Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Chotová (* 1937)

• narozena 5. února 1937 v Teplicích

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• rodina žila v Litvínově, který neopustila ani po německém záboru Sudet

• v roce 1944 zažila bombardování chemických závodů Hydrawerke v Záluží u Litvínova

• matka předvolána v únoru 1945 k transportu do Terezína

• transport do Terezína už neodjel, na následky útrap ale krátce po válce zemřela

• zažila konec války v Litvínově i následné rabování

• v roce 1955 byla přijata na vysokou školu i přes negativní kádrový posudek

• celý život učila na základní škole v Litvínově

Olga Chotová se narodila do smíšeného manželství, maminka byla Židovka a tatínek Čech. Rodiče odmítli opustit během války Litvínov. Pamatuje si bombardování chemičky v Záluží, na konec války a strach Němců i poválečné rabování Čechů. Matka musela na jaře 1945 do transportu do Terezína, kam ale nikdy nedojela. Obchod odevzdal otec komunistům dobrovolně.

V padesátých letech vzali Olgu na vysokou školu, na studia ale nenastoupila, musela se starat o otce, matka zemřela krátce po válce. Nesouhlasila nikdy s komunisty. Vybojovala si proti nim i dům po rodičích, kde žije dodnes. Jako učitelka učila téměř polovinu „zlatých hochů“ z Nagana 1998.  

 

Rádio nám Němci vzali

Olga Chotová, rozená Guhrá, se narodila 5. února 1937 v nemocnici v Teplicích. Rodiče si před válkou koupili v centru Litvínova dům, který dosud spláceli, a proto se rozhodli během války zůstat v Litvínově. Ve spodní části domu otec vedl obchod s lahůdkami. 

Po Mnichovu byla podepsána Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce. Umožňovala Čechům zachovat si občanství i na Němci zabraných územích. Tatínek Olgy odjel do Drážďan, kde podepsal příslušné formuláře. V Litvínově v roce 1938 podle Olgy Chotové mnoho Čechů nezůstalo. „Do otcova obchodu chodil před válkou na svačinu i tehdejší německý starosta Litvínova. Otec chtěl proto Němcům dokázat, že i Čech může být dobrým obchodníkem. Nedostal ale šanci, obchod mu vzali krátce po zabrání Sudet,“ říká pamětnice. 

Olga začala chodit v Litvínově do německé školy, byla tam jediná Češka ve třídě. Nepamatuje si ale, že by ji někdo šikanoval. Vzpomíná jen na vytlučená okna od henleinovců a kameny, které dolétly až k postýlce. Otec musel opustit svůj obchod a nastoupil v rámci totálního nasazení do chemičky Hydrawerke v nedalekém Záluží v roce 1941. Matka pracovala v továrně v Litvínově. Němci také sebrali české rodině ihned po obsazení Sudet rozhlasový přijímač. Olga vzpomíná na to, že rádio slyšela poprvé na konci války u německého souseda, když volala Praha o pomoc.

 

Jestli máme umřít, tak pohromadě

„První nálet probíhal tak, že lidi nevěděli, co se děje. Německé flaky, umístěné kolem Litvínova, totiž střílely velmi často. Takže to ani lidem nepřišlo. Hrála jsem si na zahradě a lidé na nás z oken volali, že nad Mezibořím sestřelili letadlo, ať jdeme honem domů,“ vzpomíná Olga na nálety na chemičku v Záluží. Pokud se nálety konaly v době, kdy byla Olga ve škole, některé děti žijící poblíž školy mohly utíkat do domácích krytů, ostatní běžely do krytů ve škole.

Olga si vybavuje další vzpomínky: „Vždy byl jakýsi předpoplach a my to stihli domů, otec dokonce na kole přijel z chemičky domů, protože tvrdil, že jestli máme umřít, tak pohromadě. Jednou byl nálet tak silný, že jsme se obávali, že živí ze sklepa nevyjdeme. Celý dům se třásl. Omylem totiž spadly bomby za litvínovský kostel.“ V jeho blízkosti rodina Olgy Chotové bydlela. O tatínka jsme měli vždy při náletech na chemičku v Záluží strach. Doufali jsme, že se po náletu vrátí.

Konec války byl v Litvínově dramatický. Ve městě převažovali Němci. Ti se na samotném konci války báli. Někteří z nich páchali podle Olgy sebevraždy skokem do přehrady v blízkém Janově. Olga si z té doby vybavuje: „Před otcem klečel jeden Němec, dospělý muž, chtěl, aby si otec vzal jeho obchod. Vedle nás bydlel pravý esesák, měl klasický černý oděv. Mnozí prchali do Německa a na hranicích byli Revolučními gardami zmláceni a okradeni. Jiní Němci byli ale slušní. V Litvínově žila řada německých horníků a ti byli slušní.“   

 

Lidé odnášeli potraviny i broušené sklo

Jak Olga Chotová vypráví, byla jediné dítě na konci války v Litvínově, jež vítalo sovětské vojáky, kteří přes hranice přijížděli Praze na pomoc. Centrum města bylo totiž veskrze německé. Olga podotýká: „Na oknech visely bílé cáry a já se bála rachotu tanku. Tajně jsem doufala, že dostanu od vojáků třeba čokoládu. Pak nastalo velké rabování. Otec mě důrazně varoval, že jestli něco přinesu domů, tak mi nařeže. Otec mě neřezal, ale měl pádnou ruku a myslel to vážně.“

Olga tak jen pozorovala, jak lidé z hotelů v centru města vynášejí maso, máslo a jiné potraviny. Mnohem větší rabování ale nastalo podle Olgy až v době, kdy do Litvínova přicházeli lidé z vnitrozemí. Na území města bylo totiž několik vil místních továrníků. Lidé si odnášeli kožichy nebo broušené sklo. Po rabování se pak lidé vrátili zpět do vnitrozemí a přicházeli ti, kteří odešli před válkou.

 

Transport do Terezína už neodjel

Matka Olgy Chotové byla Židovka. Někteří lidé v Litvínově to věděli, ale po celou dobu války se chovali slušně. Navzdory životu v Sudetech se statečný otec Olgy se svou židovskou manželkou během války nerozvedl. Do transportu se dostala v únoru 1945. Tento transport je známý tím, že lidé ve vagónech určených pro dobytek čekali několik dní v únorové zimě na nádraží v Mostě. Vlak už do Terezína neodjel. Maminka Olgy si z utrpení při transportu odnesla vážnou nemoc, na kterou krátce po válce zemřela. 

Špatné zkušenosti měl těsně po válce tatínek Olgy s Čechy, kteří přicházeli z vnitrozemí. Rabovali a poté vstupovali do komunistické strany a stávali se z nich komunisté. Na domovní prohlídky během války byli Guhrých zvyklí. Ale prohlídka, která přišla po válce, se s těmi německými nedala srovnat. „Hledali zboží. U jistého pana Kocha pak vystavili látky, které u něj našli, ten muž se přitom vrátil z koncentráku. U nás našli jen koření. Otec ale prohlásil, že koření při prohlídkách nebrali ani Němci. Tak nám to koření nechal,“ vzpomíná pamětnice. Mnohem později jako učitelka učila děti těch, kteří traumatizující domovní prohlídky u Guhrých prováděli. 

 

Guhrý se zbláznil?

Olgy tatínek se coby člen Revolučního národního výboru staral o zásobování města Litvínova. Otevřel si svůj starý obchod a dával ho postupně dohromady. Dlouho se z něj ale netěšil. Tušil, kam situace spěje, a v roce 1948 sám, dobrovolně, odevzdal svůj obchod do rukou státního podniku Pramen. „Měl to štěstí, že dostal alespoň část zboží zaplaceno. Ostatní obchodníci si klepali na čelo, že se Guhrý zbláznil. Netrvalo dlouho a poznali, že se nezbláznil, protože jim jejich obchody vzali bez náhrady,“ upozorňuje Olga Chotová. Tatínek Olgy poté odešel na lesnickou brigádu a poté nastoupil v dole Československé armády. To označuje Olga jako štěstí. Komunisté totiž znárodnili důchodové fondy a rodina přišla o veškeré peníze. Na šachtě tatínek Olgy ale vydělával dobré peníze. 

Komunisté dali Guhrým do bytu podnájemníka. Na tom by nebylo nic až tak divného. Bizarní je prostor, který mu vymezili. Olga dodává: „Doprostřed bytu nám soudruzi dali podnájemníka. Do našeho vlastního bytu, do pokojíku uprostřed bytu. Ten pokojík měl troje dveře. Jedny do ložnice, druhé do obýváku a třetí do chodby. Měli jsme společné sociální zařízení a vše bylo slyšet. Členové komunistické strany si přitom užívali zabavených domů a vil.“

 

Posudek psala kamarádka

Olga dochodila základní devítiletou školu a přijali ji na litvínovské gymnázium. Po jeho absolvování si přála pokračovat ve studiu na vysoké škole. Věděla ale, že to nebude možné. Důvodem byl pracovní úraz otce a z toho vyplývající nutná péče.

Přijímací zkoušky na geodézii proto absolvovala Olga s tím, že by v případě přijetí stejně na studia nenastoupila. Přijali ji. Překvapilo ji to o to víc, když zjistila, že na vysokou školu před přijímacími zkouškami putovalo udání. „Získala jsem podloudně posudek, který na mě napsala dokonce kamarádka a spolužačka. Po letech jsem byla třídní učitelka jejího bratra. Strašně mě tehdy svrběl jazyk, protože on byl jediný, který nepřišel na prvomájové oslavy. Tato spolužačka byla ještě s jedním kamarádem podepsaná pod posudkem tehdejšího svazu mládeže, ve kterém stálo, že nemám kladný vztah k socialistickému zřízení,“ tvrdí Olga Chotová. Pak pracovala v bance, odkud v roce 1957 odešla do školství, kde vydržela celý život.

 

V životě jsem se bála snad jen vraha Mrázka

Paní učitelka Olga Chotová se v Litvínově těší pověsti velmi přísné, ale spravedlivé učitelky. Podle těch, které učila, měřila všem stejným metrem. Ideologii se do výuky snažila vůbec neplést. Její názory na socialistické zřízení její kolegové znali. „Do žádných vyšších funkcí mě nikdy nikdo nenavrhoval, znali a věděli, co si myslím. A věděli, že bych ani neprošla. Své názory jsem dávala najevo i tím, že jsem navštěvovala kulturní akce, na které se ostatní obávali jít,“ podotýká.

Olga Chotová znala osobně jednu z obětí vraha Václava Mrázka. Mrázek byl sériový vrah z 50. let 20. století a prokázali mu celkem sedm vražd. Motivovány byly sexuálně i loupežně. Další dívky se pokusil zavraždit, páchal sexuální násilí i na dětech. Olga vzpomíná: „Vrah Mrázek nám zabil spolužačku Jiřinu Helmichovou z Černic. Bála jsem se, jezdila jsem tehdy do Chomutova a on na Chomutovsku vraždil, bála jsem se chodit do lesa.“

Rodina Jiřiny Helmichové chtěla, aby se spolužačky účastnily pohřbu jako družičky. Jediné dívce to rodiče zakázali. Šlo o kamarádku, která byla autorkou už zmíněného posudku na Olgu Chotovou.

 

Litvínov v šedesátých letech byl kulturním městem

„Šedesátá léta v Litvínově byla úžasná! Měli jsme tu Docela malé divadlo a Miroslava Kováříka, který byl v té době už znám po celé republice. Uváděl rozhlasové pořady,“ vzpomíná Olga Chotová. Podle ní v šedesátých letech jezdily do Litvínova vyhlášené divadelní soubory a umělci, na které se v Praze stály dlouhé fronty. „V Docela malém divadle se vystřídaly všechny známé osobnosti té doby. Svěrák, Smoljak, Vodňanský. I Havlovy hry se tady hrály,“ uvádí pamětnice. Osobně znala Olga Chotová i litvínovského malíře Bohdana Kopeckého, i spisovatele Josefa Jedličku, který byl v určité době kolegou ve škole. V knize Krev není voda zmiňuje Jedlička i manžela Olgy Chotové. 

Na počátku šedesátých let začala komunistická vláda znárodňovat i ty rodinné domy, ve kterých byl z poloviny obchod nebo dílna. „Když dům neměl cenu vyšší než padesát tisíc, tak takový dům znárodnili. Dostala jsem dopis, že náš dům bude znárodněn. Věděla jsem ale, že dům svou výměrou paragrafu neodpovídá. Odvolala jsem se proto a nechala si obytnou plochu přeměřit. První reakce byla arogantní a výhružná,“ tvrdí Olga Chotová. Odvolala se znovu a po mnoha letech přišel dopis, ve kterém dali komunisté Olze za pravdu. Obchod po rodičích ale provozoval státní podnik Pramen. Sortiment Káva a čaj nebyl problematický a dům nijak tímto zbožím nedegradoval. Podle Olgy Chotové byli i rozumní vedoucí prodejny, kteří dům neničili.

 

Nemohla jsem jít do lesa, brečela bych

„Prosila jsem dětské lékaře, že jediní oni mohou něco udělat,“ vzpomíná Olga Chotová na dobu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy panovaly v severozápadních Čechách děsivé koncentrace škodlivin v ovzduší. Pamatuje si, jak po Mostecku jezdily tramvaje se žlutými vlaječkami, které znamenaly silné znečištění vzduchu.

„Nemohla jsem jít do lesa, brečela bych, les odcházel před očima. Nerostly tady houby ani borůvky dvacet let. To ovzduší ovlivnilo zkrátka všechno,“ vysvětluje. Vypráví o kamarádkách, které pracovaly v laboratořích v chemických závodech. Říkaly, že měřicí přístroje ukazující koncentrace škodlivin jsou na konci stupnic a škodlivin je tedy v ovzduší víc, než je měřitelné přístroji.    

 

Učila jsem skoro celý tým z Nagana

„Měla jsem to štěstí, nebo spíš smůlu, že jsem učila polovinu týmu zlatého olympijského týmu z Nagana. Reichela, Ručinského, Růžičku, Langa, Šlégra, bratra zlatého střelce Svobody. Také maséra Šaška a syna Ivana Hlinky. Asi jsem na někoho ještě zapomněla, ale bylo jich dost,“ vzpomíná v dobrém Olga Chotová. Podle ní to byli hoši slušní a ve většině i chytří. „Muži k nim ve škole byli tolerantnější, my učitelky jsme jim ale nic neodpustily,“ přiznává Olga Chotová. Případné humorné kázeňské prohřešky slavných hokejistů ale Olga Chotová zmiňovat nechce.