Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Chrástka (* 1940)

• narozen 19. února 1940 v Trhových Svinech

• zažil bombardování a osvobození Českých Budějovic na jaře 1945

• v červnu 1945 se s rodiči přestěhoval do Volar

• první fotoaparát dostal v roce 1953, stal se vášnivým fotografem

• vyučil se na železničním učilišti v Českých Velenicích, 1954 - 57

• v letech 1957 - 67 byl zaměstnán v železničním depu České Budějovice, stanice Volary

• v roce 1968 získal místo na dráze v Chebu, od roku 1986 v depu Rakovník

• v letech 1999 - 2005 byl průvodcem v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka

Když spojenci na jaře roku 1945 bombardovali České Budějovice, zachránil život Josefu Chrástkovi vlastním tělem jeho nevlastní otec. Ve vzduchu nad nimi právě zuřila bitva mezi německým a americkým letadlem. Američan byl sestřelen a trosky letadla spadly do polí, kde se rodina ukrývala před nálety. Dodnes na místě stojí pomníček americkému vojínu B.W. Whitfieldovi. Kus vrtule sestřeleného letadla, která se vedle nich zapíchla do země, vzal otec s sebou. Později, když se rodina přestěhovala do opuštěného domku ve Volarech, z ní vyráběl střenky nožů. Josef Chrástka se s rodiči ocitl v šumavském městečku těsně po konci druhé světlové války, v červnu roku 1945. Dětství prožité v domku na vlakovém nádraží předznamenalo další životní směřování pamětníka. Stal se železničářem, jako strojvedoucí jezdil deset let na dráze ve Volarech. Později se přestěhoval na Karlovarsko. Šumava a její překrásná i drsná příroda však zůstala jeho osudem. Vracel se sem celý život s fotoaparátem, aby zaznamenal proměny milované horské krajiny.  

Prvního si vezmu, kterýho potkám

Maminka Josefa Chrástky pracovala před válkou jako pokojská. Zamilovala se, otěhotněla, s partnerem plánovali budoucnost. Krátce před narozením dítěte jí muž oznámil, že má jinou a také s ní čeká rodinu. Maminka se vrátila domů, ale doba svobodným matkám nepřála. Doma bylo těžko, rodiče jí nemohli odpustit zostuzení rodiny. Když byly Josefovi tři roky, vzepřela se. Z domova odešla se slovy,  že kdyby potkala žebráka, vezme si ho. Odešla za sestrou do Suchého Vrbného. Tam potkala Ladislava Filka. „To nebylo manželství z lásky,“ vysvětluje Josef Chrástka. „Ale že potřeboval jeden druhýho. On potřeboval hospodyni, protože byl invalida, a máma zase potřebovala zaštítit, aby nebyla svobodná matka. Tenkrát to bylo dost špatný. No a vydrželi spolu až do konce.“ 

Američan spadl nedaleko od nás

Josef Chrástka bydlel s rodiči ve sklepním bytě v Suchém Vrbném, později si polepšili  bytem v prvním patře o tři vchody dál. Nad nimi bydlel správce domu Petříček, dole dvě sestry, dvojčata, Němky. Na druhé straně ulice bylo zahradnictví. Tady prožil jako pětiletý bombardování  Budějovic. Třetí dům v sousedství zasáhla bomba. Během náletů se lidé z ulice ukrývali v okolních polích. „Ve sklepě to bylo nebezpečné, když dům dostal přímý zásah. Takových bylo, co zůstali zasypaní ve sklepě.“ Při jednom náletu došlo přímo nad jejich hlavami k sestřelení letadla. „Otec mě hodil do stoky a přikryl vlastním tělem. Američan spadnul nedaleko od nás. Potom, když vše utichlo, táta vytáhl něco ze země a to byl kus vrtule. Byl to zvláštní materiál, táta z něj pak  vyráběl střenky na nože.“ 

Voják mi dal hodinky

Ve vzrušených dnech konce 2. světové války dostal Josef první hodinky. „Přišel s tátou domů ruský voják, šarže, seděl na židli, máma mu udělala cikorku. Měl na ruce hodinky a já na ně ukazoval prstem. On najednou sáhl do kapsy, dal mi je a říkal, že jsou moje. Tak to byly moje první hodinky v životě! I když nešly.“ Voják odešel, po chvíli se zase vrátil zpět. Přinesl s sebou sedm potravinových konzerv. „Pro všechny v domě. Pro naši rodinu, pro domovníka i pro ty dvě Němky dole. Přinesl každému bez rozdílu jednu!“  dodává pamětník. Těsně po osvobození, v červnu roku 1945, se s rodiči přestěhovali do Volar. Zde dostali malý opuštěný domek. Pamětník si vybavuje, že dům byl v dezolátním stavu: „Podlahy byly vyhnilé, všechno zničené. Postavili jsme tam stůl, k němu židli, táta si sedl a zabořil se s ní do podlahy!“ 

Táta přišel domů a strašně nadával

Ve Volarech žilo před válkou 95 procent německého obyvatelstva. Většina z nich byla po válce v několika vlnách odsunuta. Pamětník vzpomná, jak otec jednou přišel domů velmi rozčílený. „Proto, jak se s těmi lidmi zacházelo. Byly to lidi, který za nic nemohli, a museli tam nechat všechen majetek. Zkoušeli si cennosti zašít do podšívek, ale úředníci jim ty kabáty rozpárali. Táta hrozně nadával. I když Němce taky moc rád neměl, protože když začala válka, bydlel ve Stožci, jeho otec tam pracoval na nádraží a museli před Němcema utíkat. Také museli vypadnout a všechno tam nechat.“ Děti nacházely v poválečných letech v okolí nevybuchlou munici. Josef Chrástka s kamarády měl při pokusu o podpálení granátu štěstí. Jiní dva chlapci z městečka bohužel při podobné hře po výbuchu granátu na místě zemřeli. 

Strojvedoucí mě brávali do věžáků

Domek rodičů byl v těsné blízkosti vlakového nádraží. Otec vedl na nádraží bufet, později si otevřel trafiku. Josef Chrástka na kolejích vyrostl, dětství na dráze ho ovlivnilo na celý život: „Jako kluk jsem koukal furt na ty motoráčky. Mašinky se mě líbily, strojvedoucí mě brávali do věžáků - co měly kabinu na střeše - a mně se to hrozně líbilo.“ Dobře se učil, po základní škole chtěl do učení na železniční učiliště v Českých Velenicích. Dostat se v padesátých letech na železniční učiliště nebylo ovšem jen tak. V roce 1953 přišla na volarskou základní školu jediná umístěnka, díky které se dalo na učiliště ve Velenicích nastoupit. Ačkoli měl Josef lepší prospěch, dostal ji syn místního komunisty. „Ten byl dobře zapsaný, kdežto můj tatínek ne,“ vysvětluje tehdejší poměry pamětník. 

Trafiku tátovi sebrali za nástěnky s T.G.M.

Otec totiž, jak vysvětluje Josef Chrástka, udělal pokaždé, když měl výročí T.G. Masaryk  nebo E. Beneš, ve výloze krámku patřičnou výzdobu. „To se místním funkcionářům nelíbilo. Tlačili na něho, aby to tam nevystavoval. Nakonec mu v roce 1951 trafiku znárodnili a nechali ho tam jako prodavače.“ Otec ale odmítal prodávat denní tisk s tím, že propagandistické lži prodávat nebude. „Tak mu trafiku zavřeli a táta byl za vykonstruované manko postaven před soud. Zavřený nebyl, ale musel splácet 250,- Kčs měsíčně. Pracoval pak jako hlídač, po srážkách měl sotva 500,-Kčs. Což na živobytí zdaleka nestačilo. Maminka vypomáhala, kde se dalo, já pak s tátou brigádničil v Jitoně.“ Jen díky dobrému známému z Volar, který dělal tou dobou v depu v ČB, nakonec Josef Chrástka umístěnku do železničního učiliště dostal. 

Máma nedostala povolení ke vstupu do města

Na učilišti vyfasovali všichni učni povinně svazácké knížky a průkazky ROH, kam museli měsíčně přispívat 1,- Kčs. Když za Josefem Chrástkou chtěla přijet matka, nedostala od MNV ve Velenicích povolení ke vstupu do města, mohla jen na nádraží. „Když přijela vlakem do stanice, musela požádat výpravčí, aby zavolal do školy, aby mě pustili ven, a tak jsme se scházeli na nádraží,“ popisuje pamětník.  Při nástupu do praxe musel opět o své místo zabojovat. Praxi na páře absolvoval ve Strakonicích, praxi na motorech vykonával již ve Volarech. V únoru 1958 dosáhl plnoletosti a mohl tudíž jezdit jako topič v zácviku. Zase dostal přednost lépe zapsaný, tentokrát zeť vedoucího stanice. Josef se vydal do Českých Budějovic, na kádrové oddělení Českých drah, zeptat se, jak je to možné. Díky své neoblomnosti vytoužené místo nakonec dostal. 

Chceš dělat strojvůdce, tak to podepiš

Josef Chrástka vzpomíná, jak ho otec, navzdory svému přesvědčení, pobídl ke vstupu v KSČ. „Topil jsem po vyučení nějakému Malcátovi, to byl komunista, tuším, že předseda závodního výboru ve Volarech. Jednou dopoledne k nám přišel, sebou nějaký papíry.  Posadil se, máma mu udělala kafe. Říkal mi: Hele Pepíku, bylo by dobrý, kdyby jsi podepsal přihlášku do KSČ. Byl by jsi dva roky jako kandidát. No moc se mi nechtělo. A on: Hele, svazák jsi. To je předpoklad. Tak to podepiš, nic ti to neudělá. Budeš chtít dělat strojvůdcovské zkoušky, tak to podepiš. Já furt váhal, on mě lámal ... A najednou mi táta přes rameno povídá: Podepiš to. A otočil se. On to věděl, proč. A já to věděl taky, potom jsem to poznal. No tak jsem vstoupil do KSČ, abych mohl jezdit na mašinách.“ 

První jízda

Strojvůdci na dráze se dělili na tzv. turnusové a letmo. „Turnusový, ti měli pravidelný turnus, a pak byli letmo. Kdo měl dovolenou nebo onemocněl, tak ho zastupovali. Těm se říkalo leťáci. Moje první šichta byla na motoru, na postrku do Vimperka a zpátky. Dojeli jsme do Vimperka, já frajer, uniformu, cigaretku, koukal jsem z okna vlaku po stanici, jestli mě všichni vidí .... No vyjeli jsme, tak jsem mu chtěl pomoct. Zaškubalo to ošklivě a já si říkám, sakra, co se děje ? Koukám, po kolejích se valil kouř! Těsně před Lenorou někdo nechal výstražný šíp. Museli jsme zastavit a znovu se rozjet. Přijdu k tomu stolku a chci nastartovat a koukám, já zapomněl ve Vimperku přestavit směr! Ono to chytlo opačný směr a z výfuku se stalo sání a naopak. Tak jsem to honem opravil. Strojvedoucí říká: No jo, nejsi první. Takových bylo, kterým se to stalo!“

29. října jsem se ženil a 2. listopadu rukoval

Koleje přivedli Josefu Chrástkovi do života i jeho životní lásku. Vzpomíná, jak se poprvé se svou budoucí ženou setkali na tancovačce ve Volarech. „Hrozně pěkně se mi s ní tancovalo!“ Znovu se setkali, když jela vlakem z Vimperka. „Říkám průvodčímu: Hele, to je krásná holka! Podívej se na ní, ty nádherný vlasy!“ Dobrák průvodčí nelenil a při pochůzce vlakem slečnu poslal ke strojvedoucímu...Brali se 29. října 1960, třetí den po svatbě Josef narukoval. Absolvoval poddůstojnickou školu v Olomouci. Poté byl převelen do Brna, kde seřizoval samopaly. „Tam jsme dělali zbraně pro Kubu. Tenkrát tam zrovna byla revoluce, ve dvaašedesátým. V Brně ze mě byl dělmistr, pak jsem dělal v dělostřeleckých dílnách.“ Jezdil po útvarech a zajišťoval tzv. jarní a podzimní exploataci. Měl na starost servis zbraní - namazat a vyměnit poškozené součástky. 

Chtěl jsem na silnější mašiny

Z vojny se vrátil na dráhu do Volar. To už jezdil na motorových vlacích. Mladý šikovný strojvůdce snil o větším nádraží a silnějších lokomotivách. Přání se mu vyplnilo, získal místo na dráze v Chebu a k tomu v Aši nový prostorný byt. Tak se s manželkou Marií a dvěma malými syny odstěhovali na Silvestra roku 1967 z Volar do Aše. Tady prožili osudný srpen roku 1968. V noci na 21. srpna se vraceli se ženou z železničářské hospody na Růžáku  (Růžovém kopečku) v Hranicích v Čechách. Tam po službě jezdívali posledním vlakem průvodčí a vlakvedoucí posedět. Posledním vlakem v 0:30 jeli tehdy jako obvykle zpět do Aše. „Společnost ve vlaku byla veselá, rozjařená, zpívalo se. Tu noc strašně pršelo, byla hustá mlha. Najednou u přejezdu kolega kouká z okna a říká: Ty vole, hele tank! Sotva jsme zabrzdili! Hele támhle druhej, třetí ...ty vole, to je tanků!“  

Vy si tady spíte a nás přepadli Rusáci!

Josef Chrástka se ženou vystoupili z vlaku a šli domů. Vybavuje si: “ Ulice byla plná tanků, my na to se ženou koukali, to nejsou naše tanky, ale jak jsme byli v náladě, řekli jsme si, asi nějaké cvičení a šli jsme domů spát.“ V 10 hodin je vzbudila sousedka, manželka výpravčího: Vy si tady spíte a nás přepadli Rusáci!“ Pamětník dodává: „Děti byli na Šumavě u rodičů, tak honem na vlak a jeli jsme za nimi do Volar. Vlaky jezdily normálně, nic se nedělo, akorát v poledne ve 12 hodin všechny vlaky a mašiny spustili na protest houkačky.“ Prvotní šok ve společnosti časem opadl, situace se pomalu uklidnila. „V Aši byla rota ruských vojáků ubytovaná v hotelu Na Patě. Ani jsme nevěděli, že tam jsou. Jen každý měsíc přijel náklaďák, nakoupili, odjeli a to bylo všechno. Nechodili do hospod, nic. Tam jste neviděli ruského vojáka,“ konstatuje pamětník.

Cheb nepamatoval tolik lidí v ulicích ani na prvního máje

V roce 1969 se zase všechno začalo dávat „do pořádku“. Též na dráze probíhaly kádrové prověrky a docházelo k přesunům nepohodlných lidí. Když se hrál v březnu toho roku v Praze hokejový západ, kdy ČSSR porazila SSSR, jel zrovna Josef Chrástka Chomutov. „Měl jsem volno, tak jsem šel do kavárny v nádražní hale. Byla tam televize, nacpáno, to Cheb nepamatoval tolik lidí v ulicích ani na prvního máje. Od nádraží takovej průvod do města, k hotelu Slávie. Vedle v oknech vojáci, trumpety, klarinety měli a hráli v oknech ... průvod lidí šel až na náměstí, tam se to oslavovalo. Já musel utíkat do depa, startovat vlak a upalovat do Chomutova.“  V Chebu pracoval 18 let.  Potom přešel do železniční stanice v Rakovníku, kde jezdil až do odchodu do důchodu k 1. lednu 1998. Mezi roky 1999 a 2005 pracoval jako průvodce v železničním muzeu. 

Tumáš a foť!

Za své fotografické začátky vděčí měnové reformě. Jednoho dne za otcem do trafiky přišel zákazník,  že potřebuje kouřit a nemá peníze. Za dvě krabičky cigaret nabízel malý bakelitový fotoaparát. „Táta přišel z práce, sáhl pod sako do šosu a podával mi jakousi malou, hnědou krabičku se slovy: Tumáš a foť! Byl to fotoaparát, takový maličký, jednoduchý, na svitkový film.“ Začínající fotograf se u místního lékárníka zaučoval, jak protahovat fotky mezi válečky a vyvolávat je. Později dostal staršího LJUBITELA, poté ZORKIJ, k 25. narozeninám zvětšovací přístroj OPEMUS II A. Posledním byla PRAKTIKA MTL 5B, na kterou fotí dodnes. „Dětství a jinošská léta až do sedmadvaceti mi bylo souzeno prožívat uprostřed drsné, leč překrásné, zádumčivé a tajemné šumavské přírody mezi Třístoličníkem a Boubínem. Snad právě proto, že jsem vyrůstal a dlouhá léta žil obklopen touto krásou, rád fotografuji přírodu a volnou krajinu, ke které neodmyslitelně patří dva pásy stříbrných kolejnic a na nich malý, upachtěný vláček, “ uzavírá vyprávění Josef Chrástka.