Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Chumchal (* 1941)

• narozen 9. května 1941 v Hranicích na Moravě

• svědkem osvobozování Rožnova v roce 1945

• vyučil se stolařem v Bystřici pod Hostýnem

• roku 1964 začal pracovat ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm

• v roce 1966 sňatek s Janou Barabášovou

• v roce 1968 narození syna

• v roce 2004 odchod do důchodu, dosud občas spolupracuje s rožnovským muzeem

Michal Chumchal je chodící studnicí příběhů z Rožnova a okolí, 40 let pracoval v rožnovském muzeu, kde zakládal konzervátorskou dílnu. Zmapoval historii rodin, žijících na rožnovských Dolních Pasekách.

Strýc Jaroslav se zabil, aby nepadl do rukou gestapu

Michal Chumchal se narodil 9. května 1941 v Hranicích na Moravě jako starší ze dvou dětí Marii a Janovi Chumchalovým. Maminka Marie, roz. Vokáčová, byla v domácnosti, tatínek Jan se živil jako stolař. Otec byl roku 1938 mobilizován. Po návratu dokončil stavbu domu na Horních Pasekách a roku 1940 se rodiče brali. Matka pocházela z chudé rodiny, měla pět sourozenců. Po svatbě pomáhala otci v dílně.

Otec měl čtyři sourozence, do jejichž životů zásadně zasáhla druhá světová válka. Tři otcovi bratři byli za války nuceně nasazeni. „Strýc František, který pobýval v Ústí nad Labem, byl automechanik. Spravoval nějakému esesákovi auto, a protože v tom 42. roce, jak Francie prohrála, tam byli zavření nějací francouzští zajatci, strýc přijel z Rožnova, údajně nabalil tři kufry šatstva a odjel. Protože byl taky zámečník, udělal nějaké paklíče a zajatce osvobodil. Když to gestapo vyšetřovalo, stopy vedly k němu. Než ho stihli zatknout, vzal si život. Jeho spolupracovníci pak poslali rodině fotku hrobu, na němž byl položen věnec s nápisem České dělnictvo. To bylo vše, co ze strýce zbylo,“ vzpomíná Michal Chumchal.

Další z otcových bratrů, Jaroslav, pracoval v rámci nasazení v Německu v továrně na soustruhu. Později se ocitl v Badenu, kde navázal vztah s německou dívkou Liselotte. Musel pomáhat při odstraňování trosek po bombardování. Prožil traumatizující zážitek, kdy během kopání v troskách zavadil o rozkládající se mrtvé tělo a nervově se zhroutil. „Doktor ho léčil tak, že byl málem na umření. Otec toho děvčete ho pak dovezl na vozíku asi deset kilometrů do jejich domu a tam ho doléčil,“ popisuje Michal Chumchal. Po nějaké době se Jaroslav objevil v chalupě na Horních Pasekách i s Liselotte a jejich malou dcerou Janou.

Nejmladší z bratrů, Bedřich, v osmnácti letech s kamarády vlezl do cizího sklepa, kde vzali jablka. Chytili je a tehdejší proněmecký starosta Robek jej za trest navrhl na nucené práce. „Byl někde v Alpách, a když se vracel z války, jako mladí kluci, dobrodruzi, se usadili v Kraslicích, kde v domech po odsunutých Němcích řádili a přežívali. Posílali domů různé předměty, psací stroj, harmoniku… Vlastně to nějakým způsobem vykrádali.“ Po návratu začal pracovat v rožnovské Tesle.

V lesích kolem Rožnova působili partyzáni. Po Slovenském národním povstání sílila jejich činnost i podpora místních obyvatel. Otcova nejstarší sestra Marie, provdaná za Stanislava Komínka, byla i s manželem zatčena 31. března 1945 za přechovávání partyzána, kterému poskytovali ve sklepě své chalupy úkryt tři a půl měsíce. Byli drženi v Kounicových kolejích v Brně a po válce propuštěni.

Se staříčkem jsme sledovali hořící Rožnov

Michalu Chumchalovi byly v roce 1945 teprve čtyři roky, pamatuje si zejména osvobození, které s rodiči trávili ve sklepě. Rožnov pod Radhoštěm nebyl původně strategicky příliš významný. Proto se zde také předpokládal hladký přechod fronty. Situace se ale změnila po osvobození Ostravy Rudou armádou. Rožnov se tak stal na několik desítek hodin pro ustupující Němce důležitým opěrným bodem a pro postupující Rudou armádu nečekanou překážkou. Ještě 4. května dopoledne běžel život ve městě jako obvykle, lidé nakupovali, pohybovali se v ulicích, nebyli nikým varováni, že se blíží fronta. Před polednem začali město ostřelovat Sověti z Hutiska, kde měli rozmístěná děla. Ve Stodolové ulici došlo k zásahu vojenského trénu s municí. Ta začala vybuchovat a poškodila široké okolí. Vzápětí propukly přímé boje, které trvaly ještě celý následující den. V neděli 6. května boje pomalu ustaly, německá vojska se stahovala, při ústupu ještě vyhodili do vzduchu Dolní most.

„Když Němci odešli, vylezli jsme se staříčkem na hůru a dívali se, jak Rožnov hoří. Zasažen byl obchod pana Kramoliše, který prodával oleje, byl to obrovský dům a úplně vyhořel. My jsme škodu neutrpěli kromě poškození střešní tašky zbloudilou střelou,“ vzpomíná. Poškozeno bylo mnoho budov ve městě, mezi jinými hotel Radhošť. „S otcem jsme po osvobození procházeli Rožnov a registroval jsem ty škody na náměstí a různě. V hotelu Radhošť byl ve sklepě umístěný koks na topení, to ještě úplně žhnulo,“ vzpomíná Michal Chumchal. Příchod sovětských vojáků se stal dědečkovi málem osudným. „Staříček vytáhl likér, mluvil s nimi rusky. Ptali se, odkud umí rusky a on řekl: ‚Ja bolševik‘. Hned ho chytili a uvázali ke stromu, že ho zastřelí. On ještě nevěděl, co jsou bolševici.“ Naštěstí se situace vysvětlila a dědečka pustili.

Díky vázanému vkladu se otec zadlužil

Válka skončila. Otec, který měl v domě dílnu pro ruční stolařskou výrobu, se rozhodl, že zakoupí stroje pro práci se dřevem. V rámci měnové reformy v roce 1945, která si kladla za cíl snížit objem peněz v oběhu, byly všechny peníze vyměněny v poměru 1:1 za československé státovky vytištěné v Anglii. Každý si mohl vyměnit maximálně 500 Kč, peníze nad tuto částku byly nuceně složeny na vázané vklady. Ty sice byly v některých případech uvolňovány, navíc z nich bylo možné čerpat na základě žádosti (např. sociální či lékařské důvody), ale v podstatě zůstávaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny a v podstatě propadly státu.

Spořitelna otci přislíbila, že peníze uvolní. Když už stroje dorazily na rožnovské nádraží a bylo potřeba je zaplatit, odmítli peníze vydat. Otec musel obcházet známé a vypůjčit si. Velmi se zadlužil. Pracoval pak ve dne v noci, aby dluhy splatil. Dostal revmatickou horečku, měsíc nebyl schopen se sám ani najíst. Doktor, který ho docházel léčit, požadoval padesát korun za každou injekci. Matka chodila po dlužnících, kteří nezaplatili za zakázky, aby mohla otci hradit léčbu a měli prostředky na jídlo. Vzpomíná, že na náměstí byl obchod pana Kopeckého, který dával lidem zboží na dluh. V té době na tom byla rodina zle. Roku 1946 vyhráli komunisté první svobodné volby.

V roce 1947 Michal nastoupil do obecné školy v místě bývalého Rudolfova Stefania. Vzpomíná, že v tu dobu ještě chodil do náboženství, které kolem roku 1949 bylo na školách nepovinné. „Když jsem šel roku 1947 do první třídy, učili jsme se ještě o Masarykovi. Když přišel únor 1948, pamatuji si, že byl těžký, mokrý sníh a velice napjatá atmosféra. Nerozuměl jsem tomu, ale ten stres ve škole, na ulici i doma, to byl Vítězný únor, tenkrát jsem to ještě pořádně nechápal,“ vzpomíná.

Jako syn živnostníka na průmyslovku nemohl

Měšťanku absolvoval v padesátých letech. Komunisté už drželi moc pevně v rukou, začínalo znárodňování, kolektivizace, politické procesy. Otcova živnost byla znárodněna roku 1953. „Otec marodil a nevydělával, musely se splácet dluhy. Nechtěl jsem chodit do školy, protože jsem musel nosit zalátané gatě a svetry, matka to těžce nesla.“ Michal Chumchal si vybavuje, že několik učitelů muselo ze školy odejít a pro své postoje skončili v dělnických profesích.

Když roku 1955 ze školy vycházel, chtěl si podat přihlášku na průmyslovku. Ředitel, komunista, mu do posudku napsal, že je syn bývalého živnostníka a studium nedoporučil. Michal nakonec opakoval osmou třídu a poté nastoupil do učení v Bystřici pod Hostýnem, vyučil se stolařem. Učiliště navštěvoval v letech 1956 – 1958. Příliš rád na tyto roky nevzpomíná. Na škole učili bývalí důstojníci, panoval zde vojenský režim, součástí školních let se staly noční pochody, různá cvičení a brigády v zemědělství. Navíc dostal na škole funkci v SSM.

Po vyučení nastoupil do národního podniku TON v Bystřici pod Hostýnem, po roce přešel do komunálního podniku v Rožnově. Z otce se stal vedoucí stolařů pod komunálním podnikem a pracoval pak doma v dílně i s Michalem. V době zaměstnání v komunálním podniku byl Michal Chumchal pověřen založením místního Svazu mládeže, přemlouvali jej také ke vstupu do strany. Stal se kandidátem, vyvléci se z nepříjemné situace mu pomohl známý rodičů, straník, který kolegy přesvědčil, že z Michala komunista nikdy nebude.

Z práce v muzeu se stala celoživotní láska

„Do dílny za mnou přišel inženýr Bečák, nový ředitel muzea. Hledali člověka do stolařské dílny v bývalé Jaroňkově galerii. Dílna byla ve sklepě, kde měl původně Jaroněk vypalovací pece. Celý sklep byl podmáčený, plesnivý, byly tam shromážděny stroje z bývalé školy v Meziříčí. Dával jsem to dohromady a dostal jsem za úkol nějak rozpohybovat dílnu,“ vzpomíná. Do muzea nastoupil roku 1964 a nakonec zde strávil čtyřicet let. Mimo obnovu dílny dostal za úkol vyrobit lidový nábytek do valašské hospody, patřící k muzeu. Absolvoval stáž v konzervační dílně Etnografického muzea v Brně, protože v muzeu se postupně setkával s různými exponáty a materiály a potřeboval doplnit vzdělání. Později přidal ještě dvouletý kurz konzervátorství v Brně a následně pomaturitní studium konzervátorství v Praze. V té době se v muzeu obnovovaly expozice. Součástí jeho práce bylo obcházet chalupy v okolí a získávat pro muzeum dobové předměty, ty potom opravoval, čistil a stávaly se součástí expozic. Roku 1966 si vzal za ženu Janu Barabášovou, která vystudovala ekonomickou školu a pracovala v Tesle.

Radost z narození syna vystřídala nejistota

S Pražským jarem přišla radostná událost, manželům se roku 1968 narodil syn. Radost brzy vystřídala nejistota. Vzpomíná, že zprávu o okupaci se dozvěděl ráno, šel toho dne do muzea jako jindy. „Přišel jsem do muzea, pustil rádio, zase neustále zprávy, jediná skladba, kterou v rádiu hráli, byla od Verdiho z Nabucca - sbor Židů, dodneška to mám v hlavě, jak to opakovali.“ V obchodech, které toho v té době moc nenabízely, se najednou objevilo plno zboží, lidé nakupovali zásoby. Odstraňovaly se směrovky v ulicích, psaly protisovětské nápisy, Michal Chumchal vzpomíná, že tehdejší ředitel Bečák zabílil i nápis galerie.

Začala normalizace, která se dotkla i poměrů v muzeu. Roku 1972 odešel ředitel Bečák, nebyl ve straně a neměl vhodný třídní původ. Na jeho místo nastoupil brněnský etnograf Jaroslav Štika. Štika patřil do KSČ, ale choval se rozumně. „V období normalizace přišlo nařízení zlikvidovat Masarykův slovník, Štika přišel k sekretářce a řekl jí, ať ho někam schová,“ vzpomíná. Místní komunisté začali využívat pohostinství na Stráni, patřící k muzeu. Michal Chumchal měl pohostinství na starost, na těchto akcích musel být často přítomen. Nebylo mu to po chuti, ale jak říkal, měli s kolegy k muzeu zvláštní vztah. Chtěli, aby se mohlo dál rozvíjet. Komunisté, kteří si zde dělali večírky, pak často věnovali muzeu nějaký finanční dar, díky kterému se mohly otevřít další expozice.

Listopadové dny 1989 Michal Chumchal prožíval s nadějí, ale po roce 1968 už byl raději opatrný. „Vyčítali mi, že nejsem odvážný, že jsem se nehlásil k revoluci, ale protože jsem měl fůru zkušeností s komunisty, už jsem byl opatrný k přelomům. Samozřejmě je dobře, že se tak stalo.“ Zúčastnil se demonstrací na náměstí v Rožnově. Vybavuje si příjezd jednoho z řečníků, doktora Laciny, houkající sanitkou na náměstí. V muzeu proběhlo hlasování o dalším setrvání ředitele Štiky, kterého chtěli jako komunistu sesadit z funkce, nakonec hlasování dopadlo v jeho prospěch.

Michal Chumchal pracoval v muzeu do odchodu do důchodu v roce 2004, poté ještě několik let přesluhoval. Zmapoval historii rodin, žijících na Dolních Pasekách v Rožnově, a důležité události, které se jich týkaly. Pro muzeum stále sbírá materiály, pomáhá popisovat historické události. Roku 2021, v době natáčení, žil v Rožnově pod Radhoštěm.

 

Zdroj: https://valassky.denik.cz/zpravy_region/boj-o-roznov-trval-42-hodin-pri-osvobozovani-zemrelo-20-mistnich-lidi-30150507.html