„Ale během toho období, kdy Dubček umožňoval to pražské jaro, tady v Austrálii v české komunitě byl neskutečný optimismus ohledně toho, že by se Československo mohlo stát znovu demokracií. A pak v roce 1968, po ruské invazi, moji rodiče přešli z té naděje do pocitu zoufalství a já si pamatuji, jak mi matka řekla, že zoufalství v Praze v té době je tak velké, že Češi chtějí spáchat sebevraždu a že celý český národ je na pokraji sebevraždy kvůli tomu, co se stalo s Dubčekem. V té době, v roce 1968, mi bylo osmnáct let a já jsem ty pocity brala doslova. Byla jsem vyděšená, že populace Československa se sebeobětuje, slyšeli jsme různé příběhy, ale já jsem měla noční můry, bála jsem se, že se vzbudím a dozvím se, že moje rodina v Československu spáchala sebevraždu.“
„V Austrálii jsme měli Sokol a myslím, že to byla národní organizace, jako skaut nebo tak něco, kde zvláště mladí lidé, ale i dospělí chodili do tělocvičny. Měli jsme tuhle organizaci v Sydney ve Čtvrté střední škole, což byla elitní škola blízko přístavu, která měla nádherný výhled na observatoř a přístav, a chodili jsme tam každý pátek večer. Rodiče nás tam vodili a potkávali se tam s českou komunitou, zatímco nás děti tam učili gymnastiku. A učili nás zpívat nějaké české písně. Hodiny začínaly tím, že jsme pochodovali okolo tělocvičny a zpívali české národní písně, což jsme neměli tolik v oblibě, ale gymnastika byla skvělá zábava, protože jsme milovali gymnastiku. Myslím, že to byl tehdy český národní sport, ale v Austrálii ji nikdo moc neznal, kromě olympijských her. A na těch Češi vyhrávali zlaté medaile, a tak jsme si byli dobře vědomi, že gymnastika je velmi výběrový, prestižní sport.“
„Jak jsem pochopila, převlékl se [otec] do civilních šatů a odešel s návštěvníky, rychle se ztratil ulicí a unikl strážím a pak ho moje rodina v Žitné ulici vzala k sobě. A myslím, že Karel, jeho přítel, který vypadal hodně podobně jako otec, si s ním vyměnil dokumenty a dal mu svoji osobní průkazku a svoje potravinové lístky. A Karel byl, myslím, v té době básníkem.“
Barbara Chobocky, provdaná Kmenta, se narodila 9. prosince 1950 v Curychu matce Marii, rozené Machkové, a otci Janu Chobockému. Ten byl po svém otci židovského původu a obdržel legálně roku 1948 povolení k vycestování do Izraele, ve Švýcarsku se však rozhodli zamířit do Austrálie. Matka se k manželovi připojila až po dvou letech života v Curychu. V Sydney se rodina stýkala s československou komunitou, zejména prostřednictvím Sokola. Otec se věnoval obchodu, matka se starala o čtyři děti, které se narodily během pěti let, avšak těžce nesla izolaci a konflikty s otcem. Otec zemřel na infarkt a krátce poté, roku 1975, spáchala matka sebevraždu. Barbara Chobocky začínala v té době studovat filmovou a televizní školu, ta ji vyslala na stáž do Vídně. Odtamtud odjela vlakem do Prahy navštívit své příbuzné, které do té doby neznala. Nalezla materiál pro svou pozdější práci režisérky dokumentárních filmů: matčiny dopisy a filmy, které otec natáčel v 50. letech v Sydney. Do Prahy se vrátila začátkem roku 1990 na deset měsíců, aby dokončila film o své rodině. V roce 2004 se provdala za ekonoma Jana Kmentu. V roce 2023 žila pamětnice v Austrálii a Prahu navštěvovala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
