Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Chromčák (* 1932)

• narozen 3. ledna 1932 v Ostravě-Hrabůvce

• zažil bombardování Ostravy a okolí

• očitý svědek ústupu německých vojsk a osvobození Rudou armádou

• tlumočení vzpomínek své manželky Ludmily Húšťové z Prlova – pomoc partyzánům, partyzánská činnost v kraji, represe

• vystudoval Masarykovu rolnickou školu v Opavě

• přistěhoval se do Prlova – represe místních rolníků komunistickým režimem

• pracoval jako výpravčí vlaků a dispečer, nevstoupil do komunistické strany a pro svou křesťanskou víru mu byl zamezen další kariérní postup

• vzpomínky na průjezd vlaku s Nikitou Sergejevičem Chruščovem – Valašská Polanka, nepodařená zdravice v Horní Lidči

• 1968 okupace, nepodařená diverzní akce na cisternový vlak

• žije v Prlově

„Jsem hluboce věřící křesťan, který spatřoval blízkost Boží a Boží ochranu v celém svém životě.“ Tímto uvedl Stanislav Chromčák vyprávění o svém životě. Jeho rodina i rodina jeho paní Ludmily Hušťové přečkala bez úhony válečné události a represe zaměřené na civilní obyvatelstvo, které pomáhalo partyzánům. Bez nehody sloužil jako výpravčí vlaků a dispečer celých třicet šest let. Pro své přesvědčení i kvůli odmítnutí vstupu do komunistické strany zůstal na svém místě bez povýšení až do odchodu do penze.

Válečný deník

Stanislav se narodil 3. ledna 1932. Bydlel s rodiči v domku nedaleko starého letiště v Ostravě-Hrabůvce. Jeho rodiče pocházeli z Valašska. Ve školním roce 1944/1945 zasedali vždy dva vybraní spolužáci ve sborovně u rádiového přijímače. V momentě kdy uslyšeli hlášení náletu, oběhli třídy a žáci utíkali domů. Narychlo proběhla i vánoční besídka a po svátcích se již škola neotevřela. Stanislav zůstal doma a od 1. ledna 1945 si začal psát klukovský deník. Zaznamenával vše, od krmení králíků po popisy následků častých náletů. Zničené centrum Ostravy, kdy se nedalo projít od bývalého hotelu Palace k hlavnímu náměstí, nálet na chemické závody v Mariánských Horách, nebo nejbližší výbuch, který nedaleko od krytu, kde se s rodiči ukrýval, zanechal kráter, kam by se schoval celý rodný dům. S rodiči se museli často ukrývat ve sklepě a při poblikávající petrolejce naslouchali dopadům bomb. Stanislav vzpomíná na dny osvobození: „Dne 30. dubna asi v pět hodin odpoledne nechalo sovětské velení vystřelit barevné světlice odněkud z centra Ostravy, které oznamovaly pěchotním jednotkám zastavení postupu. Ty k nám tehdy do Hrabůvky ještě nedošly, chybělo asi 500 metrů. Tam, kde jsme bydleli, stálo šest německých transportních vozů s koňským potahem. Naložené nějakým vojenským materiálem, nesměli jsme se k nim přiblížit. To odpoledne se přiřítil tryskem na koni německý důstojník a jenom zařval: ,Ivan ist da, Ivan ist da!‘ Ti vojáci, když to uslyšeli, tak naskočili na ty vozy a koně a úžasným tryskem jeli Místeckou ulicí k Frýdku Místku. V momentě byli pryč.“ Prvního května se jednotky Rudé armády daly znovu do pohybu. První vojáky v Hrabůvce uvítala střelba osamoceného německého vojáka ukrytého na výsypce hlušiny. Postup armády se odpoledne znovu zastavil a u Chromčáků na dvoře zaparkoval hakl. Řidič pocházel z Ukrajiny a vrhl se s radostí na Stanislava, připomínal mu jeho zabitého syna. Stanislav vzpomíná, jak se nemohl vymanit ze špinavého objetí frontového vojáka. Zanedlouho začali vojáci snášet své padlé druhy na trávník okolo kostela. Obraz vyřazených padlých vojáků jen o několik let starších, než byl tehdy on sám, se Stanislavovi nikdy nevymazal z paměti: „Leželi tam ve dvou řadách, jako snopy na poli, jeden vedle druhého po celé délce kostela, padlí vojáci ve stáří tak od 18 do 20 let. Když je tam shromáždili, přišel ruský důstojník a zjišťoval identifikaci. Každý měl v náprsní kapsičce své číslo, on jim vždycky sáhnul do kapsičky, vytáhnul číslo a podle něj zjistil, kdo to je. Byli tam někteří ze Sibiře, kterým jsme nerozuměli, s Rusy a Ukrajinci jsme se perfektně domluvili, ale ti z těch vzdálených národů neovládali ani písmo, a tak na tom lístečku měli nadělaný jen počet čárek. Ten důstojník tam počítal ty čárky. Pak se vykopaly hroby podél kostela a tam je pochovali.“

Prověrky a represe

Po válce se rodina přestěhovala na rodné Valašsko. Stanislav vystudoval Masarykovu rolnickou školu v Opavě. Oženil se s Ludmilou Hušťovou z Prlova, kde se také usadili. Rodina Ludmily Hušťové od roku 1943 ukrývala ve stodole dva uprchlé ruské vězně, kteří se ke konci války zapojili do partyzánského hnutí. Teror okupantů proti civilnímu obyvatelstvu podezřelému z podpory odbojářů se rodině v Prlově i její části v Ploštině jako zázrakem vyhnul. Stanislav pracoval na dráze jako výpravčí vlaků a dispečer ve Vsetíně, Horní Lidči a Valašské Polánce. Hospodařil na malém políčku. Mnoho jeho sousedů a přátel, svobodomyslných zemědělců, přišlo o svá hospodářství a museli narukovat k Pomocným technickým praporům. Protirežimní postoj mu potvrdil i přítel Kratina vyprávěním o neuvěřitelných poměrech ve věznicích a uranových dolech, kam byl odsouzen v procesech s odbojovým hnutím Světlana. V roce 1958 při celostátních prověrkách státních zaměstnanců s cílem očistit státní aparát od nespolehlivých osob předvolali Stanislava před kádrovací komisi do Valašských Klobouků. Do posudku mu napsali: „Další služby schopen, postup se nedoporučuje.“ Jednoho dne Stanislava při obvyklé ranní cestě na kole do práce na vlakovém nádraží ve Valašské Polance zastavili dva příslušníci Veřejné bezpečnosti. V jejich doprovodu dorazil do kanceláře přednosty stanice, kde mu předložili k podpisu prohlášení o pečlivosti a závažnosti služby. Oznámili mu, že toho dne projedou tři speciální rychlé vlaky a prostřední poveze čelního představitele Sovětského svazu, Nikitu Sergejeviče Chruščova. Stanislav převzal dopravní službu pod bedlivým dohledem dvou příslušníků Veřejné bezpečnosti, dvou příslušníků Státní bezpečnosti v civilu a dvou drážních specialistů. Rychlíky projely v pořádku, ale v další stanici, kde mělo dojít k pauze na oběd a slavnostnímu projevu na nádraží jako naschvál prostřední rychlík projel určené místo o několik metrů a státník tak nemohl vystoupit na připravené pódium. „Obětaví soudruzi“ lešení přenesli, ale připravené mikrofony tím vytrhli z připojení. Z chystaného projevu tak mnoho nebylo.

Zachovejte klid a rozvahu

Poplach na dráze také nastal při odchodu Chruščova a převzetí moci v SSSR Leonidem Iljičem Brežněvem. Stanislav dostal za úkol při noční službě vzbudit kolegy, všichni se dostavili do služby, dozvěděli se zprávu o velkých politických změnách v SSSR a obdrželi instrukci o zachování klidu a rozvahy. V srpnu roku 1968 slyšel Stanislav obdobné instrukce. Sloužil denní službu a před ránem ho vzbudil hukot motorů. „Vyskočil jsem z postele a vzal si dalekohled a podíval se. Letadla šmírala o vrcholky stromů, na nízko letících strojích jsem jasně rozeznával sovětské státní znaky. Pochopil jsem, že se něco děje. Šel jsem do služby… V následujících dnech jen přes Prlov projelo odhadem okolo tisíce pásových vozidel. Předtím byla ta cesta upravená, potom už ne. Když přijeli Sověti až k nám, tak jim začaly docházet pohonné hmoty. Z východu jel zvláštní vlak s pětadvaceti cisternovými vagóny s pohonnými hmotami pro ruské jednotky, ale to jsem tehdy nevěděl. Byla to mimořádná událost a já tehdy nevěděl, co veze. Někdo mi anonymně nahlásil číslo vlaku a čas – řekl mi: ‚Bude tam horké ložisko, nech to ukrůtit.‘ Každý, kdo má službu a dělá v branži, ví, jak to dlouho vydrží a kam to dojede, bylo to tak spočítané, že u mě se to mělo převrátit. Zůstal jsem na rozpacích, takovou věc udělat, to potom znamená vzít čepici a jít do lesa, to bych tu asi neseděl. Nevím, jak to poznali, ale když vlak vyjel z Půchova, za chvíli na to přišli, že to jedno ložisko je horké, zastavili, vlak byl vrácen a tam se potom jednotky tankovaly.“

Po roce 1989 přijal Stanislav výzvu vsetínského Občanského fóra k zasedání za nezávislé ve volební komisi. Ke své politické neangažovanosti říká: „Můj život není politika, vždy jsem viděl a slyšel a pamatuji si mnoho věcí a mnoho podobných věcí, a to člověka odrazuje.“