Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Chytka (* 1891  †︎ 1980)

• narozen 24. března 1891 v Ořechově u Velkého Meziříčí

• po základní škole sloužil u sedláků na Vysočině a jižní Moravě

• v roce 1915 rukoval v rámci všeobecné mobilizace do první světové války

• následující léta strávil v zákopech východní fronty i v ruském zajetí

• svědek událostí ruské revoluce 1917

• po válce se oženil s Anastázií Vítešníkovou a založil rodinu

• zemřel 1. června 1980 ve Smolné u Jevíčka

28. června 1914 zmáčkl devatenáctiletý Gavrilo Princip spoušť. Druhý den chtěl jít dvaadvacetiletý František Chytka na zábavu za muzikou. Ten večer se už v Tasově nehrálo. A pak ani žádný další. Namísto tance prožil následující roky v zákopech východní fronty, v ruském zajetí i uprostřed krvavé bolševické revoluce. V poli postupně ztratil všechny své přátele, doma mu mezitím zemřeli příbuzní. „Kulky po mně hvízdaly pořád. Vždycky, když se mu blejsklo z kvéru, tak jsem svůj kvér richtoval podle toho plamínku. On střelil, já jsem taky střelil. Potom už víckrát nevystřelil,“ vypráví František Chytka.

Srbští vojáci, i ženské, všichni měli kvéry. I malé děti střílely

František Chytka se narodil 24. března 1891 v Ořechově u Velkého Meziříčí do chudých poměrů. Rodiče neměli na oblečení ani na boty, do školy v sousedním Ronově chodíval naboso. Jednotřídku dle vzpomínek navštěvovalo 116 žáků, v lavici sedávali po deseti. Vyučování začínalo v 9 hodin – aby žáci ráno stihli obstarat hospodářství – a učilo se i o sobotách. František každý den vstával v pět hodin a před odchodem do školy pracoval na statku rodičů, odpoledne pak pomáhal na poli. Před vyučováním se všichni povinně modlili.

Po čtyřech třídách základní školy začal sloužit u sedláka ve Zhoři na Jihlavsku za 35 zlatých ročně. Coby pomocná síla v průběhu let vystřídal celou řadu hospodářství, pracoval i v brněnském Bystrci jako těžař dřeva, po Brně pak na koňském povoze rozvážel mléko. Od roku 1913 pracoval v Domašově na Brněnsku pro obchodníka s obilím, každé ráno vstával v jednu hodinu, od dvou už musel pracovat. Dodnes si vybavuje ceny v dobách pozdního Rakouska-Uherska: mléko stálo 12 až 15 krejcarů, pivo šest, metrák obilí 36 krejcarů. Své první jízdní kolo si pořídil z druhé ruky za 15 zlatých – kola byla drahým a nedostatkovým zbožím. Druhé, tentokrát už nové kolo, jej vyšlo na 85 zlatých, za tolik peněz se prý dala pořídit kráva.

29. června 1914, den po sarajevském atentátu, chtěl jít František Chytka s přáteli na zábavu. „Přijeli jsme do Tasova, muzika nebyla, byla zakázána, jelikož prej zavraždili následníka trůnu Ferdinanda. […] A už se všude vykládalo, s kým jsme mluvili: ,Rozhodně, teď je válka se Srbskem.‘ To už bylo nabíledni. Lidi chodili, žádný k žádnému nemluvil, no a skutečně, za pár dní vyhlásili mobilizaci a šli na Srbsko,“ vypráví.

„Rakouské velení si myslelo, že má dobré zbraně a že Srbsko přemůže za pár dní, že to opanují. Jenomže Srbové byli lepší bojovníci a lepší národovci, než jaké měl rakouský císařpán. Srbští vojáci i ženské, všichni měli kvéry, i malé děti střílely,“ přibližuje tehdejší situaci.

Všeobecnou mobilizaci vyhlásilo Rakousko-Uhersko 26. července 1914, necelý měsíc po atentátu. Branci se shromažďovali v Brně a František Chytka se zpočátku odvodu vyhnul. V březnu následujícího roku však musel rukovat. Nejprve do Jihlavy, kde strávil asi čtyři dny. Následoval přesun vlakem přes Vídeň a Budapešť na území jižního Maďarska. Bylo jich asi dvě stě, 13. hulánský pluk.

Zač jdeme bojovat? Za tuhle německou sebranku!?

Po čtrnácti dnech následoval další přesun, tentokrát na území Štýrska, kde vojákům jako kasárny sloužila bývalá škola. Tam začal vojenský výcvik – dennodenně, od rána do večera. „A vždycky večer, když už bylo po všem, tak jsme otevřeli okna a zpívávali jsme naše české písničky. A to jsme vždycky měli půl města pod okny! Poslouchali a tleskali. To se stalo mockrát,“ vzpomíná dojatě. Jednoho dne přišel rozkaz: „Fronta hořela, tak kdo dobrovolně půjde na frontu? Potřebovali jich 200. Věděli jsme, že když se nepřihlásíme sami, tak nás nakonec stejně vyberou a budeme muset jít. A my už jsme tam toho měli plné zuby, tak se jich hlásilo více, než potřebovali,“ vzpomíná.

Následovalo putování zpět na území jižního Maďarska. Všichni museli podstoupit zdravotní prohlídku a očkování. „Zač jdeme bojovat? Za koho jdeme na frontu? Za tuhle německou sebranku!?“ říkal si tehdy čtyřiadvacetiletý František. „A v tu chvíli jsem si umínil, že jak se někde na frontě udělá díra, tak hned jsem v Rusku. A taky se to tak potom stalo,“ dodává. Pět lokomotiv vyrazilo na frontu. Zastavily v noci kdesi na území dnešní Ukrajiny. „Spali jsme v příkopech podél železnice. Potkani po nás lítali, co tam bylo potkanů! To jsme nikde neviděli,“ vypráví. Vojáci pak měli pešky pochodovat směr Přemyšl, zatímco jejich velitel jel vedle nich na koni. 

Rusi šli, chlap vedle chlapa, na nás. A my jsme je ostřelovali

Přes Karpaty šli deset dní. Pak z dálky uslyšeli ostřelování. „Tam byly hrozné zákopy, hluboké! Týden nebo pár dní jsme tam leželi před lesem. Na znak jsme leželi a kule z kanónů lítaly přes nás, vždycky to hučelo.“ František Chytka patřil k průzkumnému útvaru. Pěšky pročesávali území mimo hlavní frontové linie a hledali nepřítele. Rakouskouherští vojáci neměli dostatek jídla ani vybavení, jejich ruští nepřátelé na tom podle vyprávění byli lépe. Nejednou se dostali do přímého střetu. „Prý je vepředu nějaká ruská hlídka a ta prej střílí. Tak jsme šli dopředu. Jenomže, pane jo, tam nebyla hlídka, tam byla celá ruská fronta! Silná.“ Rozpoutala se střelba. „Bylo nás dvě stě chlapů, víc nás průzkumníků nebylo. A jich bylo – jeden vedle druhého.“

Jednotka se dala na ústup, potřebovali co nejrychleji do zákopů. „A Rusi šli, chlap vedle chlapa, na nás. A my jsme je ostřelovali. Povídám: ,Michálku, já už mám jenom dvě patrony.‘ A on: ,Já už mám jenom jednu.‘ Tu jsme si vždycky nechávali pro sebe. Kdybychom narazili na nějakého špatného ruského vojáka, tak se zastřelíme sami, s tím jsme počítali.“

Nastala chvíle ticha, střelba se na obou stranách uklidnila. Pak přišel rozkaz k dalšímu postupu. „Já už jsem byl chytrej, tak jsem nešel dopředu. Vždycky jsem udělal deset, patnáct kroků a práskl jsem sebou na zem. Rusi na nás nestříleli, tak jsem se ani nemusel tak bát, ale nechtěl jsem být první, aby se tam píchalo bajonety jeden druhého, to jsme nevěděli, jak to dopadne.“ Zatímco se František držel opodál, v přední linii bojoval muž proti muži tváří v tvář.

„Rusi se vzdávali, zahazovali zbraně. Tak jsem tam přiletěl s bajonetem a na levé straně byl jeden Rus – tlustej, silnej, mladej chlap.“ František stál kousek od něj s bajonetem v ruce. „Vylezl ze zákopu a chytil mě za nohy, že má čtyři děti, tak abych ho nezabíjel. A já jsem si tak myslel: ,To je vůl! Vždyť já tě zabíjet nebudu.‘“ Za vojákem se znenadání objevil ruský důstojník a mířil na Františka pistolí. K důstojníkovi přišel zezadu Vídeňák Janeček a zbraň mu vyrazil z ruky. František si pak pistol nechal na památku.

Matko drahá, my vám to jdeme zapálit

Ruské zajatce odvedli a pokračovali dále. Jednoho dne narazili na maskované ruské zákopy a opět došlo k další střelbě. Vídeňák Janeček, který Františkovi o několik dní dříve pravděpodobně zachránil život, utrpěl těžké střelné zranění. „Řval tam chudák bolestí. Z druhé strany byl nějakej Haxa z Moravce. Když si na to vzpomenu – jak já jsem byl odhodlanej se nebát! To dál nešlo.“

Janečka odtáhl do ústraní a vyhledal zdravotníka. „On se na něj podíval, ten doktor, mávnul rukou a povídá: ,Marnost nad marnost.‘“ Všude kolem leželi těžce ranění a mrtví. „Janeček se natáhl a dodělal. […] Dole byly louky, tak jsme ho šli zakopávat. Pochovali jsme ho a ještě jsme mu udělali křížek a napsali jméno. A šli jsme zpátky na frontu.“

Přeživší postupovali několik dní. Po cestě míjeli hromady mrtvých nafouknutých koní. Vojáci nevěděli, kde přesně jsou ani kam míří. Nakonec se ukázalo, že to neví ani jejich velení. „Byli jsme špatně zavedeni. Naše velení, to byl samej blbec! Tolik lidí, kteří neuměli ani číst ani psát. Nevím, jak je to možné,“ říká. V jedné z průchozích vesnic dostal František rozkaz vypálit jeden z tamních domů. Zaklepal na dveře, otevřela mu mladá žena s dítětem. „A já jí povídám: ,Matko drahá, my vám to jdeme zapálit.‘ Ona klekla na kolena a volala všechny svaté, abych to nedělal.“

V domě žila jen ona a její stará matka, muži byli pravděpodobně na frontě nebo mrtví. František šel zpátky za velitelem, ten ale z absurdního rozkazu neustoupil. František Chytla ženám z domu vynesl osobní věci a jídlo. Pak dům podpálil. „Dodnes mě to mrzí, když si na to vzpomenu, proč jsem to udělal!? Bál jsem se neuposlechnout, ale neměl jsem to dělat.“ Tehdy se rozhodl, že musí za každou cenu z armády zmizet.

Bylo nás takovejch šedesát tisíc. Možná víc

Následujícího dne se vojáci opět dostali pod palbu. František – odhodlán dobrovolně padnout do zajetí – odložil zbraň a v napětí vyčkával. „Najednou se objevil Rus a uviděl nás. Seděli jsme v zákopu, namířil na nás flintu. Já povídám: ,Nestřílet, já mám kvér zapíchnutý.‘ Podíval se, viděl, že je to pravda a šel za náma,“ vypráví.

Voják odvedl zajatce Chytku, Konečného a Michálka za svým velitelem. Ten po nich řval a vytáhl pistoli. Všichni tři ve strachu jen nehnutě a mlčky stáli. Ruský voják pak něco řekl svému veliteli a ten zbraň schoval. Následoval nekonečný pochod. Šli mnoho a mnoho dní, než došli do Darnice – zajateckého tábora pro rakousko-uherské vojáky na kyjevské periferii. „Bylo nás tam takovejch šedesát tisíc, možná víc. Přišli jsme v noci, už byla tma, všichni leželi pod širým nebem a mrzlo,“ vzpomíná.

Zajatci si polehali, kde mohli – na zem, jeden přes druhého. Ráno následovala deportace vlakem za prací, neznámo kam. Každý den doprovázela zima a hlad. Neměli ani deky, jen trochu slámy a občas dostali pár polínek dřeva na příděl. „Tak jsme živořili, den ode dne,“ shrnuje. O jídlo se nechtěl nikdo dělit, kolegialita šla stranou a mezi zajatci často docházelo k násilí. Z tábora obehnaného ostnatým drátem se občas podařilo utéct a vyžebrat v nebližší vesnici jídlo. Venkované nabízeli boršč, za který jim sice byli zajatci vděční, ale potřebovali spíše chleba, nebo zkrátka cokoliv, co by si mohli pronést zpět do tábora a alespoň pár dní s tím vyžít.

Hrstka legionářů šla zachraňovat Rusko

Ti ze zajatých, kteří neměli boty, byli ušetřeni těžkých venkovních manuálních prací a zastávali pomocné činnosti v táboře. Vojáci proto často své boty záměrně ničili nebo vyhazovali do latrín ve snaze nejtěžší práci se vyhnout. V zajetí vystřídal František Chytka více míst – podle toho, kde zrovna potřebovali pracovní sílu. Po nějaké době vždy následoval několikadenní pěší přesun, zřídkakdy se přesouvali vlakem. Vybavuje si Žitomir, Kamenec Podolsky a další místa rozesetá daleko od sebe na území dnešní Ukrajiny.

Jeden z pěších čtrnáctidenních přesunů mířil na Zborov, kde měli zajatci kopat zákopy. Cestou je míjeli legionáři, kteří se přesouvali na frontu vlakem. „Bylo to k smíchu, oni jeli na frontu a ruské vojsko, hlavně kavalérie, utíkala z fronty, rabovala v obchodech, kde co bylo, všechno kradla. A naši chudáci, hrstka legionářů, šla zachraňovat Rusko,“ vypráví.

Zajatci se nakonec dostali až do města Dorohoi, dnes na rumunském území. Tam se František Chytka dočkal ukončení bojů na celé východní frontě v březnu 1918. Nastala paradoxní situace – carské Rusko utrpělo drtivou porážku a ze zajatce se stal dočasný vítěz. Jenomže válka jako taková ještě neskončila, na západní frontě nadále zuřily boje. František Chytka se – tou dobou už jen ve společnosti dvou dalších bývalých zajatců, Šindeláře a Brady – vydal na další z dlouhých cest.

Vzpomíná, jak ještě na území Rumunska přespali v jednom z tamních nevěstinců. „Bylo tam 5 děvčat, měly pěkné bílé peřiny, pět postelí. […] ,Ježišmarjá, my budeme spát v bílých peřinách!?‘“ zděsil se. „Čtyři léta člověk spával na holé zemi a teď bílé peřiny, to jsme si nedovedli představit. Ale bylo to tak,“ vypráví. Pak opět následoval přesun přes území dnešní Ukrajiny. Už poněkolikáté.

Tak jsem si zaplakal

Po cestě míjeli mrtvé koně podél cest. A taky smečky toulavých psů. „Spousta psů u koní žrala to maso. A Rusi zase, když šli pěšky, ty psy stříleli. Tak tam byla hromada postřílených psů,“ přibližuje. Rusko tou dobou sužovala krvavá občanská válka coby důsledek říjnové revoluce. V ulicích se střílelo, ve městech rabovalo. Bolševici i bělogvardějci Františkovi několikrát nabízeli zbraně, ať se k nim přidá v bojích proti druhé straně. To v žádném případě nechtěl. Jenomže domů se také nehrnul – věděl, že jej coby rakouskouherského občana pošlou opět na frontu, tentokrát západní. Nakonec doputoval až do města Lublin na polském území, které během první světové války Rakousko-Uhersko okupovalo. 

Tam se k němu konečně dostal dopis od matky – vůbec první dopis za celá ta léta. Stálo v něm: „Tatínek, že mě zemřel v sedmnáctým roce, bratr Bohumil zemřel v Jugoslávii v nemocnici v sedmnáctým roce, na podzim. Dědoušek, že umřel taky v sedmnáctým roce, po nich. Tak jsem si zaplakal.“ Rodinná tragédie nakonec znamenala vysvobození. František získal opušťák a po letech tak mohl v Ořechově navštívit osamocenou matku. Od té doby se domů z Lublinu podíval vícekrát. Mohl za to zhoršující se matčin zdravotní stav, kvůli kterému jej opětovně pustili, a nakonec i táhlý zápal plic, který postihl Františka. Na frontu se už nevrátil.

Nedlouho po uzavření příměří, v květnu 1919, se oženil s Anastázií Vítešníkovou a založil rodinu. František Chytka se dožil devětaosmdesáti let. Zemřel 1. června 1980 ve Smolné u Jevíčka na Svitavsku.