“ Oblíbil si Ludmilina bratra a podařilo se mu dostat jej na stavební průmyslovku. Obor vodohospodářství vystudoval jako nejlepší žák. „Pak za ním přišel inženýr Hofmann, velice slušný pán, který měl bratra rád. Varoval ho, aby se nehlásil na vysokou školu, protože už je tady přípis ze stranického národního výboru s tím, že to vůbec nebude akceptováno. Nehlásil se tedy a nastoupil na vojnu.“

Vypadnout z té příšerné bolševické buzerace

Po dokončení studií na průmyslové škole se na vysokou školu raději nehlásila ani Ludmila. Nastoupila do tehdejších Závodů Vladimira Iljiče Lenina. Ve Škodovce absolvovala nejprve praxi a pak přešla do stavební projekce na Slovanech. Dle jejích slov tam kolem roku 1958 panovaly hrozné poměry. Ve Škodovce převažovaly osoby se silně komunistickým smýšlením a kdekdo byl sledován. Setrvat tam pro ni bylo neúnosné. Doslechla se, že České vysoké učení technické má zájem o studenty na obor Architektura či Pozemní stavby. Rozhodla se pro druhé, kde brali více uchazečů. „Mně nešlo ani tak o tu školu, jako o to vypadnout z té příšerné bolševické buzerace,“ říká. Přihlásila se na přijímací zkoušky, přičemž chodila na doučování z matematiky, aby je zvládla. Tak se také stalo. Ludmila s nadšením vyhlížela kombinované studium, tedy dva roky v Praze na škole a pak dálkově. Bydlení měla zajištěné v Praze na Letné u tatínkovy sestry, která tam byla lékárnicí. Psal se rok 1961. Rodina se do domu v Bolevci stále nemohla vrátit. Bydlel tam příslušník StB se svou rodinou. Ludmila Cibulková se těšila, jak na studiích zapomene na bolševické poměry v zaměstnání. Radost jí ale zkalila obsílka s přípisem z kádrového oddělení Závodů Vladimira Iljiče Lenina. „Že bylo staženo moje přihlášení z Českého vysokého učení technického v Praze, že nebudu studovat, že jsem dcera nepřítele socialistického státu. Tudíž bylo po studování.“ Nadále tak pokračovala v zaměstnání ve stavební projekci ve Škodovce. „Pak jsme se ze Slovan přestěhovali do nitra Škodovky, kde byly ty poměry ještě horší.“

Konečně doma

Ludmila se se svým budoucím manželem Antonínem Cibulkou, strojním inženýrem a závodníkem v lehké atletice, seznámila na cvičení v Husově ulici. V roce 1964 se za něj provdala a rok nato se jí narodila dcera Markéta. Poměry ve společnosti se zlepšily, a tak se rodina rozhodla, že napne své síly k tomu, aby konečně získala zpět svůj dům na Košutce. Ludmila, bratr Jan a maminka se složili a odkoupili zpět maminčinu zkonfiskovanou polovinu domu. Neměli ale šanci ani sílu se tam nastěhovat. Navíc museli sehnat byt pro tamějšího dosavadního uživatele domku. Opět jim pomohl ředitel učiliště Pozemních staveb, který navrhl, ať mu dají byt 1+1 Pozemních staveb, ve kterém dosud bydleli. „Takže ti se tam nastěhovali a my jsme se v roce 1969 mohli vrátit do naprosto zdevastovaného domku. Bylo to tak strašné, že jsme to hodně dlouho dávali dohromady. Když to tak řeknu, tak vlastně donedávna...“ Manželé pobírali nízký plat a politicky se neangažovali. „Kdyby za mým mužem někdo přišel, ať vstoupí do strany, že se bude mít lépe, tak by se se zlou potázal. A ani mě by nikdo nikdy nepřemluvil, abych vstoupila do KSČ. A ani mi to nikdy nebylo nabízeno.“ Rodina Kabátových přišla v průběhu několika stěhování o řadu cenností. Přišla také o pozemky, které náležely k bolevecké usedlosti prarodičů. „Po smrti babičky se totiž v dědickém řízení ke všemu přihlásil maminčin bratr a všechno dostal. Že půjde do JZD a že mu tudíž všechny pozemky patří. Přitom se nás vždycky stranil.“ Maminka si uhájila stavební pozemky na Lochotíně, kde je zhruba nynější bazén. „Ale stejně jsme o ně v roce 1975 přišli, protože začala panelová výstavba.“

Život ve svobodné době

Lidé, převážně sousedé, kteří rodině Kabátových ztrpčovali život, po roce 1968 otočili. Dle Ludmiliných slov se zaryté komunistky nejprve ze strachu z událostí v Maďarsku poschovávaly v sanatoriích. „Aby se někde nehoupaly na lucernách. Pak se zklidnily, že už o život nejde, a trochu změnily své počínání. Asi měly i nějaké svědomí.“ Zazvonily u Ludmilina domu a omlouvaly se jí, ta už ale měla jiné starosti. Osudový 21. srpen 1968 trávila s manželem na atletických závodech ve Varně v Bulharsku. Po krkolomném příjezdu vlakem je v Praze přivítaly tanky vojáků Varšavské smlouvy. V roce 1978 její bratr Jan s rodinou emigroval do Kanady. Asi v roce 1981, když byla na mateřské se synem Romanem, dostala pozvánku do borské věznice na vyšetřování ohledně bratrova útěku. Využila svého práva nevypovídat.

Na sametovou revoluci vzpomíná s nadšením. „To byla nádhera, když sem přišla svoboda. To jsem prožívala strašně intenzivně. A když tu byl pan prezident Václav Havel, tak bych pomalu vylezla až na špičku stromu, abych ho viděla.“ V roce 1995 byla po pětatřiceti letech ze zaměstnání ve stavební projekci vyhozena pro nadbytečnost, načež pracovala jako investiční referentka na Pedagogické fakultě v Plzni. Podílela se tak mimo jiné na rekonstrukci budovy fakulty ve Veleslavínově ulici. Po sloučení se Západočeskou univerzitou v Plzni pracovala jako investiční referentka i jako projektantka na děkanátu. Manžel pracoval jako výpočtář ve Výstavbách elektráren Škoda Praha.

Silná žena

Ludmila Cibulková se jako malé děvče naučila z traumatických zážitků oklepat. Neměla na vybranou. „Shodila jsem ze sebe i to, že jsem nemohla chodit domů do hezkého domku. Byly to takové kruté chvíle, ale dalo mi to strašnou pevnost v životě. Nikdo by mě nepřesvědčil stát se členkou komunistické strany nebo nějaké jiné podobné strany, ani v současné době. Velice dobře umím rozlišovat různé hanebné ideologie, které by nás chtěly zase ničit.“ Spolu se svým manželem žila v době natáčení v roce 2023 v domě, který rodina po letech komunistického útlaku získala zpět do svého vlastnictví.

[1] Hospodářství zmizelo. Dnes se na jeho místě nachází čajovna a Antické a egyptské lázně. „Byla jsem se tam podívat, když bratr přijel z Kanady. Vznikly tam egyptské lázně a já jsem ráda, že tam František Radkovský odmítl Zdeňce Blechové vysvětit kapličku.“

[2] Absolvovali například  XI. všesokolský slet v roce 1948 v Praze.

[3] „Nevím jaký. Spíš jsem to přečetla z knížek od paní Václavy Jandečkové nebo od paní Stanislavy Křížové, která o tom Jarově také píše.“

[4] „Hlavním představitelem odporu k novému režimu byl Václav Kožíšek, hospodář a obchodník s koňmi. Kožíšek si neuvědomil, že se doba změnila, měl k ostatním občanům velkou důvěru, jaká v obci panovala za války, kdy se všichni obyvatelé sjednotili proti Němcům, i když všichni věděli o prasatech chovaných „načerno“, nikdo je neudal. Obyvatelé obce si vzájemně pomáhali a společně přečkali druhou světovou válku. Kožíšek dál žil v této důvěře v ostatní, netajil se svým postojem ke komunistické vládě, vyprávěl v hospodě protirežimní vtipy, historky a neuměl si ani představit možnosti Státní bezpečnosti. Kožíšek hodně cestoval, v rámci svých obchodů měl řadu známých, jeho spolupracovníkem byl také řezník pan Ulman z Bolevce. Po jeho smrti udržoval dále kontakty s vdovou paní Ulmanovou, která byla zapojená do činnosti protistátní skupiny vedené Vasilem Kosťou.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/fencl-mojmir-20120329-0)

[5] „Řekli, že se má maminka vystěhovat a že jí nabídnou místo toho domu, kde měli nějakého dalšího nájemníka, kterého měli zájem tam umístit, faru. A místní fara v těch šedesátých letech, kdy k tomu došlo, vypadala tak, že tam nebylo skoro nic. Dveře, do kterých kdokoliv, i dítě, koplo, se rozevřely dokořán. Tak tam maminku přestěhovali, aniž u toho byla. Protože se nemohla toho přestěhování účastnit, tak jí vlastně všechno přestěhovali na tu faru. A dopadlo to tam tak, že co tam zůstalo cennějšího, třeba krásné kroje nebo nádherné loutkové divadlo… Tatínek té mé sestřenice, paní Marie Ulmanové, byl významný zápasník, řekla bych i evropský. Měl tam jakousi skříňku, která byla formou takového obrazu, kde měl významné medaile, což bylo taky strašně cenné. To se tam všechno rozkradlo, to si tam sebrali všerubští lidé. Takže nám tam zbylo jedině celopancéřové krásné  křídlo značky Förster, které se potom horko těžko převáželo. Maminka se domluvila s klatovskou konzervatoří, která za nějaký pakatel byla ráda, že tam to křídlo má, a možná ho tam má dodnes.“

[6] http://www.dcery.cz/print.php?nid=1031

[7] Gestapo v Plzni sídlilo na dnešní adrese Anglické nábřeží 7, tedy v současné budově Policie ČR, a v okolních domech měli příslušníci gestapa pronajaté byty.

[8] „Řekl, že mi řekne jen jednu věc. Že pro něj bylo nejhorší, když ho sebrali a umístili ho tady na takzvaném bývalém gestapu, ve vyšetřovací vazbě, kde stál celé dny a noci po kolena ve vodě.“