Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Věra Chudobová (* 1944)

Spravedlivý soudce

  • narozena 5. září 1944 v Kunčicích

  • otec JUDr. Alois Ruprecht soudcem

  • otec v roce 1948 odmítl v Šumperku odsoudit několik mužů podle předem stanovených rozsudků

  • 10. srpna 1954 otec zatčen Státní bezpečností

  • ve dnech 4.–8. ledna 1955 u Krajského soudu v Olomouci odsouzen na čtyři roky vězení

  • po odvolání Nejvyšším soudem v Praze odsouzen na sedm let vězení

  • šest let strávil ve věznicích a v nápravně-pracovním táboře Bytíz

  • Věra Chudobová nucena nastoupit na zemědělskou školu

  • zaměstnána v STS a ACHP Šumperk

  • po roce 1990 vlastnila firmu Fytor ochrana rostlin Chudobová

  • žije v Šumperku

Soudce by měl jako nezúčastněný, nestranný a spravedlivý rozhodovat ve sporných záležitostech. Bohužel v dějinách československého státu soudci až příliš často vynášeli předem určená rozhodnutí, a buď ze strachu, nebo z prospěchářství poslali na smrt nebo do vězení tisíce nevinných lidí. Otec Věry Chudobové JUDr. Alois Ruprecht měl tu odvahu a svědomí, že se postavil proti a jako soudce Okresního soudu v Šumperku odmítl v roce 1948 odsoudit několik mužů podle předem stanovených rozsudků. Komunistický režim ho okamžitě zbavil soudcovského taláru, poslal na dělnické pozice a o šest let později ho jiný, zkorumpovaný soudce v politickém monstrprocesu odsoudil na sedm let do vězení. Státní bezpečnost tehdy uměle vytvořila protistátní skupinu devatenácti osob pod vedením bývalého majitele lázní Bludov Zdeňka Pospíšila st., která podle jejích smyšlených osnov připravovala násilný převrat, teroristické akce, a dokonce chystala odlet prezidenta Edvarda Beneše ze Štědrákovy Lhoty do zahraničí.

Spravedlivý soudce

Věra Ruprechtová, později Chudobová, se narodila 5. září 1944 v Kunčicích (od roku 1950 jsou součástí města Letohrad) jako druhé dítě manželům Věře a Aloisi Ruprechtovým. Její otec původně studoval bohosloveckou fakultu, ale nakonec v roce 1932 absolvoval práva na Masarykově univerzitě a později se stal soudcem. V době narození pamětnice ale české území ovládalo nacistické Německo a otec toto povolání nesměl vykonávat a již několikátým rokem pracoval jako dělník v továrně v Holešově. V květnu 1945 druhá světová válka konečně skončila a otce ustavili soudcem v Šumperku, kam se celá rodina přestěhovala. Tam ho také v roce 1946 za Československou stranu lidovou zvolili bezpečnostním referentem a třetím náměstkem předsedy na okresním národním výboru.

Jenže přišel osudový únor 1948 a státní převrat komunistické strany. Ta rozpoutala po celé zemi politické procesy se svými odpůrci. Netrvalo dlouho a Alois Ruprecht dostal výpověď, protože odmítl odsoudit skupinu zemědělců podle předem stanoveného rozsudku. Jako úředník pak v Šumperku nastoupil do Hospodářského družstva, poté jako skladník do Eternitových závodů a nakonec jako dělník do Stavomontáží. V roce 1950 se matka se synem Jiřím a dcerou Věrou přestěhovala zpět do Kunčic, aby se mohla starat o rodinný hostinec a hospodářství svých rodičů. Otec zůstal v Šumperku, ale za rodinou ve volném čase dojížděl. Věra Chudobová vzpomíná, že se jim v každé volné chvilce plně věnoval. „Přes týden vyráběl hlavičky na loutky a o víkendu se sešly děti z celé vesnice a táta pro nás dělal představení. Měl radost, že jsou děti pohromadě.“

Propojili nepohodlné

Věra Chudobová a její bratr Jiří dodnes vlastní spoustu dokumentů týkajících se otce. Jsou mezi nimi i svazky StB, v nichž je hodnocen jako svědomitý dělník, ale se záporným postojem ke komunistické ideologii a schopností ovlivňovat ostatní zaměstnance. Velmi negativně v něm také hodnotí jeho působení u soudu. A tak 10. srpna 1954, zrovna když pomáhal při žních na rodinném hospodářství, si pro Aloise Ruprechta přijela Státní bezpečnost. „Přijeli autem v dlouhých pláštích a hledali tátu. Ještě jsme s babičkou stály na chodbě, babička mě držela a já nevěděla, o co jde. Asi měsíc mně neřekli, že je zavřený. V té košili, ve které byl na poli, ho vezli jako největšího zločince,“ vzpomíná Věra Chudobová.

StB tehdy zatkla dalších šestnáct mužů a dvě ženy. Pečlivě přitom vybrala nežádoucí osoby ze všech sfér společnosti, aby měl budoucí proces co největší výstražný dopad na veřejnost. Nacházel se mezi nimi například bývalý majitel lázní Bludov Zdeněk Pospíšil, dělník a bývalý příslušník SNB Ludvík Havlík, úředník a bývalý učitel Vladimír Štancl, ředitel Státních lázní Velké Losiny MUDr. Jaroslav Simandl, samostatný rolník Antonín Osladil, úředník ČSSS Ludvík Poláček nebo strážný Václav Jindrák. Sedmnáct z devatenácti obviněných pocházelo z okresu Šumperk.

Zatčené osoby Státní bezpečnost spojila do protistátní skupiny, kterou měl vést bývalý majitel lázní Bludov Zdeněk Pospíšil, pro komunistický režim jedna z nejnebezpečnějších osob v kraji. Pod jeho smyšleným vedením měla skupina připravovat státní převrat, teroristické akce, a v roce 1948 dokonce chystat odlet prezidenta Edvarda Beneše ze Štědrákovy Lhoty do zahraničí. Lidé v této smyšlené skupině se přitom většinou navzájem vůbec neznali.

Skoro půl roku pak všechny drželi ve vazební věznici, aby z nich opakovanými výslechy plnými fyzického i psychického trýznění dostali doznání a během soudního přelíčení vypovídali přesně podle stanoveného scénáře. Podle soudního spisu k doznání nakonec nepřinutili jen pět osob, mezi nimi i Aloise Ruprechta.

Veřejný proces se skupinou se konal ve dnech 4.–8. ledna 1955 u Krajského soudu v Olomouci. „Sezvali tam dělníky a byla to taková davová psychóza, že je lidé tehdy brali jako největší nepřátele národa. Přitom třeba doktor Simandl byl lékař ve Velkých Losinách a vyvíjel vakcínu proti obrně. Paní Simandlová se během procesu zhroutila, když byli nařčeni z vykořisťování, přitom lidem pomáhali,“ vypráví Věra Chudobová, jejíž maminka na proces dojížděla z Letohradu.

Naštěstí tehdy byl již po smrti jak Stalin, tak Gottwald a soudy už tak často neposílaly lidi na smrt. Přesto padly velmi vysoké tresty a někteří z odsouzených zemřeli ve vězení. Celkový úhrn zněl u devatenácti obviněných na 170 let vězení. Nejvíce, pětadvacet let, dostal Zdeněk Pospíšil. Aloise Ruprechta soud poslal na čtyři roky do vězení, ale prokurátor se odvolal a Nejvyšší soud v Praze trest zvýšil na sedm let.

O tehdejších poměrech svědčí také článek Milana Žáka uveřejněný ve Stráži lidu 18. ledna 1955: „...Spravedlivě zúčtoval pracující lid s těmi, kdož usilovali nejen o zvrácení všech možných vymožeností národní a demokratické revoluce po osvobození velikou Sovětskou armádou, ale kteří usilovali i o návrat bonnských revanšistů, kteří usilovali o to, aby fašisté opět mohli vraždit český národ tak, jak jej vraždili v době fašistické okupace.

Ne, pracující lid si nikdy nenechá vzít vymoženosti, které mu přineslo osvobození Sovětskou armádou. Lid nikdy nepřipustí, aby hitlerovští a adenauerovští fašisté osídlili naše okresy a kraje, jak se o to snaží bonnští revanšisté a jak jim v tom pomáhala ničemná skupina odrodilců českého národa. Díky bdělosti a ostražitosti našeho lidu byli tito zrádci národa odhaleni a po právu potrestáni. Náš lid i v budoucnu zadrží vražednou ruku těchto parasitů lidské společnosti a tvrdě s nimi zúčtuje tak, jak zúčtoval se skupinou velkostatkáře Pospíšila a spol.“

Těžká doba bez otce

Třináctiletému Jiřímu a tehdy desetileté pamětnici vzal komunistický režim otce. „Moc mně tehdy chyběl,“ dodává Věra Chudobová, která během následujících let svého otce viděla jen při občasných návštěvách vězení. V Kunčicích se mezitím museli všichni zapojit do práce. Udržovali v chodu nejen rodinnou hospodu, ale také hospodářství se sedmi hektary polností. Hostinec jim ale nakonec znárodnili a převzala ho Jednota a v roce 1957 vzniklo Jednotné zemědělské družstvo Kunčice, do nějž byli nuceni vložit své polnosti. Matku alespoň Jednota zaměstnala jako vedoucí hostince. Věra Chudobová vzpomíná, že období otcova věznění velmi těžce nesla. Brala ho jako svůj vzor a trápily ji ataky některých spolužáků. „Děti na nás koukaly skrz prsty, že je táta zavřený. Kamarádka mi říkala, že musel něco udělat, když je zavřený. Ale on nic neudělal.“

Otce po soudu v Praze odvezli do věznice v Banské Bystrici a pak do nápravně pracovního tábora Bytíz u uranových dolů na Příbramsku. „My jsme tehdy nevěděli, kde je. Asi po půl roce nám bez vyjádření poslali jeho zlatý zuby. Maminku to tehdy strašně vynervovalo. Zlato prý s uranem dělá nějak zle, tak mu ho ze zubů vyndali a poslali.“ V roce 1958 kolega otce JUDr. Havelka zařídil přes svého kamaráda ze studií a tehdy také ministra spravedlnosti JUDr. Václava Škodu propuštění Aloise Ruprechta. Mělo to však podmínku v podepsání spolupráce s StB. „Už to bylo skoro hotový, že se vrátí domů, ale nevrátil se. Když jsme přijeli na návštěvu do vězení, tak se ho máma ptala, co se stalo, a otec jen udělal pohyb rukou, že by musel podepsat spolupráci a to by si nemohl vzít na svědomí,“ vypráví Věra Chudobová.

Následovaly další potíže

Otce nakonec propustili v květnu 1960 na amnestii prezidenta republiky. Ve vězení tak strávil bezmála šest let. Nastoupil pak jako dělník v továrně na výrobu potravinářských strojů a zařízení v Letohradě-Kunčicích. Jenže v roce 1965 dostal výpověď, protože se na veřejné schůzi postavil proti špinění prezidenta T. G. Masaryka. Díky známostem ale krátce nato sehnal dělnickou pozici v národním podniku Hedva Letohrad. V roce 1967 odešel do důchodu, ale následně už jako penzista dostal nabídku pracovat jako právník v Jednotě. Konečně se tak ještě na sedm let vrátil k právní praxi. „Byla to jeho nejkrásnější léta, že se mohl obléct a už se dostal na určitou úroveň. Pár případů vyhrál, takže to pro něj bylo určité zadostiučinění.“ Aloise Ruprechta ale komunistický režim stále sledoval, o čemž také svědčí záznamy StB z Archivu bezpečnostních složek, kdy ho od roku 1974 opět evidovali, tentokrát pod zkratkou NO – nepřátelská osoba.

Potíže neměl jen on, ale celá rodina. Děti i přes dobré studijní předpoklady nemohly studovat obory, jež si vybraly, a poslali je do zemědělství. Pamětnice chtěla studovat ekonomickou školu, ale nakonec byla ráda, že ji přijali alespoň na školu zemědělskou. Později se přestěhovala do Šumperku, kde pracovala ve Strojní a traktorové stanici, kde se také seznámila s Ing. Rostislavem Chudobou, s nímž měla v roce 1965 svatbu.

Věra Chudobová také vzpomíná, že otec pobyt ve vězení nebral nikdy tragicky a byl hrdý, že se za něj jeho děti nemusí stydět. „Ještě jako mladá holka jsem se ho ptala, proč ho zavřeli. Řekl mi, ať si přečtu Temno od Jiráska, že každá vedoucí třída, když se dostane k moci, musí dokázat, že je nejvyšší, a proto ho zavřeli.“ Otec ani matka se neuzavřeli do sebe a dál se snažili aktivně působit na okolí. Dobrým prostředkem se proto stal rodinný hostinec, kde také otec po večerech občas pro štamgasty čepoval pivo. „Když měl dobrou náladu, tak si zapálil doutník a kázal lidem o historii, což pro ně bylo velice zajímavé.“ V hostinci a později i u nich doma se také scházela místní mládež. „Muselo to být pod něčí hlavičkou, a tak se z toho udělal klub SSM. Otec vykládal o historii a konaly se tam přednášky. Dodnes se tam na rodiče vzpomíná.“

JUDr. Alois Ruprecht se bohužel pádu komunismu nedočkal. Zemřel 4. ledna 1989. „Ještě jsme za ním byli v nemocnici a říkali, ať vydrží, že to brzy praskne,“ dodává jeho dcera. Ještě ten rok demonstrace studentů na Národní třídě vyvolala události vedoucí k pádu více než čtyřicetileté vlády jedné strany. Když pak v dubnu 1990 jako kandidát Občanského fóra vystoupil na zimním stadionu v Šumperku Václav Klaus, přijela se tam podívat i Věra Chudobová s maminkou. Matka se jí ale z ničeho nic ztratila. „Najednou jsem ji viděla u mikrofonu a začala mluvit, že je manželka soudce, za jakých okolností ze Šumperka odcházeli a aby si lidi vážili toho, že přišla svoboda. Měla úžasný aplaus a to byl stadion plný lidí,“ vzpomíná Věra Chudobová, která po pádu komunismu koupila na splátky halu ve Velkých Losinách a několik let pak jako majitelka vedla úspěšnou firmu Fytor ochrana rostlin Chudobová.