Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Natalia Chutorskaja (* 1955)

• narozena 8. září 1955 v Sovětském svazu, ve vesnici Novolabinskij

• otec byl vojenským pilotem, matka pracovala jako učitelka

• s rodiči se často stěhovala, žili v Ázerbájdžánu, Gruzii, Estonsku, na Dálném východě a na Ukrajině

• osm let prožila jako dítě v NDR

• lékařka v oboru gynekologie a porodnictví, kandidátka věd

• v letech 1991 až 1995 byla primářkou gynekologicko-porodnického oddělení Městské klinické nemocnice v ruském Toljatti

• v letech 1995 až 2016 byla přednostkou perinatálního centra v Toljatti

• v ruském Toljatti založila v 90. letech první soukromou porodnici v Rusku a 20 let byla její ředitelkou

• od roku 2016 žije se svou rodinou v České republice

Natalia Chutorskaja vyrůstala ve vzorné sovětské rodině – měla ten správný malorolnický původ, oba dědové bojovali ve Velké vlastenecké válce, maminka byla učitelka, tatínek vojenský pilot a stalinské represe se rodině bezpečně vyhnuly. O politice se doma zásadně nemluvilo a Natalia nepochybovala o tom, že sovětský svět je to správné místo k životu. Stačilo ale pár minut televizního přenosu z Václavského náměstí v srpnu 1968 a třináctiletá Natalia pochopila, že s její zemí je něco v nepořádku. Tato zkušenost o pár let později ovlivnila výběr jejího povolání – Natalia si zvolila profesi co nejvíce vzdálenou politice a stala se lékařkou. V roce 2016 se přestěhovala do České republiky za svými dcerami, které se vydaly profesně v jejích stopách a získaly pracovní uplatnění jako lékařky v Brně. Česko udivuje a inspiruje Natalii tím, jak pečuje o svou historickou paměť. Dojímají ji naše pomníky s fotografiemi vojáků padlých v první světové válce. Myslí si, že právě nedostatek úcty k individuálním lidským osudům v Rusku je jedním z důvodů právě probíhající války na Ukrajině.

Mnoho věděli, málo mluvili

Natalia Nikolajevna Chutorskaja se narodila 8. září 1955 v malé vesničce Novolabinskij v dnešním jižním Rusku, v širé stepi Kubáně, pravlasti ukrajinských Kozáků, sevřené ze západu Ukrajinou a z jihu Kavkazem a omývané vodami Azovského a Černého moře. Příjmení obou jejích rodičů končilo na písmeno „o“ – tatínek se jmenoval Nikolaj Vasilijevič Segeděnko a maminka Valentina Michailovna Maljučenko –, což naznačuje, že to byli pravděpodobně etničtí Ukrajinci. Natalia si tím ale jistá není. Její etnický původ ji vlastně nikdy nezajímal a teprve nedávno začala pátrat po svých předcích, o kterých má bohužel jen velmi málo informací. Doma se mluvilo rusky a o rodinné historii se mlčelo, snad proto, že sovětské 20. století bylo příliš bolestné a lidé na minulost vzpomínali jen neradi.

V dětství trávila Natalia prázdniny u svých prarodičů na Kubáni. Oba dědečkové bojovali ve druhé světové válce – jeden byl raněný, stopa druhého se ztrácela někde pod Stalingradem. Její babičky nikdy otevřeně nemluvily ani o minulosti své rodiny, ani o svém vztahu k sovětskému režimu. „Pro tu generaci jaksi nebylo v módě mnoho vyprávět, možná to bylo nebezpečné,“ zamýšlí se Natalia. Teprve jako dospělá se například dozvěděla o existenci strýce Gríši. Ukázalo se, že Gríša byl za války v německém zajetí. Pro sovětského vojáka to byla ostuda, se kterou nebylo možné v rodné vesnici po válce žít, a Gríša se raději odstěhoval neznámo kam: „Sám fakt pobývání v zajetí ho přiměl k tomu, že odjel a dál se s ním nikdo z rodiny nestýkal,“ vysvětluje Natalia. Gríša mohl být koneckonců rád, že neskončil v gulagu jako mnozí jiní vojáci Rudé armády, kteří padli do německého zajetí a po válce byli z Evropy odvezeni rovnou do sibiřských lágrů.

O gulagu se Natalia dozvěděla až koncem osmdesátých let ze samizdatové literatury a filmu. Do té doby o této stránce sovětské historie s nikým nemluvila ani doma, ani v kruhu nejbližších přátel. A to přesto, že prožila mládí na Dálném východě, kde byly za stalinských časů v provozu desítky lágrů a velká část zdejších obyvatel jsou dnes potomky lidí, kteří zde byli vězněni. „V sovětské době to bylo nejpřísnější tabu, dokonce i pro ty, nebo tím spíše pro ty, kteří tam byli. Mnoho věděli, málo mluvili,“ shrnuje Natalia. Rodiče o těchto věcech mlčeli už proto, že od lidí jejich profese se očekávala zvlášť vysoká politická uvědomělost. Otec byl nejen voják, ale také politruk, tedy zástupce velitele pro věci politické. Jak ale Natalia zdůrazňuje, nebyl to žádný fanatik: „Budu celý život otci vděčná za to, že veškerá jeho politika zůstávala před prahem našeho domu.“ Naopak to byl právě on, kdo ji seznámil se zakázanými autory, například básníkem Sergejem Jeseninem nebo zpěvákem Vladimirem Vysockým.

Za deset let deset škol

Kvůli profesi otce se rodina často stěhovala a Natalia měla díky tomu možnost poznat Sovětský svaz křížem krážem od jihu přes západ až po Dálný východ. „Za deset let deset škol,“ směje se. Jako dítě žila s rodiči v Ázerbájdžánu a poté v Gruzii, kde měli k Rusům ze všech sovětských republik nejvřelejší vztah. Dodnes miluje chuť a vůni kavkazské kuchyně. Natalia nezná žádné jiné národy, které by k sobě mívaly tak blízko jako Rusové a Ukrajinci nebo Rusové a Gruzínci. „Mnohonárodnostní složení Sovětský svaz zdobilo, byli jsme na něj hrdí. Zdálo se, že na tom není nic špatného. Všude zůstával zachován národní kolorit. Projevy nacionalismu byly, ale v mantinelech slušnosti a lidé se za ně styděli a odsuzovali je. Ach, kde je tohle všechno dnes? Kde jsou ty vztahy?“ lituje Natalia pozdějšího odcizení mezi Ruskem a těmito bývalými sovětskými republikami a obdivuje přátelský rozchod Česka a Slovenska: „Vždyť vy jste byli schopní se rozejít civilizovaně!“

Když bylo Natalii šest let, pobývala rodina jeden rok v estonském městě Tartu. Tady se poprvé setkali se špatně skrývanou nevraživostí místních obyvatel vůči Rusům. Natalia si živě vybavuje nezvyklou západní architekturu estonského města a také to, jak v těchto domech hledaly s maminkou podnájem. Nikdo s nimi nechtěl mluvit rusky. Podnájem nesehnali a rok museli bydlet s ostatními rodinami vojáků v tělocvičně. Pobaltí vnímala malá Natalia jako „absolutně jiný svět“.

Po vypuknutí Karibské krize v roce 1961 převeleli otce do Německé demokratické republiky. Zde prožila rodina osm let. Sovětští vojáci a jejich rodiny zde žili doslova za ostnatým drátem – měli zde k dispozici vlastní uzavřená městečka, kina, školy a nemocnice. „Neznali jsme nic než život našich rodičů a filmy, které promítali v Domě důstojníků. Měli jsme za to, že tak to má být,“ vzpomíná Natalia. Nepřízeň místních obyvatel nepociťovali: „Vždyť bylo teprve 15 let po válce, ještě žili její účastníci. Sovětská uniforma ještě vzbuzovala strach. Německý národ nemohl tak brzy zvednout hlavu.“ Sovětské děti se často setkávaly s německými pionýry, účastnily se společných akcí a letních táborů, vozili je do muzeí, galerií, do Drážďan a povinně každý rok na prohlídku koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Hromady vlasů, vytrhané zlaté zuby, krematoria, průvodci z řad bývalých vězňů s vytetovanými čísly na rukou – to vše zanechalo v dětské duši hluboké stopy.

Rok 1968 byl pro ni osudovým

V NDR je zastihl rok 1968. V srpnu dostal náhle celý pluk pohotovost a potom všichni otcové odletěli. Kam a proč nikdo nevěděl. „V posádce zůstaly jen ženy a děti a malý ochranný oddíl. Všichni se shromáždili v Domě důstojníků. ‚Na prosbu bratrského československého národa všichni vaši muži a otcové odletěli zachránit svobodu a nezávislost Československa,‘ vysvětlil nám nějaký soudruh,“ líčí Natalia. Ženy a děti si měly nachystat evakuační kufříky, sedět doma a čekat. Rodina Natalie vlastnila televizi, na které bylo možné chytat západní vysílání. Před televizí usedly všechny sousedky a jejich děti: „Najednou jsme uviděli Václavské náměstí v Praze, po kterém jedou naše tanky, na těch tancích naši sovětští vojáci a lidi na ně hází, co jim přijde pod ruku a křičí na ně: ‚Ivane, běž domů!‘ To byla katastrofa. Návštěva koncentračního tábora byla proti tomu dětské žvatlání. My děti jsme uviděly, že náš sovětský voják není žádný obránce, že ho nikdo nezval, že ho nikdo neprosil, ba co víc – na nás hází a nadávají nám. Tyhle záběry vidím dodnes, když zavřu oči.“ Asi není nutné dodávat, že doma jí nikdo nic nevysvětlil – ani matka, ani otec, který se ze „záchranné mise“ vrátil živ a zdráv.

V roce 1969, když bylo Natalii 14 let, se musela rodina přestěhovat do vesnice Seryševo na Dálný východ, nedaleko řeky Amur, která zde tvořila hranici mezi Sovětským svazem a Čínou. Otce sem převeleli kvůli tehdejším sovětsko-čínským teritoriálním sporům, které hrozily přerůst v ozbrojený konflikt. Již o tři roky později se Natalia stěhovala znovu, a to do 1 500 kilometrů vzdáleného Vladivostoku. Začala zde pod tíhou onoho přelomového zážitku z roku 1968 studovat medicínu, pro kterou se rozhodla jako pro obor co nejvíc vzdálený politice. Než stačila vysokou školu dokončit, stěhovala se s celou rodinou znovu, tentokrát do ukrajinského Vorošilovgradu, dnešního Luhansku, kde měl otec začít vyučovat na vojenské akademii. Na zdejší lékařské fakultě Natalia úspěšně dostudovala a stala se lékařkou v oboru gynekologie a porodnictví. Po škole se s manželem odstěhovala do Toljatti, města na Volze ve středním Rusku, pojmenovaném po italském komunistickém vůdci Palmiru Togliattim. Zde Natalia konečně zakotvila, založila rodinu a prožila 35 šťastných a profesně velmi úspěšných let.

Myšlenky, slova a činy se začaly konečně shodovat

V Toljatti zastihl Natalii konec socialismu. V té době zemřel na infarkt její tatínek, nebylo mu ještě ani 60 let. Natalia je přesvědčená, že za jeho předčasnou smrt může rozpad Sovětského svazu, který tatínek dramaticky prožíval. Ne proto, že by mu bylo líto impéria, ale proto, že jako člověk znající systém zevnitř tušil, že konec Sovětského svazu bude mít ještě dozvuky a vybudovat demokracii v zemi, která se stále cítí být říší, nebude tak snadné: „To, co se děje dnes, mnozí z jeho generace, a zejména z armády, předvídali. Protože žádná říše neumírá klidně a neodchází šlechetně a rychle. Dejte mi příklad ze světové historie – rozpadla se alespoň jedna říše bez krveprolití a bez tragédie? Ne.“

Devadesátá léta má Natalia spojená především s pocitem obrovské svobody. Rusko se otevřelo světu, lékaři se začali stýkat se svými zahraničními kolegy. „Přestali jsme myslet na to, co říkáme. Myšlenky, slova a činy se začaly konečně shodovat,“ říká Natalia. Zároveň ale dodává, že ne vše bývalo v Sovětském svazu špatné. Lékařské vzdělání bylo jedno z nejlepších a sovětský systém zdravotnictví byl světově uznávaný jako velmi efektivní. „Systém byl ideální, realizace špatná,“ shrnuje Natalia. Největším problémem byly chybějící léky, špatný technický stav porodnic a nehumánní přístup k rodičkám a novorozencům.

První roky po rozpadu socialistického režimu byly nicméně silně poznamenány vysokou hospodářskou kriminalitou. Zvlášť Toljatti mělo v té době pověst jednoho z nejzločinnějších měst v Rusku. „Přežili jsme,“ komentuje to lakonicky Natalia. Občas měla jako lékařka co do činění s místními mafiány: „I oni měli ženy a rodily se jim děti.“ Několik z nich dokonce z pozice primářky gynekologicko-porodnického oddělení přesvědčila, aby zainvestovali rychle nabyté peníze do výstavby první soukromé porodnice v Rusku. Ta byla postavena v roce 1995 na klíč finskou firmou: „To, co jsme udělali, byla pohádka. Děti se tam rodily do pohodlí, tepla a čistoty. Byl to kvalitativní skok do jiné medicíny. Poprvé jsem se nestyděla jít do práce, protože jsem věděla, že mám nezbytné léky a pomůcky. Protože pro lékaře není nic horšího, než když je bezmocný,“ říká Natalia. 

Máte stát s lidskou tváří

Do České republiky se jako první odstěhovala v roce 2008 mladší dcera Máša, která šla ve šlépějích své maminky a stala se gynekoložkou. Nejdříve rok studovala češtinu, úspěšně složila v českém jazyce nezbytnou aprobační zkoušku a začala pracovat jako gynekolog a porodník. Po nějaké době dostala pozvánku pracovat v Brně i starší dcera Irina, která byla tou dobou již uznávanou specialistkou v oboru reprodukční medicíny, kandidátkou věd a v roce 2005 byla vyhlášena nejlepší odbornicí asistované reprodukce v Rusku. Když zde pracovala nějakou dobu, řekla Natalii: „Mami, já už u nás asi nebudu moct pracovat. To je nebe a dudy.“ A tak se v roce 2012 přestěhovala s pěti kufry do České republiky Irina s manželem a dětmi a v roce 2016 přijela i Natalia. Rodina byla pohromadě. Když se jí ptají její známí v Rusku, jak mohla odjet, říká: „Vzali jsme děti a mozky a odjeli jsme.“ Starší dcera dnes pracuje v Brně jako lékařka na klinice a její manžel je urologem v Kyjovské nemocnici. „Díky mým dcerám se narodilo už hodně Čechů. Pokud se moje rodina vůči Česku něčím provinila, už to asi odčinila,“ říká s uspokojením Natalia.

S českou policií, hasiči, zdravotníky a jinými orgány veřejné služby má Natalia jen dobré zkušenosti: „Ocitla jsem se tu i v roli pacientky v nemocnici v Kyjově a byla jsem nadšená. Velmi se mi líbí, jak zde pracuje střední personál, zdravotní sestry. Jsou to velmi profesionální lidé.“ V prvním roce po příjezdu do Česka jednou špatně zaparkovala, dostala pokutu a předvolání na policii. Ten den měla zrovna narozeniny. Policista si toho v dokladech všiml, poblahopřál jí a opatrně se zeptal, jestli bude schopna zaplatit nevelkou pokutu. Natalia na podobně milé jednání ze strany státních zaměstnanců není zvyklá: „Tomu se říká lidská tvář. A ve vaší zemi je. Máte stát s lidskou tváří. Chraňte ten stát a chraňte tyhle mezilidské vztahy navzdory všem nedostatkům.“ 

Co ale Natalii dojímá nejvíc, je pozornost, kterou věnujeme odkazu našich předků. „Jestli chcete, řeknu vám, čím mě Česko nejvíc ohromuje. Na začátku každé vesnice u vás stojí pomník a na něm jsou fotografie, jména a příjmení lidí, kteří zahynuli v první světové válce. Z toho mám slzy na krajíčku. Jedna z hodnot lidského života je paměť uchovávaná nejen léta, ale celá staletí,“ říká Natalia. Podobně je fascinována tím, jak obyvatelé Klobouků u Brna, kde nyní (2023) s rodinou bydlí, pečují o paměť každého historického domu: „Jak vypadal kdysi, kdy ho zbořili, až do 15. století je zaznamenáno, kdo v tom domě žil – jaký člověk, kde pracoval, koho si vzal za ženu, kolik se jim narodilo dětí, příjmení všech dětí, jejich historie. Klobouk dolů! Tenhle vztah k lidskému životu, k historické paměti převyšuje a ospravedlňuje vše ostatní. Jsem ohromená. A chápu, čeho se mně nedostává. Chybí mi moje paměť.“

Není možné zůstávat otrokem v 21. století

Válka na Ukrajině obrátila na ruby život milionům lidí. Natalia a její rodina vše spojené s válkou intenzivně prožívá. „Říct, že jsme ve dnech po 24. únoru 2022 byli v šoku, je slabé slovo. Dosud nevím, jakými slovy to vyjádřit. Život se dělí na život do čtyřiadvacátého a po něm,“ říká chvějícím se hlasem. Starší vnuk hned v prvních dnech začal pomáhat jako dobrovolník ukrajinským běžencům v Hustopečích. Natalia na sociálních sítích vyzvala svou zemi k ukončení války a po zveřejnění příspěvku jí zmizeli téměř všichni ruští „přátelé“. „To bylo jedno z největších zklamání. Víte, když to 24. února začalo, zpočátku říkali, že je to válka jednoho člověka. Ale jak se ukázalo, není to válka jednoho člověka, bohužel. Říkali, že to bude neúspěch, protože válka nebude mít podporu. Ale podpora je. A poměrně velká. Je to pro mě katastrofa. Nemůžu pochopit, kde se vzali tihle lidi. Žila jsem mezi nimi, spolu jsme pracovali, přátelili jsme se,“ říká zdrceně.

Po emigraci vnější se nyní Natalia ocitla také v emigraci vnitřní. „Ztratila jsem svou vlast. Protože ta vlast, kterou jsem měla, nemohla zaútočit. Moje země tohle nemohla udělat. Ona nemohla něco takového Ukrajině nikdy udělat! Každá válka je špatná. Ale když mluvíme o válce mezi Ruskem a Ukrajinou, je to zcela absurdní věc kosmických rozměrů, je to jakési šílenství. Moje země se zbláznila. Je to jakási porucha na úrovni matrixu,“ říká smutně. Zároveň je ale přesvědčená, že velká část mladých lidí v Rusku s válkou nesouhlasí: „Tam zvítězil systém. Mládež, která určitě přemýšlí jinak, jistě existuje. Ale nemůžou zatím nic dělat. Jejich úkol je teď přežít. Proč jdou bojovat, proč nebyla neúspěšná mobilizace? Vždyť oni nejdou. Jsou tam vedeni!“ Natalia doufá, že občanský odpor dá o sobě časem vědět: „Není možné zůstávat otrokem v 21. století!“

Jsme jiní, ale já v tom vidím plus

V Brně navštívila Natalia nedávno výstavu pláten Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Zaujal ji zde obraz Zrušení nevolnictví na Rusi: „Podívejte se pozorně na reakce. Tam každý druhý stojí tak, jako by si říkal: ‚A co teď máme dělat? Dali nám svobodu. A přitom nám bylo tak dobře – pán řekl, pán nám dal práci, pán nás krmil.‘ Tehdy jsem si pomyslela: Možná proto se u nás nic nedaří. Ve většině zemí si svobodu museli vydobýt zespod za cenu velkých obětí, ale u nás svoboda přišla shora. Tahle víra v pána, v cara je historicky zaprogramovaná. Kam on lidi vede, tam oni půjdou. To je jeden z důvodů války na Ukrajině.“ 

Natalia si nic nepřeje víc než konec války a budování normálních vztahů. Ráda by se ještě dočkala toho, že bude moci zajet na Ukrajinu a do Ruska k hrobům svých rodičů. Mezitím vrací své rodině čas, který jim nemohla věnovat v době, kdy u ní byla na prvním místě práce. Je pyšná na své dvě dcery, ze kterých se staly výborné lékařky, manželky a mámy. Je vděčná za to, že ji a její rodinu dnes v Česku nikdo neodsuzuje kvůli ruskému původu: „Jsem ohromená reakcí v pracovních kolektivech u dcery a zetě. Když přišli a řekli, že v práci je podporují, že se jich ptají, jestli jsou v pořádku, a chápou, že to pro ně musí být těžké,“ říká Natalia s dojetím v hlase. Česká republika ji nepřestává příjemně udivovat. Doufá, že ona a její rodina mohou být pro naši zemi přínosem: „Chápu, že jsme zde přece jen na návštěvě, že to je váš domov. Nám jste jen dovolili tady žít, pracovat, přizpůsobit se, prožívat starosti všedního dne. S úctou přistupujeme k vašim tradicím. Jsme jiní, ale já v tom vidím velké plus. Snažit se stát Čechem není možné. Čechem se musí člověk narodit, stejně jako Rusem. Ale můžeme se obohacovat, protože není nic vzácnějšího než lidská komunikace.“