Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Cibulka (* 1950)

• narozen 18. března 1950 v Mariánských Lázních

• od dětství žil v Praze

• vyučil se galvanizérem, v roce 1968 nastoupil na praxi do podniku ZPA, kde pak pracoval skoro celý život

• 21. srpna 1968 byl svědkem střelby sovětských tanků na ministerstvo zdravotnictví

• v srpnu 1969 byl svědkem brutálního potlačení demonstrací na Tylově náměstí v Praze

• v roce 2024 žil nedaleko Berouna

Procházeli jsme kanály se svíčkami

Stanislav Cibulka se narodil 18. března 1950 v Mariánských Lázních, ale brzy se s rodiči stěhovali do Prahy na Vinohrady, kde se mu narodila v roce 1953 sestra. Nastoupil do školy v Legerově ulici a v páté třídě přecházel do školy v Londýnské. „Já jsem trošku zlobil, takže víceméně z doporučení školy jsem přešel.“

Škola Stanislava Cibulku moc nebavila, ale rád četl nebo chodil dvakrát týdně do Sokola. „Rodiče mě vždycky poslali, ať se jdu učit. Já jsem si lehl s učebnicí do postele a dovnitř jsem schoval knížku,“ vzpomíná. Ještě raději prožíval různá dobrodružství s kamarády. „Naše adrenalinová záležitost byla, že jsme doma sehnali sirky a svíčky a šli jsme dolů k Botiči a tam jsme procházeli ty kanály.“ Po dokončení základní školy nastoupil do učení na galvanizéra. Vyučil se v Ledči nad Sázavou, kde bydlel dva roky na internátu. Třetí rok měl praxi v Praze v podniku ZPA, tam pak pracoval následujících 26 let.

Janovice nikdy více

V roce 1968 dostal Stanislav Cibulka povolávací rozkaz k vojenské službě a umístěn byl do Janovic nad Úhlavou. Zajel se tam podívat a viděl, že se jedná o obrovská kasárna pro asi pět tisíc mužů.  „Mluvil jsem tam s těma klukama a ty říkali: ,Janovice nikdy více.‘“ Stanislav Cibulka se vrátil do Prahy a začal si zařizovat modrou knížku, protože měl velmi silné dioptrie. To se mu skutečně povedlo a na vojnu nakonec nemusel. „V tom roce 1968/69 to bylo všechno takový benevolentní. I u té komise mi předávali modrou knížku a ten kapitán říkal: ,Vidíte, to máte, jako byste vyhrál první místo ve sportce,“ vypráví.

Místo na vojnu nastoupil Stanislav Cibulka v roce 1968 na praxi do ZPA, a jelikož tam pracoval i jeho otec, tak jezdili každý den spolu z Vinohrad do Košíř, kde podnik sídlil. Dne 21. srpna, kdy Československo obsadila okupační vojska, nejezdila městská doprava, a tak se Stanislav Cibulka s otcem vydali do práce pěšky přes Vltavu. „Na Palackého náměstí byly tanky na mostě a nevím, z jakého důvodu, ale když jsme se tam přiblížili, tak začali střílet na ministerstvo zdravotnictví,“ popisuje. Stanislav Cibulka s otcem se kryli a podařilo se jim proběhnout kolem a dojít do ZPA, kde už probíhaly manifestace.

Hráli Dívku pihovatou a stříleli do lidí

Rok po invazi, v srpnu 1969, probíhaly po celé zemi demonstrace proti sovětské okupaci. Stanislav Cibulka chodil na Václavské náměstí, kde byli demonstranti brutálně napadáni policisty a lidovými milicemi.  „To byly takový speciální jednotky, který měli dlouhý obušky a vrhaly se na ty lidi. Jim bylo jedno, jestli je to starý člověk nebo kdokoliv.“

Nejstrašnější zážitek ze srpna 1969 prožil Stanislav Cibulka na Tylově náměstí, kde bydlel. V tu dobu už chodil se svou budoucí ženou a zrovna se vracel od ní domů. Už při příchodu na náměstí ho zaskočil křik a hluk. „Přijdu na Tylák a tam vidím, že tam z tramvaje je barikáda, ze stánku na buřty je barikáda a dole na I. P. Pavlova byli policajti a měli gazíka a na něm měli reproduktor asi dva metry velkej a hráli Dívku pihovatou. Na to nezapomenu,“ vypráví.

Až zpětně mu došlo, že policisti pouštěli nahlas hudbu, aby nebylo slyšet, že střílí do demonstrantů. V tu chvíli ho to vůbec nenapadlo a chtěl přejít ulici a jít domů. „Vedle mě se kluk chytil za břicho, dostal kulku, tak hned ho vedli do těch sanitek.“ V tu chvíli pochopil, jak je místo nebezpečné, rychle se otočil a domů šel oklikou přes náměstí Míru.  „Večer přijely naše tanky, rozhrnuly ty barikády a každýho, koho tam našli, zmlátili strašně. Nikdy jsem neslyšel, že by se o tom veřejně povídalo,“ říká.

Vadilo mi, že člověk musel té do práce

V květnu 1971 jel se svou přítelkyní a její rodinou na chatu u Chebu. Cestou měli autonehodu, při které zemřeli rodiče jeho dívky. Na zadním sedadle seděl Stanislav Cibulka s partnerkou a jejím bratrem a všichni tři skončili na dlouho v nemocnici. Dva měsíce se léčil v Mariánských Lázních. „Vlastně jsem se tak vrátil do místa, kde jsem se narodil,“ dodává.

V roce 1972 se oženil a s manželkou se hodně věnovali cestování. Podívali se do Bulharska, Jugoslávie, Libanonu, Sýrie nebo Mongolska. „Mongolsko samozřejmě muselo být spojené se Sovětským svazem. Cestou jsme se museli stavit v Moskvě.“ Stanislavovi Cibulkovi na životě v socialismu nejvíc vadilo, že nemůže cestování věnovat víc času, ale o emigraci nikdy neuvažoval. „Mně vadilo, že člověk musel do té práce. Nemohl si třeba vydělat a být půl roku někde. Kdo nepracoval, tak byl zavřený jako příživník.“ V roce 1976 se manželům narodil syn, takže už tolik necestovali, ale i tak normalizaci prožíval příjemně. Měl dobrou partu kamarádů, mimo jiné herce Jiřího Lábuse, se kterými už od dětství hrál divadlo.

V listopadu 1989 chodil Stanislav Cibulka na Václavské náměstí protestovat proti režimu. „Tenkrát to byla taková oddechová zóna, tam se člověk chodil pobavit.“ Na začátku 90. let skončila firma ZPA a Stanislav Cibulka šel pracovat jako servisní technik na bazény. V důchodu přenechali s manželkou byt v Košířích synovi a přestěhovali se do Hlásné Třebáně, kde si přestavěli chalupu na celoroční bydlení. Tam je dodnes (2024) spokojený.