Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Chvatík (* 1941)

• narozen 15. září 1941 v Olomouci

• vystudoval jadernou fyziku na ČVUT v Praze (1958–1964)

• mezi lety 1967 a 1989 pracoval jako vedoucí technického oddělení výpočetního střediska Továren strojírenské techniky v Praze

• mezi lety 1969 a 1972 byl externím aspirantem Jana Patočky na Filozofické fakultě UK

• po Patočkově nuceném penzionování organizoval filozofické bytové semináře

• v roce 1977 s přáteli ukryl Patočkovu pozůstalost a průběžně ji samizdatově vydával (do r. 1989 27 svazků Archivního souboru prací Jana Patočky)

• v 80. letech s týmem oponentů postupně překládal a samizdatově vydával Heideggerovo dílo Bytí a čas

• 1. 1. 1990 založil s Pavlem Koubou Archiv Jana Patočky

• 1990–1997 byl tajemníkem Pražské nadace pro Středoevropskou univerzitu

• 1990: Cena ČSAV

• 1997: Pamětní medaile Jana Patočky

• 2020: Cena Nadace Vize 97

Ivan Chvatík, ač absolvent jaderné fyziky, se od konce 60. letech intenzivně věnoval filozofii. Zásadním se mu stalo setkání s Janem Patočkou, jehož dílu nakonec zasvětil svůj profesní život. Po Patočkově smrti spolu s přáteli zachránil jeho literární pozůstalost a v samizdatu vydal 27 svazků jeho sebraných spisů. Zároveň v době normalizace navštěvoval a organizoval bytové filozofické semináře. V rámci Archivu Jana Patočky pokračoval ve vydávání Patočkových textů a péči o jeho odkaz i po revoluci.

 

Sirotkem v šesti letech

Ivan Chvatík se narodil v Olomouci 15. září 1941. Otec František pocházel z Kelče a byl bankovním úředníkem, matka Jindřiška, rozená Klobouková, pocházela ze statkářské rodiny z Velkého Týnce. V roce 1947 byl otec poslán do Žatce založit novou pobočku Zemědělské banky, rodina se za ním odstěhovala a malý Ivan tam nastoupil do první třídy. Už v listopadu toho roku se však stala tragédie, otec byl nalezen na toaletě v bance zastřelený. Jeho smrt byla deklarována jako sebevražda, Ivan Chvatík se však domnívá, že šlo o politickou vraždu, kdy si komunisté připravovali půdu – hlavě v pohraničí – už před únorem 1948. Matka zařídila převoz manželova těla do Velkého Týnce a vzala si prášky na spaní, dle pamětníka zřejmě omylem větší dávku, a na následky předávkování zemřela. Pamětník tak v šesti letech přišel o oba rodiče. Po jejich smrti pobýval u prarodičů Jindřicha a Marie Kloboukových ve Velkém Týnci. Po necelých dvou letech se ho ujala matčina sestra Marie Řihošková s manželem, inženýrem Miroslavem Řihoškem, vodohospodářem Projektového ústavu, kteří žili v Praze, kde Ivan nastoupil do třetí třídy. Navzdory tvrdosti začínajících 50. let se však naštěstí nesetkal s většími potížemi, s výjimkou učitele, který si na něj stěžoval kvůli četbě Rodokapsu.

 

Hledání moudrosti a první zaměstnání

V roce 1958 Ivan dokončil jedenáctiletku ve Štěpánské ulici a přihlásil se na fakultu jaderné fyziky na Univerzitě Karlově (posléze fakulta převedena pod České vysoké učení technické). Přijat byl na odvolání. Už během prvních let pochopil, že to není úplně to, co hledal – namísto moudrosti získával spíše fragmentární vědění, v lednu 1964 přesto školu dokončil. Ještě téhož roku byl přijat na aspiranturu v oboru kybernetiky u profesora Antonína Svobody v Ústavu matematických strojů. Před začátkem studia nastoupil na půl roku na vojnu. Když se vrátil, zjistil, že profesor Svoboda mezitím emigroval do USA. A tak pamětníkovi nezbylo než si hledat zaměstnání. Našel ho v podniku Aritma v pražských Vokovicích, kde se dokončovala výroba děrnoštítkového počítače, tzv. DP 100, dle Svobodova návrhu. Chvatík zde působil v oddělení logiky, sestavoval detailní popis obrovského stroje, který už byl ve stadiu přípravy funkčního vzorku.

 

Datasaab a zahraniční cesty

V roce 1967 přešel Chvatík do Továren strojírenské techniky (TST) se sídlem v ulici Politických vězňů. Pod tento kolos patřilo cca 20 podniků lehkého strojírenství po celé republice. Generální ředitelství se rozhodlo modernizovat a zakoupit pro plánování a účtování všech závodů švédský počítač Datasaab. Chvatík se stal vedoucím technického oddělení výpočetního střediska, měl se starat o chod počítače. Na této pozici zůstal až do roku 1989. Dozor u počítače musel být nepřetržitý, s kolegy se střídali a měli volnou pracovní dobu. Chvatíkovi to umožnilo se vedle zaměstnání věnovat filozofii. Práce v TST mu zároveň přinesla možnost vycestovat do zahraničí – za účelem nákupu počítače i odborného školení opakovaně navštívil Švédsko. Zvažoval, že by tam zůstal a přihlásil se ke studiu filozofie, ale přílišná orientace místní katedry na analytickou filozofii jej od tohoto záměru odradila. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy si domluvil studium filozofie v Kalifornii, ale nakonec uznal, že ani tamější zaměření neodpovídá jeho zájmu. Zároveň se v tu dobu seznámil s Janem Patočkou a jeho filozofií se zaměřením na fenomenologii, a pochopil, že to je to, čemu se chce věnovat.

 

Setkání s Janem Patočkou

Jan Patočka začal působit na veřejnosti na jaře roku 1968, na podzim téhož roku začal přednášet na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ivan Chvatík začal na Patočkovy přednášky pravidelně docházet. Všem bylo jasné, že Patočka je výjimečný filozof a že studentům jen školsky nepředává něco již dávno známého, ale naopak s nimi sdílí to, čemu se aktuálně ve svém bádání věnuje. Chvatík se proto dohodl s několika dalšími návštěvníky Patočkových přednášek, že je budou pečlivě zaznamenávat. „Bylo nás asi pět nebo šest, takže jsme si řekli, že každý bude psát zrovna tu větu, kterou si zapamatuje, a zapíše ji až do konce. A pak jsme doufali, že když ty zápisy zkonfrontujeme, že se budou náhodným způsobem překrývat. Takže po přednášce, která byla většinou od 10:00 do 12:00, jsme šli k Jiřímu Polívkovi a tam jsme to celé odpoledne z těch zápisů kompilovali,“ osvětluje Chvatík metodu, skrze niž získali téměř doslovný přepis přednášek. Do skupiny patřili Jiří Polívka, Jiří Michálek, Jaromír Kučera a Marika Krištofová, která tyto ručně psané texty přepisovala na stroji. Tehdy se Ivan Chvatík rozhodl věnovat filozofii systematičtěji. Zvažoval přihlášku na fakultu, ale několik vyučujících mu místo toho doporučilo, aby se přihlásil rovnou na aspiranturu k Janu Patočkovi. Ten jej v roce 1969 přijal a Chvatík k němu začal docházet na konzultace.

 

Odstranění Patočky z fakulty

Na filozofické fakultě Jan Patočka ale nevydržel dlouho: postupně mu snižovali úvazek a po čtyřech letech byl v roce 1972 ve svých 65 letech penzionován. „Tímto způsobem se tenkrát zbavili velké řady starších intelektuálů, kteří se tam udrželi ještě z doby před okupací a byli pro normalizaci už velice nežádoucí,“ přibližuje tehdejší poměry na fakultě Chvatík. Tím také vzala za své jeho aspirantura u Patočky.

 

Útočiště v podobě bytových seminářů

Ivan Chvatík se s Janem Patočkou po jeho penzionování dohodl na pořádání bytového semináře. Přizval několik přátel se zájmem o filozofii, kteří Patočku již povětšinou znali z přednášek, a společně se věnovali Heideggerově stěžejnímu dílu Bytí a čas. Seminář se konal jednou týdně v letech 1973–1976 u Jana Patočky doma v Tomanově ulici na pražském Břevnově od sedmi večer až do půlnoci či jedné hodiny v noci. Text četli větu po větě, z německého originálu rovnou překládali do češtiny a text interpretovali, Patočka diskusi občas prokládal výkladovými přednáškami. Práce to byla intenzivní, kolikrát tímto způsobem za celovečerní seminář přečetli jen jednu stranu textu. Protože Patočku zajímal ve fenomenologii přechod od Husserla k Heideggerovi, rozhodli se v roce 1974 k úternímu heideggerovskému semináři přidat ještě čtvrteční husserlovský, zaměřený na Krizi evropských věd. Seminářů se kromě výše zmíněných účastnili Pavel Kouba, Miroslav Petříček, zřídka přišel i Petr Rezek a dále začali chodit i docenti z filozofické fakulty Milan Sobotka a Jiří Pešek s manželkou Jaroslavou Peškovou z pedagogické fakulty.

 

Přednáškové cykly

Paralelně k těmto komornějším seminářům probíhaly i Patočkovy přednáškové cykly. Jeden z nich pod názvem Péče o duši organizoval v letech 1973–1974 právě Ivan Chvatík. Na přednášky docházelo více lidí, takže Patočkův malý byt pro tyto účely nebyl dostačující. Scházeli se tedy v různých bytech, z opatrnosti před zásahem policie vždy jinde – a také pozvánky si předávali jen ústně, nikoli telefonicky. První přednáška proběhla u Ivana Santara, Chvatíkova spolužáka z jaderné fyziky, dále u Jiřího Michálka, Ivana Chvatíka atd. Přednášek bylo 10 či 11, nahrávaly se na magnetofon, který Chvatík propašoval ze Švédska, Marika Krištofová je přepsala na stroji, Ivan Chvatík zredigoval a Jan Patočka zkontroloval. Tímto způsobem vznikl autorizovaný text, který byl následně vydán pod názvem Platón a Evropa. Další významný Patočkův cyklus přednášek, který následně vyšel pod názvem Kacířské eseje o filosofii dějin, pořádal v letech 1974–1975 fotograf Krejčík.

 

Charta 77 a Jan Patočka jako mluvčí

Semináře u Patočky doma pokračovaly do prosince 1976, kdy se Patočka už intenzivně zabýval přípravou Charty 77. Vedle Václava Havla a Jiřího Hájka se stal jedním z prvních tří mluvčích Charty. Ti měli reprezentovat tři proudy, účast Václava Havla byla od začátku jasná, Jiří Hájek, někdejší ministr zahraničních věcí, zastupoval bývalé komunisty a intelektuální složku měl reprezentovat literární historik a teoretik Václav Černý, který již v minulosti svůj protikomunistický postoj vyjádřil. Protože však byl Černý poměrně konfliktní a výbušné povahy, stal se s jeho souhlasem místo něj mluvčím Jan Patočka. Účastníci semináře o ničem nevěděli, Charta 77 se připravovala tajně a původně bylo zamýšleno, že ji podepíše jen několik významných osobností. Poslední seminář uspořádal Patočka mezi vánočními svátky a Novým rokem, pak už jej Chvatík viděl jen jednou, když se náhodně potkali na poště. Události spojené s Chartou 77 nabraly totiž rychlý spád. Již začátkem ledna byl Patočka opakovaně vyslýchán StB.

 

Schůzka Patočky s nizozemským ministrem a její následky

Na začátku března navštívil Československo nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel. Jeden z novinářů, který jej doprovázel a měl předchozí zkušenosti ze zemí s totalitním režimem, Dick Verkijk, jej přesvědčil, aby se sešel i s někým z opozice, tedy s mluvčím Charty 77. Jelikož Václav Havel byl v té době ve vězení a Jiřímu Hájkovi před domem neustále stála policejní hlídka, sešel se s ministrem Jan Patočka. Schůzka se konala 1. března za přítomnosti holandských novinářů, Chartě 77 se tak dostalo publicity v zahraničí. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Prezident Husák, který se měl s van der Stoelem setkat, domluvenou schůzku zrušil. Patočku dva dny po schůzce začala vyslýchat StB. „Vyzvedli ho brzy ráno a vyslýchali ho celý den až do noci, vrátili ho domů kolem jedenácté hodiny. Dělali to proto, že toho dne bylo slavnostní otevření německého velvyslanectví, které tenkrát dostalo budovu, kterou má dodnes. A státní a policejní orgány se začaly bát, že ten nenápadný Patočka by tam mohl přijít a udělat tam další průšvih. Takže aby se to nemohlo stát, tak ho celý den vozili v autě a vyslýchali pořád dokola. To ho silně unavilo, a protože nebyl docela zdráv, tak se doma po půlnoci zhroutil a museli jej odvézt do nemocnice,“ popisuje osudný den Ivan Chvatík. Tam po deseti dnech, 13. března 1977, Jan Patočka zemřel. Během pobytu v nemocnici stihl ještě napsat několik krátkých textů o Chartě 77, které Ivan Chvatík považuje za důležité, neboť jí daly vysoký mravní pathos.

 

Záchrana Patočkových rukopisů

Rádio Svobodná Evropa informovalo o Patočkově smrti již týž den, tak se o tom dozvěděl také Ivan Chvatík. Ihned se s rodinou vrátil z chaty, kde tehdy byli, a jel rovnou k Miroslavu Petříčkovi, se kterým se dohodli, že musí ještě ten den odvézt z Patočkova bytu všechny jeho texty, neboť předpokládali, že hned v pondělí tam přijde StB dělat prohlídku. Spolu s Miroslavem Petříčkem, Jiřím Polívkou a Jiřím Michálkem se tam tedy večer vypravili, Jan Sokol, Patočkův zeť, je pustil do bytu, odkud veškeré texty odnesli, a Polívka je následně odvezl ke svému příteli. Nikdo další ze skupiny nevěděl kam. Tím byla Patočkova literární pozůstalost zachráněna.

 

Narušování rozloučení s Patočkou ze strany StB

Státní bezpečnost se zřejmě obávala, že by pohřeb Jana Patočky mohl přerůst do vyjádření politického odporu, proto rázně zakročila. Nejdříve příslušníci StB vtrhli na tryznu, kterou den před pohřbem uspořádala skupina filozofů v rámci psychologicko-filozofického semináře Jiřího Němce a Petra Rezka v Legerově ulici. Využili shromáždění k zatýkání přítomných chartistů, kterým chtěli zabránit v účasti na Patočkově pohřbu další den. Odvezli většinu účastníků, Jiřímu Němcovi se podařilo uniknout přes světlík, zatkli jej až cestou z Patočkova pohřbu. Lidé, kteří jeli na pohřeb autem, měli problém se tam dostat, protože je StB zastavovala daleko od hřbitova a nepouštěla dále. Samotný pohřeb byl rušen vrtulníkem a túrováním plochodrážních motocyklů Rudé hvězdy, takže proslov kněze nebyl vůbec slyšet (jak se navíc později ukázalo, dotyčný kněz byl dlouholetým spolupracovníkem StB). Na hřbitovní zdi měla StB umístěny videokamery, tudíž získala dobrý přehled o tom, kdo byl na pohřbu přítomen. Asi týden po pohřbu došla řada i na Ivana Chvatíka – StB jej zatkla v půl páté ráno a odvezla na celodenní výslech do Bartolomějské ulice. Chvatík byl již poučen, jak má vypovídat: „Nevím.“ „Nepamatuji si.“ „Odmítám vypovídat.“ Nakonec ho pustili, ale brzy se objevili u něj v práci a doporučili jeho propuštění. A „zase se ukázalo, že ta šedá zóna nebyla tak hrozná,“ hodnotí situaci Chvatík. Nadřízení straníci totiž zalhali, že je Ivan Chvatík díky zahraničnímu školení na počítač na svém postu nenahraditelný a že bez něj by se systém zhroutil. To generálního ředitele vystrašilo a vyhazov se nekonal. Pak se výslechy opakovaly každé dva či tři roky, překvapivě se Chvatíka nikdy neptali na Jana Patočku, z čehož pamětník usuzuje, že asi nevěděli, že se zabývá samizdatovým vydáváním jeho textů.

 

Zpracování Patočkových spisů

Po Patočkově smrti začal Chvatík spolu s Jiřím Polívkou, Pavlem Koubou, Miroslavem Petříčkem, Radimem Paloušem a dalšími pracovat na samizdatovém vydávání Patočkových textů. Když uplynul měsíc nebo dva od Patočkovy smrti a žádná prohlídka jeho bytu se překvapivě nekonala, Jiří Polívka vždy přivezl část textů zpátky do jeho bytu a zde se věnoval soupisu. Ostatní se mezitím věnovali přepisu a editaci. Kromě rukopisů z pozůstalosti vydávali Patočkovy přednášky z univerzity či bytových seminářů, ale i oxeroxované texty dříve publikované, avšak v době normalizace nedostupné (člověk musel v knihovně někoho znát, aby mu dříve vydané Patočkovy knihy byly zapůjčeny).

 

Systém vydávání samizdatu

Chvatíkovi se podařilo šťastnou náhodou zajistit kopírování textů ve velkém rozsahu, a to na nečekaném místě: Ministerstvu financí. V roce 1976 se na vojenském cvičení pro tzv. záložáky seznámil s Jiřím Vrtiškou, vedoucím ministerské rozmnožovny. Byl z kariérních důvodů členem komunistické strany, ale také to byl syn skauta a slušný člověk. „U Vrtišky jsem nakonec dosáhl toho, že pro mě dělal kopírování samizdatových věcí opravdu ve velkém měřítku. Podařilo se nám to rozvinout takovým způsobem, že jsem k němu chodil dvakrát týdně, vždycky jsem přinesl velkou tašku s malou krabičkou podkladů a odnášel jsem si tu samou tašku, nebo dvě, plné kopií,“ přibližuje Chvatík domluvený systém kopírování samizdatových textů, které probíhalo od roku 1977 až do roku 1990. Kopírovali zde nejen Patočkovy spisy, ale časem i spoustu jiných samizdatových textů, od románů až po zprávy o Chartě 77.

Kopie pak Chvatík nosil do vazárny, zejména té, která se nacházela v podzemí Městské knihovny ve Valentinské ulici. Když se o vazárnu začala zajímat StB, musel Chvatík najít náhradní vazárny. Mezi lety 1977–1989 takto vyšlo celkem 27 svazků, zpětně nazvaných Archivní soubor prací Jana Patočky. Chvatík si z bezpečnostních důvodů nevedl žádné vydavatelské poznámky, ale náklad každého svazku odhaduje na 100 nebo 200 kusů a dělaly se i dotisky. Exempláře Chvatík vždy rozdal několika spolupracovníkům a kolegům ze seminářů, velmi aktivní distributor byl Jan Vít. Tito lidé pak knihy šířili dál do svého okolí.

Od roku 1983 pamětník se spolupracovníky také připravoval Vybrané spisy Jana Patočky pro vídeňský Institut für die Wissenschaften vom Menschen (IWM), který měl jako jeden z prvních projektů vydávání Patočky v německém jazyce. Později Chvatík s Koubou navázali spolupráci i s Československým dokumentačním střediskem Viléma Prečana za účelem exilového vydání Patočkových sebraných spisů. Až do konce roku 1989 vysílali do zahraničí různými konspirativními i diplomatickými cestami balíky xeroxových kopií Patočkových textů.

Chvatík si při tom všem počínal natolik opatrně, že nikdy nevzbudil zájem StB ani ohledně rozmnožovny, ani ohledně Patočkovy pozůstalosti, navzdory množství osob, které do celého procesu byly angažovány. Po roce 1977 byl Chvatík vyslýchán pravidelně každé dva či tři roky, výslechy se však obvykle točily kolem počítačové špionáže ve Švédsku. Příslušníci StB mu nabízeli možnost odjezdu, „spolupráci, nebo emigraci“, což Chvatík vždy odmítl. Chvatíkův svazek se nedochoval, a tak dodnes neví, co všechno vlastně věděli. Domnívá se však, že tomu, že na jeho samizdatovou činnost StB nepřišla, napomohlo to, že celé roky balíky kopií, jejichž váhu odhadoval na 30 kg, nosil ručně v taškách a dopravoval metrem: „Myslím si, že pokud věděli, že takovýto velký rozsah kopírování existuje, tak si nemohli představit, že by se to dalo dělat bez automobilu. Ten já jsem neměl, takže jsem byl patrně jakoby mimo hru.“

 

Další rozvoj bytových seminářů

80. léta byla kromě samizdatových aktivit pro Chvatíka obdobím intenzivní organizace a navštěvování bytových seminářů. Studium bral on i jeho kolegové velmi vážně a důkladně. Již u Patočky na semináři Chvatík pochopil, jak je důležité texty číst v originále, přihlásil se tedy spolu s Jiřím Michálkem na kurz starořečtiny k doktoru Barešovi (kde se sešli mimo jiné i se Zdeňkem Neubauerem). A když kurz jazyková škola pro malý počet zájemců po několika letech zrušila, vzdělávala se skupinka u Bareše soukromě, většinou u Ivana Chvatíka doma. Na to pak navázal pravidelný seminář četby Platóna v originále, který se konal u Hany Hlaváčkové na Malé Straně ve Sněmovní ulici. Semináře se účastnili Pavel Kouba, Jiří Michálek, Josef Moural, Tomáš Hoskovec, Václav Žák, Aleš Havlíček či Petr Rezek. S touto partou jezdili i na víkendová soustředění.

Někdy v první polovině 80. let pozval Chvatíka Daniel Kroupa na svůj bytový seminář dějin filozofie, aby promluvil o Martinu Heideggerovi. Ukázalo se, že jedno sezení nestačí, a Chvatík začal na Kroupovu výzvu vést samostatný heideggerovský seminář. S Filipem a Lenkou Karfíkovými, Josefem Mouralem, Štěpánem Špinkou, Alexandrem Matouškem, Karlem Srpem ml., Lenkou Bydžovskou, Miloslavem Korbelíkem a Valerií Löwit se scházeli do konce 80. let, většinou u Josefa Mourala.

 

Překládání Heideggera

Ivan Chvatík brzy zjistil, že pro tyto mladší účastníky jeho semináře, kteří nezažili Patočkovo školení, je Heidegger nesrozumitelný, a rozhodl se proto přeložit jeho stěžejní dílo Bytí a čas do češtiny. Bylo mu jasné, že je to běh na dlouhou trať, proto vždy přeložil asi dvacet stran, které dal k opoznámkování kolegům Miroslavu Petříčkovi, Pavlu Koubovi a – před jeho emigrací do Vídně –Jiřímu Němcovi. Pak se nad textem sešli, slovo po slovu ho vylepšovali, Petříček vyhotovil finální strojopis a výsledek šel rovnou do samizdatu. Do revoluce takto vyšly v 17 dílech asi tři čtvrtiny z celkem asi pětisetstránkové knihy. Šlo o tenké sešity formátu A4 sešité sešívačkou, titulní stránky dělali autoři většinou svépomocí, jindy použili reprodukci obrazu či Kulhánkovu rytinu. Na každou z nich vybrali upoutávku, „šokující větu“ z textu uvnitř. Kromě Bytí a času se Chvatík pustil do překládání i Heideggerových kratších pozdních textů. Tyto překlady propašoval do Anglie, kde je Alexandr Tomský vydal ve svém exilovém nakladatelství Athenaeum a následně dopravil zpět.

 

Návštěvy zahraničních přednášejících

Chvatík se také zapojil do organizace návštěv zahraničních filozofických hostů, zejména z Univerzity v Oxfordu, kteří do Československa začali jezdit na výzvu Julia Tomina. „Oni většinou přijížděli na víkend jako turisté, tak první přednášku jsme udělali u Petra Rezka, u mě nebo u Ivana Santara, a to tajně pro skupinu lidí, kteří se chtěli vyhnout policejním obtěžováním. A teprve na druhý večer návštěvník šel přednášet k Juliu Tominovi, respektive Ladislavu Hejdánkovi, kteří seminář dělali otevřeně, a tam to buď proběhlo, nebo skončilo policejním zásahem,“ přibližuje systém přednášek zahraničních hostů Chvatík s tím, že v případě policejního zásahu to pro přednášející leckdy znamenalo vyhoštění z republiky. Přednášky zahraničních filozofů na bytových seminářích se konaly pravidelně po celá 80. léta až do revoluce.

 

Znaky tání a revoluce

Už asi rok před revolucí pamětník pozoroval, že se něco mění. Vzpomíná, jak se s blížícím koncem režimu výslechy civilizovaly a příslušníci působili kultivovaněji. V roce 1988 ho překvapilo, že – ačkoli nadále odmítal spolupracovat – mu vzápětí nebylo zabráněno v cestě do Řecka k moři. Tehdy si také troufl pořídit xerox, který umístili k Miroslavu Drozdovi a na kterém se kopírovaly mimo jiné politicky ožehavější věci, které si Chvatík netroufl kopírovat v rozmnožovně na ministerstvu. Kopírku Chvatík získal díky spolupráci s Nadací Charty 77  a Československým dokumentačním střediskem za účelem exilového vydávání Patočkova díla. Akci zařídila Jiřina Šiklová a stroj přivezl západoněmecký kulturní atašé: „To jsme převáželi tak, že jsme v noci zacouvali s naším autem do branky jeho vily, kde měl garáž. Během deseti vteřin on ze svého auta po tmě přenesl ten xerox do našeho auta a my jsme okamžitě odjeli,“ popisuje Chvatík předání. V létě 1988 mohl pamětník dokonce vyjet do Anglie, kde prostřednictvím Nadace Charty 77 a za finanční podpory George Sorose koupil počítač a dopravil jej do Československa.

V roce 1989 se spolu s Pavlem Koubou zúčastnil – s pomocí Timothyho Garton Ashe, Františka Janoucha a Kathy Wilkes – mezinárodního setkání v Inter-University Centre v Dubrovníku. Cestou tam jim zabavili diskety s Patočkovými texty, které připravovali k exilovému vydání, nicméně překvapivě je nechali pokračovat v cestě. Na zpáteční cestě pak Chvatíkovi zabavili ještě knihy, které si pořídil cestou ve Vídni. Asi týden po návratu si jej povolala StB na služebnu a všechny zabavené věci mu vrátila. „Ptali se, jestli to není poškozené, a tvářili se, jako by chtěli, abych si pamatoval, kteří hodní chlapci to byli,“ vzpomíná Chvatík na moment, kdy si uvědomil, že komunistický režim u nás nebude mít dlouhého trvání. Bylo to v březnu nebo dubnu 1989. V revolučních dnech v roce 1989 Chvatík chodil do sídla Občanského fóra v Adrii, kde se řešilo, co dál. Na pracovišti se také zapojil do převratu: „My jsme ve třech lidech drželi v šachu celé osazenstvo generálního ředitelství, to bylo asi 50 lidí.“ V pátek 24. listopadu tito tři vyhlásili generální stávku. Zarytým straníkům na změnu stanoviska stačil pouhý víkend: „Když jsme přišli v pondělí před budovu ředitelství, už tam ti funkcionáři byli, měli vlajky a organizovali odchod na Václavské náměstí.“

 

Intenzivní 90. léta

Ivan Chvatík konstatuje, že v 90. letech bylo oproti předešlé době „hodně bytí a málo času“. Poslední platónský seminář proběhl ještě po revoluci – a to dokonce v budově parlamentu u Václava Žáka, který se stal místopředsedou České národní rady. „Brzy po převratu se ukázalo, že už na to nemá nikdo čas, že těch nových úkolů je tolik, že se nedají zvládnout,“ vysvětluje zánik bytových seminářů Chvatík.

 

Založení Archivu Jana Patočky

Svou následující profesní dráhu zasvětil Ivan Chvatík péči o Patočkovo dílo. V práci dal výpověď a hned 1. ledna 1990 založil s Pavlem Koubou Archiv Jana Patočky (AJP) při Filozofickém ústavu Československé Akademie věd. AJP od počátku sídlil v Jilské ulici a v roce 1993 se spojil s Centrem pro teoretická studia (CTS) při Univerzitě Karlově, vedeným Ivanem M. Havlem. Instituce se tak stala společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. V témže roce Ivan Chvatík získal patro budovy v Husově ulici, kde původně sídlila Správa služeb Akademie věd a kde CTS sídlí dodnes.

Hlavní náplní AJP od začátku byla příprava a postupné vydávání Sebraných spisů Jana Patočky, jejichž koncepce částečně navazuje na samizdatový Archivní soubor, nicméně jde o nově uspořádanou a doplněnou edici. AJP dále spravuje Patočkovu pozůstalost a autorská práva, či uděluje licence k překladům (Patočkovy texty byly zatím přeloženy do více než dvaceti jazyků). A také se věnuje badatelské činnosti studující a rozvíjející fenomenologickou tradici Patočky i Husserla a Heideggera – pořádá konference, semináře a další akce, dodnes spolupracuje s IWM a dalšími institucemi. Do pečlivě uspořádaného archivu jezdí bádat odborníci z celého světa.

 

Zmařená šance na mezinárodní univerzitu v Praze

Vedle práce v Archivu Jana Patočky stál Ivan Chvatík i u zrodu Středoevropské univerzity (Central European University). George Soros, finančník a filantrop maďarského původu, který za komunismu dlouhodobě finančně podporoval různé neoficiální a disidentské aktivity, se po revoluci rozhodl založit v regionu střední Evropy kvalitní mezinárodní univerzitu západního střihu, aby tak podpořil zvýšení kvality vzdělání i celkový rozvoj regionu. Pro sídlo Středoevropské univerzity si v roce 1990 vybral Prahu. Chvatík se stal tajemníkem Pražské nadace pro Středoevropskou univerzitu a ve funkci setrval až do začátku roku 1997, kdy byla univerzita přestěhována do Budapešti. Měl na starosti jak dohled nad průběhem stavby budovy na pražském Žižkově (hotelu Olšanka), v níž měla univerzita sídlit, tak i jednání s úřady. Chvatíkovi není jasné, proč příspěvek státu univerzitě nebyl řešen přes Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale místo toho tvořil samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu. Znamenalo to, že musel každý rok dohlížet na to, aby tato kapitola z rozpočtu nevypadla, což se mohlo snadno stát vzhledem k tomu, že se v rámci celkového rozpočtu jednalo o poměrně zanedbatelnou částku. To však nebylo největší překážkou, která stála univerzitě v cestě. Přestože byl Soros odhodlán financovat většinu nákladů, nenašel na české straně podporu. Když s Václavem Havlem vymysleli, že by univerzita mohla sídlit v Lumbeho zahradě na Pražském hradě (ve stávající budově byla univerzita totiž stále jen v nájmu), byl Soros odhodlán celou stavbu plně financovat, protože už pochopil, že s investicí z české strany nemůže počítat. Přesto na české straně nebyla dostatečná vůle tento projekt podpořit. Jak se záhy ukázalo, zejména Václav Klaus, tehdejší ministr financí a posléze předseda vlády, a také Petr Piťha, ministr školství v Klausově vládě, dle Chvatíka nebyli existenci Sorosovy univerzity v Praze nakloněni. Po několika letech snažení se nakonec George Soros rozhodl přesunout univerzitu do Maďarska, odkud však nakonec byla v roce 2019 taktéž vyštvána – premiérem Viktorem Orbánem, který, paradoxně, od Sorosovy nadace získal v roce 1988 stipendium na studium na univerzitě v Oxfordu. Středoevropská univerzita přesídlila do Vídně.

 

Překládání a badatelská činnost

Paralelně s aktivitami spojenými s vydáváním Patočkových spisů i zakládáním Středoevropské univerzity se Ivan Chvatík zvládl věnovat i překládání. Od roku 1993 vydal ve filozoficky zaměřeném nakladatelství OIKOYMENH překlady několika Heideggerových spisů, včetně hlavního díla Bytí a čas, na kterém spolu s dalšími pracoval již před revolucí. Publikoval také několik studií zaměřených zejména na Patočkovu tvorbu. Za svou činnost obdržel ocenění jak od Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, tak i od Nadace Vize 97. Hledání moudrosti Ivana Chvatíka neomrzelo dodnes, stejně jako ho nikdy neopustila zvídavost a otevřenost a rád se každý týden účastní interdisciplinárních seminářů s ostatními členy CTS. V následujících letech má v plánu dokončit vydávání souborného díla Jana Patočky.