Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Chroust (* 1935)

• narozen 26. ledna 1935 v Hradešíně ve středních Čechách

• vzpomíná na válku v Hradešíně

• členem skautského oddílu

• z politických důvodů nemohl studovat lesnickou školu

• vyučil se v podniku Elektročas

• později večerně vystudoval střední průmyslovku

• pracoval v Tesle jako dispečer výroby

• vedle své práce dva roky navštěvoval Lidovou akademii, obor fotografie a film

• v 60. letech krátce externě spolupracoval s Československou televizí

• do počátku 90. let publikoval stovky fotografií v různých periodikách a přispíval krátkými texty

• počátkem 90. let odešel do důchodu, z té doby také pocházejí jeho poslední snímky

Josef Chroust se narodil 26. ledna 1935 v Hradešíně ve středních Čechách jako třetí dítě Antonie a Václava Chroustových. Matka byla vyučená švadlena, otec holič, oba však svá povolání opustili a věnovali se hospodářství. Měli zvířata, velkou zahradu a čtyři hektary zemědělské půdy. O jídlo nouzi neměli, avšak peněz bylo zoufale málo. Josef ve škole vyměňoval sádlo za padesátník, aby měl na zmrzlinu.

Smrti jsem na konci války unikl o vlásek

Mezi jeho první vzpomínky patří ta, kdy přes Hradešín pochodovali vojáci. „Táhli s sebou i polní kuchyni, já na ně koukal jako malej kluk s otevřenou pusou a oni mi z legrace salutovali,“ vzpomíná pamětník na vojáky, kteří se vraceli z pohraničí domů. Byl podzim 1938 nedlouho po podepsání Mnichovské dohody, která československému vojsku znemožnila bránit vlast.

Když pak nastoupil do první třídy, byla už válka. Rodinu uživilo hospodářství, i když museli odevzdávat dávky, dělali černé zabijačky, při nichž velmi riskovali. Za Heydrichiády měl strach o život, když se neslo vesnicí, že každá desátá rodina bude nacisty vyvražděna; naštěstí se tato hrozba neuskutečnila. Avšak ze školy zmizel řídící učitel Jan Kruliš - to když ho zatklo gestapo a odvezli ho do koncentračního tábora. Naštěstí přežil a po válce Josefa ještě učil. „Byl jsem jeho oblíbenec, ale jednou se na mě strašně rozčílil. Ptal se nás dětí, co doma nejraději jíme, a já nevím proč, řekl jsem, že holoubátka. Byl krátce po návratu z koncentráku, kde trpěl hlady a velice ho to rozhořčilo, že my si jíme holoubátka,“ vzpomíná pamětník.

Na jaře roku 1945 Josef zažil, jak přes Hradešín prchalo německé vojsko. „Utíkali před ruským vojskem, kterého se panicky báli. Jeli se vzdát k Američanům směrem na Benešov. Měli přetížená auta, která byla obalená vojáky, a tak odhazovali munici. Těžké náboje z kanonů házeli do rybníka hned u silnice. Když skončila válka, my jako kluci jsme se pro ty nábojnice potápěli, rozebírali to, vysypávali z toho prach, zapalovali a pouštěli to po vodě,“ vypráví pamětník, který unikl o fous smrti, když jednou náboj vybuchl. „Z rajchu se vrátil totálně nasazený kluk, bylo mu asi 23 let. My byly děti, nám bylo deset. On, nevím proč, vzal patronu a udeřil s ní o druhou. My jsme ale s kamarádem instinktivně už předem začali utíkat. Varoval nás asi někdo nahoře. A pak to řachlo. Trychtýř, střepiny nám padaly na záda, hlína, útržky granátu. Dva kluci zemřeli na místě a jeden v nemocnici,“ vypráví pamětník.

Na hajného mě nevzali, protože naši měli hospodářství

Po válce nastoupil do šesté třídy měšťanské školy ve Škvorci a také se stal skautem. „Měli jsme výborné vedoucí skautů v Hradešíně. Na tábory jsme ale jezdili se skauty úvalskými. Jeden z úvalských skautů byl později vrcholový gymnasta Kejz a druhý hudebník Jankovský. Hrál v uměleckém armádním souboru. Měl jsem přezdívku Féda, byli jsme výborná parta, jezdili jsme na skautské tábory,“ říká pamětník. Zrušením organizace Junák po únorovém převratu 1948 pro Josefa skaut skončil.

Bylo mu 13 let a přemýšlel o svém budoucím povolání. Chtěl být letcem, ale na to neměl fyzické předpoklady, vysnil si tedy dosažitelnější povolání. „Chtěl jsem být hajný. Jel jsem do Prahy na školu zjistit podmínky přijetí. Řekli mi, že musím mít dobré vysvědčení. Já se tedy opravdu snažil a měl jsem samé jedničky. Takže po vysvědčení jsem se jel do té školy na hajného přihlásit. Jenže to už byla jiná doba. Najednou mi řekli, že nezáleží jen na tom vysvědčení, ale také na posudku od obce, a ten já jsem asi dobrý neměl. Rodiče měli totiž hospodářství,“ vypovídá Josef o době, kdy komunisté začali soběstačné majitele hospodářství považovat za nepřátele lidu, za politicky nepohodlné.

Josef ale nakonec nelitoval. Byl drobný kluk a učení na lesníka obnášelo velkou fyzickou dřinu. Vyučil se elektrotechnikem v Praze v Elektročasu, později přejmenovaném na Pragotron. Dojížděl z Hradešína, což znamenalo čtyři hodiny denně na cestě, ale stálo to za to, učení ho bavilo a patřil mezi nejlepší.

Ve svých 26 letech se pak přihlásil na večerní, právě založenou střední průmyslovou školu. Při tom pracoval v Elektročasu jako instalatér hodin na slaboproud. „To jsou ty hodiny, co skáčou po minutách a byly všude, ve školách a na úřadech. Později jsme také instalovali a opravovali píchačky ve fabrikách a úřadech,“ vysvětluje. Odmaturoval ve svých 31 letech, v roce 1966. Exceloval v češtině, rád a hodně četl, byl sečtělý a jak se ukázalo, i když ho technicky zaměřená práce bavila, zřejmě se minul povoláním.

Po práci fotograf a scénárista

Po maturitě nastoupil do Tesly radiospoje v Podbabě jako výrobní dispečer, kromě toho se však intenzivně věnoval fotografování. První fotky na první fotoaparát, který si pořídil, vznikaly v 50. letech, v době, kdy se seznámil s budoucí manželkou. Dva roky také navštěvoval Lidovou akademii umění, obor film. „Byla to škola pro amatéry, kteří se zajímali o fotografování, natáčení filmů a psaní scénářů. Mě to moc bavilo. Přednášeli nám tam zavedení režiséři, například Vojtěch Jasný,“ říká pamětník, kterého si všimli i v televizi.

„Udělal jsem film, který se v televizi líbil a odvysílali ho ve zpravodajství. Byla to kritika takových v uvozovkách ‚zlepšováků‘, které byly spíše zhoršováky. Natočil jsem na to téma krátký vtipný animovaný film a jim se to líbilo. Pak mi nabídli, abych pro ně točil šoty do zpravodajství. Nevěřil jsem svým uším. Nikdy jsem to nedělal, nebyl jsem ani politicky nijak prověřovaný, nebyl jsem ani ve straně, a stejně mi to svěřili. Pak jsem ale zjistil, že mě prověřovali po třech natočených věcech a nic na mě nenašli,“ vypráví Josef. S režimem sice nebyl spokojený, ale neměl s ním osobně problémy, a tak proti němu ani nevystupoval. Ve straně také nebyl. Nic nebránilo tomu s televizí externě spolupracovat. Vzpomíná na Vladimíra Železného, který nad ním jako nad nezkušeným amatérem držel ochrannou ruku. Honoráře ale byly tak nízké, že se mu práce na televizních reportážích časově nevyplatila a brzy toho nechal. O to více se zaměřil na fotografie, kterých mu hodně periodik otiskovalo. Publikoval stovky fotografií a také přispíval krátkými fejetony do Dikobrazu.

Lidová demokracie se bála otisknout fotku s kostelem

Nejraději fotil lidi v ulicích a parcích. Fotky poplatné době ho nezajímaly. „Někdy jsem publikoval i v Rudém právu, kde jsem narazil na člověka, který si mé fotky prohlížel a říkal: ‚Konečně nějaká fotografie, která je normální. Vždyť i ty lidi už toho musí mít plné zuby - všech těch kombajnů a horníků. A vy tady máte normální lidskou bytost, která není umouněná od uhlí.‘ A tak jsem zjistil, že i v Rudém právu byli normální lidi,“ vypráví pamětník.

Rudé právo se dle jeho vzpomínek bálo méně než třeba Lidová demokracie, která byla katolická. „Ti se některých fotek báli jak čert kříže. Třeba snímek, kde byl na pozadí kostel. Rudé právo si takovou fotku dovolilo otisknout, ale Lidová demokracie, která byla katolická, se bála, aby si na ni komunisti takzvaně nedošlápli,“ říká pamětník.

Pět momentek slavných osobností

Při toulkách ulicemi náhodně natrefil i na osobnosti, které neunikly jeho objektivu. Fotky takto vzniklé pak slavily úspěch. Nejvíce si cení momentek malíře Jana Zrzavého, kterého potkal na ulici, fotografa Josefa Sudka, jehož zachytil při focení v zahradách poblíž Pražského hradu, Františka kardinála Tomáška, jak hovoří se svými příznivci před arcibiskupským palácem na Hradčanském náměstí, boxera Františka Nekolného v parku a zpěvačky Marty Kubišové. Na tu vzpomíná takto: „Bylo to už po vpádu Sovětských vojsk, ale ještě mohla zpívat i točit. Byla po natáčení, už odlíčená, stála samotná u Staroměstské věže. Já jsem za ní přišel a dovolil se, jestli ji můžu fotit. Vtom tam ale přiběhl její dvorní fotograf. Byl na mě tak rozezlený, že jsem si myslel, že se snad bude prát. Co si to dovoluji fotografovat jeho vyvolenou známou osobnost. Ona byla velice hodná a říkala mu, aby se zastavil, že mi to dovolila. Tu fotku už mi potom neotiskli, i když se moc líbila. Paní Kubišová už ale byla zakázaná,“ říká Josef.

Být amatérem bylo výhodnější

I když o jeho fotky byl v redakcích zájem a honoráře výrazně vylepšovaly jeho finanční rozpočet, Josef nechtěl svého koníčka zprofesionalizovat. „Dal jsem na radu jedné moudré paní z nejmenované redakce, která mi řekla, že jako profesionál bych musel fotit i to, co nechci, a takhle mám svobodu. A byla to pravda,“ říká pamětník. Politická témata ho jako fotografa nezajímala, neúčastnil se ani žádných demonstrací.

„Od toho byli profesionálové. Mě to ani nezajímalo. Nechtěl jsem fotkami kritizovat režim. Je jasné, že když člověk vystoupí proti režimu ať je jakýkoli, bude mít problémy. Kdybych dnes veřejně vystoupil proti demokracii, taky by mě za to leckde neměli rádi. Takže přímo komunismus jsem nekritizoval. Ale psal jsem různé krátké texty třeba pro Dikobraz, kde jsem si vzal na paškál třeba ekonomiku. Nebo jsem napsal fejeton o hlasování. Jak si lidé myslí v duchu na svoje věci a pak zvednou ruku a ani nevědí, co odhlasovali,“ vypráví pamětník. Tyto texty publikoval v Dikobraze jen díky tomu, že byl externista. „Kdyby to prý psal někdo interní, riskoval by, že dostane padáka. Kdežto když to vzali od externisty, tak to mohli otisknout,“ vysvětluje Josef.

Ulice se dnes fotit nedá

Demonstrací se nezúčastňoval ani v období revoluce 1989. Ne proto, že by změnám nefandil, ale proto, že viděl, jací lidé na demonstrace chodí. „Nepoznal jsem je jako slušné lidi a teď najednou chodili mávat klíči a tvářili se jako svatoušci. Odrazovalo mě to,“ říká Josef.

Do důchodu odešel na počátku 90. let ve svých 58 letech. V té době také přestal fotit, publikoval však nadále fotografie ze svého archivu a psal k nim texty například v Lidových novinách a časopisu Naše rodina. „Doba se tehdy rychle změnila. Zatímco před revolucí na ulici lidem spíše lichotilo, že je někdo fotí a někdy si o to i říkali, bylo to snadné a žádané, po revoluci to lidem začalo vadit. Dnes už by mě mohl snad i někdo zažalovat, kdyby se pak objevil někde v časopise. Co kdybych vyfotil třeba milenecký pár a přitom by šlo třeba o ženatého muže s milenkou,“ směje se pamětník.