Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Chvojková (* 1937)

• narozena 21. listopadu 1937 v Benešově u Prahy

• roku 1939 se rodina musela vystěhovat ze Slovenska

• během válečných let žili v Kasejovicích a v Praze

• roku 1946 se rodina přestěhovala do Jáchymova

• otec Antonín Žalud zaměstnán ve vedoucí pozici v uranových dolech

• roku 1948 rodina přesídlila do Kutné Hory

• v letech 1949 - 1950 chodila Jana do skautského oddílu

• v roce 1950 byl Antonín Žalud zatčen a odsouzen v politickém procesu „Budování“ k 20 letům odnětí svobody

• v roce 1954 Antonín Žalud ve věznici v Opavě spáchal sebevraždu

• pamětnice nemohla z kádrových důvodů studovat

• po otcově smrti byla přijata na zdravotní školu v Praze, odmaturovala v roce 1958

• pracovala jako zubní laborantka, instrumentářka a technička

Zabili nám strýce

Jana Chvojková, rozená Žaludová, se narodila 21. listopadu 1937 v Benešově u Prahy do rodiny Antonína Žaluda, báňského inženýra a jeho ženy Jiřiny, rozené Nigrinové, dcery benešovského hoteliéra.

První dva roky svého dětství Jana prožila s rodiči na Slovensku, po vzniku Slovensk‎ého štátu se rodina musela vrátit do nově vzniklého Protektorátu. Nejdříve otce přeložili do Kasejovic, v roce 1940 do Prahy jako referenta pro rudné kutací práce na ministerstvo veřejných prací. Rodina bydlela na Praze 5 v malém bytě 1+1 v Radlické ulici.

Během války se Žaludovi v bytě tísnili ještě s tetou Marií a sestřenicemi Hanou a Evou, které u Žaludových nalezly útočiště po tragické události, kdy jejich manžela a otce Antonína Fuksu, ředitele okresní nemocenské pojišťovny v Benešově, za Heydrichiády zastřelili nacisté. (S Hanou Fuksovou, provdanou Bouzkovou v roce 2016 natočila rozhovor Paměť národa).

Jana vzpomíná na nálety a úkryty ve vin‎‎ných sklepích, v květnu 1945 pak vítali sovětské tanky. „Chodili jsme mávat Rusům. V tom šedesátém osmém už jsem jim nemávala, ale tehdy ještě ano. Mávali jsme pak také, když přijel z emigrace prezident Beneš. Byla jsem i na jeho pohřbu, když ho vezli do Sezimova Ústí. Zrovna jsme byli u babičky v Benešově a to je kousek,“ vypráví Jana Chvojková.

Akce StB „Budování“

Po válce se Žaludovi opět stěhovali, tentokrát do J‎áchymova, kam byl otec přeložen k státnímu báňskému ředitelství a dne 1. března 1946 byl jmenován náměstkem centrálního ředitele nově utvořeného podniku Jáchymovské doly, národní podnik.

Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo v podniku k personálním změnám. Z funkce ředitele Jáchymovských dolů byl hned 25. února 1948 sesazen bezpartijní příznivec lidové strany ing. Bohumil Hegner a nahradil ho politicky spolehlivější člen KSČ ing. Josef Čmelák. Antonín Žalud, který byl stoupencem sociálních demokratů, odešel ze svého postu o půl roku později, v srpnu 1948. Ve svém životopise uvádí „ze zdravotních důvodů.“ Místo dostal v ústavu pro průzkum nerostných ložisek v Kutné Hoře a rodina se tedy opět stěhovala.

Rodině Žaludových zbývaly dva roky relativně normálního života. V roce 1949 bylo z popudu StB zahájeno prošetřování údajné trestné činnosti vedoucích představitelů Jáchymovských dolů páchané v letech 1946 –1949. Mělo stejně jako jiné kauzy rysy cílené a připravované kampaně. V interních materiálech StB bylo zdůrazňováno, „že by se v tomto případě mohlo eventuálně počítat s velkým politickým efektem při soudním řízení, že by to mohl být podobný proces jako s Horákovou v jiném slova smyslu na hospodářském úseku.“ (zdroj: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, Díl III., připravili, J. Vorel, A. Šimánková a L. Babka)

Těžba uranu totiž byla hospodářskou prioritou režimu. Uranová ruda měla strategický vojenský význam a Sovětský svaz měl eminentní zájem kontrolovat a usměrňovat těžbu a ovládat vývoz. Kontrolu nad uranovým průmyslem si Sověti vynutili již koncem roku 1945 podepsáním pro ně výhodné československo-sovětské dohody o těžbě rud obsahujících radium a další radioaktivní prvky a o jejich dodávkách do SSSR.

Text politicky motivovaného trestního oznámení na významné zaměstnance Jáchymovských dolů a další, ze dne dne 27. března 1950 hovoří o obvinění celkem 41 osob. Celé skupině byly kladeny za vinu nikoli pouze běžné stavební nedostatky, ale údajná úmyslná sabotáž ve stavebnictví Jáchymovských dolů, která měla brzdit rozvoj Jáchymovských dolů s úmyslem zameziti zvýšení těžby uranové rudy, poškodit dobré vztahy mezi ČSR a SSSR, a tím vážně zeslabit sílu tábora míru a pokroku vedeného Sovětským svazem.“

Obvinění tedy měli provádět svou práci úmyslně nekvalitně, záměrně vnášet zmatky a chaos do organizace výstavby, práce a těžby, snažit se snižovat pracovní výkony a kvalitu odváděné práce, a to vše kvůli odporu k Sovětskému svazu a socialistickému zřízení.

Nakonec bylo obžalováno „jen“ 27 osob, přičemž do čela „škůdcovské“ skupiny byli postaveni bývalí ředitelé Jáchymovských dolů Bohuslav Hegner a Josef Čmelák a bývalí ředitelé stavebního oddělení Jáchymovských dolů Antonín Žalud a Stanislav Chmela.

Tátu zatkli, dětství skončilo

Pro Antonína Žaluda si dle vzpomínek jeho dcery Jany přišli příslušníci StB do bytu v Kutné Hoře v noci, když všichni spali. Tato noc 8. února 1950 je Janina nejhorší noční můrou. Bezstarostné dětství skončilo. „Přišli v noci, asi v půl jedné a mě s bráchou, kterému byly asi dva roky roky a mně dvanáct, vyhnali z postelí, které nám prohrabávali. Hrabali se nám i ve skříni. Nevím, co tam hledali, asi nějaké kompromitující materiály. Nenašli tam nic, ale tátu si odvezli,“ vypráví Jana Chvojková. Od té doby tátu viděla už jen jednou a to na návštěvě v Opavské věznici. „Jelikož brácha byl malý, celou návštěvu probrečel. Pro mě bylo hrozné, jak tam chodili ti strážci a rachotili s klíči, pořád zamykali a odmykali nějaké mříže. Ještě jsem nebyla dospělá, tak jsem se tam bála.“

Hlavní líčení s celou skupinou probíhalo před senátem pražského Státního soudu ve dnech 19.–24. března 1951. Stanislav Chmela byl odsouzen k trestu smrti, Bohuslav Hegner k trestu doživotního vězení a Josef Čmelák a Antonín Žalud k 20 letům odnětí svobody.

Později bylo prokázáno pěti vyšetřovatelům, kteří na akci „Budování“ pracovali, násilí prováděné na vězních. Vykonstruovanost procesu konstatovala a potvrdila komise ÚV KSČ pro prověření politických procesů v období let 1949–1954, která se akcí BUDOVÁNÍ zabývala v roce 1963. Přiznala „hrubé porušení socialistické zákonnosti tím, že na vyšetřovaných bylo použito násilí. Byli biti natolik, až se nakonec přiznali k předestřené trestné činnosti.

Studovat jsem mohla až po smrti tatínka

Otcovo zatčení a období, které následovalo, bylo pro rodinu extrémně náročné. Jiřina Žaludová, která do té doby zůstávala v domácnosti, musela nastoupit do práce, aby rodinu uživila. Rodina byla poznamenána stigmatem politicky nepohodlných, Jana Chvojková vzpomíná, že se se stále něčeho báli.

Jana v době otcova zatčení chodila do sedmé třídy, tříletého brášky Toníka se ujala babička v Benešově a vychovávala ho prakticky celé jeho dětství. Prarodiče sami prožívali velké útrapy. Jejich hotel Nigrin v té době znárodnili komunisté.

Třináctiletá Jana toužila po povolání lékařky, ale jakožto dcera politického vězně tvrdě narazila. Zjistila, že ji nevezmou na žádnou školu s maturitou. „Už mi bylo jedno, na jakou školu bych šla. Přišla jsem z žádostí o studium pro razítko k soudruhu řediteli okresního národního výboru, ale ten mě vyhodil se sovy: ‚To by bylo, aby se tady takoví rozlejzali‘. Tu větu si pamatuji dodnes a je ve mně pořád. Ten ředitel mě vůbec neznal, jen jsem si tam přišla pro razítko, a tohle si dovolil říct…,“ vypráví Jana, které nezbylo, než po ukončení základní školy nastoupit rovnou do práce – díky známostem získala místo pomocné síly v lékařské ordinaci. Spokojená tam ale nebyla, touha po studiích ji neopustila.

Jiřina Žaludová se zatím snažila vybojovat pro manžela milost. Dle vzpomínek pamětnice bylo vše na dobré cestě, tatínek se ale této dobré zprávy nedočkal. Všechny naděje zmařil telegram, že Antoním Žalud dne 12. září 1954 spáchal ve vězení sebevraždu. „Milost pro otce přišla, až po jeho smrti.“

„Škoda, že návštěvu nepovolili dřív, třeba by se trochu potěšil a nabral sílu pro další život. Změnit už se to ale nedá. Osud zasáhl a člověk ani nic víc po tom, co už si prožil, nečekal. Ani se nechci dívat nazpět… Vzala jsem si pár dní volno, ale jinak jsem byla v zaměstnání, abych na to hrozné nemusela myslet,“ cituje Jiřina z maminčina dopisu, který napsala po manželově smrti.

Možná si myslel, že mě tím zachrání?

V dopise, který kdysi psala maminka se o sobě Jana dočetla, jak po otcově smrti silně a nahlas plakala. Na to už si ona sama ale nevzpomíná. „Pěkné vzpomínky na tatínka mám. Hrál na kytaru, někdy tedy zahrál nějakou písničku a já si zazpívala. Jinak byl ale hodně v práci a moc jsem si ho neužila. Ve vězení ho k tomu určitě dohnali. Umučili ho.“ Pro Janu Chvojkovou je dodnes bolestivé, že vlastně neví s jistotou, zda se otec zabil sám, nebo mu ke smrti někdo ve vězení dopomohl. „Nevím ani, jestli se dověděl, že mě kvůli němu nevzali do školy. Třeba si myslel, že mě tím zachrání a že budu moct do školy?“ dohaduje se dodnes.

Otce nemohli ani pohřbít, protože jeho ostatky skončily v opavském hromadném hrobě. Dnes už jsou jeho ostatky převezeny na hřbitov v Benešově, ale opět nemá rodina jistotu, zda ze společného hrobu u opavské věznice skutečně získali ostatky svého blízkého.

Jana Chvojková se dostala na školu až po otcově smrti. Odmaturovala v na zdravotnické škole v Praze v roce 1958 v oboru zubní instrumentářka. Po absolvování školy se dostala na umístěnku do Nymburka jako zubní laborantka, později pracovala jako zubní technička. V roce 1961 se vdala.

Než se tu zabiješ, nechceš do skauta?

Od roku 1949 chodila Jana v Kutné Hoře do skautského oddílu. K Vánocům předešlého roku dostala kolo a na něm stále jezdila v okolí. Sledovala ji tam skupina starších děvčat. „Jedna ta holka říkala: ,Holčičko, než se tu zabiješ, nechtěla bys chodit do skauta?´ A to jsem chtěla.“ Jana Chvojková vzpomíná na skládání skautského slibu na táboře na Šumavě. V oddíle se jí velmi líbilo, ale bohužel vstoupila do Junáka v době, kdy byl ve velké nelibosti komunistického režimu. V roce 1950 byla organizace zakázána. Pamětnice vzpomíná, že zákaz všechny obrečely. V Kutné Hoře pak později začala hrát loutkové divadlo, kde se seznámila se svým budoucím mužem. „On tahal za nitky a já jsem loutky mluvila. Pak mě tahal za nitky cel‎‎ý život.“ Společný koníček zůstal manželům Chvojkovým i po svatbě.

V létě 1968 byla Jana Chvojková s rodinou na dovolené v Krkonoších. „Děti hlídal tchán a manžel a my jsme s maminkou šly na Sněžku. Až pod Sněžkou jsme se dozvěděly, že jsme napadení. Maminka, jak pamatovala válku, tak hned nakoupila nudle a zásoby.“ Všichni se báli, co bude dál a s velkými obavami jeli domů. „Cestou jsme viděli, jak hoří pneumatiky od aut. Báli jsme se, protože u silnic už byli sovětští vojáci.“

Už jsme se tomu mohli smát

O dvacet let později, když se komunistický režim hroutil, jezdila Jana s manželem do Prahy na demonstrace. „Pamatuji, že vysílali ten známý projev Milouše Jakeše, jak zůstal jako kůl v plotě. Tam už jsme se tomu mohli i smát.“ Z pádu režimu, který jí zabil otce, měla samozřejmě obrovskou radost. „Mrzelo mě, že se toho nedožila moje maminka, ta zemřela rok předtím,“ říká Jana.

Rok 1989 přinesl mimo jiné i znovuobnovení Junáka. Jana Chvojková měla už v té době děti, takže neměla příliš času na skauting, ale s přáteli z oddílu se začala pravidelně scházet. „Skauting mi pomohl duševně. Většinu času jsme se s tím ale nesměli chlubit.“ Do oddílu přivedla i svoje děti. Má radost z toho, že jeden z jejích vnuků dnes vede skauty v Kouřimi. Ještě donedávna se scházívala každé úterý ve čtyři hodiny se skautkami. Je stále členkou tzv. Svojsíkova oddílu, se kterým i jezdila každoročně na tábor do Prachovských skal. „My už nepotřebujeme ani Němce, ani komunisty, už se začínáme sami rozpadat. Už je nám všem přes osmdesát let. Tak už je to takový smutnější,“ říká Jana Chvojková

V době natáčení pro PN, v roce 2021 žila Jana Chvojková v domě s pečovatelskou službou Barbora v Kutné Hoře.