Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Radomír Choděra (* 1925)

• narozen 20. února 1925 v Ústí nad Labem

• od svých třinácti let žije v Praze

• zúčastnil se revolučních aktivit v Praze v květnu 1945

• studium filozofie a rusistiky na UK

• manželka byla židovského původu, prošla koncentračním táborem v Osvětimi

• sourozenci manželky emigrovali v roce 1949 do Izraele

• v době normalizace nucený odchod z VŠE

• odborná práce v oboru didaktiky výuky jazyků

Radomír Choděra byl svědkem mnoha událostí 20. století, namátkou zmiňme: okupace v roce 1939, osvobozování Prahy v květnu 1945, poválečný odsun německého obyvatelstva, zažil samozřejmě pražské jaro 1968, setkal se i s tichým studentem Janem Palachem. Ačkoliv byl dlouholetým členem Komunistické strany Československa, je k ní dodnes kritický. Jak sám říká: „Myslím, že na počátku bylo bytí – to je spíše levicově orientovaný než komunistický pohled.“ Intelektuální levicovost Radomíra Choděry se opírá o důvěru v možnost sociálního státu. Právě potlačení demokratizace komunismu v roce 1968 vnímá dodnes jako zlomový okamžik. Vzápětí však dodává, že okolnosti nepřály těmto snahám a nemohly být proto uskutečněny: „My jsme o Československu nerozhodovali, to rozhodovala Moskva. Brežněv nebyl hloupý, ale byl to gauner.“

Dětství v Sudetech

Radomír Choděra se narodil 20. února 1925 v Ústí nad Labem. Tatínek byl zaměstnancem společnosti, která obchodovala s uhlím ze Severočeské hnědouhelné pánve. Maminka, jak bylo v té době zvykem, zůstávala v domácnosti.

„Maminka byla velice chytrá žena,“ vzpomíná Radomír, „byla vynikající žákyně. Celý život litovala, že nemohla studovat. Tak milovala školu, že každý rok, když já jsem nastupoval do školy, plakala.“

Radomír Choděra byl jedináček. V době 1. republiky bylo obyvatelstvo v Ústí nad Labem převážně německé národnosti, až do války však mezi spoluobčany nedocházelo k žádným tahanicím ani rozbrojům. „Běžně jsme si hráli s německými dětmi, ale nepamatuji si na žádné konflikty mezi námi kvůli národnosti.“

Idylické dětství narušila krutá realita počátku války. Po podepsání mnichovské dohody rodina na nic nečekala a rozhodla se ihned odejít ze Sudet. Půl roku žili Choděrovi u rodičů v Českém Brodě, v roce 1939 se pak definitivně přestěhovali do Prahy. Radomír Choděra zde pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu. Rodina se snažila v době druhé světové války alespoň poslouchat zahraniční rozhlas, aby měla informace o dění ve světě.

Jako student gymnázia se pak Radomír Choděra zúčastnil květného povstání v Praze.

„Poblíž dnešního Divadla na Fidlovačce jsme stavěli barikády.“

Odsun byl správný, za excesy mohlo válečné utrpení

Konec války byl pro Radomíra Choděru novým začátkem stejně jako pro mnohé další. Na podzim roku 1945 se rozhodl odjet do Ústí nad Labem, aby se podíval, co zbylo z jejich původního domova. Cestou zpět se seznámil se svou pozdější manželkou Martou.

„Seznámili jsme se ve vlaku na cestě z Ústí. Bylo to pro nás pro oba velké štěstí. Ona byla velice půvabná, měla krásnou duši a její život byl poznamenán válečnými útrapami. Vrátila se z Osvětimi, kde zemřeli její rodiče. Celý život jsme se milovali, neexistovaly mezi námi konflikty. Dokonale jsme si sedli. Byli jsme spolu 68 let až do 28. prosince 2012, kdy Martička odešla.“

Sňatek Radomíra a Marty proběhl, až když on dostudoval vysokou školu. Rodina pamětníka se sňatkem nejprve nesouhlasila, později ale maminka sama uznala, že to bylo dobré rozhodnutí.

V poválečné době zaznamenal události týkající se odsunu německého obyvatelstva z Československa. Jeho názor na celou věc je jasný a vyplývá z jeho osobní zkušenosti. Odsun probíhal korektně, a pokud někde k excesu došlo, bylo to dílo ztrápeného obyvatelstva, jehož blízcí zahynuli v koncentračních táborech. Odsun byl dán mezinárodní úmluvou v Postupimi, byl nutný už kvůli spolupráci sudetských Němců s Hitlerem. Edvard Beneš dal tomuto mezinárodnímu rozhodnutí platnou formu.

„Viděl jsem pouze poklidný odsun německého obyvatelstva. Žádné rozbroje, konflikty, Němci klidně čekali na vlak, který je odvezl za hranice.“

Únor – sympatie z neznalosti

Radomírův tatínek byl veterán z první světové války a často synovi vyprávěl o své vojenské anabázi v Rusku. Zřejmě tento vliv pak byl klíčový při výběru vysokoškolského studia – Radomír si vybral jako jeden z oborů rusistiku, jako druhý filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V roce 1946 vstoupil do Komunistické strany Československa. V této době to nebylo nijak neobvyklé rozhodnutí a odráželo především nadšení z konce války a osvobození Československa Rudou armádou. Únorový převrat roku 1948 přivítal pamětník také pozitivně, jak dnes sám uznává na základě neznalosti souvislostí. Faktem ale zůstává, že členem KSČ zůstal až do roku 1990.

„Přestal jsem docházet na schůze, protože ta strana vůbec pochopila okolnosti. Stále trvají na některých chybách jako například na procesu s Miladou Horákovou.“

Během svého působení vysokoškolského pedagoga se pamětník setkal i s Janem Palachem. První rok svého studia totiž docházel na Vysokou školu ekonomickou, na FF UK přestoupil posléze.

„Jan Palach byl normální svazák, nebyl to žádný odbojník. Byl to slušný, mírný až mlčenlivý chlapec. Tady v republice ale nebyly podmínky k tomu, aby se něco hnulo. Byl tu silný strach a tlak na lidi byl nesmírný. Z jeho strany to byla veliká oběť.“

S velkou nadějí pamětník vnímal Dubčekovy reformy. Pražské jaro hodnotí jako posun dopředu ve všech ohledech. Srpnová okupace pak přinesla zklamání.

„Bylo to celé zbytečné. Uvolnění v roce 1968 bylo pozitivní, jenomže o Československu jsme nerozhodovali my, ale Sověti.“

Normalizační čistky neměly na kariéru Radomíra Choděry žádný vliv. Vůči straně byl víceméně loajální, jedinými občasnými výtkami byl fakt, že manželčini sourozenci v roce 1949 emigrovali do Izraele. „Já jsem je chápal, bylo to logické, protože v republice byl stále přítomný antisemitismus. I manželka se s ním setkávala,“ doplňuje pamětník.

I přes svou loajalitu vůči straně nakonec musel odejít z pozice vedoucího katedry a opustit VŠE.

„Totiž já jsem měl taky na Vysoké škole ekonomické jeden obrovský stranicko-politický průšvih. Jako šéf katedry jsem navrhl odchod jedné sovětské občance. Ta nelenila a stěžovala si na obvodním odboru KSČ. Následně se mnou bylo zahájeno disciplinární řízení, následkem čehož jsem byl vyloučen z KSČ i z vedení katedry a bylo mi zastaveno řízení k dosažení hodnosti doktora věd a profesury. Takže mě to osobně zasáhlo velice citelně.“

Odborná práce Radomíra Choděry se však prosadila navzdory stranickým problémům. Dnes patří mezi přední odborníky oborové didaktiky u nás.