Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Chvojka (* 1943)

• narozen 23. července 1943 v Pyšelech

• vychován v demokraticky smýšlející rodině

• kvůli svému kádrovému profilu nemohl studovat archeologii na UK v Praze

• v roce 1963 promoval na Pedagogickém institutu v Českých Budějovicích

• očitý svědek střelby na Vinohradské ulici v období srpnové okupace v roce 1968

• kvůli svým politickým postojům a názorům se stále dostával do konfliktu s vedením školy, kde v letech 1964–1981 učil dějepis a český jazyk

• opakovaně vyslýchán StB

• odmítl spolupráci s StB

• ačkoliv v roce 1977 získal doktorát na FF UK, mohl pracovat jen na základní škole

• v roce 1981 školství definitivně opustil

• od roku 1981 až do odchodu do důchodu (2008) pracoval jako numizmatik v Jihočeském muzeu

Celou jeho učitelskou kariéru to bylo jako „chodit po provaze, ze kterého se dalo snadno spadnout“. Jiří Chvojka nastoupil jako učitel dějepisu a českého jazyka na základní školu hned po promoci v roce 1960. Ačkoliv v ČSR v průběhu šedesátých let docházelo k uvolňování komunistického režimu, ve školství to podle vzpomínek Jiřího Chvojky příliš znát nebylo. Aby nebyl nucen lhát, musel se od počátku vyhýbat mnoha tématům. To nejhorší ale přišlo později, v období sedmdesátých let. Ačkoliv se stále hlídal, pro své politické názory skončil mnohokrát u ředitele školy na vytýkacím řízení. Několikrát dokonce absolvoval výslechy StB. V sedmdesátých letech stačilo, aby dětem naznačil, že by jim byla užitečnější angličtina s němčinou než ruština. „A když už jsem tento pohovor absolvoval poněkolikáté, už mi začalo být naznačováno, že židle, na které sedím, se začíná povážlivě naklánět,“ vzpomíná na okolnosti, které ho nakonec v roce 1981 donutily školství opustit.

Rodiče byli vyhraněných názorů

Hned v úvodu rozhovoru Jiří Chvojka vzpomíná na svého otce, Arnošta Chvojku, kterého si velmi vážil a který byl podle všeho jeho velkým vzorem. „Otec byl starý masarykovec a doma se běžně vzpomínalo na první republiku,“ popisuje, jak u Chvojkových vyznávali demokratické ideály předválečné doby. Prostředí rodiny zásadním způsobem formovalo pamětníkovo pozdější vidění světa a smýšlení o společnosti. Oba rodiče po válce odmítali vzrůstající podporu komunistů, s novým režimem nesouhlasili a do KSČ nikdy nevstoupili.

Otec mě vzal na pohřební průvod Edvarda Beneše

Jiří Chvojka vyrostl v obci Pyšely u Prahy, kde měla rodina malý domek. Arnošt Chvojka pracoval jako úředník a matka Jiřina Chvojková (roz. Drastilová) se celý život starala o děti a domácnost.

Nedlouho po únorovém převratu v roce 1948 přeřadili Arnošta Chvojku na úřad do Prahy, kam se musel denně velmi složitě dostávat. Pamětník vzpomíná, že tehdy otce vídali se sestrou Alenou velmi málo a ekonomicky na tom nebyla rodina vůbec dobře. Všichni otcovo přeřazení z Pyšel do Prahy chápali jako pokárání za jeho všeobecně známý chladný postoj k nově nastolenému režimu. Jiří Chvojka vypráví, že komunistickým předákům v Pyšelech na otci vadilo mnoho věcí. Arnošt Chvojka chodil vždy pěkně upravený, v košili, nosil klobouk a měl jiné zájmy. V sobotu nikdy nechodil s ostatními pít do místní hospody, ale vyrážel se synem na toulky po českých pamětihodnostech nebo chodili do muzea, u jehož založení před válkou stál. „Lišil se od těch správných soudruhů, a kdo se liší, ten nikdy není oblíbený. Navíc o něm bylo známo, že režim opravdu nemusí,“ dodává k tomu pamětník.

Jiří Chvojka vzpomíná, jak ho otec v roce 1948, v jeho pěti letech, vzal na ramena a šli se spolu podívat na pohřební průvod Edvarda Beneše. Smuteční průvod vedli z Prahy po staré benešovské silnici do Sezimova Ústí. „Pamatuji si, že při silnici stálo velké množství lidí a že mě jako malého chlapce překvapilo, kolik lidí tam plakalo.“

Strana a vláda potřebovaly učitele – muže

Po ukončení pyšelské základní školy v roce 1957 nastoupil pamětník na gymnázium v Benešově u Prahy, kde v roce 1960 v necelých sedmnácti letech maturoval. Ačkoliv už dopředu tušil, že ho kvůli nesouhlasným postojům jeho rodičů na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy pravděpodobně nevezmou, přihlásil se na obor archeologie. Přijímací zkoušky úspěšně složil ještě před maturitou. Hned na místě mu ovšem bylo sděleno, že „přijímací zkoušky sice udělal, ale se svým kádrovým profilem bude lepší, když se poohlédne po něčem jiném, a že strana a vláda potřebují učitele – muže“. Doporučili mu proto studium na pedagogických institutech (dnešní pedagogické fakulty). V roce 1960 Jiří Chvojka nastoupil na tříleté studium učitelství českého jazyka a dějepisu v Českých Budějovicích.

Mnoha tématům se vyhýbal

Pamětník prošel pedagogickým institutem bez problémů, s velmi dobrými výsledky. V roce 1964 nastoupil jako učitel na základní školu na třídě Rudé armády (dnešní Rudolfovská třída) v Českých Budějovicích. Vzpomíná, že ačkoliv nastoupil na základní školu v čase tání totalitního režimu v polovině šedesátých let, ve školství uvolňování systému zaznamenal jen málo. „Učebnice, hlavně učebnice dějepisu, se pořád nesly v duchu, že jediný, kdo má patent na pravdu, je KSČ. A jediný náš opravdu nejvěrnější přítel je SSSR. Možná polevilo to, že už jsem dětem nemusel vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi dogmatismem a oportunismem, jako jsem to zažil na základní škole já,“ popisuje stav tehdejšího ideologií zatíženého školství Jiří Chvojka.

Jako asi nejproblematičtější hodnotí tehdejší výklad dějepisu. „Velká říjnová socialistická revoluce, vznik KSČ, úloha KSČ v našich dějinách, odboj za druhé světové války, kdy oficiálně byl jediný, komunistický. A přitom jsem moc dobře i z příbuzenstva, které se ho účastnilo, věděl, že kromě komunistického odboje existovala celá řada dalších a významnějších,“ vyjmenovává pamětník konkrétní témata, která se tehdy dětem těžce vysvětlovala. Podle vyprávění morálně složitou situaci často řešil tak, že se podobným tématům raději vyhnul, než aby byl nucen lhát.

Vstávej, jsme okupováni

„Byla to doba velkých nadějí. Všichni jsme tehdy byli přesvědčeni o tom, že Alexander Dubček je člověk na svém místě. Člověk, který dokáže ten komunismus trochu zlidštit, aby se dalo trochu lidsky žít, dýchat a nebát se, kdo mě zase udá,“ popisuje nadějné období Pražského jara pamětník.

Léto 1968 trávil tehdy ještě svobodný Jiří Chvojka u svých rodičů v Pyšelech. Ačkoliv se události srpna 1968 staly před více než pěti dekádami, má je Jiří Chvojka stále v čerstvé paměti. Jedenadvacátého srpna 1968 ho otec ráno vzbudil a lakonicky mu oznámil: „Vstávej, jsme okupováni.“ Jako všichni tehdy nevěděl, co přesně se děje ani co má dělat, ale věděl, že nemůže zůstat v Pyšelech, a jeho první kroky vedly do hlavního města. Vypráví: „Bylo mi jasné, že velké dějiny se nebudou psát v Pyšelech, ale v Praze. Takže jsem se do Prahy to dopoledne hned vypravil.“

Jeho křik si budu pamatovat do smrti

Jiří Chvojka za nesouhlasu rodičů, kteří se o syna báli, odjel do Prahy s plánem jít se podívat, co se děje na Václavském náměstí. Ale vlak, ve kterém to dopoledne seděl, už na hlavní nádraží nepustili a skončil ve Vršovicích. Místo Václavského náměstí tedy zamířil k budově rozhlasu na Vinohradské třídě. „Ta byla plná lidí. Tam byly tisíce lidí. A v tom davu byly tři sovětské tanky. Na těch klimbali unavení sovětští vojáci.“ Lidé se tam rusky snažili vojákům vysvětlit, že v Československu neprobíhá žádná kontrarevoluce. Pamětník dodává, že to vojákům bylo úplně jedno a že asi ani moc nevěděli, kde jsou.

„A pak se stalo něco, co nevím, jestli spískal nějaký provokatér. U jednoho tanku totiž někdo prorazil nádrž a hodil tam sirku. A ono to začalo hořet. Z tanku vyskočil mladičký důstojník se samopalem a začal střílet přímo do nás. Nikoli nad hlavy, nikoli do nohou, ale přímo do lidí. Přiznávám se, že jsem dostal strach. Nevěřila byste, jaký kravál dělá automat v ulicích v uzavřeném prostoru ve městě. Takže jsem zaběhl za roh do Balbínovy ulice do prvního vchodu, který tam byl, a udělal jsem velmi dobře, protože mládenec, který běžel za mnou, už nedoběhl.“ Postřelený mladík ležel a krvácel na ulici. Nikdo se neodvážil k němu ani přiblížit. Hrozilo totiž, že by došlo na další střelbu. Podle pamětníkových vzpomínek mladík zemřel dřív, než se k němu mohl dostat někdo s pomocí. A dodává, že jeho křik si bude pamatovat do smrti.

„Ten poručík chvílema střílel po Vinohradské nebo po Balbínově, jak zrovna měl náladu, takže to znamenalo přískoky od jednoho vchodu ke druhému, od druhého ke třetímu a tak dál. A doufat, že budu mít štěstí,“ vypráví pamětník, jak bylo těžké dostat se z Vinohradské ulice na nádraží. „Tenhle zážitek mi potom zůstal v paměti a zůstane mi tam, co budu živ.“

Druhý nejhorší zážitek v životě

Když se v září 1968 vrátil do školy, nálada mezi učiteli byla velmi skleslá. Jiří Chvojka svým kolegům vyprávěl, co v Praze zažil. Ale už v září 1968 mu někteří doporučili, aby tohle před žáky nezmiňoval. Všichni ve sborovně tušili, že srpnem 1968 se všechno změnilo.

Politickými prověrkami museli v roce 1970 projít všichni učitelé v ČSSR. Jiří Chvojka vzpomíná, že vedoucí jejich prověrkové komise byla kolegyně, kterou všichni znali a která se nechtěla nikomu mstít nebo nikomu záměrně škodit. Ale i přesto zmiňuje, že to byl po srpnu 1968 druhý nejhorší zážitek v jeho životě. „Znamenalo to předstoupit před komisi a mluvit ve smyslu: Ano, byl jsem hloupý, dělal jsem chyby, uvědomuji si to, ale slibuji, že už nikdy podobné chyby dělat nebudu,“ líčí průběh politické prověrky u nich na škole. „Když jsem pak vyšel z té místnosti, tak jsem si odplivl.“ Sám k tomu dodává, že to bral jako divadlo. Odříkal, co chtěli slyšet, a myslel si o tom své. Kdyby odmítl, hrozilo, že by byl ze školy odstraněn. Neuměl si tehdy představit, co jiného by dělal, kde by pracoval a jak by uživil rodinu.

TGM komunistům vadil víc než Adolf Hitler

Přestože prověrkami Jiří Chvojka prošel, problémy ve školství v sedmdesátých letech neustávaly, naopak jich přibývalo. Vzpomíná, jak několik nadaných dětí z jeho třídy nemohlo studovat, protože se jejich rodiče po roce 1968 dostali do sporu s oficiálním režimem. Hovoří o tom, že všichni cítili velkou nespravedlnost, která se dětem děla, ale nikdo s tím nemohl nic dělat.

Jako učitel dějepisu a českého jazyka se znovu a znovu dostával do konfliktu s ideologicky zatíženým obsahem učiva. Opět se vrátila doba, kdy bylo mnoho témat zakázaných nebo se vykládala způsobem, který byl pro pamětníka nepřijatelný.

Jiří Chvojka vypráví, jak jednou přišel do hodiny dějepisu inspektor. Pamětník tehdy probíral s deváťáky události první poloviny 20. století v ČSR. Inspektor ho prý upozornil, že fotografie TGM na nástěnce věnované danému tématu není vhodná a že ji musí sundat. „Zeptal jsem se, jestli tam mohu nechat Hitlera. Bylo mi řečeno: ‚Ten nevadí. Toho tam klidně, soudruhu, nech.‘ Vlastně svým způsobem logicky měl pravdu,“ dodává.

Učitelství bylo velmi rizikové povolání

Ačkoliv Jiří Chvojka mnoho témat ve výuce záměrně nezmiňoval, chodilo na něj mnoho udání jak od rodičů, tak od kolegů za nevhodné, s oficiálním názorem nesouhlasící poznámky, výklad učiva či názory. Často musel chodit k řediteli na vytýkací pohovory. Neskončilo to však pouze tam. Kvůli svým názorům se musel opakovaně dostavit na StB, kde podával vysvětlení svých tvrzení. Po několika výsleších mu příslušníci tajné bezpečnosti nabídli spolupráci. Chtěli na něm, aby udával své přátele z numizmatické společnosti, které byl členem od roku 1964. Udávat své kamarády ze spolku by však pamětník nedokázal, to byla hranice, kterou by nikdy nepřekročil. Spolupráci jasně odmítl a agentem StB se nikdy nestal.

Nutno dodat, že v Archivu bezpečnostních složek je uložen svazek s názvem Německo, který StB vedla na Jiřího Chvojku. Ve spisu jsou uvedeny okolnosti výslechů a jeho odmítnutí nabízené spolupráce s StB.[1]

Do KSČ nevstoupil z osobního přesvědčení

V období sedmdesátých let Jiřímu Chvojkovi na pracovišti doporučovali vstup do KSČ, ale odmítl. „Do KSČ jsem nevstoupil z osobního přesvědčení. Věděl jsem, že komunismus v našem národě napáchal ještě více zla než nacismus.“ V roce 1977 Jiří Chvojka získal doktorát na filozofické fakultě v Praze. Mohl začít učit na střední nebo vysoké škole, což byla práce, o kterou velmi stál, ale která mu i přes jeho odbornost nebyla dovolena. „Já jsem odmítl vstup do KSČ, spolupráci s StB, tak se potom nedivte, že ten tajemník pravil, že mě nechají učit jenom na základní škole a ať jsem tomu rád,“ vysvětluje, proč se do vyššího školství dostal až po roce 1989. Od roku 2008 Jiří Chvojka přednáší historii na univerzitě třetího věku na Jihočeské univerzitě.

Byl jsem jediný numizmatik na celé jižní Čechy

V závěru sedmdesátých let se situace na škole poměrně vyhrotila a pro pamětníka již byla velmi nepříjemná. Přestože měl práci ve školství rád, rozhodl se v roce 1981 ze školy odejít. Vzhledem ke svému vzdělání a celoživotnímu zájmu o numizmatiku nastoupil jako profesionální numizmatik do Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. „Tam jsem byl, jak se říká, za větrem. Protože kantořině, jak známo, rozumí každý, kdežto numizmatice nerozuměl nikdo. Já jsem byl jediný profesionální numizmatik pro celé jižní Čechy. Proto říkám, že jsem tam byl, jak se říká, za větrem,“ vzpomíná na důvody, které ho vedly ke změně zaměstnání. Jako numizmatik pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 2008.

Numizmatická společnost

Zájem o mince prý zdědil po svém dědečkovi z matčiny strany Františku Drastilovi, který jako správný učitel vlastnil několik mincí na ukázku pro své žáky. Dědeček mince vnukovi předal a ty se pak staly základem sbírky, která se od té doby neustále rozrůstá. Od roku 1967 je pamětník členem Numizmatické společnosti v Českých Budějovicích. V letech 1997 až 2022 byl jejím předsedou. Numizmatika nebyla jen jeho profesní vášní, ale numizmatická společnost a přátelé, které si zde našel, představovali v letech totality ostrov relativní svobody, možnost potkat se s lidmi podobně smýšlejícími a s podobnými zájmy. „Znamenala pro mě hrozně moc. Znamenala pro mě vlastně další náplň mého života,“ dodává k tomu pamětník.

Už jsem se nemusel bát, kdo mě zase udá

Jiří Chvojka se aktivně účastnil sametové revoluce v Českých Budějovicích. Sedmadvacátého  listopadu 1989 byla svolána generální stávka, na kterou se vydal spolu se členy Jihočeského muzea. „Ředitel muzea si nás svolal a pravil nám: ,Kdo dnes půjde na náměstí, tak ať už druhý den ani nechodí do práce. Dostane okamžitou výpověď!‘ Samozřejmě že jsme na náměstí šli všichni. Od odborných pracovníků až po uklízečky. A když jsme docházeli k náměstí, tak mě napadlo se otočit a za námi kráčel náš ředitel. Pro jistotu.“ Dodává jen, že ředitel muzea byl sesazen pár dní nato.

Rok 1989 hodnotí pamětník velmi pozitivně. „Otevřely se nám možnosti. Otevřel se nám svět. A já už jsem se nemusel bát, kdo mě zase poslouchá a kdo mě zase udá,“ zakončuje své vyprávění Jiří Chvojka.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.